ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.247.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 247/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. A. F., CSc. , bytem P., zastoupeného JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, proti žalované M. K. , bytem L., zastoupené opatrovníkem M. K., bytem L., právně zastoupené JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem se sídlem České Budějovice, Nerudova 825/21, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 115/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2012, č. j. 8 Co 780/2012-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Ireny Baladové, advokátky se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 6 C 115/2010-126, vyhověl žalobě a uložil žalované a dřívějšímu žalovanému Z. K. (dále jen „dřívější žalovaný“) povinnost vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku „pozemkovou parcelu o výměře 3067 m2 – zahradu v k. ú. L. zapsanou u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice na LV pro obec a k. ú. L.“ (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. července 2012, č. j. 8 Co 780/2012-158, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé ve vztahu k žalované, v nákladovém výroku ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou a ve výroku o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení státu; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. července 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti tomuto rozhodnutí projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Vedle dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka rovněž uplatnila, a to dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky vlastnického práva žalobce k předmětné nemovitosti.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Výtkou, že v rámci odvolacího řízení (probíhajícího v systému neúplné apelace) odvolací soud nepřipustil provedení listinného důkazu ( „čestného prohlášení J. S. ze dne 23. 7. 2012“ ), ač pro jeho provedení byl dán důvod podle §205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., uplatnila dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který ovšem v posuzovaném případě není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Výklad ustanovení §205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. se totiž v judikatuře soudů již ustálil a nečiní žádné výkladové potíže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný pod C 2051 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že tento listinný důkaz uplatněný dovolatelkou teprve v odvolacím řízení, nepředstavuje výjimku ze zákazu novot v systému neúplné apelace ve smyslu §205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř., jelikož se týká skutečností nastalých již před rozhodnutím soudu prvního stupně (dovolatelka prostřednictvím čestného prohlášení poukazuje na obsah listin, které vzhledem k datu jejich pořízení jednoznačně v době řízení před soudem prvního stupně existovaly) a dovolatelce, která byla poučena podle §119a odst. 1 o. s. ř., nic nebránilo, aby je uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně. Je proto vyloučeno, aby je mohla uplatnit v rámci odvolacího důvodu podle §205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Napadené rozhodnutí je založeno na právním názoru, že žalobci svědčí vlastnické právo k předmětné nemovitosti, přičemž žalovaní v řízení nedoložili žádný důkaz svědčící v tomto směru v jejich prospěch, resp. ve prospěch jejich právního předchůdce S. K. K dovolací námitce, že předmětnou nemovitost užívali příslušníci rodiny dovolatelky v dobré víře, že jim patří, a to nepřetržitě nejméně již od roku 1966, a že od počátku držby s nemovitostí nakládali jako s vlastní a stali se tak jejími oprávněnými držiteli, lze uvést následující.
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněném na str. 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, uveřejněný na str. 158 v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné pod C 573 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, a ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, uveřejněné pod C 283 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním důvodem) se může v případě vydržení vlastnického práva rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 11/2006). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pro úplnost zbývá dodat, že skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, byla předpokladem vydržení i v době před 1. lednem 1992 (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96). Citovaná judikatura je tudíž využitelná i pro účely posouzení otázky vydržení vlastnického práva k věci, jejíž držby se domnělý vlastník chopil v době před zmíněným datem.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka v řízení takovouto listinu nepředložila a ani jinak její existenci nedoložila. S přihlédnutím k tomu se odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem ustálené soudní praxe), jestliže na základě zjištěného (v daném případě nezpochybnitelného) skutkového stavu vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť ve shodě s ním dovodil, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti svědčí žalobci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 588,- Kč představující 21 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. května 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu