ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.4223.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 4223/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. R. , zastoupeného Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, proti žalovanému městu Krupka , se sídlem v Krupce, Mariánské náměstí 22, o zaplacení částky 590.746,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 27 C 397/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 2011, č. j. 12 Co 549/2009-289, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 2011, č. j. 12 Co 549/2009-289, se odstavci I. v části týkající se povinnosti žalovaného zaplatit částku 100.840,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 5. 8. 2004 do zaplacení a v části, v níž byla změněna výše náhrady nákladů řízení, a v odstavci II., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 2. 2011, č. j. 12 Co 549/2009-289, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích (soudu prvního stupně) ze dne 9. 4. 2008, č. j. 27 C 397/2006-244, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 590.746,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 5. 8. 2004 do zaplacení; změnil ho ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, zjistil, že žalobce byl v době od 1. 7. 2001 do 12. 1. 2004 nájemcem objektu čp. 210, včetně přístavby sálu, a pozemků, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Teplicích na listu vlastnictví č. 10001, obec a katastrální území K., (dále též jen „nemovitosti“ nebo „objekt K.“), jejichž vlastníkem byl žalovaný, že v nemovitosti zůstaly po skončení nájmu movité věci žalobce, že žalobce během nájmu do nemovitosti investoval, a to bez souhlasu žalovaného, a že mu žalovaný žádnou náhradu za vynaložené investice, ani za movité věci ponechané v nemovitosti, nezaplatil. Dospěl k závěru, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky žalobce, a to jednak zaplacení částky 100.840,- Kč, jež měla představovat zůstatkovou hodnotu movitých věcí žalobce, které zůstaly v objektu Kolosea po skončení nájmu, a jednak částky 489.906,- Kč představující součet vynaložených investic žalobce do nemovitosti, a ani jeden z těchto nároků není důvodný. Pokud jde o zaplacení částky 100.840,- Kč, měl za to, že žalobce nárok neuplatnil jako náhradu škody, což „výslovně zdůraznil u jednání soudu prvního stupně“, že v řízení nebylo tvrzeno (a tedy ani prokázáno), že by mezi účastníky byla o zaplacení hodnoty těchto věcí uzavřena nějaká smlouva a že má-li žalovaný v držení movité věci žalobce, měl se žalobce domáhat jejich vydání. Pokud jde o částku 489.906,- Kč, dospěl k závěru, že jde o nárok podle §667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Náklady, které žalobce na nemovitost vynaložil („investice“), by však podle tohoto zákonného ustanovení mohl po žalovaném (pronajímateli) požadovat jen v případě, že by je prováděl s jeho souhlasem; ten však (přes poučení soudu podle §118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, dále též jen „o. s. ř.“) neprokázal, a proto mu je nelze přiznat. Shodně se soudem prvního stupně rovněž posoudil jako nedůvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným. Uzavřel, že oba uplatněné nároky se promlčují v obecné tříleté promlčecí době (§101 obč. zák.), neboť nejde ani o právo na náhradu škody (v části týkající se zaplacení částky 100.840,- Kč), ani o právo na vydání bezdůvodného obohacení (ohledně zaplacení částky 489.906,- Kč), ale o plnění ze smlouvy účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a aniž by výslovně formuloval otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozsudku, namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Za správný považoval závěr soudů, že žalobou uplatnil dva nároky. Pokud jde o zaplacení hodnoty movitých věcí v jeho vlastnictví, které zůstaly po skončení nájmu v nemovitosti, má za to, že v řízení bylo prokázáno, o které věci se jednalo, jejich hodnota i to, že byly předány žalovanému, který aniž mu za ně zaplatil, je dále pronajal a posléze prodal. Vzhledem k povaze věcí, jejich stáří, způsobu využití, i k porušení dohody o úhradě jejich hodnoty a k protiprávnímu nakládání s těmito věcmi žalovaným, mu žalovaný způsobil škodu a je zřejmé, že nelze po něm spravedlivě požadovat, aby se domáhal vydání věcí, neboť patrně už ani neexistují nebo jsou zásadním způsobem zničené. Dále se domáhal zaplacení nákladů spojených s investicemi do předmětu nájmu. Poukazoval na to, že tyto náklady byly nutné, bez nich by předmět nájmu nemohl ke smluvenému účelu užívat. Investice vynakládal se souhlasem žalovaného, některé i na jeho výslovný pokyn; vytýkal soudům, že učinily-li jiný závěr, je jejich skutkové zjištění nesprávné. Namítal, že jeho investicemi, ať již se souhlasem či bez souhlasu žalovaného, došlo ke zhodnocení předmětných nemovitostí a tím i ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Má za to, že prokázal, že byl nájemcem předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, že je zhodnotil provedenými investicemi a že v nich po skončení nájmu zůstaly jeho věci, které žalovaný pronajal nebo prodal třetí osobě, a že mu tedy vznikl nárok na zaplacení žalované částky, a to bez ohledu na to, z jakého právního titulu vychází. Závěr soudu, že pokud neuplatnil nárok z jiného právního titulu, nemůže se plnění domáhat, není správný. Zdůraznil, že posouzení skutkového děje po právní stránce je vždy úkolem soudu, případnou právní kvalifikací učiněnou účastníkem není soud vázán. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolacím vyjádření uvedl, že žalobce uplatnil i nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., poukázal na to, že způsobilým dovolacím důvodem je v dané věci jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Protože dovolatel uplatnil žalobou dva nároky (jak správně konstatovaly soudy obou stupňů) – jednak zaplacení částky 489.906,- Kč s úroky z prodlení s tvrzením, že se jedná o investice do předmětných nemovitostí, a jednak zaplacení částky 100.840,- Kč s úroky z prodlení, představující hodnotu věcí, které zůstaly po skončení nájmu v objektu Kolosea - je třeba každý z těchto nároků posoudit samostatně.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží.
Nejprve se dovolací soud zabýval přípustností dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části týkající se zaplacení částky 489.906,- Kč s příslušenstvím (hodnota investic do předmětných nemovitostí během nájmu).
Dovolatel sice formálně namítl nesprávné právní posouzení věci a odkázal jen na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti však zpochybnil závěr odvolacího soudu, že nemá nárok na zaplacení této částky, prostřednictvím námitek skutkových. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že změny na nemovitostech (stavební práce, úpravy atd.) prováděl bez souhlasu žalovaného. Brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda žalovaný se změnami souhlasil; nabízí vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit. Posouzeno podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) tak uplatňuje nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Nejde-li se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, zjištěný skutkový stav úspěšně zpochybnit, dovolací soud při svých závěrech vychází ze zjištění učiněných odvolacím soudem (po provedeném dokazování a poučení dovolatele podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř.), že dovolatel bez souhlasu žalovaného v předmětných nemovitostech provedl stavební práce, a to na své náklady. Soudy dospěly ke správnému závěru, že provedl-li dovolatel změny v objektu Kolosea bez souhlasu pronajímatele, nemá podle §667 odst. 1 obč. zák. po skončení nájmu právo po něm požadovat úhradu vynaložených nákladů, ani protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Jiné právní posouzení tohoto nároku s ohledem na zjištěný skutkový stav a ustanovení §667 odst. 2 obč. zák. upravující povinnost nájemce, provedl-li změny na věci bez souhlasu pronajímatele, uvést věc po skončení nájmu na své náklady do původního stavu, nepřichází v úvahu.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se zaplacení částky 489.906,- Kč tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání v této části tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto (v tomto rozsahu) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části týkající se zaplacení částky 100.840,- Kč s příslušenstvím (hodnota věcí dovolatele ponechaných po skončení nájmu v objektu Kolosea).
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) zpochybnil dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správnost závěru odvolacího soudu, že nárok dovolatele nelze právně kvalifikovat jinak, než jak to učinil dovolatel, neboť by se jednalo o zcela odlišný nárok. Protože tato právní otázka je soudy rozhodována rozdílně, ač již byla v rozhodnutích dovolacího soudu vyřešena, má napadené rozhodnutí v této části zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustálené soudní praxe i právní teorie (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2001, pod číslem 52, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §118a. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 830) je posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Rozhodující tak není odlišná právní kvalifikace nároku, ale toliko jeho skutkové vymezení v žalobě. Soud zamítne žalobu jen v případě, že uplatněnému nároku žalobce (na základě daných skutkových okolností) nelze vyhovět nikoliv jen podle právní kvalifikace označené účastníkem, ale podle hmotného práva vůbec. Závěr odvolacího soudu, že nevyplývá-li nárok dovolatele ze smluvního ujednání, nelze mu ho podle jiné právní normy přiznat (nárok „neuplatnil jako náhradu škody“), není proto správný.
Dovolatel se domáhal zaplacení částky 100.840,- Kč s úroky z prodlení, s tvrzením, že po skončení nájmu od něj převzal žalovaný spolu s objektem Kolosea věci (jenž specifikoval) s tím, že se dohodnou o kompenzaci (viz např. č. l. 1 – 3, 72 – 74), posléze je však žalovaný pronajal nebo prodal třetí osobě (viz např. č. l. 113). Požadovaná částka 100.840,- Kč představuje podle jeho tvrzení zůstatkovou hodnotu věcí.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) na základě těchto skutkových tvrzení a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dovolatel neprokázal uzavření dohody (smlouvy) s žalovaným o zaplacení zůstatkové hodnoty věcí zanechaných v objektu Kolosea, že „jeho požadavek neodpovídá žádné normě hmotného práva“ a že se měl domáhat vydání věcí. Z obsahu spisu se podává, že závěr o neunesení důkazního břemene učinily soudy, aniž by dovolatele poučily podle §118a odst. 3 o. s. ř. (poučení soudu se vztahovalo jen k druhému – samostatnému – uplatněnému nároku). Soud přitom může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003). Pro závěr, že nárok dovolatele nemá oporu v hmotném právu a že se měl po žalovaném domáhat vydání věci, neměly soudy ani dostatek skutkových zjištění. Tvrzení dovolatele byla pro právní posouzení věci neúplná a částečně i rozporná. Není z nich zřejmé, zda účastníci (a kdo za žalovaného) uzavřeli konkrétní dohodu o kompenzaci za věci ponechané v objektu Kolosea, co bylo (přesně) obsahem této dohody, případně, zda se jednalo jen o příslib žalovaného, že budou jednat. Není ani zřejmé, zda věci má žalovaný v držení a mohl by je vydat nebo zda došlo k jejich poškození či prodeji, jak tvrdil dovolatel již v řízení před soudem prvního stupně. Bez těchto tvrzení (a zjištění) však nejde učinit právní závěr, zda se jedná o plnění ze smlouvy, o nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení a zda se dovolatel může po žalovaném domáhat vydání věcí. Okolnost, zda dovolatel se sám nějaké právní normy (ne)dovolává, není pro právní posouzení věci významná. Nepoučil-li soud prvního stupně dovolatele o jeho povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy a odvolací soud nezjednal nápravu, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k níž dovolací soud, je-li dovolání přípustné, musí přihlédnout z úřední povinnosti.
Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o nárok dovolatele na zaplacení částky 100.840,- Kč s příslušenstvím správné, dovolací soud ho zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá, v. r.
předsedkyně senátu