ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.526.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 526/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce M. M. , bytem P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 3, proti žalovanému K. P. , bytem Ú., zastoupenému JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Lucemburská 1569/47, o obnovu řízení o zaplacení 279.260,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 11 C 183/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2011, č. j. 28 Co 333/2011-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 22. 9. 2011, č. j. 28 Co 333/2011-61, potvrdil usnesení ze dne 30. 3. 2011, č. j. 11 C 183/2007-39, kterým Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) zamítl „návrh žalobce na povolení obnovy řízení“ a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně. Přisvědčil především jeho názoru, že žalobce se o důvodu obnovy dozvěděl v den, kdy mu byl doručen rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2007, č. j. 31 Co 436/2006-75 (soud prvního stupně v této souvislosti citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1304/2005). Dovodil rovněž, že za situace, kdy byl žalobce zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, je nutno za den doručení citovaného rozsudku považovat den, kdy byl tento rozsudek doručen jeho zástupci (§45c o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř. před novelou“), tj. den 1. 2. 2007. Konstatoval, že následujícího dne počala běžet subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení, jež skončila dne 1. 5. 2007. Za bezvýznamný považoval okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci, a proto (stejně jako soud prvního stupně) z důvodu nadbytečnosti neprováděl dokazování k prokázání této skutečnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně do jeho „všech výroků“) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že skutečnost, že byl rozsudek ve věci určení vlastnictví doručen právnímu zástupci účastníka, nemůže být „kvalifikovanou znalostí ve vztahu k možnosti podat návrh na obnovu řízení“. Je toho názoru, že doručení rozhodnutí ve věci osobě odlišné od účastníka, fakticky zkracuje subjektivní lhůtu účastníka k podání návrhu na obnovu řízení, přičemž v této souvislosti především namítá, že je-li počátek běhu subjektivní lhůty vázán na objektivní skutečnost, pozbývá tato lhůta významu; za „dozvěděl se“ by pak mohla být výkladem odvolacího soudu považována situace, kdy by byl rozsudek doručen uložením a navíc právnímu zástupci účastníka. Konstatuje, že i v situaci, kdy je rozsudek doručován právnímu zástupci účastníka, nelze reálně předpokládat, že by advokát mohl předat písemné vyhotovení rozsudku svému klientu ten samý den, kdy mu byl rozsudek doručen. Namítá, že samotné doručení rozsudku není „dostatečnou skutečností“ proto, aby se účastník dozvěděl o nové skutečnosti a mohl ji uplatnit v návrhu na obnovu řízení, přičemž má za to, že je nutné, aby účastník soudu předložil rozsudek s doložkou právní moci. Jde tedy o odpověď na otázku, ve kterém okamžiku se rozsudek stává materiálním pokladem (novou skutečností) pro podání návrhu na obnovu řízení. Dovolatel dále cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3871/2009, a poukazuje na nesprávnost jeho úvahy týkající se počátku běhu subjektivní lhůty, jíž spatřuje v tom, že skutečnost, kdy rozhodnutí nabude právní moci, se účastník řízení nemůže dozvědět v den, kdy se tak skutečně stane, neboť rozhodnutí je doručováno oběma stranám řízení a každé z nich v jiný okamžik. V této souvislosti namítá, že v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu je počátek běhu subjektivní lhůty vázán ke skutečnosti, o které se účastník nedozví a kterou v daném okamžiku není schopen prokázat; tento právní názor je tak v rozporu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu „prokazující“ počátek běhu subjektivní lhůty např. v případě náhrad škod, kdy nestačí pouhá znalost o škodě a její výši, ale je vyžadována určitá kvalifikovaná znalost o tom, kdo škodu způsobil a jaká je její výše. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pak spatřuje dovolatel v tom, že oba soudy nepřipustily provedení jím navrhovaných důkazů k prokázání skutečnosti, kdy se on sám dozvěděl o „předmětném rozsudku a kdy taková povědomost byla kvalifikovanou“. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolacím vyjádření namítl, že dovolání nesplňuje podmínky §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zcela se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a uvedl, že otázka běhu subjektivní lhůty již byla řešena několika rozsudky Nejvyššího soudu, což konstatuje i usnesení odvolacího soudu, jež odkazuje na usnesení „NS 28 Cdo 1304/2005“. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 22. září 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel výslovně napadl rovněž nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) však zastává názor, že ve vztahu k tomuto výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura); navíc dovolání proti nákladovým výrokům – byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu – není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002).
Ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 o. s. ř. platí obdobně (§238 odst. 2 o. s. ř.).
Ustanovení §238 o. s. ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v §237 o. s. ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně, potvrzené napadeným usnesením, bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání tak může být přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky z 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatel svými námitkami brojí proti právnímu posouzení otázky počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, je-li důvodem obnovy řízení rozhodnutí soudu.
Podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení mohl účastník napadnout pravomocný rozsudek mimo jiné, bylo-li tu rozhodnutí, které nemohl bez své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně.
Rozhodnutím umožňujícím povolení obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou rozhodnutí vydaná o předběžných otázkách podle §135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tj. případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího rozhodnutí vycházel, anebo posoudil-li sám předběžnou otázku, a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoliv vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak.
Podle §233 odst. 1 o. s. ř. žaloba na obnovu řízení musela být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončil před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Tato subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení počíná u důvodů obnovy řízení uvedených v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. od okamžiku, kdy se ten, kdo obnovu řízení navrhuje, o důvodu obnovy dozvěděl.
Podle §159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním je v právní moci.
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku pro účastníky závazný, nestanoví-li zákon jinak. Dle §159a odst. 4 o. s. ř. je pak v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, závazný též pro všechny orgány.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že je-li důvodem obnovy řízení podle §228 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí soudu, které nemohl účastník bez své viny v původním řízení použít, může jím být jen rozhodnutí pravomocné. Jen takové rozhodnutí je totiž pro soud jako státní orgán závazné podle §159a odst. 4 o. s. ř.
V dovolatelem citovaném rozhodnutí z 24. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3871/2009, Nejvyšší soud dovodil, že subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení podle §233 odst. 1 o. s. ř. před novelou běží účastníkovi, který byl rovněž účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nové rozhodnutí, od právní moci nového rozhodnutí. Konstatoval, že je-li účastníkovi (k rukám jeho zástupce) doručeno (nové) rozhodnutí odvolacího soudu, pak může vycházet z toho, že bylo doručeno i dalším účastníkům a že tak nabylo právní moci. I kdyby jim bylo doručeno dříve nebo později, nemůže lhůtu k podání žaloby zmeškat. Pro případ (nového) rozhodnutí soudu prvního stupně může jeho právní moc odvodit od délky odvolací lhůty. Pro uvedený závěr, že určující je právní moc rozhodnutí, svědčí i skutečnost, že počátek subjektivní lhůty nemůže být dán na vůli účastníka, kdy si opatří rozhodnutí s doložkou právní moci, případně kdy právní moc rozhodnutí vyznačí soud. Dovolací soud nemá důvod – i přes námitky dovolatele – se odchýlit od uvedeného závěru ani v projednávané věci.
Přestože odvolací soud z posléze uvedeného názoru na otázku počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení (je-li důvodem obnovy řízení rozhodnutí soudu) nevycházel, je jeho závěr, že žaloba byla podána opožděně, v konečném důsledku správný. Je tomu tak proto, že (nové) rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 3. 2007 a žalobce podal žalobu na obnovu řízení až 19. 6. 2007, tj. po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty.
Pokud dovolatel vytýkal odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) neprovedení jím navrhovaných důkazů, je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Z toho, co bylo řečeno v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. navíc vyplývá, že okolnost, jež měla být navrhovanými důkazy prokázána, byla pro rozhodnutí odvolacího soudu bez významu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle §238 odst. 1 písm. a) a §238 odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 ve spojení s ustanovením §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady spojené se stručným vyjádřením žalovaného k dovolání sepsaným advokátkou nelze považovat za účelně vynaložené, neboť jeho obsah převážně tvoří rekapitulace dosavadního průběhu řízení, minulo se s důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, a bylo proto bezvýznamné pro rozhodnutí o dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu