ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1289.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1289/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce města Loket, IČ: 00259489, se sídlem v Lokti, nám. T. G. Masaryka 1, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, proti žalovanému L esy České republiky, s. p. , IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 81/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2013, č. j. 10 Co 544/2012-54, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2013, č. j. 10 Co 544/2012-54, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 24. 9. 2012, č.j. 15 C 81/2012-29, určil, že žalobce je vlastníkem v rozhodnutí specifikovaných pozemků (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně z žalobcem předložených důkazů (zj. zápis Národního pozemkového fondu ze dne 18. 10. 1948, návrh a přehled přídělů) zjistil, že předmětné pozemky byly podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. přiděleny právním předchůdcům žalobce (obce Cecha a Dvory) na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 16. 7. 1948, č.j. 81.871/48-IX/Z-23. Obec Cecha přitom převzala příděl dnem 1. 11. 1948. Žalobce vyzval žalovaného k vydání předmětných pozemků výzvami doručenými ve dnech 1. 6. 2010 a 16. 6. 2010. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo na žalobce podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. č. 172/1991 Sb.“), dnem 1. 7. 2000. Vzhledem k výzvám žalobce na vydání nemovitostí doručeným žalovanému ve dnech 1. 6. 2010 a 16. 6. 2010, tj. před uplynutím desetileté vydržecí doby, přitom dle závěrů soudu prvního stupně nemohlo dojít ani k vydržení vlastnického práva žalovaným. Soud prvního stupně rovněž dospěl k závěru, že novelizované ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. vydržení vlastnického práva žalovaným vylučuje. Z uvedených důvodů žalobě vyhověl.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, č.j. 10 Co 544/2012-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Na jejich základě ovšem dovodil, že k přechodu vlastnického práva k pozemkům na žalobce došlo již okamžikem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k 24. 5. 1991, neboť šlo o pozemky, které obce, jsoucí právními předchůdci žalobce, vlastnily k 31. 12. 1949 (§2 zák. č. 172/1991 Sb.). Žalovaný, jenž vykonával jejich oprávněnou držbu od 24. 5. 1991, tudíž dle závěrů odvolacího soudu vydržel vlastnické právo k pozemkům dříve, než její oprávněnost mohl žalobce zpochybnit výzvami došlými žalovanému ve dnech 1. 6. 2010 a 16. 6. 2010. Odvolací soud rovněž uzavřel, že žaloba o určení vlastnického práva podaná až v roce 2012 představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Z výše uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že řešil otázky hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“). Konkrétně namítal, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3360/2008, že za situace, kdy příděl předmětných pozemků nebyl prokázán rozhodnutím Ministerstva zemědělství o přídělu zemědělské nebo lesní půdy ale listinami podpůrnými, šlo o případ restituce podle §2a zák. č. 172/1991 Sb. a nikoliv podle §2 zák. č. 172/1991 Sb. Desetiletá vydržecí doba tak dle názoru dovolatele počala běžet až dnem 1. 7. 2000, přičemž její běh byl přetržen podáním výzev k vydání nemovitostí doručených žalovanému ve dnech 1. 6. 2010 a 16. 6. 2010. Dovolatel, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004, zpochybňoval též závěr odvolacího soudu o tom, že podání určovací žaloby v posuzovaném případě představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel rovněž vytýkal, odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, překvapivost rozsudku odvolacího soudu. Uváděl přitom, že nebyla prokázána oprávněná držba předmětných nemovitostí žalovaným. Námitka vydržení vlastnického práva státem zřízeným subjektem by dle názoru dovolatele mohla být navíc v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel vyjádřil taktéž názor, že ustanovení §8 zák. č. 172/1991 Sb. ve znění novely tohoto zákona č. 173/2012 Sb. vydržení vlastnického práva státem vylučuje. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť při řešení hmotněprávních otázek, na nichž napadený rozsudek závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3360/2008, dospěl k závěru, že teprve novela zákona č. 172/1991 Sb., vydaná pod č. 114/2000 Sb., účinná dnem 1. 7. 2000, umožnila obcím, které neměly k dispozici předtím nezbytně požadované důkazy o svém vlastnictví k nemovitostem v období před 31. 12. 1949 (přídělová listina, přídělový plán) uplatnit restituční nárok. Od účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. totiž k uplatnění nároku postačily i jiné dokumenty (návrh přídělu a další). Absence dříve požadovaných důkazů přitom má za následek přerušení vydržecí doby na straně povinné osoby.
V projednávané věci obsah spisu nasvědčuje tomu, že žalobce přídělovou listinou ani přídělovým plánem nedisponoval. Jelikož tak mohl svůj nárok uplatnit teprve podle ustanovení §2a zák. č. 172/1991 Sb., vydržecí doba, jejímž uplynutím žalovaný coby oprávněný držitel mohl vydržet vlastnické právo k předmětným pozemkům, počala běžet až od účinnosti novely č. 114/2000 Sb., jíž bylo uvedené ustanovení včleněno do zák. č. 172/1991 Sb. (tj. od 1. 7. 2000). Poněvadž žalovaný, jak se podává ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně, pozbyl dobrou víru o tom, že je vlastníkem předmětných pozemků nejpozději ve dnech 1. 6. 2010 a 16. 6. 2010 (tj. před uplynutím desetileté vydržecí doby běžící od 1. 7. 2000), kdy obdržel výzvy k vydání dotčených pozemků, vlastnické právo k pozemkům se zřetelem k dosud zjištěnému skutkovému stavu vydržením nenabyl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2346/2012). Závěr odvolacího soudu, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný, tudíž za zjištěných skutkových okolností neobstojí.
Nesprávný je též závěr odvolacího soudu, že podání žaloby o určení vlastnického práva představuje výkon práv v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). K žalobě na určení vlastnictví z hlediska výkonu práva v rozporu s dobrými mravy Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněném v Právních rozhledech č. 8, ročník 1999, str. 429, v němž uzavřel, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2046/2004). Od uvedeného právního názoru se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a dosavadní výsledky řízení bez dalšího neumožňují o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu