ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2546.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2546/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně EB Cenová Agentura s. r. o., IČ: 25377493, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, 28. října 86, zastoupené Mgr. Lukášem Niedobou, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Škroupova 1114/4, proti žalované ČEZ Prodej, s. r. o., IČ: 27232433, se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, o zaplacení 170.187,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 43/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, č. j. 55 Co 457/2011-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2011, č. j. 27 C 43/2010-46, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 170.187,75 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě sjednané smlouvy dodávala žalobkyni elektrickou energii do dvou odběrných míst na adrese Ostrava, 28. října 1810/86. Z důvodu nedovolených zásahů do elektroměrů přitom v období od 23. 11. 2006 do 16. 5. 2007 došlo k neoprávněnému odběru elektřiny, za který žalobkyně obchodní společnosti ČEZ Distribuce a.s., coby provozovateli distribuční soustavy, ve smyslu ustanovení §51 odst. 2 věty druhé zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 3. 7. 2009, dále jen – „energetický zákon“, a ustanovení §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2011 (dále jen – „vyhláška č. 51/2006 Sb.“) zaplatila náhradu škody v celkové výši 274.862,- Kč (bez připočtení nákladů na nápravu následků neoprávněného odběru). Následně žalobkyně za období od 24. 11. 2006 do 16. 5. 2007 zaplatila žalované (prodejci elektrické energie) za skutečně odebranou (naměřenou) elektrickou energii též cenu v celkové výši 170.187,75 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3287/2009, dovodil, že v náhradě škody určené podle ustanovení §51 odst. 2 věty druhé energetického zákona ve spojení s ustanovením §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. je již obsažena i úhrada ceny za skutečný odběr elektrické energie. Jestliže tedy žalobkyně za totéž období uhradila jak škodu určenou podle ustanovení §51 odst. 2 věty druhé energetického zákona ve spojení s ustanovením §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb., tak i cenu za skutečně odebranou (naměřenou) elektrickou energii, představuje úhrada ceny skutečně odebrané elektrické energie bezdůvodné obohacení získané plněním poskytnutým bez právního důvodu (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Odvolací soud proto žalobě o vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v ceně vyplacené žalované za elektrickou energii odebranou v období od 24. 11. 2006 do 16. 5. 2007 ve výši 170.187,75 Kč zcela vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že elektrická energie, za níž jí žalobkyně uhradila sjednanou cenu, byla v předmětném období skutečně odebrána. Zaplacená cena byla tudíž plněním přijatým na základě smluvního vztahu účastnic řízení a bezdůvodné obohacení tak nepředstavuje. Dovolatelka zpochybňovala též závěr odvolacího soudu, dle kterého je úhrada ceny za skutečně odebranou elektrickou energii obsažena již ve výši škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny určené podle ustanovení §51 energetického zákona. Vysvětlovala přitom, že zatímco odpovědnost za ztrátu elektřiny nese provozovatel distribuční soustavy, který má též nárok na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem, nárok na úhradu ceny za skutečně odebranou elektřinu náleží žalované, coby držiteli licence na obchod s elektřinou. Upozornila taktéž na okolnost, že vyhláška č. 51/2006 Sb., dle níž se určuje výše škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie, platby zákazníka za skutečně odebranou elektrickou energii nezohledňuje, i na skutečnost, že výpočet náhrady škody je toliko fiktivní, zatímco výše ceny za odebranou elektřinu se různí v závislosti na obsahu smlouvy. Uvedla rovněž, že ve smyslu vyhlášky č. 51/2006 Sb. se při výpočtu náhrady škody nevychází z technicky nejvyššího možného odběru. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) jednající pověřeným zaměstnancem majícím právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Směřuje-li dovolání žalované výslovně též proti nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu, nezbývá než uvést, že dovolání proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že v náhradě škody, způsobené dodavateli odběratelem v důsledku neoprávněného odběru elektrické energie, určené podle ustanovení §51 odst. 2 věty druhé energetického zákona ve spojení s ustanovením §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. je již obsažena i úhrada ceny za skutečný odběr elektrické energie. Žalobkyně, která za totéž období uhradila jak škodu určenou podle ustanovení §51 odst. 2 věty druhé energetického zákona ve spojení s ustanovením §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb., tak i cenu za skutečně odebranou elektrickou energii, má tudíž vůči žalované, které byla cena uhrazena, nárok na její vrácení, neboť jde o bezdůvodné obohacení získané plněním poskytnutým bez právního důvodu (§451 obč. zák.).
Otázkou právní povahy náhrady škody způsobené odběratelem dodavateli v důsledku neoprávněného odběru elektřiny se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Dospěl přitom k závěru, že náhrada této škody se neřídí obecnými ustanoveními soukromoprávních předpisů o náhradě skutečné škody a ušlého zisku, nýbrž se stanoví podle zvláštních právních předpisů (energetický zákon, vyhláška č. 51/2006 Sb.), které jsou ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2768/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4271, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005, či ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 229/2008). V rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5302/2008, pak Nejvyšší soud dovodil, že situace, kdy odběratel neposkytne dodavateli náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny, je obdobná situaci, kdy odběratel poruší platební povinnost vyplývající z výsledků vyhodnocení a zúčtování skutečného odběru elektřiny. Vyčíslená náhrada škody je totiž platbou za „skutečný odběr“, nelze-li jeho výši pro protiprávní zásah do měřícího přístroje reálně určit. Na základě uvedených východisek dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3287/2009, konečně k závěru, že náhradu škody vyčíslenou podle ustanovení §51 odst. 2 věty druhé energetického zákona ve spojení s ustanovením §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. je třeba pojímat jako platbu za celkovou spotřebu elektřiny uskutečněnou v daném období. Jelikož její skutečný stav v důsledku protiprávního zásahu do měřícího zařízení nelze přesně stanovit, je určen fiktivně postupem upraveným v příslušných právních předpisech. Platby poskytnuté odběratelem dodavateli za účelem úhrady (byť chybně) naměřené spotřeby elektřiny v daném období, je tudíž od vyčíslené náhrady škody třeba odečíst.
V projednávané věci žalobkyně z důvodu neoprávněného zásahu do měřícího zařízení uhradila za období od 23. 11. 2006 do 16. 5. 2007 provozovateli distribuční soustavy škodu způsobenou neoprávněným odběrem elektřiny (§51 odst. 1 písm. f/ bod 1 energetického zákona) vypočtenou podle ustanovení §51 odst. 2 věty druhé energetického zákona ve spojení s ustanovením §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. v celkové výši 274.862,- Kč (bez připočtení nákladů na nápravu následků neoprávněného odběru). Ve smyslu ustanovení §§13, 14 odst. 4, 15 vyhl. č. 51/2006 Sb. škoda způsobená neoprávněným odběrem elektřiny vzniká provozovateli přenosové nebo příslušné distribuční soustavy, jímž byla v posuzované věci obchodní společnost ČEZ Distribuce, a.s., který má pro případ, kdy skutečně vzniklou škodu nelze stanovit, nárok na náhradu škody vypočtenou podle ustanovení §14 vyhl. č. 51/2006 Sb. Jestliže takto stanovená škoda, na jejíž náhradu má nárok toliko provozovatel distribuční soustavy, v sobě zahrnuje též platby za skutečný odběr (jak vyplývá z výše citované judikatury), který ovšem z důvodu neoprávněného zásahu do měřícího zařízení nelze objektivně změřit, nezbývá než dovodit, že zatímco provozovatel distribuční soustavy má na plnění ve výši vypočtené podle §14 vyhl. č. 51/2006 Sb. vůči neoprávněnému odběrateli dle citovaných právních předpisů nárok, platba poskytnutá za totéž období obchodníkovi s elektřinou (žalovaná) na základě měření provedeného zařízením, do něhož bylo neoprávněně zasaženo, představuje již plnění bez právního důvodu (§451 obč. zák.). Obchodník má totiž nárok na úhradu sjednané ceny elektřiny pouze v rozsahu odběru změřeného měřícím zařízením, do něhož neoprávněně zasaženo nebylo, eventuálně v rozsahu skutečně odebrané elektřiny, pokud se podařilo přesně změřit množství elektřiny odebrané neoprávněně a množství elektřiny skutečně dodané (§13 vyhl. č. 51/2006 Sb.). Ačkoliv shora citovaná judikatura Nejvyššího soudu vychází ze situace, kdy distributorem elektrické energie i obchodníkem s elektřinou je tatáž osoba, lze přijaté závěry uplatnit i v situaci, kdy distributorem elektřiny a obchodníkem s elektřinou jsou osoby rozdílné. Rozdělení úloh spojených s realizací podnikání spočívajícího v poskytování dodávek elektrické energie konečným zákazníkům mezi provozovatele distribuční sítě a obchodníka s elektřinou (jakožto právnických osob vybudovaných často na základě majetkového propojení mezi mateřskou organizací vykonávající uvedené funkce prostřednictvím dceřiných obchodních společností - viz. §25a odst. 1 energetického zákona) totiž nemůže jít za daných okolností k tíži zákazníka, jehož právní postavení ve smyslu dotčené judikatury musí být zachováno i v situaci, kdy provozovatelem distribuční sítě a obchodníkem s elektřinou není totožná osoba. Opačný závěr by v právním prostředí obligatorního oddělení provozovatelů distribuční soustavy od obchodníků s elektřinou (§25a odst. 1 energetického zákona) vedl k negaci citovaných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu.
Žalobkyni, která za totéž období uhradila provozovateli distribuční soustavy škodu určenou podle ustanovení §51 odst. 2 věty druhé energetického zákona ve spojení s ustanovením §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. a žalovanému obchodníkovi s elektřinou cenu za její odběr změřený zařízením, do něhož bylo neoprávněně zasaženo, tudíž vůči straně žalované svědčí nárok na vrácení zaplacené ceny (vydání majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu - §451, §458 odst. 1 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu tak odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu