ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2867.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2867/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 391/7, proti žalované Městské části Praha 7, se sídlem Praha 7, nábřeží kapitána Jaroše 1000/7, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem Brož, Sedlatý s.r.o., se sídlem Praha 3, Vinohradská 2828/151, o zaplacení částky 367.779,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 17/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011, č. j. 11 Co 269/2011-1010, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Brože, CSc., zastupujícího žalovanou.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 původně domáhal zaplacení částky 874.474,- Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o dílo uzavřené dne 5. 11. 1993 a jejího dodatku ze dne 22. 5. 1995 jako ceny díla, spočívajícího v opravě a úpravě břehu rybníku A v částce 506.695,- Kč a dále ve stabilizaci břehů rybníků B a C v částce 367.779,- Kč v Královské oboře v Praze 7. O částce za opravu a úpravu břehu rybníku A bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 6. 2006, č.j. 5 C 17/98 – 373, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, č.j. 11 Co 302/2006 – 441. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, č.j. 28 Cdo 292/2009 – 513. Uvedeným rozsudkem Nejvyšší soud též zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v částce 367.779,- Kč s příslušenstvím za provedení stabilizace břehů rybníků B a C, když dospěl k závěru, že pokud žalobce jednal jménem neexistující obchodní společnosti, byl sám z takového jednání zavázán a dále dospěl k závěru, že byl-li účastník smlouvy o dílo a jejího dodatku identifikován uvedením jména a příjmení včetně titulu, správným identifikačním číslem i adresou sídla, byl identifikován dostatečně ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby o zaplacení částky 367.779,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dílo nebylo dokončeno ani převzato a proto také nevznikl nárok na zaplacení žalované částky představující 80 % z ceny díla, který byl vázán na „předání hotového díla“.
Oba soudy zjistily a vzaly za prokázané, že dílo spočívalo v provedení stabilizace rybníků B a C v Královské oboře v Praze 7 (dále jen „rybníků“) pomocí tzv. zápletového plůtku. Plůtek sestává z kůlů a vrbového klestí. Při dostatečně vysoké hladině vody plůtek zakoření a plní funkci vegetačního opevnění břehu pomocí kořenového systému. Dále zjistily, že žalovaná několikrát odmítla převzít dílo od žalobce s poukazem na jeho vady. Za tu dobu zápletový plůtek uschl, protože rybníky nebyly napuštěny vodou na provozní hladinu. Z uvedeného důvodu podle znalce Ing. Jana Jiráněho „nebude současný stav v budoucnu splňovat funkci vegetačního opevnění břehu pomocí kořenového systému.“ Následně oba soudy dospěly k názoru, že jádro sporu spočívá v tom, zda podle smlouvy o dílo ze dne 5. 11. 1993, ve znění dodatku ze dne 22. 5. 1995, bylo povinností zhotovitele zabezpečit napuštění rybníků na provozní hladinu.
Obvodní soud pro Prahu 7 svým rozsudkem ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 5 C 17/98, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 11 Co 269/2011, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že napuštění rybníků bylo povinností zhotovitele. Současně však dovodil, že dílo vykazovalo vady (pro které žalovaná odmítala dílo převzít), neboť tzv. zápletový plůtek uschl, čímž nedošlo vůbec k zhotovení díla, a tedy nemohlo dojít ani k jeho předání. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 660/2005 odvolací soud uzavřel, že bylo-li uhrazení žalobcem požadované částky vázáno na předání díla, k jehož zhotovení nedošlo, nevznikl žalobci nárok na žalovanou částku.
B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. b) a c). Jako dovolací důvody uvedl, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a dále, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítl:
a) soudy nesprávně aplikovaly hmotné právo (§35 obč. zák a §266 obch. zák., které se týkají interpretace právního úkonu); otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda „smlouvu lze interpretovat podle §266 obchodního zákoníku tak, že obsahuje práva a povinnosti v ní neuvedené, když tato práva a povinnosti nelze dovodit ani z ostatních interpretačních pravidel uvedených v citovaném ustanovení (úmysl jednajících stran, jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, následné chování stran).“
b) odvolací soud rozhodnutí potvrdil na základě odlišné právní kvalifikace, čímž se dopustil tzv. překvapivého rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření namítal, že dovolání není přípustné, protože „ napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, když neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena ani takovou, která je soudy rozhodována rozdílně. “ Následně uvedl, že aplikace právního názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 660/2005, podle kterého není potřeba posuzovat bezvadnost díla v případě, že soudy nedospěly k závěru o předání díla mezi účastníky, nemůže být pro žalobce překvapivá, protože spor o to, zda došlo k předání a převzetí díla je mezi stranami od počátku řízení. Na závěr uvedl, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého bylo smyslem celého díla a důvodem zadání zakázky upevnění a ustálení břehů rybníků, což však žalobce nesplnil.
C. Přípustnost
Zákonem č. 404/2012 Sb. byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 novelizován občanský soudní řád. V rámci novely doznala úprava dovolacího řízení podstatných změn. V přechodných ustanoveních k uvedené novele občanského soudního řádu se uvádí, že dovolání „ proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona .“ (srov. čl. II odst. 7 zákona č. 404/2012 Sb.) Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci bylo vydáno dne 16. 11. 2011, tedy před účinností zákona č. 404/2012 Sb. Dovolací soud proto dovolání žalobce projednal podle znění občanského soudního řádu účinného ke dni 31. 12. 2012, s výjimkou ustanovení §243c odst. 3 zákona, které použil v znění účinném k 1. 1. 2013.
Podle §237 odst. 1 písm. b) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle uvedeného ustanovení je tedy skutečnost, že „ soud prvního stupně pozdějším rozsudkem o věci rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku “ ( Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1879 - 1880). Současně platí, že „ pozdější rozsudek soudu prvního stupně je jiný (odlišný) než jeho dřívější rozsudek tehdy, vymezil-li soud práva a povinnosti účastníků při rozhodování o stejném předmětu řízení (o stejném nároku) jinak než ve svém předchozím rozsudku “ ( Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1879 - 1880). Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu I. stupně o stabilizaci břehů rybníků, tj. o zaplacení částky 367.779,- Kč s příslušenstvím potvrzený soudem odvolacím se vymezením práv a povinností účastníků, které se týkají daného nároku, neliší od bezprostředně předcházejícího rozsudku (ani od ostatních čtyř předcházejících rozsudků soudu I. stupně), není naplněna jedna z kumulativních podmínek přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a proto dovolání podle uvedeného ustanovení není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu " právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. " Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud předesílá, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (resp. dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu, nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Otázku zásadního právního významu dovolatel spatřuje v tom, zda smlouvu lze interpretovat za použití interpretačních pravidel obsažených v §266 obchodního zákoníku tak, že obsahuje práva a povinnosti v ní neuvedené.
Otázka výkladu právních úkonů byla již Nejvyšším soudem řešena např. v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „ ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat .“ Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v jiných rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007; rozsudek ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010 nebo rozsudek ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012). Dovolatelem předestřená právní otázka je tedy v judikatuře Nejvyššího soudu řešena jednotně. Dané řešení je i v souladu s názorem Ústavního soudu, dle kterého je text smlouvy toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005). Z uvedeného vyplývá zcela jednoznačná odpověď na právní otázku předestřenou dovolatelem, totiž že smlouvu nelze interpretovat za použití interpretačních pravidel obsažených v §266 obchodního zákoníku tak, že obsahuje práva a povinnosti v ní neuvedené.
Vzhledem k tomu, že nastolená otázka je ustálenou judikaturou dovolacího soudu řešena a soudy o ní nerozhodují rozdílně, zbývá posoudit, zda odvolací soud neposoudil danou právní otázku jinak, než je řešena judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud konstatuje, že dovolatel ve svém dovolání neuvedl, jaká jiná kritéria, než ta která vyplývají z §35 obč. zák., §266 ObZ a souvisejí s judikaturou Nejvyššího soudu, soudy při interpretaci uplatnily. Ze spisu se rovněž nepodává, že by odvolací soud interpretoval smlouvu ze dne 5. 11. 1993, ve znění dodatku ze dne 22. 5. 1995, v rozporu s právní úpravou a ustálenou judikaturou dovolacího soudu a svévolně dovodil další kritéria, z nichž vyplývá povinnost žalobce provést zápletový plůtek tak, aby došlo k zakořenění a oživení vrbového zápletu, tedy tak, aby došlo k zhotovení díla jako nutného předpokladu jeho předání a vzniku nároku na zaplacení žalované částky.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Proto dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalované účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o nároku ve výši 367.779,- Kč, sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 8, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 20% DPH (§21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. ledna 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu