Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.06.2013, sp. zn. 3 Tdo 291/2013 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.291.2013.1

sp. zn. 3 Tdo 291/2013 -90 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 19. června 2013 v neveřejném zasedání o dovoláních podaných obviněnými Ing. V. R. , nar., , a Mgr. E. R., roz. R., nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 4 To 42/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 4/2008, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 18 T 4/2008, byli obvinění Ing. V. R. a Mgr. E. R. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku na skutkovém základě, že: I. jako jednatelé spol. Novitex, s. r. o. se sídlem H., N., okres P., nyní SB Textil, s. r. o. v likvidaci, se sídlem H., B., IČ , v období nejpozději od 30. 6. 2002 do ledna 2004 na území ČR i ze zahraničí odebrali na základě uzavřených smluv nebo objednávek od právnických osob zboží, přepravu zboží a stavební práce, a to v úmyslu závazky vzniklé z těchto obchodních vztahů ve stanovených lhůtách neuhradit, neboť ekonomická situace jejich společnosti to neumožňovala, vzniklé závazky ve lhůtách splatnosti neuhradili a neučinili tak, až na výjimku, kdy uhradili po lhůtě splatnosti pouze nepatrnou částku, ani později, a takto odebrali 1) od společnosti Danzas, s. r. o., IČ, se sídlem N.. Sv. Č., č. p., O. – P., a k její škodě, na základě objednávky přepravu zboží na faktury ve výroku specifikované v celkové výši 127.871,- Kč, které neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 127.871,- Kč, 2) od společnosti Lanimex Trading GmbH, se sídlem S. H., B., S., a k její škodě, na základě kupní smlouvy zboží v celkové hodnotě 705.876,93 Kč, vystavenou fakturu č. ze dne 23. 1. 2003 se splatností dne 23. 3. 2003 na částku ve výši 22.442,51 EUR, v přepočtu 705.255,88 Kč, neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 705.255,88 Kč, 3) od společnosti Carvell, s. r. o., IČ, se sídlem N., K., a k její škodě, přepravu zboží, přičemž vystavené faktury č. ze dne 17. 2. 2003 se splatností dne 3. 3. 2003, na částku ve výši 5.368,- Kč a č. ze dne 13. 6. 2003 se splatností dne 27. 6. 2003, na částku ve výši 5.764,50 Kč, tedy celkem ve výši 11.132,50 Kč, neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 11.132,50 Kč, 4) od společnosti ČSAD JIHOTRANS, a. s., IČ, se sídlem P., Č. B., a k její škodě, na základě objednávek přepravu zboží, přičemž vystavené faktury ve výroku blíže specifikované, v celkové výši 22.759,90 Kč, neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 22.759,90 Kč, 5) od společnosti Schenker, s. r. o., IČ, se sídlem areál R., K V., R. u P., a k její škodě, na základě objednávky ze dne 18. 2. 2003 přepravu zboží, přičemž vystavenou fakturu č. ze dne 6. 3. 2003 se splatností dne 20. 3. 2003, na částku ve výši 12.718,- Kč neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 12.718,- Kč, 6) od společnosti Šumava group, s. r. o., IČ, se sídlem V., a k její škodě, na základě objednávek ze dne 17. 4. 2003 a dne 2 5. 2003 přepravu zboží, přičemž vystavené faktury č. ze dne 30. 4. 2003 se splatností dne 10. 5. 2003, na částku ve výši 25.000,- Kč a č. ze dne 28. 5. 2003 se splatností dne 7. 6. 2003, na částku ve výši 38.000,- Kč, tedy celkem ve výši 63.000,- Kč, neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 63.000,- Kč, 7) od společnosti BWK Elders Europe GmbH, se sídlem L.–Ch. – S., B., S., a k její škodě, na základě objednávky zboží v celkové hodnotě 6.332.609,66 Kč, přičemž vystavené faktury ve výroku blíže specifikované, neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 158.787,19 EUR, v přepočtu 5.016.657,10 Kč, když faktura č. byla částečně uhrazena ve výši 41.650,66 EUR, v přepočtu 1.315.952,60 Kč, 8) od společnosti Lanarius Export GmbH, se sídlem L.–Ch. –S., B., S., a k její škodě, na základě objednávky zboží v celkové hodnotě 1.588.810,74 Kč, přičemž vystavené faktury ve výroku blíže specifikované, neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 50.457,85 EUR, v přepočtu 1.588.810,74 Kč, 9) od společnosti Velkoobchod Vysočina, s. r. o., IČ, se sídlem H. n., L. n. S., a k její škodě, odebrali na základě kupních smluv a na faktury ve výroku rozsudku blíže specifikované, celkem zboží na částku ve výši 29.262,50 Kč, faktury neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 29.262,50 Kč, 10) od společnosti Trevira GmbH, se sídlem F. a. M., S.N, a k její škodě, zboží v celkové hodnotě 18.758,77 EUR, v přepočtu 588.753,46 Kč, přičemž vystavené faktury ve výroku blíže specifikované neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši nejméně 8.834,37 EUR, v přepočtu 276.780,81 Kč, když faktury byly částečně uhrazeny dopropisy č. ze dne 23. 12. 2003 na částku ve výši 2.309,28 EUR (75.097,78 Kč) a č. ze dne 23. 12. 2003 ve výši 7.615,12 EUR (247.643,70 Kč), to je celkem 322.741,48 Kč, 11) od společnosti Rudolf Tschechien, s. r. o., IČ, se sídlem H., D. K. n. L., a k její škodě zboží na faktury ve výroku blíže specifikované, tedy celkem zboží za 95.214,- Kč, přičemž faktury neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 95.214,- Kč, 12) od společnosti MOSS plus, s. r. o., IČ, se sídlem D. n.., H. u B., a k její škodě, na základě objednávky přepravu zboží, přičemž vystavenou fakturu č. ze dne 12. 8. 2003, se splatností dne 30. 9. 2003, na částku ve výši 6.000,- Kč neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 6.000,- Kč, 13) od společnosti Cargo Partner ČR, s. r. o., IČ, se sídlem A., P., a k její škodě, na základě objednávky ze dne 14. 8. 2003 přepravu zboží, přičemž vystavenou faktura č. ze dne 20. 8. 2003, se splatností dne 3. 9. 2003, na částku ve výši 20.435,- Kč neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 20.435,- Kč, 14) od firmy I. R., IČ, se sídlem R., J., a k její škodě, na základě objednávky přepravu zboží, přičemž vystavené faktury č. ze dne 2. 10. 2003, se splatností dne 1. 11. 2003, na částku ve výši 9.307,50 Kč, a č. ze dne 24. 10. 2003, se splatností dne 23. 11. 2003, na částku ve výši 14.002,50 Kč, tedy celkem ve výši 23.310,- Kč neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 23.310,- Kč, 15) od společnosti Gebrüder Weiss, s. r. o., IČ, se sídlem K V., R., a k její škodě, na základě objednávky ze dne 24. 11. 2003 přepravu zboží, přičemž vystavenou fakturu č. ze dne 19. 12. 2003, se splatností dne 18. 1. 2004, na částku ve výši 21.000,- Kč neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 21.000,- Kč, 16) od společnosti PSP, s. r. o., IČ, se sídlem M., P., a k její škodě na základě objednávky stavební práce, přičemž fakturu č. ze dne 24. 1. 2004, se splatností dne 3. 2. 2004, na částku ve výši 1.123.782,- Kč neuhradili v době splatnosti ani později, a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 507.277,- Kč, když faktura byla částečně uhrazena zaplacenou zálohou na stavební práce ve výši 616.505,- Kč. II. jako jednatelé spol. Novitex, s. r. o., se sídlem H., N., okres P., nyní SB Textil s. r. o. v likvidaci, se sídlem H., B., IČ , na podkladě smlouvy o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek ze dne 29. 12. 2000 uzavřené se společností Transfinance, a. s., IČ, se sídlem K. ul., P., podle níž spol. Transfinance, a. s., jako faktor odkupovala pohledávky vyplývající z dodávek zboží nebo služeb dodavatele za jeho odběrateli, a to formou postoupení těchto pohledávek, kdy postoupení se uskutečňovalo zasláním faktur, jimiž byly vyúčtovány pohledávky společnosti za jejími odběrateli, společně s notifikační klauzulí o postoupení pohledávky a potvrzenými dopisy od odběratelů, že zboží odebrali nebo že není dosud dodané, ale je na skladě, odkud si ho odběratelé odebírají podle svých potřeb, v době od ledna 2003 do dubna 2003 s cílem získat neoprávněné pro financování pohledávek a tím peníze pro svou společnost, neboť v uvedené době se spol. Novitex, s. r. o., nacházela v platební neschopnosti, postoupili spol. Transfinance, a. s., níže uvedené faktury, ač věděli, že jde o faktury vystavené na neexistující obchody, potvrdili notifikaci a takto postoupili faktury: 1) č. ze dne 16. 1. 2003 na částku ve výši 41.121,72 EUR, v přepočtu 1.292.455,66 Kč, notifikace 17. 1. 2003, pro společnost E W. UK, S. A.., L. H. O., H., U. K., 2) č. ze dne 16. 1. 2003 na částku ve výši 45.726,78 USD, v přepočtu 1.349.305,82 Kč, notifikace 17. 1. 2003, pro společnost Neema Clothing, LTD., A. o. T. A., S., N. Y., U., 3) č. ze dne 14. 3. 2003 na částku ve výši 79.721,01 EUR, v přepočtu 2.527.554,62 Kč, notifikace 17. 3. 2003, pro společnost E W. UK, S. A., L. H. O., H., U. K., 4) č. ze dne 7. 4. 2003 na částku ve výši 98.847,54 USD, v přepočtu 2.949.907,14 Kč, notifikace 7. 4. 2003, pro společnost Orient Craft Limited, O. H., F., O. l. A., P. -I, N. D. –I., 5) č. ze dne 8. 4. 2003 na částku ve výši 104.538,99 USD, v přepočtu 3,092.786,02 Kč, notifikace 8. 4. 2003, pro společnost H+M H. a M., P. D. B., S. –S., S., 6) č. ze dne 10. 4. 2003 na částku ve výši 50.896,95 USD, v přepočtu 1.482.220,98 Kč, notifikace 10. 4. 2003, pro společnost Continental Worsteds INC, W. th S., N. Y., U., 7) č. ze dne 10. 4. 2003 na částku ve výši 29.482,85 USD, v přepočtu 858.591,69 Kč, notifikace 10. 4. 2003, pro společnost Bowdon Manufakturing Co., N. C. S., G., B., USA, 8) č. ze dne 22. 4. 2003 na částku ve výši 68.143,66 EUR, v přepočtu 2.158.450,43 Kč, notifikace 23. 4. 2003, pro společnost Mikon s. a., ul. S., M., P., 9) č. ze dne 28. 4. 2003 na částku ve výši 63.873,36 EUR, v přepočtu 2.008.178,44 Kč, notifikace 29. 4. 2003, pro společnost Apollon Entrerprises s. a., B.. de la R., B., B., 10) č. ze dne 29. 4. 2003 na částku ve výši 42.719,98 EUR, v přepočtu 1.343.116,17 Kč, notifikace 29. 4. 2003, pro společnost Sandy R.L.K., R. St. G., P., F., falešné faktury na neexistující pohledávky nemohly být uhrazeny a spol. Transfinance, a s., tím, že pohledávky financovala, vznikla škoda ve výši nejméně 295.579,73 EUR a 329.493,11 USD, v přepočtu 19.062.566,97 Kč. Za to byli oba obvinění podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody, a to Ing. V. R. v trvání šesti let a Mgr. E. R. pěti let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. b) odst. 3 tr. zákoníku oba zařazeni do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech společností na šest let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou nahradit škodu poškozeným: DHL Expres, s. r. o., N.. Sv. Č. čp. , O. – P., škodu ve výši 127.871,- Kč, Carvell, s. r. o., N., K., škodu ve výši 11.132,50 Kč, Šumava group, s. r. o., V., V., škodu ve výši 63.000,- Kč, Velkoobchod Vysočina, s. r. o., H. n., L. n. S., škodu ve výši 29.262,50 Kč, Trevira GmbH, F. a. M., S., škodu ve výši 322.741,48 Kč, Rudolf Tschechien, s. r. o., H., D. K. n. L., škodu ve výši 95.214,- Kč, MOSS plus, s. r. o., D. n.., H. u B., škodu ve výši 6.000,- Kč, Cargo Partner ČR, s. r. o., A., P., škodu ve výši 20.435,- Kč, I. R., R., J., škodu ve výši 23.310,- Kč, Gebrüder Weiss, s. r. o., K V., R. u P., škodu ve výši 21.000,- Kč, PSP, s. r. o., M., P., škodu ve výši 507.277,- Kč, BWK Elders Europe GmbH, L. –Ch. –S., B., S., škodu ve výši 1.315.952,60 Kč, Lanarius Export GmbH, L. –Ch. –S., B. S., škodu ve výši 1.588.810,74 Kč . Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození: BWK Elders Europe GmbH, L. –Ch. –S., B., S. a Lanarius Export GmbH, L. –Ch. –S., B., S., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byli oba obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 3. 2008, č. j. 2 KZV 3/2007-263 z dílčích útoků, jichž se měli dopustit tím, že jako jednatelé spol. Novitex, s. r. o. se sídlem H., N., okres P., nyní SB Textil, s. r. o. v likvidaci, se sídlem H., B., IČ, v období nejpozději od 30. 6. 2002 do ledna 2004 na území ČR i ze zahraničí odebrali na základě uzavřených smluv nebo objednávek od právnických osob zboží, přepravu zboží a stavební práce, a to v úmyslu závazky vzniklé z těchto obchodních vztahů ve stanovených lhůtách neuhradit, neboť ekonomická situace jejich společnosti to neumožňovala, vzniklé závazky ve lhůtách splatnosti neuhradili a neučinili tak, až na výjimku, kdy uhradili po lhůtě splatnosti pouze nepatrnou částku, ani později, a takto odebrali: 1) od společnosti Spinopa Textil, s. r. o., IČ, se sídlem B., H., okres P., a k její škodě, zboží na fakturu č. ze dne 26. 7. 2002 se splatností dne 9. 8. 2002 na částku ve výši 1.853.653,40 Kč, kterou ve lhůtě splatnosti ani později neuhradili, až na částky 188.138,70 Kč a 50.000,- Kč, které zaplatili dne 15. 8. 2002 a dne 21. 8. 2002, tím způsobili škodu ve výši 1.615.514,70 Kč, 2) od společnosti Silon, a. s., IČ, se sídlem P., P. n. L., okres T., a k její škodě, na základě rámcové kupní smlouvy č. ze dne 30. 10. 2002 na dodávku výrobků v celkové hodnotě 1.083.360,- Kč výrobky na faktury ve výroku blíže specifikované, celkem na částku 1.122.836,80 Kč, která nebyla v době splatnosti uhrazena a na základě rámcové kupní smlouvy č. ze dne 27. 11. 2002 na dodávku výrobků v celkové hodnotě 1.411.532,- Kč výrobky na faktury ve výroku blíže specifikované, celkem na částku ve výši 1.426.099,60 Kč, kterou v době splatnosti neuhradili, tedy nezaplatili faktury za 2.548.936,40 Kč, 3) od společnosti Vlnap, a. s., IČ, se sídlem N., N., a k její škodě, na základě rámcové kupní smlouvy č. ze dne 18. 3. 2003 na dodávku zboží v celkové hodnotě 9.389.197,59 Kč formou dílčích plnění a jednotlivých objednávek, zboží, přičemž vystavené faktury ve výroku blíže specifikované v celkové výši 9.389.197,59 Kč neuhradili v době splatnosti ani později a uvedené firmě tak způsobili škodu ve výši 9.389.197,59 Kč, v nichž bylo spatřováno spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození: Spinopa Textil, s. r. o., B., H., Silon, a. s., P., P. n. L. a Vlnap, a. s., N., N. se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvoláních obou obviněných a poškozené MOSS Logistics, s. r. o., proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 4 To 42/2012, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výrocích o trestech obou obviněných a ve výroku o náhradě škody společnosti MOSS plus, s. r. o., z podnětu jejich odvolání zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině podle §209 odst. odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému Ing. V. R. trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku a obviněné Mgr. E. R. v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon oba obviněné podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a dále jim podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu šesti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost rukou společnou a nerozdílnou zaplatit na náhradu škody společnosti MOSS Logistics, s. r. o., B., H., částku 6.000,- Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 23. 8. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam). Zprošťující výrok rozsudku prvního stupně pak nabyl právní moci dne 9. 6. 2012. Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění Ing. V. R. a Mgr. E. R. následně dovolání. Oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejich názoru toto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku popř. na jiném hmotně právním posouzení. Obviněný Ing. V. R. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že byl neprávem uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, když podle jeho přesvědčení odvolací soud skutek nesprávně právně posoudil. Rovněž upozornil, že ve věci došlo i k vadnému procesnímu postupu, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť žádný ze soudů nenechal zpracovat revizní znalecký posudek, který by byl pro posouzení věci klíčový. Ke zjištěním soudů ve vztahu ke skutku ad I) obviněný uvedl, že při uzavírání sporných obchodů nijak nejednal (nedopustil se zamlčování podstatných skutečností), ani k tomu nedával pokyn třetím osobám, smlouvy s uvedenými obchodními partnery společnosti N. neuzavíral, nečinil ani žádné objednávky a v rámci uzavírání smluvních vztahů resp. při odběru plnění s těmito subjekty vůbec nevstoupil do kontaktu, s výjimkou smluvního vztahu se společností PSP, s. r. o. (dodávka stavebních prací), která byla uzavřena již v roce 2002, kdy Novitex v úpadku rozhodně nebyl a z jeho strany byla naprosto převažující část dluhu zaplacena (absentuje tedy zcela zjevně úmysl nezaplatit sjednané dodávky). Všechny ostatní smlouvy a objednávky uzavíraly jiné osoby, zpravidla přímo jednotliví obchodníci (J. a K.), což vyplývá i z výpovědi účetní Novitex, paní S. a nikoli obviněný (viz podpisy na jednotlivých smlouvách a objednávkách). Fungování obchodního oddělení nebylo v jeho kompetenci, neboť toto realizovalo plnění obchodních smluv a objednávky zboží či služeb, což vyplývá také z organizační struktury společnosti a jeho pracovníci museli mít o ekonomické situaci ve společnosti stejné, či možná lepší povědomí než obvinění. Ve vztahu k jeho osobě tedy nebylo u dílčího skutku ad I) prokázáno jakékoliv jednání, které by mohlo vést k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, a proto měl být ohledně tohoto skutku zproštěn obžaloby dle §226 písm. c) tr. ř. Soudy obou stupňů se měly zabývat tím, zda osoby, které obchody uzavíraly, věděly o údajné majetkové situaci Novitex - což by vylučovalo trestní odpovědnost obviněného jako pachatele, kterým by v takovém případě byly samy podvádějící osoby. Ve vztahu ke skutku ad II) namítl, že sporné faktury a obchodní případy neznal, neúčastnil se jich, zpochybnil však, že by sporné faktury byly fiktivní, protože na řadu z nich bylo zřejmě významným způsobem plněno. Podle jeho mínění je tvrzení dlužníků o fiktivnosti faktur motivováno snahou vyhnout se zaplacení dluhu, a pokud k podvodům skutečně došlo, obviněný o nich nevěděl a v rámci své činnosti je ani nemohl odhalit. V tomto kontextu namítl, že mu nelze automaticky přičítat trestní odpovědnost za veškerá jednání, k nimž ve společnosti Novitex došlo, neboť v rozhodném období, kdy byl ředitelem celé textilní skupiny tvořené více společnostmi, pod jeho řízení formálně spadaly stovky osob. V tomto směru odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 7 Tz 65/2001. Zpochybnil rovněž způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem o fiktivnosti sporných faktur, že měli fiktivnost faktur v zásadě uznat svědkyni N. s tím, že obchody ve skutečnosti proběhly, ale s jinými partnery na ruském trhu, neboť z protokolů o její svědecké výpovědi toto nevyplývá. Závěry odvolacího soudu také nevysvětlují, jak je možné, že na údajně fiktivní faktury bylo plněno, a pokud k úhradám faktur došlo, popírá to jednoznačně fiktivnost obchodů. Z jeho pohledu nebyla v dané trestní věci naplněna ani subjektivní stránka zločinu podvodu, kdy namítl, že na jeho straně absentuje i zavinění ve formě úmyslu, přičemž odkázal na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/01, ze dne 2. 5. 2002. Rovněž vytkl, že soudy obou stupňů nerozlišovaly mezi trestným činem podvodu a trestným činem způsobení úpadku (dříve tr. činu předlužení) ve smyslu §224 odst. 2 tr. zákoníku a nezkoumaly, k čemu skutečně směřoval úmysl obviněných, když v tomto směru odkázal na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005. Jak dále obviněný zdůraznil, veškeré jejich jednání směřovalo k překonání hospodářských těžkostí společnosti Novitex, aby mohla pokračovat ve své činnosti a uhradit řádně veškeré své závazky. To plyne z faktu, že společnost Novitex v maximálním rozsahu své závazky po celou dobu své existence hradila, a pokud okamžitá úhrada nebyla možná, jednala se svými věřiteli o úhradě jejich pohledávek, uzavírala splátkové kalendáře a posouvala splatnosti. Společnost Novitex nebyla předlužená a osoby za ni jednající proto mohly oprávněně předpokládat, že v případě kritické situace mají majetek, jehož prodejem je možné všechny věřitele v plné výši uspokojit. Nutno dodat, že v rámci konkursního řízení byl vůči spol. Novitex zpeněžen majetek za téměř 45 mil. Kč, když i podle SKP společnosti Novitex pana S. společnost nebyla nijak tunelována a v pořádku bylo vedeno i její účetnictví. I řada svědků uvedla, že se obviněný snažil závazky společnosti Novitex konstruktivně řešit a dokonce věřitele upozornil na zhoršené ekonomické výhledy (svědci D., N.). Rovněž zpochybnil skutková zjištění, že společnost Novitex byla v úpadku ve formě platební neschopnosti nejpozději od 31. 12. 2001, o čemž obvinění jako jednatelé společnosti museli vědět nejpozději od 30. 6. 2002, a namítl, že takový její ekonomický stav nebyl dán až do druhé poloviny roku 2003. V této souvislosti uvedl, že obhajoba předložila vlastní znalecký posudek znaleckého ústavu, který na rozdíl od znaleckého posudku obžaloby znalkyně Ing. Krafčíkové vycházel z úplnějších podkladů, přičemž dospěl ke zcela rozdílným závěrům. Vytkl, že znalecký posudek obžaloby nebyl zpracován se znalostí všech podkladů a skutečností rozhodných pro posouzení věci, zejména nepočítal s uzavřenou faktoringovou smlouvou, na jejímž základě získávala společnost Novitex významnou část likvidních prostředků na hrazení svých závazků. Namítl, že žádný ze soudů nenechal zpracovat revizní znalecký posudek, který by byl pro posouzení věci klíčový, a to i přesto, že byly dány objektivní pochybnosti o závěrech znaleckého posudku opatřeného ze strany obžaloby, ze kterého nakonec při posuzování ekonomického stavu společnosti Novitex, s. r. o., v rozhodné době bylo po skutkové stránce vycházeno. Pokud soudy obou stupňů takto neučinily, jedná se z jejich strany o nesprávný procesní postup, který mohl mít a měl zásadní vliv na výsledek řízení a bylo tak zkráceno jeho právo na obhajobu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naopak z provedeného dokazování jasně vyplývá, že společnost Novitex měla v rozhodném období uzavřenou smlouvu, na jejímž základě byl společností Transfinance poskytován faktoring. Podle jeho mínění odvolací soud správně povahu faktoringu, jehož podstatu obviněný blíže v dovolání rozvedl, nepochopil, a nemůže tak obstát jeho závěr o tom, že faktoringové financování nemohlo mít podstatný vliv na závěr o platební schopnosti společnosti, když naopak výše uvedený obchodní vztah měl na účetní obraz společnosti zásadní dopad. Bylo prokázáno, že ve skutečnosti společnost Transfinance úplatu za postupování pohledávek (tj. rychlé finance kryté pohledávkami za dodané zboží) neplatila na účet Novitex, ani do pokladny této společnosti, ale tyto peníze byly naopak na základě žádosti Novitex využívány přímo ke krytí závazků společnosti. Finanční prostředky tedy putovaly z bankovního účtu společnosti Transfinance na bankovní účet zvoleného věřitele Novitex. Proto se prostředky z faktoringu účetně zobrazovaly v účetnictví jako pohledávky, nikoliv jako hotovost. Společnost Novitex tedy kromě hotovosti na pokladně resp. prostředků na bankovních účtech měla ještě další zdroj likvidních prostředků, který představoval velmi krátkodobé pohledávky za společností Transfinance (podobně likvidní jako např. pohledávky na bankovním účtu). Pohledávky z faktoringu ale v účetnictví Novitex byly účtovány skutečně jako pohledávky, což znalecký posudek obžaloby ani soudy nezohlednily. Podle mínění obviněného soudy obou stupňů posuzovaly trestní věc bez ohledu na realitu a rizika podnikatelského života, a jsou dokladem toho, že statutární orgány obchodních společností mohou být paušálně kriminalizovány za jednání svých zaměstnanců či zástupců při výkonu podnikatelské činnosti, a to de facto bez ohledu na reálné zavinění. Podle obviněného je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná též jeho námitka, že v trestním řízení byla nesprávně zhodnocena otázka průtahů v řízení, k nimž v řízení došlo. Uvedl, že byli pravomocně uznáni vinnými za trestnou činnost, která měla být spáchána již v období let 2002-2004, až v roce 2012, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno již v lednu 2007, přičemž obvinění v rámci trestního řízení nezavdali k průtahům žádný důvod. S poukazem na ust. §39 odst. 3 tr. zákoníku a s odkazem na judikaturu ES LP a Ústavního soudu (nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/044) namítl nepřiměřenost jemu uloženého trestu, neboť ačkoliv odvolací soud shledal ve věci značné průtahy v celkové délce přes tři roky, jejich existenci při ukládání trestu dostatečně nezohlednil, výši trestu uloženého soudem prvního stupně snížil jen nedostatečně a uložený trest je nepřiměřeně přísný. Proto v závěru svého dovolání navrhl, aby „Nejvyšší soud dovoláním napadené výroky odvolacího soudu zrušil a věc tomuto vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, „aby předseda Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. do rozhodnutí o dovolání odložil výkon odvolacího rozsudku“. Rovněž obviněná Mgr. E. R. v odůvodnění svého dovolání namítla, že jejím jednáním nedošlo k naplnění subjektivní a objektivní stránky zvlášť závažného zločinu podvodu dle ust. §209 odst. 5 tr. zákoníku. Obdobně jako spoluobviněný Ing. V. R. ohledně prokázání, jestli společnost Novitex byla v předmětném období předlužena a zda o tom věděla, namítla, že závěry znalkyně Ing. Krafčíkové jsou zkresleny, neboť jí nebyly předloženy veškeré dostupné účetní doklady, aby bylo možno posoudit správnost a věrohodnost účetnictví společnosti Novitex, s. r. o., a zjistit tak objektivní obraz o stavu jejího hospodaření. Dále poukázala na to, že ze závěrů znaleckého posudku Ing. Krafčíkové vyplývá, že společnost Novitex v předmětném období byla insolventní, nikoliv však předlužená. Navíc znalkyně v době svého výslechu před soudem ani nebyla zapsána v seznamu znalců. Znalecký posudek obhajoby, předložený spoluobviněným R. a zpracovaný znaleckým ústavem Plzeňská znalecká, s. r. o., a jehož závěry jsou přesně opačné, tedy nebyl zohledněn. V uvedené souvislosti obviněná dále poukázala na skutečnost, že společnost Novitex nevedla sama účetnictví, ale evidencí jejího účetního stavu se zabývala mateřská společnost Sukno, a s. Rovněž poukázala na to, že ekonomický ředitel této obchodní společnosti Ing. M. P. ve své svědecké výpovědi uvedl, že společnost Novitex byla v dobrém ekonomickém stavu, kdy ještě v roce 2002 vytvářela rezervy na opravy majetku, takže se nemohla nacházet v úpadku či v insolvenci, a to jak v roce 2002, kdy byl její hospodářský výsledek kladný, tak ani v roce 2003. Účetní uzávěrka z let 2001 a 2002 byla auditována se závěrem auditora „Bez výhrad“. Jak dále uvedla, ze společnosti odešla dne 15. 12. 2003 a nemohla být tedy odpovědná za úpadkový stav v roce 2004, neboť pokud by tento nastal v roce 2003, nejbližší možný termín k takovému zjištění je 30. 6. 2004. Společnost Novitex, s. r. o., tak nemohla být v rozhodném období v úpadku, když i v opačném případě obviněná neměla jakoukoliv možnost toto zjistit. Zdůraznila, že nebyla nikdy vlastníkem ani spoluvlastníkem společnosti Novitex, s. r. o., nikdy neobjednávala žádné zboží, přepravu, služby a stavební práce u poškozených subjektů, když ze jmenovacího dekretu na funkci jednatele vyplývá, že zodpovídala jako obchodní ředitelka za oblast obchodu a akvizic společnosti Novitex, s. r. o., a jednání s úřady. Jednání, jež jí je kladeno za vinu, vůbec nečinila a ani nepatřilo k jejím pracovním činnostem. Podle jejího přesvědčení skutečnost, že má jednatel dle obchodního zákoníku objektivní odpovědnost, nemůže být důvodem, aby byla odsouzena za zvlášť závažný zločin podvodu, když nedošlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Pokud je jí kladeno za vinu, že zamlčela obchodním partnerům společnosti Novitex, s. r. o., že je tato předlužená, přestože i znalecký posudek obžaloby předlužení vyloučil, a že došlo k zmenšení majetku obchodních partnerů, neboť později jimi vystavené faktury nebyly proplaceny, čímž došlo k obohacení předlužené společnosti, uvedla, že při vědomí obchodních partnerů o tom, že je společnost Novitex, s. r. o., předlužená, by nedošlo k uzavření obchodních smluv, ze kterých později nebylo plněno. V nalézacím řízení však nebylo hodnověrně prokázáno, že společnost byla v předmětném období vůbec předlužena či insolventní, že by o tom věděla a tuto skutečnost zamlčela či předstírala opak. Naopak bylo prokázáno, že žádné obchodní kontrakty s poškozenými neuzavřela, neusilovala o zmenšení jejich majetku, neboť s nimi nejednala a neuzavírala žádné smlouvy, natož s úmyslem, že závazky z těchto vztahů vzniklé nikdy nebudou společností plněny. Současně zdůraznila, že neexistenci předlužení společnosti potvrzuje i znalecký posudek obžaloby. Ke skutku v bodě II.) uvedla, že orgány činné v trestním řízení nezajistily originální podklady týkající se factoringových operací - originály faktur, podkladové materiály a cesní dopisy. Konstatovala, že na kopiích předkládaných faktur není ani v jednom případě její podpis stejně jako na kopiích cesních dopisů, které jsou v závěrečném saldu společnosti Transfinance, a. s., jako pohledávky neuhrazené. Jediná cese, která je v kopiích podkladů uváděných společností Transfinance, a. s., s jejím jménem spojována, aniž by byla předložena v originále, nefiguruje v závěrečném saldu nezaplacených pohledávek společnosti Transfinance, a. s., protože byla v plné výši ze strany zahraničních odběratelů společnosti Transfinance, a. s., uhrazena, a to již před samotným zahájením trestního stíhání proti její osobě. Na základě této cese tedy nevznikla žádná škoda, jež je obligatorním znakem trestného činu podvodu, když nikdy žádný cesní doklad postoupený společností Transfinance, a. s., kde by nebylo vše řádně uhrazeno a vznikla by škoda, nepodepsala. Kopie cesních dopisů opatřené parafou nepostačuje k tvrzení, že cesní dopisy signoval spoluobviněný Ing. R., ale vylučují, že je podepsala obviněná či, že o těchto postupujících pohledávkách věděla. Každý z jednatelů společnosti Novitex, s. r. o., jednal samostatně, což vyplývá i ze společenské smlouvy, kompetence i činnosti jednatelů byly odlišné, a proto nemůže být jednání obviněných posuzováno dle §23 tr. zákoníku jako spolupachatelství. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by měla vědomost o tom, že postupované pohledávky jsou předmětem postoupení a současně neexistují a je vyloučeno, že by tyto pohledávky formou cesních dopisů postupovala společnosti Transfinance, a. s. V tomto trestním řízení tedy není naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu. Připomněla, že podle ust. §135 odst. 2 ve spojení s ust. §194 odst. 5 obchodního zákoníku je jednatel povinen jednat s péčí řádného hospodáře, a je-li sporné, zda člen představenstva takto jednal, nese v tomto směru důkazní břemeno tento jednatel. V případě, že by společnost byla insolventní, a ona o tom jako jednatelka věděla, měla by tato skutečnost mít důsledky v obchodním právu toliko obchodněprávní, nikoli však trestněprávní. Rovněž s odkazem na ust. §39 odst. 3 tr. zákoníku namítla, že odvolací soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry nepřihlédl dostatečně k průtahům a délce trestního řízení, k nimž došlo bez zavinění obviněných, když navíc nebyly soudy zjišťovány ani její osobní poměry. V tomto směru uvedla, že je samoživitelkou, zajišťuje výchovu dcery ve věku 7 let a pečuje o svého otce po těžkém úrazu páteře s průkazem ZTP-P. S ohledem na shora uvedené dovolatelka závěrem navrhla, aby „Nejvyšší soud podle §2 65k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 4 To 42/2012 a rovněž rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 18 T 4/2008, a dále postupoval podle §265l tr. ř. Současně navrhla, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí nebo přerušení tohoto výkonu a pokud předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, neshledá pro takový postup důvody, navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a takový výkon rozhodnutí odložil nebo přerušil sám. Dne 4. 4. 2013 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněné datované dnem 28. 3. 2013 a označené jako „Doplnění dovolání ze dne 8. listopadu 2012“ . Z jeho obsahu se podává, že dne 26. 9. 2012 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 54 Cm 38/2005 - 327 o zrušení směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze dne 13. 1. 2005 pod č. j. 54 Srn 202/2004-17, když podle obviněné z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývají vážné pochybnosti o serióznosti tvrzení přednesených původním žalobcem, tj. Transfinancemi, a. s., reprezentovaným předsedkyní představenstva JUDr. Ing. J. N.. Podotkla, že obdoba směnečného řízení s trestním stíháním je nejen v osobě předsedkyně představenstva, ale zejména v předmětu obou řízení, když pod bodem II. rozsudku se její odsouzení pro trestnou činnost vůči Transfinancím, a. s., týkalo postupování faktur v rámci faktoringu, který Transfinance, a. s., pro Novitex, s. r. o., jehož byla jednou z jednatelů, prováděly. Stejně jako v trestním řízení tvrdily Transfinance, a. s., že evidovaly nezaplacenou postoupenou fakturu, a vzhledem k ručitelskému prohlášení jednatelů, tj. obviněné a Ing. V. R., požadovaly úhradu na základě podepsané zajišťovací blankosměnky. V průběhu civilního řízení bylo prokázáno, že požadavek uplatnily Transfinance, a. s., buď úmyslně, nebo z hrubé nedbalosti neoprávněně, neboť podle jejich vlastní bilance byla faktura uhrazena dávno předtím, než uplatnily vůči její osobě a Ing. V. R. zajišťovací směnku (viz str. 4 - odůvodnění rozhodnutí Městského soudu). Dodala, že Městský soud v Praze zjistil i důvod změny příslušné bilance, jak dále v podrobnostech popsala . Přestože tedy Transfinance, a. s., musely velmi dobře vědět, že předmětný obchod byl plně uhrazen a nebyl dán žádný důvod k uplatnění zajišťovacího instrumentu, podaly o dva roky později návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který byl původně Městským soudem zamítnut, toto rozhodnutí bylo změněno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, které však bylo nezákonné, jak konstatoval Nejvyšší soud. Je tedy zjevné, že Transfinance, a. s., reprezentované svědkyní, o jejíž výslech zejména Vrchní soud v Praze opřel své úvahy o správnosti odsuzujícího výroku pod bodem II. rozsudku, uplatnily zajišťovací směnky v rozporu s realitou, za obchody, o kterých i dle vlastní bilance věděly, že byly řádně zaplaceny. Je tedy otázkou, zda k něčemu obdobnému nemohlo dojít i v případě obdobných cedovaných faktur v rámci faktoringu, jež jsou vyjmenovány pod bodem II. rozsudku, neboť uplatnění zajišťovacích směnek svědčí buď pro úmysl neoprávněně se obohatit na ručitelích, nebo o značném nepořádku v evidenci úhrad cedovaných faktur. Tato skutečnost ve spojení s faktem, že v rámci trestního řízení nebyly předloženy originální dokumenty, ale pouze kopie podle obviněné výrazně snižuje přesvědčivost tvrzení svědkyně JUDr. Ing. J. N.. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, č. j. 54 Cm 38/2005-327, tedy jasně dokazují argumenty, tvrzené ohledně skutku ad II) výroku, které ve svém dovolání uplatnila. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 4 To 42/2012, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 18 T 4/2008-1731 a dále postupoval podle §265l tr. ř. K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že výtky uplatněné v části dovolací argumentace směřují proti nesprávnosti a v případě prvého dovolatele Ing. V. R. i neúplnosti těch podstatných skutkových zjištění, která se týkají skutečného ekonomického stavu obchodní společnosti Novitex, s. r. o., v rozhodném období a tím i její objektivní připravenosti dostát platebním závazkům za odebrané zboží a služby (ad I. výroku o vině). Týkají se také její objektivní ekonomické způsobilosti vystupovat v opačném postavení dodavatelské strany v rámci tvrzených obchodních vztahů a tím i její způsobilosti z uvedeného právního titulu v pozici věřitele nakládat s reálnými pohledávkami způsobem, pokrytým právním režimem faktoringové smlouvy (ad II. výroku o vině). Především obviněný Ing. V. R. opírá nezbytnost přezkoumání skutkového stavu věci ve výše uvedeném směru o (nevýslovně vyjádřený) fenomén tzv. opomenutých důkazů s tím, že jeho důkazní návrh na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru ekonomie, který byl jako nadbytečný soudem odmítnut. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na právní názor Nejvyššího soudu, prezentovaný v jeho usnesení pod sp. zn. 3 Tdo 91/2011 s tím, že v posuzované trestní věci se však o takový případ nejedná. Podle jejího názoru odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by se při přezkoumání potřebného rozsahu rozhodných skutkových zjištění v návaznosti na výsledky provedeného dokazování důsledně nezabýval vyhodnocením případného důkazního významu procesního postupu ve smyslu §109 věta druhá tr. ř. Naopak úvahy v odůvodnění jeho rozsudku o aktuálním ekonomickém stavu obchodní společnosti Novitex, s. r. o., ve sledovaném období jsou logické a přesvědčivé a vykonané dokazování plně postačovalo k vyvození rozhodných skutkových okolností ohledně ekonomického stavu dotčené obchodní společnosti Novitex, s. r. o., v rozhodné době i právnímu posouzení objektivní situace, za které oba dovolatelé jednali. Takto splněné podmínky postupu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. nemohly být účinně zpochybněny ani odvolací výtkou prvého dovolatele, poukazující na nedostatek vyžádání revizního znaleckého posudku z oboru ekonomie. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že přijaté skutkové závěry, že „ekonomická situace jejich společnosti to neumožňovala“ (viz ad I. výroku o vině) a dále o tom, že „se společnost Novitex, s. r. o., nacházela v platební neschopnosti“ (viz ad II. výroku o vině), vyplývaly z výstupů obou znaleckých posudků, které se vyznačovaly dostatečnou mírou své vypovídací hodnoty. Podle jejich shodného znaleckého závěru nebyla společnost Novitex, s. r. o., po celé sledované období předlužena, neboť hodnota jejího majetku převyšovala její splatné závazky, od konce roku 2001 však měla více věřitelů z titulu jim nezaplacených splatných pohledávek, a to v poměru k nedostatečnému stavu finančních prostředků jak na bankovním účtu, tak i v pokladní hotovosti, přičemž se jednalo o stav nikoliv přechodný. Poznamenala, že i přes shodu v tomto podstatném skutkovém závěru znalec obhajoby (viz Plzeňská znalecká, s. r. o.) zaujal stanovisko, že v žádném období až do konce roku 2003 nešlo o stav insolvence, neboť do tzv. pohotových finančních prostředků společnosti započítal v účetnictví vykazované (a tedy dále nedoložené) pohledávky ovládající společnosti Sukno, a. s., i přesto, že současně konstatoval, že tyto pohledávky nebyly v krátké době splatitelné v penězích. Z těchto okolností však již nedovodil jediný logický závěr, že takový stav splatných pohledávek společnosti Novitex nesvědčil o možnosti jejich použití pro pokrytí aktuálních platebních závazků společnosti. Z hlediska posouzení potřebného rozsahu disponibilních finančních prostředků v rozhodném období pak nemůže obstát ani odkaz obviněného Ing. V. R. na nezanedbatelnou hodnotu nepeněžitého majetku společnosti, k jehož zpeněžení však došlo až v průběhu konkurzního řízení a tedy již mimo časový rámec přisouzeného jednání. Konstatovala, že pokud odvolací soud plně akceptoval procesní použitelnost a závěr znaleckého posudku Ing. Krafčíkové, že společnost Novitex, s. r. o., se ve sledovaném období nacházela v platební neschopnosti, přičemž tento nezpochybnil ani protichůdný závěr Plzeňské znalecké, s. r. o., nebyla tak odůvodněna nutnost doplnění důkazního stavu věci o další znalecké dokazování z oboru ekonomie. Za zcela irelevantní v uvedeném směru státní zástupkyně označila námitku prvého dovolatele, že znalecký posudek Ing. Krafčíkové nepočítal s uzavřenou faktoringovou smlouvou, na jejímž podkladě získávala společnost Novitex, s. r. o., významnou část likvidních prostředků na hrazení svých splatných závazků. Soudy se totiž na podkladě výslechu jmenované znalkyně u hlavního líčení nemohly postavit na stanovisko, že by financování společnosti prostřednictvím faktoringu mohlo mít podstatný dopad na vyslovený znalecký závěr o její platební neschopnosti, když stav nesplacených závazků zůstával po celé sledované období stále stejný. Za situace, kdy nebyly splněny dohodnuté smluvní podmínky faktoringového vztahu a došlo tak k vylákání peněžních prostředků poškozeného faktora Transfinance, a. s., státní zástupkyně označila argumentaci obviněného o přísunu disponibilních finančních prostředků, které se do dispozice společnosti Novitex, s. r. o., dostaly zcela nelegitimním způsobem, v daném případě odkupem jejích neexistujících pohledávek za tvrzenými odběrateli jejího zboží a služeb, za naprosto zcestnou. Soudy rovněž neakceptovaly obhajobu obviněných, že si ani v případě objektivně existujícího neuspokojivého ekonomického stavu jimi zastupované obchodní společnosti Novitex, s. r. o., toho nebyli, resp. nemohli být vědomi, neboť účetnictví této dceřiné společnosti bylo vedeno ze strany ovládající společnosti Sukno, a. s., která měla v rámci svého ekonomického oddělení v uvedeném směru ty nejpřesnější informace. Z provedeného dokazování vyplynulo, že oba dovolatelé ve svých statutárních pozicích vystupovali tomu odpovídajícím aktivním způsobem při pravidelném každoměsíčním kontaktu s neformálním ekonomickým ředitelem všech sdružených obchodních společností Ing. P., podíleli se na zásadních rozhodnutích o zajištění ekonomického chodu společnosti (žádosti o úvěry, jednání s pojišťovnou E., s faktoringovou společností), která by odpovědně nemohli realizovat bez nezbytné znalosti aktuálního stavu jejího hospodaření, o čemž svědčí jejich kroky, kterými takový stav zastírali. Naplňování statutárních pozic ze strany obou obviněných také plně koresponduje rozsahu jejich rovnocenné odpovědnosti za rozhodné kroky, spadající pod obchodní vedení společnosti (§134 Obch. zák.), jakož za následky jejich navazujícího jednání jejím jménem ve vztahu ke třetím osobám (§133 odst. 1, 2 Obch. zák.) a to po celou dobu výkonu jejich oprávnění jednatelů obchodní společnosti. Proto poukaz na jejich samostatné a přísně oddělené kompetence, formálně bránící v náhledu na jejich společné jednání za podmínek §23 tr. zákoníku o spolupachatelství, nemůže obstát. Pokud druhá dovolatelka namítla, že k ukončení výkonu statutární pozice jednatelky obchodní společnosti Novitex, s. r. o., došlo z její strany ke dni 15. 12. 2003, pak by se podle státní zástupkyně taková okolnost mohla odrazit pouze ve vztahu k dílčímu skutku ad I./16 výroku o vině bez dopadu na kvalifikovanou výši způsobeného škodlivého následku. V souvislosti se skutečným způsobem výkonu statutárního postavení obou dovolatelů rovněž neshledala příhodným ani odkaz prvého dovolatele Ing. V. R. na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 65/2001 (viz ASPI – ad JUD24804CZ). Rovněž nelze přisvědčit společné námitce obou dovolatelů, že v konkrétních případech uzavíraly všechny dílčí obchodní smlouvy, resp. zadávaly objednávky na odběr konkrétního zboží a služeb jiné osoby a stalo se tak bez jejich přímého kontaktu se zástupci poškozených obchodních společností, neboť přehlížejí, že tyto osoby postupovaly výhradně v rozsahu manažerských rozhodnutí obviněných, realizovaných v rámci jejich statutární odpovědnosti za jednání jménem obchodní společnosti. Neobstojí ani polemika Ing. V. R. o vyloučení možného zneužití dotčených subordinovaných pracovníků obchodního oddělení společnosti v rámci právního režimu tzv. nepřímého pachatelství, páchaného zejména prostřednictvím trestně neodpovědných osob, Pokud oba dovolatelé namítají, že jejich jednání směřovalo především k překonání hospodářských obtíží společnosti Novitex, s. r. o., s tím, že jsou v daném případě postihováni za podstoupení podnikatelského rizika, zdůraznila, že se po stránce skutkové stal rozhodným stav insolvence (resp. stav, kdy ekonomická situace jejich společnosti neumožňovala úhradu splatných závazků) jimi vedené obchodní společnosti, aniž by muselo dojít k úpadku ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. Proto se výhrada chybějícího rozlišení mezi trestným činem podvodu dle §209 tr. zákoníku a trestným činem způsobení úpadku ve smyslu §224 tr. zákoníku pohybuje mimo rozhodná skutková zjištění ad I. výroku o vině. Jestliže ve vztahu k části výroku o vině ad II., které mělo spočívat v podvodném postupování faktur vystavených na neexistující obchody společnosti Transfinance, a. s., v postavení postupníka obviněný Ing. V. R. namítal, že se sporné faktury nezdají být fiktivními, jestliže bylo na jejich podkladě významným způsobem plněno, jedná se o námitkou skutkové povahy, kterou však vybočil z okruhu rozhodných skutkových zjištění, neboť dospívá k vlastnímu skutkovému úsudku, že o fiktivnost faktur, kterými byly (tvrzené) pohledávky postupitelské obchodní společnosti Novitex, s. r. o., dokladovány, nešlo ani přesto, že se týkaly jiných, než postupitelskou obchodní společností deklarovaných obchodních případů, a to vzhledem k tomu, že takové obchody ve skutečnosti proběhly. Rovněž skutkový závěr o vylákání finančních prostředků postupnické obchodní společnosti Transfinance, a. s., se opíral o takové její jednání v omylu, které uskutečnila v klamném přesvědčení, že se postoupené pohledávky týkají právě těch obchodů, které byly připojenými fakturami doloženy, a tedy nikoliv těch, byť reálných obchodních případů, které takovým účetním dokladům neodpovídají. Podle státní zástupkyně o škodlivém následku na straně poškozené společnosti Transfinance, a. s., není důvodu pochybovat za stavu, že tato ve své možnosti zpětného regresu vůči postupitelské obchodní společnosti Novitex, s. r. o., byla omezena jeho dlouhodobě neutěšeným finančním stavem, kdy se při uplatnění takto nabytých pohledávek nemohla opírat o právní titul, který by byl způsobilým pro jejich vymahatelnost vůči reálným odběratelům společnosti Novitex. Závěr o rovnocenné míře odpovědnosti obviněných za jednání jimi zastupované obchodní společnosti navenek nemůže být nikterak zpochybněn ani tou námitkou obviněné Mgr. E. R., že cesní dopisy, kterými byly na podkladě smlouvy o provádění faktoringu účetních a směnečných pohledávek ze dne 29. 12. 2000 provázeny jednotlivé postoupené pohledávky, byly v převážné většině signovány obviněným Ing. V. R.. Je nesporné, že o fiktivnosti i o chybějící účetní podloženosti postupovaných pohledávek za tvrzenými obchodními partnery oba věděli. Podle státní zástupkyně tak žádná z uplatněných dílem kvalifikovaných a dílem nekvalifikovaných dovolacích námitek obou obviněných není způsobilá zvrátit správný závěr obou soudů, že svým jednáním ad I. a II. výroku o vině naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu v přisouzené právní kvalifikaci. Nelze přihlížet ani k nevyslovenému požadavku subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, který byl ze strany obviněné Mgr. E. R. věcně uplatněn právě prostřednictvím jejího odkazu na tzv. riziko podnikání, popř. na chybějící postup zástupců poškozených smluvních partnerů jednat s péčí řádného hospodáře za podmínek §194 odst. 5 Obch. zákoníku. Pokud jde o argumentaci obou obviněných, že podle §39 odst. 3 tr. zákoníku je soud povinen při stanovení druhu trestu a jeho výměry mimo jiné přihlížet k době, která uplynula od spáchání trestného činu, státní zástupkyně konstatovala, že tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že od spáchání trestné činnosti uplynula delší doba, resp. že v řízení před soudem nalézacím došlo bez jejich přičinění k poměrně značným průtahům v celkové délce přes tři roky, přičemž až soud odvolací přistoupil ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku k mimořádnému snížení trestů odnětí svobody původně uložených blíže, resp. v případě druhé dovolatelky až na samotné spodní hranici trestní sazby podle §209 odst. 5 tr. zákoníku. Současně s odkazem na platnou judikaturu (viz např. Nejvyšší soud pod sp. zn. 3 Tdo 1416/2003) zdůraznila, že postup soudu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, stejně tak jako srovnatelný postup podle předchozí právní úpravy (§40 odst. 1 tr. zák.) je postupem fakultativním, záležejícím na uvážení soudu, které se vztahuje k otázce nepřiměřené přísnosti zákonem stanovené trestní sazby a že takový postup již byl z důvodů v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu blíže rozvedených ve vztahu k oběma dovolatelům aplikován. Proto konkrétní rozsah, v jakém bylo tohoto mimořádného oprávnění soudu využito, nelze s úspěchem napadat a námitka směřující proti výrokům o trestech je tedy zjevně neopodstatněná. Za nepřípadné rovněž označila úvahy o eventuálním dopadu nepřiměřené doby řízení na rozhodování o vině, když odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 508/2010 není případný. V návaznosti na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby „Nejvyšší soud dovolání obviněných Ing. V. R. a Mgr. E. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a to pokud v případě obviněné Mgr. E. R. nerozhodne tak, že se podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. 4 To 42/2012, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 18T 4/2008 ve výroku, kterým byla Mgr. E. R. podle §228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně s obviněným Ing. V. R. uložena povinnost zaplatit společnosti PSP, s. r. o., tam uvedeného sídla na náhradě škody částku 507.277,- Kč a ve zrušeném rozsahu dále postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř. Současně uvedla, že navrhované rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. lze učinit v neveřejném zasedání, což současně navrhla. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněných Ing. V. R. a Mgr. E. R. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výtky obou obviněných jimiž v podrobnostech zpochybňují správnost, a v případě obviněného Ing. V. R. i úplnost konečných skutkových zjištění a hodnocení v soudním řízení provedených důkazů, přičemž z těchto primárně tvrzených procesních nedostatků, které tvoří podstatnou část uplatněných námitek, dovozují vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To platí i pro několik jejich úvah, týkajících se zejména ekonomického stavu společnosti Novitex, s. r. o., v rozhodném období a její platební schopnosti, jakož i její ekonomické způsobilosti jako dodavatelské strany v pozici věřitele nakládat s pohledávkami prostřednictvím faktoringové smlouvy. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jejich námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Pokud s ohledem na skutečnost, že byl odmítnut obviněným navržený důkaz revizním znaleckým posudkem z oboru ekonomika, účetní evidence, tento namítá, že řízení je zatíženo procesní vadou, která způsobuje jeho protiústavnost a v takovém postupu soudů shledává porušení jeho základních práv obsažených v Listině, příp. v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Nejvyšší soud, pokud jde o úplnost dokazování, v obecné rovině připomíná, že v řízení o dovolání nemůže bez dalšího přehodnocovat proces dokazování provedeného před soudy nižších stupňů. Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím považuje rozsah dokazování v posuzované trestní věci obviněných za dostatečný pro meritorní rozhodnutí a neodporující výše uvedené judikatuře v otázce tzv. opomenutých důkazů. Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to ve spojení s příslušnou částí podrobného odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 18 T 4/2008, vyplývá, které skutečnosti soud vzal v trestní věci za prokázané (ostatně byly vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku rozsudku), o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je též patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných, a proč nebylo vyhověno návrhu na doplnění dokazování ve výše naznačeném směru. Z těchto hledisek odpovídá odůvodnění napadeného rozsudku v zásadě požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé nelze shledat extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají obsahové zakotvení v provedených důkazech. Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vyložily a v tomto rámci vysvětlily i nadbytečnost dalšího dokazování. Podstatné je, že se soudy nedopustily vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V posuzované věci však soudy obou stupňů komplexně, logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a zdůvodnily, proč je možno skutková zjištění spolehlivě opřít o řetěz důkazů vylučující závěr jiný. V mimořádném opravném prostředku oba obvinění rovněž blíže vytýkají, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to objektivní i subjektivní stránka. Tato námitka obsahově uplatněný dovolací důvod naplňuje. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda předmětný skutek byl správně právně posouzen. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a na cizím majetku způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu . Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku platí, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč . Z ustanovení §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku plyne, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku platí, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem . Lze připomenout, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě poškozeného sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému, může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (srov. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. Z ustanovení §23 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) . Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v souladu s trestním zákonem, pokud skutek uvedený ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, který popisuje jednání obviněných a s jehož závěry o vině se ztotožnil i odvolací soud, právně kvalifikoval jako trestný čin - zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Z tzv. právní věty výroku o vině na str. 8 rozsudku prvostupňového soudu vyplývá, že nalézací soud považoval znaky předmětného zločinu v jednání obviněných za naplněné způsobem, že „ke škodě cizího majetku sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak tímto činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu, čin spáchali s další osobou“. Toto konstatování je plně namístě, neboť ze skutkových zjištění, jež jsou rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, není jakýchkoliv pochybností o rovnocenné míře účasti obviněných na předmětné trestné činnosti. Z těchto rovněž plyne, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Co se týče skutku pod bodem I) z provedeného dokazování nade vší pochybnost vyplynulo nejen, že obvinění jako jednatelé spol. Novitex, s. r. o., byli jménem společnosti oprávněni jednat, ale též, že své funkce také jako statutární zástupci společnosti aktivně vykonávali, společnost fakticky řídili a rozhodovali společně či po předchozí dohodě o všech zásadních otázkách včetně volby obchodních partnerů, rozsahu obchodování, způsobu financování společnosti a společnost zastupovali i navenek ve vztahu k jejím obchodním partnerům, o čemž svědčí výpovědi svědků, jakož i řada listin, na nichž jsou podepsáni. Skutečnost, že si museli být a byli vědomi neuspokojivého ekonomického stavu společnosti, ze které je dovozován jejich úmysl způsobit realizací dalších obchodů od října 2002 do konce roku 2003 škodu svým obchodním partnerům, soud správně dovodil nejen z jejich postavení jednatelů společnosti, u nichž lze obecně aktuální obeznámenost s ekonomickým stavem společnosti předpokládat, ale i z konkrétních skutečností vyplývajících z důkazů, podle nichž jako aktivní členové vedení v rozhodném období pravidelně jednou měsíčně probírali ekonomické otázky a činnost společnosti s Ing. P., který nejen vedl účetnictví, ale byl považován za neformálního ekonomického ředitele. V kritickém období se tak podíleli na zásadních jednáních a rozhodnutích společnosti, předpokládajících znalost ekonomické situace společnosti. Správně tak soud neuvěřil jejich tvrzení, že o neuspokojivém stavu společnosti nebyli nikým informováni a o tomto nevěděli, když tyto závěry vyplývají z výpovědí některých svědků, z nichž je patrno, že již od léta roku 2002 a v průběhu druhé poloviny 2002 a v roce 2003 měla společnost trvalé potíže s hotovostí a s platbami. Je nesporné, že minimálně od 30. 6. 2002 oba obvinění měli vědomost o špatném ekonomickém stavu společnosti, tedy o tom, že společnost je v dlouhodobé platební neschopnosti, má více věřitelů a po delší dobu není schopna plnit své splatné závazky. V tomto směru lze i z pohledu Nejvyššího soudu a ve shodě se soudem odvolacím za stěžejní považovat správný a přesvědčivě zdůvodněný závěr znaleckého posudku Ing. Krafčíkové z oboru ekonomika, účetní evidence, který zkoumal ekonomickou situaci společnosti Novitex v období let 2001 – 2004. Z jeho obsahu plyne, že „u spol. Novitex po celou zkoumanou dobu výrazně převyšovaly obchodní závazky po splatnosti stav finančních prostředků. Od roku 2001 byla společnost v platební neschopnosti, neměla dostatek peněžních prostředků k úhradě svých splatných závazků, nacházela se v úpadku za účetní závěrku za rok 2001. O této skutečnosti mělo být vedení společnosti obeznámeno k 30. 6. 2002, kdy se jedná o termín pro podání daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2001“. Na tomto závěru nic nezměnil ani znalecký posudek předložený obhajobou, vypracovaný znaleckým ústavem Plzeňská znalecká, s. r. o., jehož závěry byly zcela opačné, když i podle soudu odvolacího tento posudek nebyl, pokud jde o závěr, že společnost nebyla v platební neschopnosti věrohodný, a nemohl zpochybnit opačný závěr posudku Ing. Krafčíkové. Fakt, že obvinění znali stav společnosti, vyplynul zejména i z dalšího řízení, které probíhalo v souvislosti s šetřením úvěrových prostředků poskytnutých od CitiBank, kdy obvinění získali úvěrové prostředky na další provoz společnosti, z čehož je patrné, že znali špatný stav, který vyplývá ze znaleckého posudku. Nutno zdůraznit, že tyto skutečnosti nevyplývají pouze z předmětného znaleckého posudku, ale opírá se též o výpovědi svědků - zaměstnanců Novitexu, s. r. o., a Ing. Doubka, jemuž jako zástupci Citibank, a. s., obvinění stav společnosti odkryli v listopadu 2002. Namísto toho, aby postupovali zákonným způsobem a k 30. 6. 2002 podali návrh na prohlášení konkurzu, v období od 30. 6. 2002 do ledna 2004 odebírali zboží a služby v úmyslu za ně nezaplatit ve lhůtě splatnosti ani později. Pokud některou fakturu uhradili, bylo to převážně po splatnosti a jednalo se s přihlédnutím k celkovému objemu peněz o zanedbatelnou částku. Rovněž pokud jde o závěr o vině v bodě II) byl podvodný úmysl obviněných prokázán zcela jednoznačně, když tito jako jednatelé spol. Novitex, s. r. o., na podkladě smlouvy o provádění factoringu účetních a směnečných pohledávek ze dne 29. 12. 2000 uzavřené se společností Transfinance, a. s., v lednu až dubnu 2003 podvodným způsobem získali od této společnosti finanční prostředky tak, že v rozporu s faktoringovou smlouvou této společnosti postupovali pohledávky za odběrateli, kteří neexistovali, pohledávky zcela úmyslně dokladovali falešnými fakturami i jinými falešnými doklady, např. mezinárodními nákladními listy. Na majetku společnosti Transfinance tímto způsobem prokazatelně vznikla škoda ve výši bezmála 20 milionů Kč, přitom nepochybně cíleně neexistující pohledávky byly směřovány do zahraničí, kde ověření bylo komplikované, hůře dohledatelné, přičemž bylo dostatečným způsobem prokázáno, že faktury jsou fiktivní a k obchodům nedošlo. Lze dodat, že kromě ověření společností a zpráv Interpolu Praha i sami obvinění přiznali, že faktury byly vystaveny na jiné odběratele, než byli skuteční příjemci zboží. Nelze v této souvislosti nepodotknout, že obvinění se uchýlili k popsanému jednání při vědomí bezvýchodné finanční situace, platební neschopnosti spol. Novitex, s. r. o. Pokud jde o faktury, které byly předmětem smlouvy mezi spol. Novitex, s. r. o., a Transfinance, a. s., znalkyně Ing. Krafčíková konstatovala, že dohledávání vydaných faktur zahraničním odběratelům v účetním deníku bylo velice komplikované, neboť výše uvedené faktury a ani jejich úhrada nebyly dohledány v účetnictví společnosti za rok 2003, tj. nebyly proúčtovány ani k uvedeným fakturám nebyly doloženy jednotné celní deklarace, které z hlediska daně z přidané hodnoty plní funkci jakéhosi potvrzení o tom, že zboží bylo skutečně vyvezeno. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnosti, které obviněná Mgr. E. R. dále namítla s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, č. j. 54 Cm 38/2005-327, kterým byl zrušen směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2005, č. j. 54 Sm 202/2004-17. K námitkám obviněných, týkajících se absence zavinění nutno zdůraznit, že pokud si tito byli s ohledem na jejich prokázanou informovanost o nedostatku finančních prostředků k úhradě splatných závazků z posuzovaných obchodů nutně vědomi zcela reálné možnosti, že ve sjednaných lhůtách nedojde ze strany společnosti Novitex, s. r. o., k úhradě splatných závazků a dále pokud v rozporu s faktoringovou smlouvou uzavřenou se společností Transfinance, a. s., této postupovali pohledávky za odběrateli, kteří neexistovali, v důsledku čehož porušili zájem chráněný trestním zákonem, jímž v daném případě je cizí majetek, přičemž s tímto následkem byli srozuměni, byl z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky zločinu podvodu – úmyslného zavinění v jejich jednání naplněn úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak vrchní soud uvedl na str. 23 napadeného rozsudku, a který zahrnuje všechny jeho podstatné znaky (v případě objektivní stránky: jednání, následek a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem). Nejvyšší soud pak pouze zdůrazňuje, že oba obvinění se jednoznačně aktivně podíleli stejnou měrou na uvádění svých obchodních partnerů v omyl, když ti vstupovali do závazkových vztahů v dobré víře, že se jim dostane příslušného protiplnění. Soudy obou stupňů přesně popsaly role obou dovolatelů při přisouzené činnosti, která za zjištěných okolností vylučovala nevědomost jednoho či druhého o nemožnosti plateb věřitelům. Důvodně tedy bylo jejich jednání posuzováno podle §23 tr. zákoníku jako spolupachatelství. Současně Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. ohledně způsobení škody velkého rozsahu, postačuje ve smyslu ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku i zavinění z nedbalosti. Je tedy zřejmé, že soudy učinily ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty zločinu podvodu zcela konkrétní skutková zjištění, která následně nalézací soud popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině, přičemž postupoval zcela v souladu s §120 odst. 3 tr. ř., když uvedl potřebné konkrétní okolnosti, v nichž po objektivní i subjektivní stránce spatřuje naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. V mimořádném opravném prostředku obviněná Mgr. E. R. rovněž tvrdí, že v daném případě se jednalo o delikt obchodněprávní, nikoli trestněprávní povahy, přičemž i z povahy subsidiarity trestního práva je vyloučeno, aby touto cestou byly řešeny spory mezi účastníky civilního sporu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že lze bezpochyby přisvědčit názoru, podle něhož není namístě trestní stíhání, jestliže se jednání obviněného (škůdce či jiného porušovatele práva) pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních či obchodněprávních, resp. že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe nahrazovaly jiné, mimotrestní možnosti vynucení porušeného práva, které nebyly využity, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti. V posuzovaném případě však zároveň nelze přehlédnout, že čin spáchaný obviněnými tak, jak ho soud druhého stupně zjistil, se zcela jednoznačně nepohyboval jen v rovině obchodněprávních vztahů, ale dostal se již do oblasti trestněprávní regulace. Obvinění totiž svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky jedné ze skutkových podstat úmyslných trestných činů proti majetku. Podstatné je, že jednali způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem k tomu, aby jimi spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin (zločin), za který lze podle zákona uložit trest, a proto použití trestního práva nelze v daném případě zpochybňovat. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit rovněž námitku obou obviněných, pokud s odkazem na ust. §39 odst. 3 tr. zákoníku shodně namítli, že odvolací soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry nepřihlédl dostatečně k průtahům a délce trestního řízení, k nimž bez jejich zavinění došlo, když jim uložené tresty odnětí svobody označili za nepřiměřeně přísné. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům . V čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) se stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu . Při posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se v praxi přihlíží zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly. V každém individuálním případě je nezbytné se nejen zabývat okolnostmi, jež měly na vzniklé průtahy a délku řízení vliv, ale nutno vzít v úvahu i ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni; přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotné obviněné osoby, ale také i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů). Jedním z významných faktorů pro ukládání trestu je i délka trestního řízení, tj. doba od zahájení trestního stíhání do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu. Z obsahu spisu se podává, že předmětná trestná činnost měla být spáchána v období roku 2002 – 2003, trestní stíhání proti obviněným bylo zahájeno 29. 1. 2007 a ukončeno podáním obžaloby dne 12. 3. 2008, prvostupňový soud se po nařízeném jednání věcí zabýval více než tři roky, když rozsudek ve věci byl vyhlášen dne 24. 5. 2011 a Vrchní soud v Praze pravomocně ve věci rozhodl až dne 23. 8. 2012, což v posuzovaném případě představuje dobu téměř šesti let, kterou Evropský soud pro lidská práva uznal jako přiměřenou lhůtu řízení před vnitrostátními orgány toliko ve výjimečných případech (rozhodnutí Pretto versus Itálie ze dne 8. 12. 1983), avšak v jiných případech již takováto lhůta byla považována za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Za stavu, kdy byla v předmětné věci základní ústavně garantovaná práva obviněných dotčena relevantními průtahy ve věci, bylo i podle Nejvyššího soudu namístě, aby obviněným byla poskytnuta kompenzace ve formě měřitelného a výslovného zmírnění trestu, a to s konstatováním, že k němu dochází pro porušení práva na přiměřenou délku řízení. Jak Nejvyšší soud s odkazem na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu dané problematiky se týkající zdůrazňuje, obecné soudy při rozhodování o trestu obviněných musí zvážit, zda výše uložených trestů je ještě v proporcionálním poměru ke skrze ně dosahované ochrany veřejného statku vymezeného prostřednictvím účelu trestu, a zvolit vhodný způsob nápravy tak, aby byl dodržen požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání obviněných na straně druhé. Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. V tomto směru lze připomenout, že trestní zákoník sice neváže postup podle §58 odst. 1 na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně R 24/1966-III.). Rovněž tak mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. (srov. přiměřeně R II/1967, s. 14 a 15). Použití §58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. R I/1965, s. 9). Z §58 odst. 1 tr. zákoníku lze dovodit tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to: a ) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že: b ) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že: c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, pokud za této situace ve smyslu ust. §58 odst. 1 tr. zákoníku přistoupil k mimořádnému snížení trestů odnětí svobody obviněným původně uložených rozsudkem provostupňového soudu, přičemž důvodem aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku se stala nepřiměřeně dlouhá doba řízení, která byla podle vrchního soudu porušením základního práva obviněných na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) s tím, že toto porušení bylo třeba kompenzovat zmírněním trestů oproti tomu, jak by jim byly uloženy, pokud by se o nich rozhodovalo v řízení nezatíženém průtahy. Jestliže tedy odvolací soud obviněným snížil trest pod spodní hranici trestní sazby podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ( byli ohroženi sazbou v rozsahu od pěti do dvanácti let), obviněného Ing. V. R. odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku a obviněnou Mgr. E. R. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, s odůvodněním, že: „nešlo o trestnou činnost násilného charakteru, ale o trestný čin povahy ekonomické, že pohnutkou k páchání trestné činnosti nebylo prokazatelně vlastní obohacení obviněných, ale snaha udržet chod společnosti, a s ohledem na to, že oba obvinění byli bez vlastního zavinění vystaveni působení probíhajícího trestního řízení po delší než přiměřenou dobu, takže uložení trestu odnětí svobody v zákonné sazbě i s ohledem na to, že doposud nebyli ve výkonu trestu odnětí svobody, by bylo podle jeho názoru nepřiměřeně přísné, a lze mít za to, že nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání , lze tyto tresty jako kompenzaci za vzniklé průtahy řízení při splnění výše uvedených zákonných podmínek označit za adekvátní. V tomto směru je též nutno zdůraznit, že konkrétní rozsah, v němž toto bylo využito, je toliko na uvážení soudu. Námitky obviněných v tomto směru je tedy nutno považovat za neopodstatněné. Nejvyšší soud konstatuje, že napadený rozsudek netrpí žádnou právní vadou, v níž obvinění Ing. V. R. a Mgr. E. R. spatřovali nesprávné právní posouzení skutku, neboť vykazuje všechny zákonné znaky zločinu, jímž byli pravomocně uznáni vinnými. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného Ing. V. R. na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle §265 o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud s odkazem na spisový materiál konstatuje, že v případě obviněné Mgr. E. R. byl z podnětu její žádosti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. 10. 2012, č. j. 18 T 4/2008-2002, podle §322 odst. 3 tr. ř. odložen výkon trestu odnětí svobody uložený jí rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 18 T 4/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 4 To 42/2012 v trvání tří a půl roku, s výkonem ve věznici s dozorem, z důvodu těhotenství na dobu jednoho roku po porodu, to je do 15. 6. 2014. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 19. června 2013 Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler Vypracoval: JUDr. Pavel Šilhavecký