ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.783.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 783/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. září 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Mgr. J. H., nar., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 7 To 538/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 100/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 7 To 538/2012, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 8 T 100 /2012.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 1 odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 8 T 100/2012, byla věc obviněného Mgr. J. H. pro skutek kvalifikovaný jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se měl dle skutkových zjištění dopustit jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 30. 08. 2011 v době kolem 23:55 hod. v P., J., v prostorách baru B. L., po předchozí slovní rozepři nejprve udeřil poškozeného M. B., nar., pěstí pravé ruky do obličeje a poté do něj ještě strkal, až poškozený upadl na zem, přičemž úderem pěstí způsobil poškozenému zranění dvou předních horních řezáků, a to luxaci (úplné uvolnění ze zubního lůžka) zubu 11 vpravo nahoře a zlomeninu zubu 21 vlevo nahoře, tudíž zranění viditelné a hyzdící “, podle §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu §171 odst. 1 tr. ř. postoupena Obvodnímu úřadu pro Prahu 2 jako přestupek.
Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 8 T 100/2012, podala stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. O stížnosti rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 7 To 538/2012, a to tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce zamítl.
V rámci odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se neztotožňuje s názorem státní zástupkyně, že luxace zubu 11 vpravo nahoře a zlomenina zubu 21 vlevo nahoře splňuje kritéria pojmu zohyzdění ve smyslu §122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, neboť se v žádném případě nemůže jednat o vážnou poruchu zdraví, kdy díry po dvou zubech v ústech poškozeného nevzbuzují odpor ani ošklivost, neboť jde o zcela běžné kosmetické defekty, kdy několik málo dní existující dvě mezery v ústní dutině poškozenému rozhodně nebrání se normálně uplatňovat ve společnosti a rozhodně neodpovídají ostatním případům těžké újmy na zdraví jako je například zmrzačení, ztráta nebo podstatné zatížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí nebo poškození důležitého orgánu. Dále odvolací soud uvedl, že se nemohl ztotožnit s úvahou státní zástupkyně, že cílený úder pěstí do obličeje lze považovat za úmysl, byť třeba jen ve formě eventuální, způsobit napadené osobě zranění a podle skutečně nastalého následku pak jednání pachatele kvalifikovat buď jako přečin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku nebo pokus přečinu ublížení na zdraví dle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Zcela se pak ztotožnil se závěry znalce z odvětví soudního lékařství, že úder pěstí do obličejové části druhé osoby zpravidla nevede ke vzniku vážné poruchy zdraví delší doby trvající. Ze soudně lékařského hlediska bylo utrpěné poranění nezávažnou poruchou zdraví a nedosahovalo závažnosti ublížení na zdraví. Omezení v obvyklém způsobu života spočívalo v nutnosti ambulantního odstranění zbytku umělého zubu a dále v bolestivosti poranění, která zpravidla nepřesáhne dobu jednoho týdne. Podle odvolacího soudu není jakýchkoliv pochyb o tom, že zranění, které poškozený utrpěl, nesplňovalo zákonná kritéria §122 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k místu na obličeji poškozeného, kam měl směřovat útok pěstí obviněného, nelze dospět k důvodnému závěru, že obviněný věděl, že poškozenému může způsobit zranění, které by naplňovalo všechna zákonná kritéria ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.
II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 7 To 538/2012, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. , tedy že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, a že takové rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že s uvedeným postupem nalézacího a potažmo odvolacího soudu nelze souhlasit. Své námitky soustředil do třech bodů.
Ve vztahu k závěru soudů o tom, že se v projednávané věci nejedná o zohyzdění poškozeného, uvedl, že v rozhodnutí citovaná judikatura se na projednávaný skutek vztahuje zcela okrajově, potažmo vůbec, kdy soudům vytkl přirovnání zranění poškozeného spočívající ve ztrátě předních zubů se zraněními hokejisty, resp. soudům vytkl, že nevzal v úvahu zaměstnání poškozeného, který je poslancem, jehož aktivity spočívají zejména v komunikaci s veřejností, kdy zaviněné či nezaviněné odchylky od „normálu“ jej bezesporu mohou poškodit v očích části voličů. Zatímco bezzubý hokejista se tvrzenými „pozitivními emocemi“ veřejnosti snad těšit může, bezzubému poslanci nezbude, než aby ze stejného důvodu své veřejné aktivity přerušil nebo utlumil. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 997/2002, v rámci něhož soud dospěl k závěru, že ztrátu zubů hokejisty v průběhu utkání je třeba považovat za následek spáchaný trestným činem, a nikoli za „běžný kosmetický defekt“. Nejvyšší státní zástupce dále namítl, že nebylo nijak reagováno na názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 163/2011 (nesprávně uvedeno 5 Tdo), který se týkal velmi podobného skutku spočívajícího v úderu pěstí do úst a ztráty tří viditelných zubů, kdy soud dospěl k závěru, že se jedná o zohyzdění, neboť ztráta trvalých předních zubů je viditelná, trvale hyzdící změna na obličeji, která může vzbuzovat negativní reakce okolí, kdy na této skutečnosti nemění nic ani skutečnost, že existuje možnost aplikovat zubní implantáty. Ze znaleckého posudku na č. l. 21 a násl. je pak patrno, že znalec nebyl na tyto otázky tázán. Městský soud v Praze tedy ohledně zohyzdění, resp. těžké újmy na zdraví, nesprávně vyložil starší judikaturu a vůbec se nezabýval judikaturou následující po roce 1965, ačkoliv byl státní zástupkyní na její existenci v podané stížnosti výslovně upozorněn. Soudy taktéž opakovaně zdůrazňovaly závěry znalce k pojmu „těžká újma na zdraví“, ačkoliv tento pojem je pojmem právním a nikoli medicínským a znalci řešit právní otázky nepřísluší.
K závěru, že poškozený vůbec neutrpěl ublížení na zdraví, nejvyšší státní zástupce namítl, že tento názor odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou (vztahující se k trestnému činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona 160/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/, kdy lze však uvedené závěry analogicky aplikovat na stávající zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku). Odvolací soud v rámci citace rozhodnutí pléna z roku 1965 (sp. zn. Pls 5/65 ze dne 2. 7. 1965, uveřejněné pod č. II/1965 na str. 225 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR) opomněl zde uvedený příklad prostého ublížení na zdraví týkající se i vyražení zubů, které bylo uvedeno jako příklad ublížení na zdraví bez pracovní neschopnosti. Stejný závěr je obsažen i v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 227/2010 ze dne 18. 3. 2010. To, že ublížení na zdraví může spočívat i v samotné ztrátě zubů, je rovněž patrno z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1412/2008 ze dne 24. 11. 2008, v němž byl jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. kvalifikován skutek se zraněním spočívajícím „ ... ve vyražených předních zubech, které ovlivnilo jeho obvyklý způsob života při tak základních činnostech, jako je přijímaní potravy nebo verbální komunikace “. V rámci odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1605/2011, bylo poukázáno na to, že podle názoru ve věci činného znalce neměla utrpěná zranění charakter újmy na zdraví, nicméně tento jeho názor nebyl považován za rozhodný, neboť tato otázka je přirozeně otázkou právní a tedy znalci nepříslušející.
Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu stran subjektivní stránky uvedeného jednání, tedy úmyslu, nejvyšší státní zástupce uvedl, že v této otázce nekriticky, a navíc značně nepřesně, přejímá názor znalce, který v posudku na č. l. 14 uvedl, že „úder pěstí do obličejové části druhé osoby zpravidla nevede ke vzniku vážné poruchy zdraví delší dobu trvající, či s poškozením důležitého orgánu“. Přestože zde znalec hovoří o poruše „vážné“ ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku (těžká újma na zdraví) a nikoliv o poruše „obyčejné“ ve smyslu odstavce 1 citovaného ustanovení (prostá újma na zdraví), soud na základě tohoto výroku znalce, že předmětný úder zpravidla nevede k těžké újmě na zdraví, dovodil, že nevede ani k ublížení na zdraví. Podle znaleckého posudku byl úder pěstí veden relativně velkou intenzitou a byl cílený do oblasti úst, takže obviněnému muselo být zřejmé, neboť je to všeobecně známo, co může úderem pěstí způsobit (rozrazit ret, vyrazit zuby, přerazit čelist), a musel s tím být přinejmenším srozuměn, pokud nešlo dokonce o úmysl přímý. Obviněný nevedl úder pěstí do těch oblastí hlavy, kde obdobný následek většinou nehrozí (např. čelo nebo vlasatá část). Za způsobení závažného následku pak nese odpovědnost ve formě nedbalostního zavinění, neboť si musel být vědom toho, že v důsledku úderu pěstí do obličeje může poškozený utrpět i vážné zranění různého charakteru. Zcela jistě je mu známo, že např. osoba zasažená úderem pěsti do obličeje, zejména je-li pod vlivem alkoholu, také může v důsledku úderu spadnout na zem a přivodit si tím dokonce fatální zranění, aniž by po úderu pěstí v obličeji zůstaly nějaké markantnější následky.
Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že žádný ze soudů neargumentoval nízkou škodlivostí uvedeného jednání obviněného, kdy připomněl, že se obviněný uvedeného jednání dopustil v době svého podmíněného odsouzení, a také že se mezi rokem 2008 a létem 2012 postupně dopustil 5 přestupků. Z těchto důvodu tedy neshledal podmínky pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio v projednávané věci. Pokud pak existují rozpory ve svědeckých výpovědích, je třeba je dle nejvyššího státního zástupce vyjasnit v rámci dalšího řízení před soudem. Pokud poškozený útok na sebe vyprovokoval svým jednáním, je takovouto skutečnost nutno zohlednit při řešení otázky trestu, nikoli při řešení otázky viny.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 7 To 538/2012, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 8 T 100/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí. Současně projevil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. b/ tr. ř.), a to i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obhájkyni obviněného Mgr. J. H. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku. V projednávané trestní věci Městský soud v Praze podané odvolání projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě by zde tedy nepřicházelo v úvahu.
Nejvyšší státní zástupce však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvody uvedené pod písm. f), g).
V dovolání deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku – tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotně právního posouzení – která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup podle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud shledal dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, v rámci nichž namítá nesprávné právní posouzení věci a její postoupení Obvodnímu úřadu pro Prahu 2 jako přestupku, za podřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), resp. g) tr. ř.
Nalézací soud v souladu s ustanovením §188 odst. 1 písm. b) tr. ř., které říká, že po předběžném projednání obžaloby soud postoupí věc jinému orgánu, jsou–li tu okolnosti uvedené v §171 odst. 1 tr. ř. ( výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění ), postoupil projednávanou věc jako přestupek k projednání Obvodnímu úřadu pro Prahu 2.
Dle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, po předchozí slovní rozepři obviněný nejprve udeřil poškozeného pěstí pravé ruky do obličeje, čímž mu způsobil zranění spočívající v luxaci jednoho a zlomenině druhého předního zubu, poté do něj strkal, v důsledku čehož poškozený upadl na zem.
V jednání obviněného byl obžalobou spatřován zločin ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
Zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Objektem trestného činu podle §146 tr. zákoníku je lidské zdraví , tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Způsobení ublížení na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito (zda k němu došlo např. úderem pěstí nebo za použití nějaké zbraně ve smyslu §118, např. klacku), zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Trestní zákoník vykládá pojem ublížení na zdraví v §122 odst. 1, podle kterého se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1543 - 1546 ).
Nalézací soud uvedl, že „ znalec jednoznačně neposoudil jednání obviněného jako ublížení na zdraví ze soudně lékařského hlediska, proto není možné ani důsledky jeho jednání posuzovat podle ustanovení §146 odst. 3 tr. zákoníku, ale je možné jednání obžalovaného posuzovat pouze jako přestupek “ (str. 3 usnesení soudu prvního stupně).
Takováto úvahová konstrukce soudu se jeví nesprávnou, neboť správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, sice může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, což zde bylo dodrženo , kdy pro takovéto závěry není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil (srov. R 16/1964), nicméně závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním , který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci ( srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1544 ). Odvolávat se tedy v otázce posouzení následků pro závěr, zda se jednalo o právní normou předpokládaný škodlivý následek či nikoli, na znalecký posudek, resp. vycházet z něho s tím, že nelze dospět k jinému závěru, jelikož znalec jinou možnost nenabízí, je chybným postupem soudu. Názor znalce stran toho, zda utrpěná zranění mají charakter újmy na zdraví či dokonce těžké újmy na zdraví, je nerozhodný, neboť se jedná o otázku právní (srovnej. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1605/2011).
Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že poškozený nejen, že neutrpěl zranění, které lze kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, tedy jako zohyzdění, ale jeho zranění nedosahuje ani intenzity nezbytné k naplnění základní skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
Při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví, mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje . Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. R II/1965). Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. R 2/1966). Pokud jde o to, že ublížení na zdraví „vyžaduje lékařské ošetření“, je třeba vycházet z toho, že není důležité, zda skutečně k lékařskému ošetření došlo, poněvadž se poškozený k takovému ošetření dostavil, ale zda objektivně a pravidelně k takovému ošetření dochází. Na druhé straně ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Zde nestačí například přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky, nepatrné ranky, hučení v uších apod.
Znalec uvedl, že omezení v obvyklém způsobu života při předmětném zranění spočívalo zejména v nutnosti ambulantního odstranění zbytku zlomeného zubu v místním znecitlivění, bolestivosti poranění a potřebě stomatologického protetického zákroku za účelem náhrady ztracených zubů. Současně uvedl, že omezení poškozeného v obvyklém způsobu života lze označit za mírné a v souhrnu krátkodobé (č. l. 34 spisu).
S ohledem na charakter zjištěného zranění, kterým byla ztráta dvou trvalých předních zubů v důsledku tvrdého úderu pěstí do oblasti čelisti poškozeného, které je zcela jistě zraněním bolestivým a vyžadujícím lékařské ošetření, není pochyb o tom, že se jedná o zranění sto naplnit premisu „ublížení na zdraví“, kdy poškozený byl vystaven nejen samotné bolestivosti poranění, ale byl také omezen v obvyklých každodenních činnostech, jakými je např. přijímání potravy či verbální komunikace (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1412/2008). Narušení tak základní činnosti, jakou je přijímání potravy, nelze jistě bagatelizovat. Nelze opomenout ani subjektivní potíže se zraněním spojené, jako mohou být např. přetrvávající bolesti hlavy, horečky či poruchy spánku, kdy znalec v projednávané věci subjektivní potíže poškozeného nijak nepopřel.
Z výsledků provedeného dokazování dostatečně jasně vyplynulo, že jedinou objektivně zjištěnou příčinou způsobeného zranění byl fyzický útok, který obviněný proti poškozenému úderem pěstí pravé ruky do obličeje poškozeného vedl. Znalec způsob vzniku zranění tímto způsobem nezpochybnil.
Další otázkou tedy je, zda zranění, které utrpěl poškozený, lze hodnotit jako těžkou újmu na zdraví. Otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činných v trestním řízení a v konečné fázi soudu.
Odvolací soud k námitkám vzneseným státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 na str. 2 napadeného usnesení uvedl, že „ nesouhlasí s názorem státního zástupce , že luxace zubu 11 vpravo nahoře a zlomeninu zubu 21 vlevo nahoře splňuje zákonná kritéria pojmu zohyzdění ve smyslu §122 odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, neboť se v žádném případě nemůže jednat o vážnou poruchu zdraví “, s tím, že „ zranění, které poškozený utrpěl, nejsou v žádném případě trvale hyzdící změnou těla, neboť jejich následek trvá pouze do dne ošetření stomatologem, který do ústní dutiny poškozeného umístí dva umělé zuby. Díry po dvou zubech v ústech poškozeného nevzbuzují odpor ani ošklivost, neboť jde o zcela běžné kosmetické defekty, obvyklé například u hokejistů, vzbuzujících jednoznačně pozitivní emoce u většiny obyvatel. Několik málo dní existující dvě mezery v ústní dutině poškozenému rozhodně nebrání se normálně uplatňovat ve společnosti a rozhodně neodpovídají ostatním případům těžké újmy na zdraví jako je například zmrzačení, ztráta nebo podstatné zatížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí nebo poškození důležitého orgánu “.
Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění , které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. R 13/1966; dále R II/1965).
Pojem těžká újma na zdraví je třeba zde vykládat ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku říká, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Podle §122 odst. 2 písm. f) je zohyzděním každá viditelná, trvale hyzdící změna těla, která mění vzhled na újmu poraněného a vzbuzuje odpor a ošklivost. Taková vada zpravidla ztěžuje poškozenému uplatnit se normálně ve společnosti. Podstatou zohyzdění jsou především kosmetické vady a defekty – tj. změny týkající se zejména obličeje (deformace, jizvy, apod.). Zohyzdění na rozdíl od zmrzačení je vadou spíše kosmetickou a společenskou než překážkou vlastního pracovního výkonu.
Nelze souhlasit s komparací učiněnou odvolacím soudem, kdy tento uvedl, že ztráta dvou předních zubů je pouze kosmetickým defektem, který např. v případě hokejistů vzbuzuje jednoznačně pozitivní emoce u ostatních obyvatel. Takováto komparace je zcela nepřípadná. Nejvyšší soud podotýká, že i v případě hokejistů, či jakýchkoli jiných profesí, při nichž hrozí zvýšené riziko úrazu, se zranění tohoto typu musí posuzovat individuálně, kdy stěžejními otázkami vedle způsobeného následku jsou i okolnosti, při nichž ke zranění došlo, způsob útoku, jakým ke zranění došlo a jeho razance (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1605/2011).
Lze přisvědčit dovolateli, že soudy opomněly stávající judikaturu týkající se uvedené problematiky.
V rozhodnutí ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 163/2011, Nejvyšší soud shledal, že ztráta tří předních zubů, tj. viditelných zubů horní čelisti a poškození dalších tří zubů rovněž horní čelisti s tím, že luxace horních řezáků vpravo a jednoho řezáku vlevo vyžadovala další ortodontickou léčbu, že násilí působilo na obličej zpředu zleva větší až velkou silou a že trvalé následky spočívaly v poškození zubů na horní čelisti, je nutno posuzovat jako těžkou újmu na zdraví, resp. zohyzdění. V uvedené věci znalec potvrdil, že pokud by poškozený zůstal bez zubního implantátu, jednalo by se o následek, který by mohl vzbuzovat negativní postoje okolí. Nutno uvést, že v projednávané věci znalec na tyto otázky tázán nebyl.
Ve věci sp. zn. 4 Tdo 163/2011 se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem nalézacího i odvolacího soudu, že poškozenému byla ze strany obviněného způsobena viditelná, trvale hyzdící změna na obličeji, která může vzbuzovat negativní reakce okolí. Stěžejním v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu je závěr, že „ na tomto závěru nemůže nic změnit ani případná budoucí aplikace zubního implantátu, která znamená pouze náhradu vlastních zdravých zubů a je odvislá od finančních a zdravotních schopností poškozeného. V této souvislosti nelze pominout ani současnou úroveň lékařské péče, která je schopná napravit téměř všechny formy zohyzdění ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. f) tr. zák., přičemž se vždy jedná pouze o nápravu faktického stavu zohyzdění, a to odvislou od vůle a schopností poškozeného “. Soud proto konstatoval, že obviněný „ způsobil poškozenému i těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. f) tr. zák. ve formě zohyzdění, neboť vzhledem k razanci, se kterou vedl opakované mnohočetné údery do obličeje poškozeného nepochybně věděl, že může poškozenému způsobit vážné zranění “.
V projednávané věci odvolací soud dále uvedl, že „ se naprosto ztotožňuje se závěry znalce z odvětví soudního lékařství, že úder pěstí do obličejové části druhé osoby zpravidla nevede ke vzniku vážné poruchy zdraví delší doby trvající “, kdy se dle jeho názoru státní zástupkyně „ hluboce mýlí, když se nesprávně domnívá, že každý cílený úder pěstí lze považovat za úmysl způsobit napadené osobě zranění a podle skutečně nastalého následku lze jednání pachatele kvalifikovat bud' jako přečin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku nebo pokus tohoto přečinu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku “; kdy současně konstatoval, že „ ne každý cílený úder pěstí do obličeje jiného je veden nepřímým úmyslem dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jinému úmyslně ublížit na zdraví “, a uzavřel, že „ vzhledem k místu na obličeji poškozeného, kam měl směřovat útok pěstí obžalovaného, nelze dospět k důvodnému závěru, že obviněný věděl, že poškozenému může způsobit zranění, které by naplňovalo všechna zákonná kritéria ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn “.
I zde je úvahová linie soudu nesprávná. Je namístě uvést, že při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. R 16/1964). Z těchto skutečností s přihlédnutím ke všem ostatním okolnostem případu je pak třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele, což je rozhodné pro posouzení jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku nebo jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, popř. některého trestného činu proti životu (např. podle §140 nebo 141 tr. zákoníku), popř. pokusu takového trestného činu podle §21 tr. zákoníku ( srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1544 ).
Z výsledků provedeného dokazování nevyplynul žádný objektivní důkaz, na jehož podkladě by bylo možné pochybovat o tom, že příčinou vzniku zranění poškozeného byl ze strany obviněného vůči němu vedený fyzický útok, kterým mu bylo způsobeno popsané zranění, jež vyvolalo u poškozeného výše uvedené zdravotní potíže. Nevznikají tudíž žádné na konkrétních skutečnostech založené pochybnosti o tom, že bezprostřední příčinou vzniku zranění poškozeného bylo jednání obviněného (úder do obličeje), a tedy že je mezi nimi zachována příčinná souvislost. Znalec uvedl, že zranění vzniklo „ účinkem tupého násilí, které relativně velkou intenzitou působilo na oblast zubních korunek těchto zubů “, kdy způsob zranění popsaný poškozeným nijak nezpochybnil.
Znalec neuvedl, že by rána pěstí vedená do obličejové části hlavy nemohla vést k ublížení na zdraví. Jeho výrok se týkal možného škodlivého následku takovéhoto útoku ve formě vážné poruchy zdraví delší dobu trvající, či poškození důležitého orgánu, tj. těžké újmy na zdraví (č. l. 34 spisu). Přesto soudy dospěly k závěru, že se nemůže jednat ani o ublížení na zdraví, kdy dovodily, že „ ne každý cílený úder pěstí do obličeje jiného je veden nepřímým úmyslem dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jinému úmyslně ublížit na zdraví “.
S takovýmto závěrem se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit. Úder pěstí do oblasti obličejové části hlavy je zcela a vždy provázen rizikem možnosti zranění, zejména pak měkkých tkání (ve formě modřin či podlitin), ale i obličejových kostí či chrupavek, kdy je zde vždy i riziko zranění oka, nosu či úst. Tato obecná vědomost musela být obviněnému známá. Obviněný útok vedl s tím, že si musel být přinejmenším vědom toho, že v důsledku úderu pěstí do oblasti obličeje může poškozenému způsobit zranění, a to i zranění vážná různého charakteru, kdy byl s touto možností srozuměn. Nutno podotknout, že k trestní odpovědnosti za zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který namítá dovolatel, pak postačí nepřímý úmysl ohledně ublížení na zdraví a nedbalost ohledně způsobení těžké újmy ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku, neboť jinak by bylo třeba posoudit skutek jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku.
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že možné nesrovnalosti ve výpovědích svědků je třeba vyjasnit v dalším řízení před soudem. To se týká i skutkových zjištění stran toho, že poškozený byl osobou, která uvedený incident vyprovokovala, což je následně třeba zohlednit při ukládání trestu.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 7 To 538/2012, zrušil. Současně zrušil i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 8 T 100/2012. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. pak zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata