ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3389.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3389/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 719/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2012, č. j. 14 Co 282/2012 – 162, takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2012, č. j. 14 Co 282/2012 – 162, a ve výrocích II. a III. rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 1. 3. 2012, č. j. 30 C 719/2010 – 141, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň – město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně ve výroku I. svého rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 70.000,- Kč společně se zákonnými úroky z prodlení, ve výroku II. zamítl žalobu co do 100.000,- Kč s úroky z prodlení a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně do výroků II. a III. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se v řízení domáhala toho, aby jí žalovaná zaplatila jednak 70.000,- Kč na náhradě škody a jednak 100.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tím, že proti ní bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání (včetně podání obžaloby) pro podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, avšak rozsudkem Krajského soudu v Plzni, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, byla obžaloby zproštěna, neboť nebylo prokázáno, že skutek, který jí byl kladen za vinu, spáchala.
Škoda, která žalobkyni vznikla, spočívala ve vynaložení nákladů na obhajobu v trestním řízení. Tento nárok shledal soud prvního stupně jako oprávněný, neboť v daném případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, v souvislosti s nímž žalobkyně prokazatelně vynaložila výše uvedenou částku na svou obhajobu.
Uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která dle tvrzení žalobkyně vznikla v příčinné souvislosti s týmž nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, soud prvního stupně shledal nedůvodným. Soud prvního stupně považoval vzhledem k okolnostem daného případu za postačující kompenzaci v podobě konstatování porušení práva. Zásah nezákonného rozhodnutí do osobnostní integrity a práv žalobkyně nebyl podle soudu prvního stupně natolik závažný, aby bylo namístě přiznat zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na to, že žalobkyně byla obžaloby zproštěna toliko z toho důvodu, že účast žalobkyně na spáchání uvedeného skutku nebyla nadevší pochybnost prokázána. Soud v trestním řízení tak uplatnil zásadu in dubio pro reo. Podle soudu prvního stupně nelze zpochybnit psychickou újmu, kterou žalobkyně utrpěla, „když na psychický stav žalobkyně musela mít zcela nepochybně vliv i skutečnost, že její manžel byl v rámci dané trestní věci vazebně stíhán a následně i odsouzen k poměrně vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a dále byli v rámci předmětného trestního řízení odsouzeni i další její příbuzní a známí.“ Ani průběh zadržení a následného předvedení žalobkyně a jejich příbuzných nebyl natolik razantní, aby způsobil žalobkyni vážnější psychickou újmu. Poškození dobré pověsti žalobkyně taktéž nemělo takovou intenzitu, aby nepostačovalo jen konstatování porušení práva. Je třeba konstatovat, že pověst žalobkyně nepochybně poškodila i skutečnost, že její manžel a další příbuzní byli vazebně stíhaní a následně odsouzeni za závažnou trestnou činnost. Manžel žalobkyně byl navíc za podobnou trestnou činnost v minulosti již soudně potrestán.
Odvolací soud k tomu uvedl, že není podmínkou, aby konstatování porušení práva bylo vyjádřeno v samostatném výroku rozhodnutí. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je na místě jen tehdy, kdy se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává. Je-li poškozenému přiznána finanční kompenzace nemajetkové újmy, nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci. Ani odvolací soud neshledal zásah do osobnostní integrity a práv žalobkyně natolik závažným, aby bylo na místě přiznat zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že v daném případě plně postačí konstatování porušení práva, k čemuž již došlo v zásadě tím, že žalobkyně byla obžaloby zproštěna, a to pro nedostatek důkazů při respektování zásady in dubio pro reo. Nebylo proto třeba konstatování porušení práva zahrnout do výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně byla trestně stíhána z důvodu podezření, že se společně se svými příbuznými (později též pravomocně odsouzenými) účastnila na trestné činnosti uvedené shora, přičemž obžaloby byla zproštěna podle §226 písm. c) trestního řádu, kam spadá i případ, kdy obžalovaný nemohl být dostatečně usvědčen, třebaže přetrvává podezření, že je pachatelem trestného činu. Ze všech těchto okolností je zřejmé, že žalobkyni důvodně hrozil poměrně vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, z něhož jistě měla velkou obavu i s ohledem na péči o nezletilé dítě, a jen pro určité pochybnosti o její vině nebyla pravomocně odsouzena. Právě z tohoto důvodu mohly být obavy žalobkyně z probíhajícího trestního řízení příčinou jejího špatného psychického stavu. Ve vztahu k trvanému poškození dobré pověsti žalobkyně se odvolací soud plně ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla „v celém rozsahu“ žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání staví na tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozsudku, přičemž má za to, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci. Předmětem dovolání činí otázku, zda má nárok na přiznání peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Konstatování porušení práva, tak jak bylo koncipováno soudem prvního stupně a soudem odvolacím, nepostačuje ani z formálního hlediska, neboť je třeba, aby tato forma zadostiučinění byla vyjádřena ve výroku rozsudku soudu ve věci samé. Musí být taktéž v tomto výroku uvedeno, k porušení jakého práva došlo. Bez ohledu na právě uvedené, je žalobkyně nadále přesvědčena o tom, že adekvátní formou zadostiučinění v jejím případě je pouze finanční kompenzace. Zdůrazňuje, že újma, kterou utrpěla, byla způsobena toliko jejím trestním stíháním. K poškození její dobré pověsti rovněž došlo jen zahájením a vedením trestního stíhání proti její osobě a nemělo spojitost s trestním stíháním jejího manžela nebo dalších příbuzných. Žalobkyně vychází z konstantní judikatury Ústavního soudu, podle níž již samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy, a že každé trestní stíhání představuje významný zásah do soukromého a osobního života obviněného. I samotná délka předmětného trestního řízení pro žalobkyni znamenala a znamená morální újmu spočívající ve stavu nejistoty. Je též třeba zdůraznit vysokou trestní sazbu, která žalobkyni hrozila, a také medializaci celého případu. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, z něhož mimo jiné vyplývá, že při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Nejvyšší soud v tomto rozsudku také vymezil kritéria, která musí být vzata v úvahu při stanovení adekvátního zadostiučinění. Podle žalobkyně všechna tato kritéria v její věci odůvodňují přiznání zadostiučinění v penězích. Žalobkyně vzhledem ke všem těmto námitkám navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně (ve výrocích II. a III.) a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázku, zda zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva musí být uvedeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé, posoudil odvolací soud v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, a proto je tato otázka soudy rozhodována rozdílně.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka takové vady řízení nenamítala a dovolací soud je podle obsahu spisu nezjistil, pročež se zabýval právním posouzením věci samé, a to v intencích dovolacích námitek.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, uvedl, že i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, a že je tedy třeba, aby takto poskytnuté zadostiučinění bylo, v případě jeho absence ve stanovisku orgánu uvedeného §6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Stejný závěr se uplatní i při poskytnutí zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu v ostatních případech, avšak s tím, že ve výroku rozsudku, kterým se porušení práva poškozeného konstatuje, musí být výslovně uvedeno, k porušení jakého práva, popř. práv, poškozeného v důsledku vazebního stíhání došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, dále též rozsudky ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011, či ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ). Pokud odvolací soud nekonstatoval porušení práv žalobce výše uvedeným způsobem ve výroku svého rozsudku, i když v odůvodnění výslovně uvedl, že došlo k porušení práva žalobce na ochranu osobní svobody i spravedlivý proces, je jeho právní posouzení žalobcova nároku nesprávné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 794/2013).
Již z tohoto důvodu považoval dovolací soud rozsudek soudu odvolacího za nesprávný, a proto jej podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a podle téhož ustanovení vrátil věc ve zrušené části soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud se vzhledem k právě uvedenému postupu nezabýval tím, zda je kompenzace ve formě konstatování porušení práva v daném případě adekvátní. Nutno podotknout, že dovolatelka v tomto ohledu argumentovala především tím, že nemajetková újma jí způsobená byla tak rozsáhlá, že pouhé konstatování porušení práva není přiměřeným zadostiučiněním. K tomu je třeba uvést, že i v případech, kdy nemajetková újma vznikla v důsledku trestního stíhání, které nebylo skončeno pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a v nichž se tedy přiměřené zadostiučinění poskytuje podle §31a odst. 2 OdpŠk, rovněž platí závěr vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.“
Přesto však dovolací soud odkazuje soudy nižších stupňů, na závěry, které pro podobné případy ve své judikatuře dovodil.
Dovolací soud v této souvislosti zmiňuje především svůj rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vymezil základní kritéria a pravidla pro určení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které nebylo završeno pravomocným odsuzujícím rozsudkem. V něm mimo jiné uvedl, že „zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“
Zde dovolací soud doplňuje též závěr dosažený v jeho rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012, dle nějž samotným zproštěním obžaloby není obviněnému poskytnuta satisfakce za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním ve formě konstatování porušení jeho práva či práv.
Je též třeba poukázat na závěry obsažené v rozsudku ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, v němž s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší soud uvedl, že „v kompenzačním řízení při zohlednění důvodů, pro něž došlo k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, nemůže soud znovu posuzovat otázku viny poškozené osoby, ani nemůže vycházet z úvah, že rozsudek soudu v trestním řízení naznačuje určité pochybnosti o spáchaném skutku, a především o tom, zda jej spáchala osoba nakonec obžaloby zproštěná. To však nevylučuje, aby bylo přihlédnuto k jiným okolnostem provázející zahájení a zvláště pokračování v trestním stíhání, jinými slovy řečeno, že trestní řízení bylo procesně důvodně vedeno proti konkrétnímu účastníku. Mezi takové okolnosti lze jistě zařadit chování obžalovaného, jímž se v průběhu trestního řízení vytváří (nové, další) důvodné pochybnosti vedoucí orgány činné v trestním řízení k pokračování v trestním stíhání, k podání obžaloby, k potřebě konat hlavní líčení a řízení ukončit rozsudkem.“
Dovolací soud vzhledem k výše uvedeným limitům nehodlá činit závěry stran adekvátnosti přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Dospějí-li však soudy na základě (nejen) shora zmíněných kritérií ke stejnému závěru jako ve svých předchozích rozsudcích, bude třeba, aby konstatovaly porušení konkrétního práva ve výroku rozsudku ve věci samé.
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. září 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu