ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1027.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1027/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně NOCAROVÁ JAŠEK & PARTNERS, v. o. s. , se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26692678, proti žalované Riverbank Development s. r. o., se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 3/993, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26469502, zastoupené JUDr. Robertem Bezděkem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Pohanské nábřeží 657/7, PSČ 186 00, o zaplacení částky 955.053,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 53/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 2 Cmo 197/2010-431, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Roberta Bezděka, CSc., se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Pohanské nábřeží 657/7, PSČ 186 00.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010, č. j. 31 Cm 53/2008-358, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 955.053,- Kč a úroků z prodlení tam uvedených, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelkou výslovně formulovaná otázka, zda je možno prohlásit nárok vzcházející z neplatné dohody za nevymahatelný s poukazem na porušení pravidel poctivého obchodního styku a pravidel profesionální etiky advokáta, zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemůže. Dovolatelka patrně přehlédla, že na řešení takovéto otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Právo uplatněné dovolatelkou v tomto řízení, jehož výkonu odvolací soud odmítl podle ustanovení §265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) poskytnout právní ochranu pro rozpor s pravidly poctivého obchodního styku, přeci odvolací soud v souladu s žalobním tvrzením posoudil jako právo vzniklé ze smlouvy o právním zastoupení, uzavřené mezi účastníky dne 1. prosince 2004. Platnost této smlouvy nebyla v řízení zpochybněna a odvolací soud ji neplatnou neshledal. V opačném případě by ostatně ustanovení §265 obch. zák. aplikovat nemohl; logickým předpokladem, bez jehož splnění výkonu práva právní (tj. též soudní) ochranu odepřít nelze, totiž je, že vykonávané právo existuje, tedy především že vůbec vzniklo, což znamená, že právní úkon, jímž mělo být založeno, není stižen neplatností (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2011, sp. zn. 32 Cdo 542/2010) .
Otázku zásadního právního významu nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěry, které odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil jednak z výsledků dokazování provedeného elektronickou korespondencí účastníků z 3. prosince a 4. prosince 2007 a fakturou (dobropisem) žalobkyně č. 2007/1091 ze dne 4. prosince 2007 (§132 a §157 odst. 2 věta první o. s. ř.), jednak ze shodných tvrzení účastníků, jež vzal za svá skutková zjištění (§120 odst. 4 o. s. ř.) a podle nichž žalovaná žalobkyni peněžní částku podle faktury č. 2007/1091 dne 13. prosince 2007 zaplatila, a argumentuje-li, že obsah uvedených listin neumožňuje dovodit, že došlo konkludentním způsobem k uzavření dohody, na tvrzení o níž žalovaná založila svou procesní obranu, pak zpochybňuje závěry skutkové, dovozené cestou logické úvahy z jednotlivých dílčích skutkových zjištění. Správnost napadeného rozhodnutí nezpochybňuje prostřednictvím polemiky s právním posouzením odvolacího soudu, tj. nepodrobuje kritice správnost volby a výkladu norem hmotného práva či správnost jejich aplikace na zjištěný skutkový stav věci; proti právním závěrům odvolacího soudu brojí prostřednictvím zpochybnění správnosti skutkového stavu věci, z něhož pro ni nepříznivé právní posouzení vychází. Tím (podle obsahu, srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) oproti svému přesvědčení uplatňuje dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Okolnosti uplatněné tímto dovolacím důvodem ovšem přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. kategorickou dikci ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř.).
S právním posouzením, na němž spočívá napadené rozhodnutí, se míjí též námitka, že faktura, a tím méně pak dobropis, není podle judikatury Nejvyššího soudu sama o sobě právním důvodem vzniku závazkového vztahu; soudy nižších stupňů kritizovaný závěr neučinily. Neposoudily fakturu č. 2007/1091 jako formu, jejímž prostřednictvím došlo k uzavření dohody o narovnání. Skutečnost, že taková faktura byla vystavena, hodnotily v časové a věcné souvislosti s tím, co v jednání mezi účastníky předcházelo (návrh žalobkyně ze dne 3. prosince 2007 a protinávrh žalované z následujícího dne, jemuž odpovídá obsah faktury) a co následovalo (platba žalované odpovídající obsahu faktury). Z toho pak dovodily skutkový závěr o tom, že došlo ke konkludentnímu uzavření dohody o narovnání, odpovídající obsahem protinávrhu žalované ze dne 4. prosince 2007.
Ze zřejmého nepochopení důvodů napadeného rozhodnutí vycházejí též námitky založené na argumentu, že podle závěrů soudů nižších stupňů byla dohoda o narovnání uzavřena ústně, přičemž dohoda o prominutí dluhu, dohoda o narovnání i privativní novace vyžaduje ke své platnosti písemnou formu, týká-li se dohoda závazku písemně uzavřeného. Právní posouzení odvolacího soudu je přeci založeno především na závěru, že dohoda, posouzená jako dohoda o narovnání, byla uzavřena konkludentně (tj. jinak než slovy, srov. §35 odst. 3 občanského zákoníku, dále též jen„obč. zák.“), a protože sporné právo pocházelo z písemně uzavřené dohody o právním zastoupení, je tato dohoda neplatná pro nedostatek předepsané písemné formy.
Totéž platí o námitce, že dohoda o narovnání byla uzavřena mezi osobami, které nebyly způsobilé zavazovat žalovanou, neboť korespondence byla vedena mezi žalobkyní a M. M., jehož zástupčí oprávnění soudy nezkoumaly. V situaci, kdy především sama žalobkyně se dopisem ze dne 3. prosince 2007 obrátila v prvé řadě na M. M., který jí pak dopisem z následujícího dne jménem žalované odpověděl, a kdy se žalovaná – provedením platby odpovídající faktuře žalobkyně – k protinávrhu podepsanému M. M. přihlásila, není rozumných pochyb, že jmenovaný byl oprávněn jednat jménem žalované, přičemž je nevýznamné, z jakého titulu, a že žalobkyni byla tato skutečnost dobře známa. Především však podle závěrů odvolacího soudu k dohodě o narovnání nedošlo cestou výměny e-mailové korespondence, v níž za žalovanou jednal M. M.; jeho odpovědí k uzavření dohody dojít nemohlo, neboť neobsahovala akceptaci návrhu, nýbrž nový návrh (srov. §44 odst. 2 větu první obč. zák.). Pro závěr o tom, že došlo k uzavření dohody (byť neplatné pro nedostatek formy), je pak bez praktického významu, zda k dovršení kontraktačního procesu došlo již doručením žalobkyní vystavené faktury, odpovídající novému návrhu žalované, či zda k němu došlo až následným konkludentním projevem vůle žalované, totiž platbou, kterou na základě této faktury podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů učinila přímo žalovaná (nikoliv prostřednictvím jmenovaného).
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani výhrada, že právo dovolatelky na úhradu za plnění poskytnuté na základě smlouvy o právním zastoupení nebylo sporné. Opačný závěr odvolacího soudu odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, podle něhož žalovaná odmítla zaplatit odměnu za právní pomoc v celé účtované výši a spor mezi účastníky skončil po výměně stanovisek kompromisním řešením, dohodou, podle níž žalovaná zaplatí žalobkyni 60% vyfakturovaných částek a žalobkyně jí právní služby při prodeji zbývajících bytových jednotek poskytne bezúplatně. Z obsahu spisu ostatně vyplývá, že žalovaná již ve vyjádření k žalobě uplatnila tvrzení, že žalobkyně nikdy nedoložila vyúčtování poskytnutých právních služeb a že mezi účastníky vznikl ohledně vyúčtování spor, který vyústil ve vystavení dobropisu; z něho pak žalovaná dovozovala, že právní služby původně nebyly účtovány správně.
Opodstatnit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí není způsobilá ani námitka, že toto rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí, tj. stav, kdy odůvodnění rozhodnutí nesplňuje požadavky kladené na ně ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., je vadou řízení, k jejímuž uplatnění je vyhrazen dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ani k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se podle ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. nepřihlíží. O situaci, kdy námitka procesní vady zahrnuje právní otázku, neboť je odrazem střetu o výklad normy procesního práva, se tu nejedná o (srov. ostatně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Zakládá-li dovolatelka zpochybnění předpokladů pro aplikaci ustanovení §265 obch. zák. v souzené věci na tvrzení, že dohodu s žalovanou neuzavřela, pak i v tomto ohledu nezpochybňuje právní posouzení, nýbrž zjištěný skutkový stav věci.
Právním posouzením, podle něhož uplatnění práva na zbývající část původně vyúčtované odměny za právní pomoc, na odměnu vyúčtovanou za následně poskytnuté právní služby při prodeji zbývajících bytových jednotek a na úrok z prodlení je vzhledem k zjištěným okolnostem výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jenž podle ustanovení §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany, se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu [srov. např. rozsudek ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 3243, usnesení ze dne 1. února 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, uveřejněné v Souboru pod číslem C 3249, rozsudek ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, rozsudek ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, uveřejněný v Souboru pod číslem C 6969, a rozsudek ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006]. Dovolatelka má pravdu v tom, že v otázce odměny za právní služby jsou advokát a jeho klient v postavení stran závazkového vztahu (v souzené věci obchodního), jejichž zájmy jsou objektivně protichůdné. To ovšem zdaleka neznamená, tak jak se snaží dovodit dovolatelka, že ve vztahu založeném smlouvou o poskytování právních služeb nejsou jeho strany v postavení advokáta a jeho klienta. Soudy nižších stupňů zcela správně zdůraznily, že advokát, byť v takovém vztahu klienta nezastupuje a pro kolizi zájmů ani zastupovat nemůže [srov. §19 odst. 1 písm. e) zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii], je v závazkovém vztahu založeném smlouvou o poskytování právních služeb v postavení advokáta jako profesionála, jehož si klient jako osoba práva neznalá zjednal, aby mu poskytl právní pomoc a v jejím rámci chránil a prosazoval jeho práva a oprávněné zájmy, nehledě na to, že advokát je při výkonu advokacie vůbec, a tedy též (a to zejména) ve vztahu ke klientovi, povinen jednat čestně a svědomitě (srov. §16 zákona o advokacii), což se nutně vztahuje i na jednání v otázce odměny za poskytování právních služeb. Zvláštní povahu vztahu mezi advokátem a klientem výslovně odráží ustanovení článku 6 odst. 1 Usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. října 1996, č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, podle něhož oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta. Odvolací soud tedy rozhodně nepochybil, jestliže v souzené věci, v níž advokát uplatňuje právo vůči klientovi, vzal při úvahách o aplikaci ustanovení §265 obch. zák. zřetel na zvláštní povahu závazkového vztahu mezi advokátem a klientem, vyjádřenou v předpisech o advokacii, a neodchýlil se od příslušných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu v úvaze, že řešil-li advokát spor s klientem o výši odměny za poskytnuté právní služby dohodou o narovnání, jež je – přes postavení jedné ze smluvních stran jako profesionála v oboru práva - neplatná pro nedostatek písemné formy, a klient advokátovi poskytl v dobré víře podle takové dohody plnění, pak se postup advokáta, jenž vůči klientovi uplatnil právo na zaplacení zbývající části odměny v jím původně tvrzené výši, byť by byl z hlediska formálně právního po právu, jeví jako do té míry nekorektní až nemravný, že si - se zřetelem na obecný, Ústavním soudem opakovaně zdůrazňovaný požadavek na prosazování principu ekvity v rozhodování soudů - poskytnutí soudní ochrany nezaslouží.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3, o. s. ř. má žalovaná vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Podle ustanovení §14 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), se jeho odměna určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §16 odst. 2 a §18 odst. 1 věty první této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. částku 2.163,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.463,- Kč je žalobkyně povinna žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu