ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2782.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2782/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Nemocnice Sušice o. p. s., se sídlem v Sušici, Pod nemocnicí 116, PSČ 342 56, identifikační číslo 25224301, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem, se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, PSČ 326 00, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 4/2020, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1,342.960,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 63/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2011, č. j. 14 Co 334/2010-359, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13.068,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Pavla Roubala, se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, PSČ 326 00.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. února 2010, č. j. 10 C 63/2006-325, ve výroku pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 259.600,- Kč s úrokem z prodlení z částky 82.847,- Kč od 23. prosince 2005 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 176.753,- Kč od 1. ledna 2006 do zaplacení, ve výroku pod bodem II, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni úroky z prodlení v celkové částce 151.449,50 Kč, ve výroku pod bodem III, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni úroky v částce 2.724,- Kč, a ve výroku pod bodem VI, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolatelka sice napadla rozsudek odvolacího soudu jako celek, tj. též tu část výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III přisuzujících žalobkyni kapitalizované úroky z prodlení, dovolání však postrádá jakoukoliv argumentaci, která by tyto výroky zpochybňovala. Veškerá dovolací argumentace se upíná výlučně k té části výroku pod bodem I, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.). Lhůta určená v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou, jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud, který by k případnému pozdějšímu doplnění dovolání již nemohl přihlížet, tedy musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout, a to za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 4204/2007, či z pozdější doby rozsudek ze dne 21. května 2013, sp. zn. 32 Cdo 1679/2011, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud proto dovolání žalované v této části podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení rovněž přípustné není. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl dovolání také v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v té části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem VI, a ve výroku pod bodem II.
Dovolání žalované ve zbývající části (dále též jen „dovolání“) není - oproti jejímu očekávání - přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť se nejedná o rozsudek měnící. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti, stanovené účastníkům rozhodnutími, jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků [srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 90/2003 tamtéž a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 132]. V souzené věci pak nejenže oba soudy dospěly shodně k závěru, že žalobkyni svědčí uplatněné právo, nýbrž tento závěr nezaložily ani na odlišném právním posouzení. Za ně nelze považovat situaci, kdy soud prvního stupně shledal procesní obranu žalované neúspěšnou kumulative ze tří důvodů, zatímco odvolací soud založil potvrzující rozhodnutí toliko na jednom z těchto důvodů a stran ostatních se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku ve věci samé potvrzující rozsudek soudu I. stupně ve výroku pod bodem I nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelce se otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. vymezit nezdařilo a taková otázka není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatelka především ohlašuje, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam z hlediska řešení procesních otázek odvolacího řízení, žádnou otázku odpovídající kritériím stanoveným v §237 odst. 3, části věty před středníkem, o. s. ř., však nepředkládá. Výtkou, že odvolací soud při odůvodňování svého rozhodnutí vyšel ze skutečností, které se podle jeho názoru měly nacházet v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, leč se tam nenacházejí, resp. nenacházejí se zde „v takové míře, aby jimi bylo možné odůvodnit rozhodnutí soudu prvního stupně ze strany soudu odvolacího, a to ze zcela jiných důvodů, než učinil soud prvního stupně sám“, dovolatelka činí námitku vady řízení, nezahrnující otázku právního významu. Tím, jak zřejmě sama správně reflektuje, uplatnila, dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Okolnosti uplatněné tímto dovolacím důvodem zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemohou (§237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; dovolatelka v rámci námitek procesní vady žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Otázku právního významu v intencích ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. nezahrnuje ani související námitka, že odvolací soud nesprávně právně zhodnotil, co bylo v řízení před soudem prvního stupně skutkovou otázkou a co otázkou právního posouzení, a dospěl proto k nesprávnému závěru, že dovolatelka v odvolání uplatnila odvolací důvod, pro který nemohlo být jejímu odvolání vyhověno. Samotné zpochybnění správnosti právního posouzení, ať při aplikaci práva procesního, jak je tomu v případě této námitky, tak při aplikaci práva hmotného, k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí vést nemůže; řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem bylo novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. ze skutečností zakládajících zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. vypuštěno. Lze ostatně poznamenat, že dovolatelka nebere na zřetel, že skutkovou povahu mají (a jsou součástí skutkového stavu věci) nejen skutková zjištění (jednotlivé konkrétní dílčí poznatky o skutkovém stavu věci), nýbrž též skutkové závěry, dovozené ze skutkových zjištění úvahou za užití prostředků logiky tak, aby bylo možno posoudit, zda zjištěný skutkový stav věci naplňuje znaky skutkové podstaty obsažené v hypotéze zvažované normy hmotného práva (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 1809/2010). Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout pochybení, dovodil-li, že závěr soudu prvního stupně, podle něhož bylo prokázáno, že žalobkyně měla na oddělení LDN ve II. pololetí roku 2005 tři sestry SZP – PSS, je závěrem skutkovým. V každém případě je skutečností, že žalovaná v odvolání správnost tohoto závěru (ani jako závěru právního) nezpochybnila, přičemž otázka, zda jde o závěr skutkový či právní, je z hlediska mezí odvolacího přezkumu bez významu; odvolací soud totiž není uplatněnými odvolacími důvody vázán a rozhodnutí soudu prvního stupně může přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (srov. §212a odst. 1 o. s. ř.).
Podmínku zásadního právního významu nesplňuje ani otázka „oprávněnosti žalované a zdravotních pojišťoven obecně nehradit z prostředků veřejného zdravotního pojištění zdravotní péči poskytnutou jejím pojištěncům v případě, že byla vykázána v rozporu s vyhláškou č. 134/1998 Sb.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na řešení takovéto otázky nespočívá. Dovolatelka patrně přehlédla, že napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru, podle něhož žalobkyně v rozhodné době splňovala požadavky na personální vybavení odpovídající druhu vykázané zdravotní péče (OD 00024) a poskytnutou zdravotní péči vykázala správně. Lze ostatně v této souvislosti poznamenat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 1695/2010, uveřejněném pod číslem 120/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a zdůvodnil závěr, podle něhož vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění účinném do 31. prosince 2011, ministerstvo zdravotnictví stanovilo požadavky na personální vybavení zdravotnických zařízení, aniž k tomu bylo zmocněno zákonem.
Další v dovolání obsažené námitky jsou výtkami vad řízení, nezahrnujícími otázku právního významu, z nichž k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce dospět nelze.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalované tak náleží mimosmluvní odměna v částce 10.500,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť úkon byl učiněn 10. června 2011 (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.268,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 13.068,- Kč je dovolatelka povinna žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu