ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.3599.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3599/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně CF FLOP s. r. o. se sídlem Brno Sever- Lesná, Nejedlého 383/11, identifikační číslo: 646 08 565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Masná 1493/8, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Karlem Svobodou, advokátem se sídlem Bruntál, Zámecké nám. 4/6, o zaplacení 281.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 222/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. července 2011, č. j. 8 Co 280/2011-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Svobody, advokáta se sídlem Bruntál, Zámecké nám. 4/6.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 18. ledna 2008, č. j. 12 C 222/2005-55, zamítl žalobu o zaplacení 281.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. října 2008, č. j. 8 Co 372/2008-88, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 24. března 2011, č. j. 12 C 222/2005-181, žalobu o zaplacení 281.000,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. července 2011, č. j. 8 Co 280/2011-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., jímž se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé zákony); dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyní předložená právní otázka, zda výkon jejího práva na smluvní pokuty v celkové výši 281.000,- Kč za období od 1. 6. 2003 do 31. 1. 2004 je v rozporu s dobrými mravy, není otázkou mající zásadní právní význam, neboť odvolací soud se svým právním závěrem, že výkon tohoto práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14).
Odvolací soud z intencí tohoto výkladu při rozhodování dané věci nevybočil a při poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. zmíněné zásady respektoval. Nepominul, že zásadně platí, že smlouvy se mají plnit. Zcela správně však sankční ujednání obsažené ve smlouvě o postoupení pohledávky konfrontoval s údaji, které čerpal (stejně jako soud prvního stupně) z listin předložených v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 150/2002, tedy v řízení, v němž žalobkyně uplatnila tvrzené právo na zaplacení ceny díla (350.000,- Kč) a smluvní pokuty za pozdní plnění této ceny (1,846.250,- Kč), tj. pohledávek, které posléze žalovanému postoupila. Ve zmiňovaném řízení přitom byla prejudiciálně řešena otázka platnosti smlouvy o dílo, uzavřené dne 1. 11. 1995 mezi žalobkyní a Krnovskou obchodní společností s. r. o., a bylo dovozeno, že tato smlouva je pro neurčitost neplatná. Existence závazku žalobkyně vůči uvedené společnosti nebyla prokázána ani listinou označenou jako dohoda o uznání závazku ze dne 6. 11. 1998, neboť ji nepodepsala osoba oprávněná za uvedenou společnost jednat, a ani protokolem o předání ze dne 31. 3. 1996; pokud jej podepsala pracovnice Krnovské obchodní společnosti s. r. o. Ing. Ch., bylo dovozeno, že tak učinila omylem, popř. v důsledku úskoku Ing. M. (jednatele žalobkyně). Za situace, kdy postupovaná pohledávka neexistovala, lze žalobou uplatněné právo na zaplacení smluvní pokuty, jež měla zajišťovat úhradu ceny za postoupení (neexistující) pohledávky, považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 29. 2. 2012 - srovnej čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012) a z částky 2.163,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. února 2013
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu