ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1552.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1552/2012-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2013 o dovolání obviněného M. Ž. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 3 To 124/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 8/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2012, sp. zn. 39 T 8/2012, byl obviněný M. Ž. (vedle spoluobviněného M. H.) uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil se spoluobviněným M. H. tím, že
dne 11. března 2012 v době od 23.00 hod. do 23.38 hod. společně vešli neuzamčenými vstupními dveřmi do chaty majitele L. M. evidenčního čísla postavené na pozemku v katastrálním území B.-B. v chatové oblasti zvané P. H., bez vědomí I. B. a D. B., kteří chatu obývali; v chatě napadli I. B., který byl s manželkou D. B. v posteli, kde se milovali, opakovaně udeřili I. B. pěstmi do hlavy a do oblasti hrudníku, uchopili ho za horní končetiny a násilně ho nahého stáhli z postele, přetáhli ho do vedlejší místnosti, kde ho M. H. chytil do tzv. kravaty a držel ho v ní, opakovaně ho napadli údery pěstí, M. Ž. ho nejméně jednou kopl do obličeje a M. H. opakovaně do oblasti hlavy a hrudníku, oba měli obutou pevnou obuv, působeno bylo také do oblasti krku I. B., M. H. vícekrát vyzýval M. Ž., aby zlomil I. B. ruku; jednání M. H. a M. Ž. zanechali, protože I. B. přestal evidentně klást odpor, silně krvácel z nosu a bezvládně ležel; I. B. utrpěl otřes mozku, zhmoždění a krevní podlitiny obličeje, mnohočetné zlomeniny obličejových kostí (nosní, levé očnice, levé čelní dutiny, levého jařmového oblouku, pravé čelistní dutiny), krevní podlitiny krku, zlomeninu malíku levé ruky, mnohočetné krevní podlitiny hrudníku a zad a mnohočetné krevní podlitiny horních končetin, v souhrnu byla způsobena I. B. střední až středně těžká zranění, která měla za následek výrazné omezení v obvyklém způsobu života po dobu několika týdnů, život I. B. byl ohrožen silným krvácením z nosu, byl v bezvědomí, pokud by byl ponechán bez pomoci, hrozilo mu udušení vdechnutím krve do plic, M. H. a M. Ž. si byli vědomi toho, že napadením měli obuté boty (zřejmě správně: že při napadení měli obuté boty), s ohledem na značnou intenzitu útoku, který směřoval zejména do oblasti hlavy a horní části těla, mohli způsobit I. B. mnohem závažnější zranění, například krvácení nad a pod mozkové obaly, těžký otřes mozku, zhmoždění mozku, porušení lebečně páteřního spojení s pohmožděním až přerušením míchy s možným trvalých ochrnutím končetin, zlomeniny žeber s poškozením plic, srdce, velkých cév, jater, sleziny, ledvin, krvácení do hrudníku a břicha, dušení volnou krví zatékající do dýchacích cest; M. Ž. byl rozsudkem Městského soudu v Brně 9 T 140/2006 ze 7. listopadu 2006, v právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně 5 To 673/2006 ze 7. února 2007, uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona, byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, který vykonal 11. dubna 2008.
Za uvedené jednání byl obviněný M. Ž. odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2012, sp. zn. 39 T 8/2012, podali odvolání jak obvinění M. Ž. a M. H., tak i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 3 To 124/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně částečně zrušil ve výroku o trestu u obviněného M. Ž. a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově sám rozhodl tak, že tohoto obviněného za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněných M. Ž. a M. H. byla pak podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 3 To 124/2012, podal obviněný M. Ž. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace obviněný namítl, že přestože po vynesení odsuzujícího rozsudku Krajským soudem v Brně neměl stran skutkových zjištění a právního hodnocení skutku v odvolání žádné připomínky, v průběhu odvolacího řízení dospěl k názoru, že právní kvalifikace jeho jednání je vadná, neboť neměl být uznán vinným žádným z přisouzených trestných činů. Pokud jde o uznání viny pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, zdůraznil skutečnost, že v určité fázi svého jednání zanechal napadání poškozeného a účinným způsobem mu přivolal lékařskou pomoc, takže vědomě zamezil dalšímu škodlivému následku a tento se pokusil zmenšit. Dovozuje proto, že jeho jednáním bylo naplněno ustanovení §21 odst. 3 písm. a) odst. 5 tr. zákoníku, tedy že došlo k dobrovolnému upuštění od dokonání trestného činu a jeho trestní odpovědnost tak zanikla v důsledku skutečnosti, že o pokusu trestného činu učinil oznámení policejnímu orgánu. Za uvedeného stavu má za to, že skutek měl být posouzen jako lehká újma na zdraví. Dále v dovolání uvádí, že i právní hodnocení skutku přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku je vadné, neboť vlastníkem chaty byla jiná osoba než poškozený a vlastník ani nevěděl, kdo se v jeho objektu zdržuje. Obviněný je přesvědčen o tom, že pokud poškozenému nevznikl žádný titul k užívání předmětné nemovitosti, a to především na základě platné nájemní smlouvy, pak užívání nemovitosti bez jakéhokoli právního titulu nemůže zakládat právní ochranu poškozeného, a to ani ve smyslu §178 tr. zákoníku. Připouští pouze, že právní kvalifikací mohl soud reagovat na skutečnost, že k útoku na poškozeného došlo na veřejném místě. Za odpovídající právní kvalifikaci svého jednání obviněný označil přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že Vrchní soud v Olomouci se posuzováním jednání obviněného z hlediska zániku trestnosti u pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví zabýval a dle jejího názoru správně dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci se o situaci, kterou by bylo možné podřadit pod ustanovení §21 odst. 3 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, nejedná. Pokud obvinění zanechali v určité fázi svého jednání, odstranili pouze nebezpečí, které by vedlo k závažnějšímu následku než k jakému ve skutečnosti došlo. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství soudy obou stupňů správně vyhodnotily i skutečnost, že obviněný se dopustil také přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ochrana domovní svobody se vztahuje nejen na vlastníka nemovitosti, ale i na nájemce a jiného uživatele, přičemž existence a uzavření řádné nájemní smlouvy na užívané prostory není podmínkou k tomu, aby takovéto obydlí požívalo ochrany před zásahy třetích osob.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné obviněným v dovolání je možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud dospěl po prostudování předmětného trestního spisu k závěru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
K námitce vztahující se k pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, kdy dle obviněného tím, že dobrovolně upustil od dalšího jednání, které směřovalo k dokonání příslušného trestného činu a účinným způsobem přivolal poškozenému lékařskou pomoc, trestnost jeho jednání zanikla, Nejvyšší soud uvádí, že dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu automaticky neznamená zánik trestnosti dokonaného činu, který byl jednáním obviněného již spáchán.
Podle ustanovení §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu. Dobrovolnost upuštění je zde dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, nebo učinit o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí mohlo být ještě odstraněno. Slibem zániku trestní odpovědnosti tak zákonodárce poskytuje pachateli pokusu určitou motivaci, aby od dokonání činu ještě však upustil. Do popředí tu vystupuje ochranná funkce trestního práva (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 302, 303 s.).
Citovaným ustanovením však není vyloučena trestní odpovědnost pachatele za některý dokonaný trestný čin, jehož skutkovou podstatu již naplnil - tzv. kvalifikovaný pokus (viz §21 odst. 5 tr. zákoníku).
Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že dobrovolné upuštění od dalšího jednání nebo oznámení způsobuje, že pachatelovo jednání není trestné pro pokus trestného činu, ke kterému jeho úmyslné jednání směřovalo, což však nevylučuje trestnost jeho jednání, které skutečně vykonal a kterým naplnil znaky skutkové podstaty některého již dokonaného trestného činu. Za takový dokonaný trestný čin je pak pachatel plně trestně odpovědný.
V případě projednávané věci bylo v průběhu řízení prokázáno, že obviněný spolu s obviněným M. H. fyzicky napadli poškozeného I. B. tupým násilím střední až silné intenzity, způsobili mu otřes mozku, zhmoždění a krevní podlitiny obličeje, mnohočetné zlomeniny obličejových kostí, krevní podlitiny krku, zlomeninu malíku levé ruky, mnohočetné krevní podlitiny hrudníku, zad a horních končetin, kdy poškozeného ohrožovaly komplikace, a to silné krvácení z nosu, poškozený byl v bezvědomí a pokud by byl v takovém stavu ponechán bez pomoci, hrozilo mu udušení vdechnutím krve do plic. Oba obvinění byli aktivní ve fyzickém napadání poškozeného a museli být minimálně srozuměni s tím, že jejich jednání může vést u poškozeného ke vzniku těžké újmy na zdraví či dokonce smrti. Od popsaného jednání obvinění upustili až v okamžiku, kdy poškozený upadl do bezvědomí a masivně krvácel z nosu.
Na základě zmíněného skutkového děje není pochyb o tom, že tím, že obviněný M. Ž. v určité fázi zanechal svého jednání, odstranil pouze nebezpečí, které by vedlo k ještě závažnějšímu následku, než k jakému ve skutečnosti došlo.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů obou stupňů v tom, že v posuzované věci se nejedná o situaci, kterou by bylo možno podřadit pod ustanovení §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný svým popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku.
Obviněný dále v rámci své dovolací argumentace namítl, že považuje za vadnou i právní kvalifikaci přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vlastníkem předmětné chaty byla jiná osoba než poškozený a užívání nemovitosti bez jakéhokoliv právního titulu nemůže dle jeho mínění zakládat právní ochranu poškozeného, a to ani ve smyslu §178 tr. zákoníku.
Podle ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu porušování domovní svobody dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda (svoboda obydlí) jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející (obydlí). Chráněn je tedy jakýkoli oprávněný uživatel, a to proti komukoli, tj. i proti vlastníkovi (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1775 s.).
V posuzované trestní věci obviněný vešel do osvětlené neuzamčené chaty v katastrálním území B.-B., nebyl dopředu ohlášen, obyvatele překvapil, poté již popsaným způsobem napadl poškozeného I. B. Obviněný tak neoprávněně vnikl do obydlí jiného a není přitom rozhodující, zda chata byla uzamčena či nikoli, neboť ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku dopadá na veškerá, tj. i neuzamčená obydlí. Je třeba zdůraznit, že majitel příslušné chaty svědek L. M. ve své výpovědi potvrdil, že manželé B. bydleli v chatě s jeho souhlasem, byť nikoli na základě nájemní smlouvy. Existence nájemní smlouvy však není podmínkou pro aplikaci ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku, tj. aby obydlí požívalo ochrany před neoprávněným vniknutím jiného.
I v tomto případě rozhodující soudy nepochybily, pokud uznaly obviněného vinným i přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených skutečností je tak možno učinit závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Bylo prokázáno, že obviněný M. Ž. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a z tohoto důvodu dovolání obviněného M. Ž. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná