ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1580.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1580/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2013 o dovolání obviněné E. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. 67 To 180/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 31/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 20. 4. 2012 sp. zn. 39 T 31/2012 uznal obviněnou E. S. vinnou zvlášť závažným zločinem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že za situace, kdy její schopnost odolat požití pervitinu byla vlivem dlouhodobé závislosti na pervitinu a současně přítomné poruchy osobnosti na bázi encefalopatie vyznačující se primárně poškozením mozku a strukturálními změnami centrální nervové soustavy snížena nejméně o 50%, tak ve dnech 30. 12. 2011 a 31. 12. 2011 v blíže nezjištěnou dobu, na blíže nezjištěném místě vědomě a dobrovolně užila substituční léčivo Subutex, drogu pervitin a drogu marihuanu, přičemž tyto drogy si opakovaně aplikovala již v minulosti a věděla, jaký účinek na její jednání a chování budou mít, a takto se uvedla do stavu akutní intoxikace, jež vedla k rozvoji psychotického vnímání a myšlení v podobě paranoidního bludu, v důsledku čehož u obviněné došlo k vymizení rozpoznávacích i ovládacích schopností, a v tomto stavu dne 31. 12. 2011 v době kolem 18:15 hodin v P. v tramvaji při odjezdu ze stanice N. H. ve směru do T., bodla bez jakéhokoliv důvodu a varování kuchyňským nožem, který měla při sobě, do břicha poškozeného J. V., čímž mu způsobila bodnou ránu břicha v oblasti nadbřišku ve střední čáře v šíři asi 3 cm svislého průběhu, když bodný kanál pronikal všemi vrstvami břišní stěny do břišní dutiny, kde zasahoval do žaludko-tračníkového vazu a do závěsů tenkého a tlustého střeva, poranění bylo doprovázeno žilním krvácením navenek i do dutiny břišní, vyžádalo si urgentní převoz, operační zákrok a následnou hospitalizaci v nemocnici, přičemž utrpěné zranění poškozeného v obvyklém způsobu života omezilo v důsledku hospitalizace, bolestivosti operační rány, nutností klidového režimu s vyloučením i běžné denní fyzické námahy, zákazu zvedání těžších břemen a provozování sportu po dobu nejméně šesti týdnů.
Za to jí byl podle §360 odst. 1 tr. zákoníku a §40 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Zároveň jí bylo podle §99 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněné uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a to kuchyňského nože s černou plastovou rukojetí a ostřím o délce 13 cm. V souladu s §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem P., K., částku ve výši 11.375,- Kč. Poškozený J. V., byl podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze poté k odvolání obviněné, státní zástupkyně a poškozeného J. V. napadené rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. 67 To 180/2012 podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil toliko ve výroku o trestu a náhradě škody ohledně poškozeného J. V. a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněné při nezměněném výroku o vině a výroku o uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, uloženém ochranném opatření a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, uložil podle §360 odst. 1 tr. zákoníku za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Dále byla obviněné uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozenému J. V., náhradu škody ve výši 27.388,- Kč. Se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněné bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná prostřednictvím svého obhájce podala proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež opřela o dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Svou dovolací argumentaci zaměřila na polemiku o nedostatečném prokázání skutečnosti, že se dopustila spáchání trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, neboť u popsaného jednání chybí prvek zavinění ve formě úmyslu i nedbalosti. Nebyla podle ní vyvrácena její obhajoba, že jí drogu aplikoval její druh. Obviněná si pamatovala užití drogy subutex v malém množství dne 20. 11., 24. 12. a 30. 12. 2011. Podle chemického rozboru moči byl obviněné aplikován pervitin v dávce 0,3 gramu v krátké době před útokem v řádu několika hodin a zároveň byla ovlivněna alkoholem. I znalec z odvětví psychiatrie konstatoval, že „současné opojení alkoholem nebo stres vyvolaný chováním jiné osoby by pak její schopnost odolat požití pervitinu ještě více snížila, a to až o 90%“, ale nekonkretizoval, o jaký druh chování se jedná. Pokud by se jednalo o násilné (psychické i fyzické) chování, osoba trpící duševní poruchou a mající stejnou osobnost jako obviněná by v dané situaci zcela ztratila ovládací a rozpoznávací schopnost nebo alespoň jednu z nich. Znalcem diagnostikovaná psychická porucha obviněné a její závislost na pervitinu ji pak vedly ke snížení ovládací schopnosti k užití pervitinu podstatnou měrou (nejméně 50 %). Soud proto měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a trestní řízení proti obviněné zastavit. Obviněná se domnívá, že i u zmenšené příčetnosti je zejména u osob trpících vrozenou duševní poruchou nutno rozlišit její stupně a současně přihlédnout k osobním poměrům takové osoby z hlediska sociálního, prostředí, vývoje osobnosti apod. Konstatoval-li soud vznik snížení příčetnosti vlivem diagnostikované psychické poruchy a závislostí na pervitinu, nesprávně právně posoudil její jednání jako opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněná se nacházela podle názoru znalce ve stresové situaci a byla psychicky i fyzicky týranou osobou. Vyvstává proto otázka, zda by samotné požití alkoholu bez kombinace s drogami u ní vyvolalo reakci vedoucí k jednání vůči poškozenému.
Dovolatelka dále nesouhlasí s uloženým trestem, neboť jí mělo být podle jejího názoru uloženo ochranné léčení za současného upuštění od potrestání, což by lépe zajistilo ochranu společnosti a jí samotné, neboť čím déle bude vystavena vězeňským podmínkám, tím více se zhorší její duševní stav. V této souvislosti je pak podle ní potřeba přihlédnout i k tomu, že již samotné uložení ochranného léčení a jeho výkon představuje značnou újmu.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. 67 To 180/2012 a podle §265k odst. 2 zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek, a přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout. Alternativně pak navrhla, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl a podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněné uložil ochranné léčení za současného upuštění od potrestání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřil a uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani s odkazem na žádný jiný dovolací důvod) se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily oba soudy nižších stupňů.
Zásah do skutkových zjištění je podle státního zástupce možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, pokud zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jsou-li zjištění soudů pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala, neboť dokazování bylo podle státního zástupce soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy byly hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a se zásadami formální logiky. Závěry ohledně skutkových zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním.
Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněná v blíže nezjištěnou dobu ve dnech 30. 12. 2011 a 31. 12. 2011 vědomě a dobrovolně užila substituční léčivo subutex, drogu pervitin a drogu marihuanu, přičemž věděla, jaký mají tyto drogy na její chování účinek, takto se uvedla do stavu akutní intoxikace, v důsledku čehož u ní došlo k vymizení rozpoznávací i ovládací schopnosti a v tomto stavu dne 31.12.2011 v době okolo 18.15 hod. v P. bodla bez jakéhokoliv objektivního důvodu do břicha poškozeného J. V., přičemž poškozený v důsledku tohoto útoku utrpěl závažné poranění v oblasti břicha, které si vyžádalo operační zákrok, hospitalizaci a následnou léčbu spojenou s celou řadou omezení po dobu nejméně šesti týdnů. Kvalifikoval-li soud takto zjištěný skutkový stav jako zločin opilství dle §360 odst. 1 tr. zákoníku, nikterak podle názoru státního zástupce nepochybil.
Státní zástupce konstatoval, že obviněná svým jednáním naplnila subjektivní i objektivní stránku předmětného zločinu, neboť se aplikací návykové látky (dobrovolně a vědomě užila mj. pervitin, přičemž znala jeho účinky na své chování) úmyslně přivedla do stavu nepříčetnosti a v tomto stavu způsobila poškozenému těžkou újmu na zdraví (bodla ho do oblasti břicha, čímž došlo k závažnému poranění poškozeného spojeného s nejméně šestitýdenní léčbou a rekonvalescencí), tzn. dopustila se v tomto stavu jednání vykazujícího vnější znaky trestného činu. Námitka obviněné o chybějícím znaku zavinění je tedy zcela bezpředmětná, neboť zavinění ve vztahu k přivedení se do stavu nepříčetnosti je na její straně nepochybně dáno. Argument obviněné o tom, že drogy jí aplikoval její druh nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod zahrnout. Nejde totiž o námitku hmotněprávní, nýbrž o námitku směřující proti skutkovým zjištěním soudu, což platí i pro související námitku, podle níž soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo .
K namítané nesprávnosti výroku o trestu, kdy podle obviněné neměl být trest vůbec ukládán, státní zástupce uvedl, že námitky týkající se výroku o trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu týkající se uloženého trestu nelze zásadně v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Tuto námitku obviněné směřující proti výroku o trestu tak lze považovat za bezpředmětnou.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. 67 To 180/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a taxativně vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu není možné využít dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jen proto, že obviněná není spokojena s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal. S poukazem na shora uvedené skutečnosti je patrné, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud nalézací, popřípadě soud odvolací a na základě podaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může pouze přezkoumat, zda nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a zda je soudy zjištěný skutkový stav dostatečnou oporou pro závěr, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, za nějž byla obviněná odsouzena. Pokud obviněná v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Z obsahu předloženého spisu se podává, že námitky užité v dovolání ohledně nedostatečného naplnění subjektivní stránky trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku uplatňovala obviněná v průběhu celého trestního řízení, ačkoliv se jejím naplněním náležitě zabýval především soud prvního stupně a posoudil ji i soud odvolací. Soud prvního stupně na straně 5 a 6 svého rozhodnutí podrobně popsal, jaké okolnosti jej vedly k závěru o nepříčetnosti obviněné v době spáchání stíhaného skutku, kdy řádně zohlednil její počáteční nezaviněnou zmenšenou příčetnost způsobenou snížením ovládací schopnosti k užití pervitinu o 50 % vlivem psychické poruchy na bázi encefalopatie spojenou s dlouhodobým abusem návykových látek. Dále shledal, že se před útokem na poškozeného obviněná uvedla do stavu úplné nepříčetnosti aplikací pervitinu, subutexu a marihuany nejméně v úmyslu nepřímém, neboť s ohledem na svou dlouholetou zkušenost s těmito návykovými látkami věděla, jaký účinek budou na její chování mít. Soud prvního stupně rovněž přihlédl k závěru znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Vlastimila Tichého, který v hlavním líčení uvedl, že již samotná aplikace pervitinu, aniž by obviněná zkonzumovala alkohol zjištěný v její krvi, marihuanu a subutex by vedla k tomu, že rozpoznávací schopnosti obviněné byly zcela vymizelé. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil a odkazuje proto na patřičné pasáže odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, v nichž se obšírně otázkou zavinění obviněné zabývaly.
Obviněná zároveň znovu v dovolání opakuje i svá tvrzení, že nebyla dostatečně vyvrácena její obhajoba, že jí subutex aplikoval její druh proti její vůli, a že soud náležitě nezohlednil stresovou situaci obviněné a vliv psychického a fyzického týrání jejího druha na její chování. Z těchto důvodů mělo být podle ní v souladu se zásadou in dubio pro reo trestní stíhání obviněné zastaveno. Ve vztahu k těmto námitkám je třeba připomenout, že se ve skutečnosti jedná o nesouhlas obviněné se zjištěným skutkovým stavem, kdy sama konstruuje odlišný průběh skutkového děje, než jak byl zjištěn oběma soudy nižších stupňů, což je s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustné. Těmito argumenty totiž brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž napadá výhradně soudy učiněná skutková zjištění. Z charakteru jejích námitek je evidentní, že jí vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat, nehledě na to, že s totožnými námitkami se vypořádal ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně.
Poslední námitkou subsumovanou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je argument obviněné ohledně nesprávného uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, protože podle ní mělo být v posuzovaném případě upuštěno od potrestání za současného uložení ochranného léčení. Takto uplatněná námitka však není hmotně právního charakteru, neboť obviněná nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale pouze se dovolává toho, že jí neměl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Obviněná by mohla své dovolání podat taktéž s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou, ale tento dovolací důvod obviněná neuplatnila. Navíc tímto dovolacím důvodem by mohla obviněná napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených zákonných intencích. Avšak ani k takovému pochybení v posuzovaném případě nedošlo.
Nejvyšší soud přesto pokládá v této souvislosti za nezbytné uvést následující. U pachatele trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje existence stavu nepříčetnosti (tedy úplného vyloučení schopnosti rozpoznat protiprávnost činu nebo schopnosti ovládat své jednání, případně obou těchto schopností). Trestní postih podle této privilegované skutkové podstaty trestného činu je pak zákonem jasně stanoven a v konkrétním případě měl být trest odnětí svobody vyměřen v sazbě od tří do deseti let. Naproti tomu u institutu upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení podle ustanovení §47 odst. 1 tr. zákoníku je kromě jiného vyžadováno, aby pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, přičemž si tento stav nesmí, byť i jen z nedbalosti, přivodit vlivem návykové látky. To ale nebyl případ obviněné, která se podle zjištění obou soudů činu dopustila ve stavu nepříčetnosti za podmínek ustanovení §360 odst. 1 tr. zákoníku. V takovém případě použití ustanovení §47 odst. 1 tr. zákoníku není možné. Obdobný závěr pak přichází v úvahu i ohledně aplikace ustanovení §40 tr. zákoníku, upravujícího ukládání trestu pachateli trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti , kterou si ani z nedbalosti nepřivodil vlivem návykové látky. Opět se nejednalo o situaci, v níž se obviněná v době spáchání činu nacházela. Nebyl tudíž ani důvod jí ukládat trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby za použití ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody by u obviněné mohlo teoreticky připadat v úvahu pouze za splnění podmínek ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud přesto soud prvního stupně a po něm i soud odvolací postupovaly podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, jedná se o rozhodnutí ve prospěch obviněné, které nelze na základě výhradně jejího dovolání jakkoli změnit. Pokud pak bylo obviněné uloženo i ochranné léčení, mělo tak být vzhledem k výše konstatovanému učiněno podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a nikoli podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, což je ale vzhledem ke konečnému meritornímu rozhodnutí vada pouze formální, jíž není nutné jakkoli napravovat v rámci dovolacího řízení, zejména když ani nebyl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Na základě shora uvedeného tak lze prohlásit, že se dovolatelka svým pojetím dovolání v jeho převážné části ocitla mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, když námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují, a ve zbývající části bylo dovolání shledáno jako zjevně neopodstatněné, neboť obviněná jen opakovala argumentaci užitou již v předchozím řízení, ačkoli se s jejími výhradami soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud dovolání obviněné E. S. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c