ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.182.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 182/2013-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2013 o dovolání obviněné E. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 5 To 120/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 T 7/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. P. odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 ve skupinové věci rozhodl rozsudkem ze dne 31. 10. 2011 sp. zn. 4 T 7/2010 jímž uznal obviněnou E. P. vinnou zločinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 4 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a uložil jí podle §228 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné rovněž uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Zároveň bylo v tomto rozsudku rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných J. H. a P. K. a o nárocích na náhradu škody poškozené Kongresového centra ILF a.s., se sídlem P., P. a České podnikatelské pojišťovny a.s., se sídlem P., B., v souladu s §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obvinění E. P., J. H. a P. K. a poškozená Kongresové centrum ILF a.s., o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 5 To 120/2012 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušil ohledně všech tří obviněných v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl. Konkrétně obviněnou E. P. pak uznal vinnou zločinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 4 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že společně s obviněným J. H. v době od 24. 9. 2008 do 8. 10. 2008 dali pokyn zaměstnancům spol. D. – E. P. se sídlem P., L. n., k demolici nemovitosti na pozemku parc., k.ú., R. o. ve vlastnictví spol. Kongresové centrum ILF, a.s. s tím, že si byli vědomi té okolnosti, že k demolici předmětné budovy potřebují rozhodnutí příslušného státního orgánu, které si však neopatřili a tuto okolnost nesdělili zaměstnancům, kteří se na demolici podíleli a tím zničili cizí nemovitost a způsobili tak poškozené spol. Kongresové centrum ILF a.s., se sídlem P., P., škodu ve výši 7.066.000,- Kč, za což byla podle §228 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Výkon tohoto trestu jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo také uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil nahradit způsobenou škodu. V souladu s §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. H. uložena povinnost uhradit poškozené společnosti Kongresové centrum ILF a.s., se sídlem P., P., náhradu škody ve výši 7.066.000,- Kč společně a nerozdílně s obviněnou E. P., která k její náhradě byla zavázána již pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 3. 2010 sp. zn. 9 C 291/2009. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek obviněná E. P. následně napadla prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to do výroku o vině, trestu a uložení povinnosti poškozené společnosti Kongresové centrum ILF a.s. uhradit výše uvedenou škodu, a opřela jej o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Konkrétně obviněná napadla závěr odvolacího soudu o existenci jejího zavinění v podobě nejméně nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, odvozeného ze skutečnosti, že přijela na místo demolice a přislíbila svědku JUDr. J. L., že mu přinese demoliční výměr, na základě něhož mělo být provedeno zbourání daného objektu, a zároveň byla partnerkou obviněného H., se kterým sdílela společnou domácnost, a musela být proto o nastalé situaci velmi dobře informována, a lze u ní nepochybně dovodit minimálně úmysl nepřímý, když obviněný H. byl dělníky označován jako manažer „firmy D. – E. P.“, a dával proto pokyny k její demolici. Aby podle dovolatelky bylo možné její jednání označit za úmyslné, muselo by být podle jejího názoru prokázano, že věděla o tom, že demolice probíhá, a to bez řádného povolení. Ze skutkových zjištění však vyplývá opak. Soud považoval za prokázané, že „firmu D. – E. P.“ fakticky řídil obviněný H. a že dával příslušné pokyny při demolici. Lze proto předpokládat, že právě on byl osobou, která uvedla v omyl dělníky i obviněnou, že demolice probíhá po právu. Ze shora popsaného chování obviněné je možné dovodit, že se domnívala, že rozhodnutí o demolici skutečně existuje, což se mohla dozvědět od jediné osoby, která řídila „D. – E. P.“, tj. od obviněného H. Obviněná uvedla, že aniž by chtěla zpochybňovat skutková zjištění soudu druhého stupně, měl se soud podle jejího mínění při posouzení jejího úmyslného zavinění zabývat dalšími skutečnostmi vyplývajícími z výpovědi ostatních obviněných a svědků JUDr. J. L., J. V., O. P., L. T. a Ing. R. V., kteří uvedli, že znají obviněného H., když jednali vždy jen s ním, a obviněnou nikdo z nich nezná a v průběhu prací ji nikdo na místě nespatřil, vyjma jedné situace, kdy přislíbila dodat demoliční výměr.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 5 To 120/2012 zrušil ve výroku o vině a trestu týkající se obviněné a její povinnosti uhradit poškozené společnosti Kongresové centrum ILF a.s. náhradu škody ve výši 7.066.000,- Kč a jemu předcházející výroky o vině a trestu týkající se obviněné z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 10. 2011 sp. zn. 4 T 7/2010.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné nejprve obecně vymezil okruh námitek, jež je možno uplatnit s odkazem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a posléze konstatoval, že obviněná byla součástí skutkového děje, byly jí známy všechny rozhodné skutečnosti a (přesto) se společně se spoluobviněným podílela na tom, aby byla neoprávněně demolována stavba náležející poškozené společnosti, neboť obviněná byla podnikatelkou činnou pod „firmou D. – E. P.“. Ačkoli byl významnou osobou stran rozhodovací pravomoci v jejím podnikání spoluobviněný J. H., obviněná byla za práci svých pracovníků rovněž odpovědná a byla obeznámena s celkovou situací, kdy i ve své výpovědi popisovala činnost na R. o. Při kontaktu se zástupci poškozené společnosti s nimi potom komunikovala a slibovala dovézt i údajně existující demoliční výměr, což ale ani přes opakované urgence neučinila. Obviněná proto musela být nutně alespoň srozuměna s tím, že bude poškozena cizí věc. Přesto jednala zjištěným způsobem, resp. neučinila jako odpovědný podnikatel ničeho k zastavení útoku. Odvolací soud proto podle státního zástupce posoudil jednání obviněné správně a bez vad, když shledal, že obviněná spáchala zločin poškození cizí věci nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Státní zástupce je tudíž toho názoru, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhuje podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Dále vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání obviněné E. P. přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 5 To 120/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že nalézací soud shledal v jednání obviněné přímý úmysl v tom, že s obviněným J. H. udělili patřičné pokyny svým zaměstnancům k demolici objektu, ačkoli si byli vědomi skutečnosti, že nemají příslušná povolení, o čemž své zaměstnance neinformovali, a tito následně nemovitost zničili. V žádném případě se nejednalo o přípravné práce, jak tvrdila obhajoba, ale skutečným charakterem prací vykonaných „D. – E. P.“ byly práce demoliční, které tato prováděla z důvodu údajně hrozící ekologické katastrofy, jíž však obviněná nedokázala blíže specifikovat, a která byla vyloučena i vyslechnutými svědky JUDr. L., P. i samotným obviněným H. Provedeným dokazováním soud prvního stupně rovněž vyloučil existenci smluvního titulu i jakýchkoli relevantních smluvních vztahů mezi fyzickou osobou podnikatelem E. P., a společností Sweco Hydroprojekt a.s. (dříve HYDROPROJEKT CZ a.s.), z čehož usoudil, že nemohla na R. o. činit jakékoli úkony z pověření této společnosti opravňující ji k demolici předmětné nemovitosti. Případná jednání o budoucí vzájemné spolupráci, jež se snažila obviněná prokázat předložením potvrzení o probíhajících jednáních se společností HYDROPROJEKT CZ a.s., jejímž cílem byla revitalizace R. o., nemohou odůvodňovat ani samotnou přítomnost fyzické osoby podnikatele E. P., na ostrově. Soud prvního stupně sice potvrdil, že obviněná hrála v posuzovaném případě jen okrajovou roli, nicméně „společnost D. – E. P.“ patřila obviněné, a proto za ni i za chování svých zaměstnanců nesla odpovědnost. Nelze ani pominout, že obviněného H. v jeho aktivitách všemožně podporovala.
Soud druhého stupně poté k totožné námitce obviněné uplatněné již v jejím řádném opravném prostředku uvedl, že je vyvrácena výpovědí svědka JUDr. L., který uvedl, že dělníci provádějící demolici bez výjimky potvrdili, že tak činí k pokynu obviněných H. a K., a v téže době na R. o. přijela i obviněná a přislíbila JUDr. L. předložit demoliční výměr, z něhož by plynulo jejich oprávnění nemovitost zbourat. Na schůzku smluvenou za účelem jeho předání v sídle poškozené společnosti Kongresové centrum ILF a.s. se obviněná nedostavila, a JUDr. L. informovala, že v případě problému se má obracet na jejího právního zástupce. Z toho podle odvolacího soudu plyne, že obviněná byla o nastalé situaci velmi dobře informována a nepochybně u ní lze dovodit minimálně nepřímý úmysl za situace, kdy její tehdejší druh obviněný H. byl dělníky označován jako manažer „firmy D. – E. P.“ a obviněná s ním sdílela společnou domácnost.
Jak je patrné ze shora uvedeného, veškeré výhrady obviněné k naplnění subjektivní stránky zločinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 4 tr. zákoníku uplatněné v dovolání, podrobně posoudil již soud nalézací a posléze i soud odvolací, čímž zcela vyvrátily odlišnou verzi obviněné, že o demolici předmětné nemovitosti nevěděla a nerozhodovala o ní, neboť vše řídil spoluobviněný H. To je však v rozporu s tím, že obviněná postupně předkládala různé varianty zdůvodnění účelu svého působení jako fyzické osoby podnikatele E. P., na R. o., které nalézací soud provedeným dokazováním postupně vyloučil, u nichž obviněná prokázala patřičnou znalost průběhu jednotlivých prací vykonaných na místě činu (viz především její výpověď v hlavním líčení konaném dne 14. 4. 2010, č. l. 247 – 249). Soud prvního stupně nejprve vyvrátil argumenty obviněné, že se na tomto ostrově nacházely pouze nefunkční bagr a jeřáb ve vlastnictví fyzické osoby podnikatele E. P., a že k žádné demolici nedošlo, když byla daná nemovitost podle obviněné již předtím ve velmi špatném stavu, případně její zchátrání způsobili i zde pobývající bezdomovci. Posléze tvrdila, že fyzická osoba podnikatel E. P., zde vykonávala pouze přípravné práce, případně že odvracela hrozící ekologickou katastrofu a nakonec, že se jednalo o zbourání nemovitosti z pověření HYDROPROJEKTU CZ a.s., ačkoli tato společnost vyloučila existenci jakéhokoliv smluvního vztahu s podnikatelkou E. P., na základě kterého by k takovému jednání byla oprávněna. Sama obviněná v hlavním líčení uvedla, že spoluobviněný H. byl jejím zaměstnancem, který měl ve firmě hned po obviněné nejvyšší postavení, a byl osobou, která předávala pokyny obviněné zaměstnancům „D. – E. P.“, což je v rozporu s tím, že později vypověděla, že nikdy nikomu žádné pokyny v „D. – E. P.“ neudílela, a to ani v jiných věcech, což však potvrzeno nebylo. Z popsaných skutečností totiž jednoznačně vyplývá, že obviněná znala průběh jednotlivých prací završených demolicí objektu, jenž vlastnila poškozená Kongresové centrum ILF, a.s., a se spoluobviněným H. se tak podílela na jejím poškození, když mimo jiné neučinila nic k zastavení demoličních prací, ačkoli věděla, že jako fyzická osoba podnikatelka nedisponuje patřičným povolením k odstranění stavby, ale především takto nezákonně postupovala bez vědomí a souhlasu vlastníka předmětné nemovitosti, a pro případ, že k demolici dojde, s tím byla srozuměna. Toto jednání dovršila tím, že po opakovaném slibu předložení demoličního výměru poškozené společnosti, jej nepředložila, a učinit tak ani nemohla.
Dovolání obviněné proto Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněným, neboť subjektivní stránka zločinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 4 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, byla řádně kvalifikována ve formě nejméně nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, s čímž se Nejvyšší soud ztotožnil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné E. P. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c