ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.27.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 27/2013-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2013 o dovoláních obviněných J. K. a S. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 13 To 125/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 22 T 77/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 T 77/2011, byli obvinění J. K. a S. K. uznáni vinnými přečinem podplácení podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že
v blíže nezjištěné době v měsíci listopadu 2010 J. K., tehdy starosta Úřadu městského obvodu P.3, požádal stranického kolegu S. K., aby využil svých známostí a zjistil od reportérů R. S. a B. R. informace k jimi připravované reportáži do pořadu televize Prima Soukromá dramata, jež se měla týkat minulosti J. K. a podle níž, resp. podle osob v reportáži vystupujících, měl J. K. v roce 1983 jako příslušník Sboru národní bezpečnosti participovat na zásahu na koncertu v K. proti osobám nepohodlným vládnoucímu režimu a dále při výsleších některých osob užívat fyzické týrání; následně při osobních schůzkách a telefonátech mezi S. K., R. S. a B. R. S. K. nabídl oběma reportérům částku 60.000,- Kč za neodvysílání připravované výše uvedené reportáže a dne 29. 11. 2010 ve 14.00 hodin na sjednané schůzce v restauraci U B. v P., ul. N., které se na počátku osobně účastnil i J. K., S. K. předal B. R. a R. S. částku 60.000,- Kč míněnou jako úplatu za zajištění neodvysílání výše uvedené reportáže, přičemž uvedenou finanční hotovost krátce předtím předal J. K. S. K. v motorovém vozidle, jímž na schůzku oba přijeli, s vědomím, že uvedený finanční obnos je určen na úplatek pro R. S. a B. R.
Za uvedené jednání byl obviněný J. K. podle §332 odst. 1 za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 180.000,- Kč (500 denních sazeb po 360,- Kč) a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to bankovek podrobně specifikovaných ve výroku předmětného rozsudku.
Stejně tak obviněný S. K. byl za výše popsané jednání odsouzen podle §332 odst. 1 za použití §67 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 180.000,- Kč (500 denních sazeb po 360,- Kč) a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 T 77/2011, podali oba obvinění odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 13 To 125/2012, tak že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že za přečin podplácení podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině ve vztahu k oběma obviněným nezměněn, uložil obviněnému J. K. podle §332 odst. 1 za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest 300 denních sazeb po 360,- Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 108.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to bankovek podrobně specifikovaných ve výroku předmětného rozsudku. Obviněnému S. K. byl rovněž podle §332 odst. 1 za použití §67 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest 300 denních sazeb po 360,- Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 108.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 13 To 125/2012, podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný J. K. v rámci své dovolací argumentace namítl, že jeho jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, neboť on sám ani společným jednáním nikomu v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu neposkytl úplatek. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení jeho jednání v závislosti na nesprávném právním posouzení jednání svědků S. a R. s tím, že dle skutkových zjištění soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by se jakkoli angažoval v jednání o zaplacení finanční částky za neodvysílání reportáže. To bylo prokázáno u spoluobviněného S. K. Ze svědeckých výpovědí dle obviněného vyplynulo, že iniciativa ohledně prodeje reportáže a stanovení její ceny byla na straně obou reportérů a veškerá popsaná jednání či nabídky za účasti obou reportérů i spoluobviněného S. K. proběhly předtím, než se do věci zapojil. Dále obviněný zdůraznil, že rozhodující soudy pochybily, pokud uvedly, že jednání reportérů bylo eticky sporné, což však nemělo vliv na posouzení viny obou obviněných. Podle názoru obviněného je nepochybné, že hrozba odvysílání mimořádně negativně vyznívající reportáže v celostátní televizi pro něj představovala, bez ohledu na její pravdivost či nepravdivost, hrozbu těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku (ohrožení politické kariéry, poškození pověsti) a současně považuje za nepochybné, že reportéři svým aktivním a cíleným jednáním měli vyvolat u obviněného dojem, že reportáž nebude odvysílána, pokud jim bude poskytnuto peněžité plnění. Obviněný má proto za to, že jednání reportérů je třeba charakterizovat jako jednání vyděračské naplňující skutkovou podstatu §175 odst. 1 tr. zákoníku, soud se však touto otázkou zcela opomněl zabývat, a to přesto, že přinejmenším spoluobviněný S. K. výslovně uváděl, že právě takto jednání reportérů vnímal. Subsidiárně obviněný argumentuje tím, že poskytnutí finanční částky ze strany vydíraného je jednáním v krajní nouzi, tedy jednáním beztrestným. Obviněný rovněž podotkl, že pokud svědek S. argumentuje tím, že smyslem jejich postupu nebylo získat finanční hotovost, ale jednalo se o provokaci za účelem zjištění dalších skutečností, tak žádné zákonné ustanovení nedává reportérům právo využívat při své činnosti provokace. Dovolatel se domnívá, že pro posouzení jeho viny je nerozhodné i to, zda původní myšlenka předstírat možnost disponovat s reportáží pochází od obou reportérů či ji v nich vyvolala iniciativa, kterou soud klade za vinu spoluobviněnému S. K. Neexistuje údajně jediný důkaz, že by spoluobviněný S. K. při údajné prvotní nabídce zaplatit za neodvysílání reportáže jednal z popudu či na podnět obviněného J. K. Protiprávní jednání reportérů nesporně předcházelo jakémukoliv jeho jednání. Neetické či přímo trestné jednání reportérů není a nemůže být obstaráváním věcí obecného zájmu.
V kontextu výše popsaných skutečností nelze dle názoru obviněného pominout okolnost, že není možné někoho odsoudit na podkladě důkazů, které byly získány nezákonným postupem. Žádné zákonné ustanovení nehovoří o tom, že předstíraný převod dle §158c tr. řádu může provádět kdokoliv, nýbrž pouze příslušný policejní orgán.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby přikázal věc Okresnímu soudu v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný S. K. ve svém dovolání taktéž označil jednání reportérů R. a S. jednak za neetické, ale i trestné s tím, že svým aktivním jednáním chtěli vyvolat dojem, že reportáž nebude odvysílána, pokud jim bude poskytnuto peněžité plnění. Zdůraznil přitom výpověď svědka S., který připustil, že podal nepravdivou informaci o tom, že bude vysílání reportáže zastaveno. Obviněný se proto domnívá, že oba reportéři svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku či v lepším případě přečinu útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy proto dle obviněného jednání reportérů hodnotily nesprávně, když jej považovaly jen za jednání hraničící s etikou a v návaznosti na to nesprávně posoudily koupi reportáže jako úplatek ve smyslu §332 odst. 1 tr. zákoníku, ač se ve skutečnosti jednalo o vynucené plnění ze strany zmíněných reportérů. V průběhu řízení bylo prokázáno, že reportéři vystavili spoluobviněného J. K. a jeho okolí (tj. i obviněného) nátlaku a v takovém případě nemůže být jejich chování považováno za vyřizování věci obecného zájmu. Z toho logicky plyne, že jednání obviněného nemůže být trestné. Subsidiárně obviněný (stejně jako obviněný J. K.) argumentuje tím, že poskytnutí finanční částky ze strany vydíraného je jednáním v krajní nouzi. Dále připomenul, že reportéři R. a S. tvrdili, že jim bylo v souvislosti se zpracováním reportáže vyhrožováno těžkou újmou nebo dokonce smrtí, ale nic takového se v průběhu řízení neprokázalo. Z jejich strany šlo údajně jen o marketingový tah, který měl zvýšit přitažlivost reportáže. Dovolatel rovněž poukázal na skutečnost, že ani jeden z jmenovaných reportérů neměl v předmětné době oprávnění bez souhlasu dotyčné osoby pořizovat o ní jakékoliv obrazové nebo zvukové záznamy, proto jejich jednání nemůže být považováno za obstarávání věci obecného zájmu. I kdyby ale bylo připuštěno, že se jedná o novináře, pak rozhodně ani oni nemohou využívat jako prostředek provokaci. Podle obviněného je reportáž zboží jako každé jiné a on chtěl pouze předmětnou reportáž od reportérů koupit s tím, že není podstatné, jaká byla motivace této koupě. Zákrok policie však předání zmařil.
S ohledem na výše uvedené obviněný S. K. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Okresnímu soudu v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obou obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že za relevantní lze považovat obsahově obdobnou námitku obou obviněných, pokud zpochybňují naplnění znaku „v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu“, přičemž v tomto směru odkazují na povahu přípravy reportáže, jakožto podnikatelské činnosti soukromých osob. Takovou argumentaci však považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za zjevně neopodstatněnou. Pokud oba obvinění setrvávají na svém stanovisku, že soukromoprávní charakter tvorby reportáže svědky S. a R. vylučuje posouzení takové činnosti jako činnosti v obecném zájmu, nelze jim přisvědčit. Podstatou jejich jednání totiž nebylo pořizování práv k reportáži z hlediska formálního, ale jejich snaha zamezit tímto způsobem šíření informací o veřejně činné osobě politického života. Další námitky obviněných ohledně údajného trestněprávně relevantního charakteru jednání svědků S. a R. se dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obsahově s podaným dovoláním míjejí, neboť argumentují - hypotetickým - právním posouzením jednání svědků, nikoli bezprostředně nesprávným právním posouzením jejich jednání, jakožto obviněných. I v případě, pokud by takové námitce byla přiznána relevance z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství má za to, že je zjevně neopodstatněná. Závěr o trestnosti jednání svědků je nanejvýš pochybný, pokud inciativa ve směru k zamezení publikace předmětné reportáže vzešla od samotných obviněných. Navíc není pravdou, že by se ve věci rozhodující soudy povahou činnosti uvedených svědků nezabývaly. Naopak produktem těchto úvah je právě výslovně zmíněná pochybnost nalézacího soudu o tom, zda činnost svědků je v tomto směru zcela etická. Sama skutečnost, že soudy obou stupňů nedospěly ke shodnému závěru jako dovolatelé, že jednání svědků bylo trestné, však na správnost posouzení činnosti samotných dovolatelů vliv nemá.
Námitkou obviněného K., jíž zpochybňoval závěr o svém spolupachatelství, se již odpovídajícím způsobem zabýval odvolací soud, neboť tuto námitku obviněný uplatnil již v podaném odvolání. Ze skutkových zjištění soudů je však patrné, že jednání obviněného K. vykročilo z rámce pouhého účastenství. Závěr o spolupachatelství tohoto obviněného tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství považuje za správný a dle jeho přesvědčení nelze akceptovat ani námitku obou obviněných, že jednání svědků S. a R. bylo provokací. Za reprobovanou provokaci je třeba považovat toliko postup státu a jeho orgánů (tzv. policejní provokace), nikoli postup soukromých osob. Za nepřípadnou považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i procesní námitku obviněného K., jíž zpochybňuje právní povahu předání hotovosti s tím, že se nejednalo o předstíraný převod.
Pokud jde o další námitky, jež se zejména vztahují k obsahu připravované reportáže, ty státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil za námitky čistě skutkové, jimiž se nelze v dovolacím řízení zabývat s tím, že ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Z uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obou obviněných v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání učinil případně i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu v obou případech zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Námitku obviněných, že jejich výše popsaným jednáním nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, tudíž že nemůže být posouzeno jako jednání trestné, je tak možno považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za námitku právně relevantní.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že převážná většina námitek uváděných nyní obviněnými v podaných dovoláních byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvoláních a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných J. K. a S. K.
Podle ustanovení §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se trestného činu podplácení dopustí ten, kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek. Objektem tohoto trestného činu je tedy zájem na řádném, nestranném, nezištném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života. Podstatou jednání pachatele je jeho záměr dosáhnout poskytnutým, nabídnutým nebo slíbeným úplatkem toho, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu (tj. podplácená osoba), vyhověla požadavku pachatele. Odmítnutí úplatku přitom nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 3167, 3168 s.).
Provedeným dokazováním ve věci bylo zjištěno, že výpovědi obou obviněných v podstatě odpovídají popisu skutku s tím rozdílem, že obviněný S. K. má za to, že nešlo o úplatek, ale o kupní cenu za reportáž pojednávající o jednání obviněného J. K. v roce 1983 jako příslušníka VB při zásahu na koncertu v K. Obviněný J. K. pak popírá, že by v celé záležitosti vyvíjel jakoukoliv aktivitu a že by věděl, že S. K. chce za reportáž zaplatit. Dále však z výpovědi tohoto obviněného vyplývá, že se svědky R. S. i B. R. mluvil, věděl, o čem bude připravovaná reportáž, dostavil se na setkání do restaurace u B. Rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jasně vyjádřily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že obviněný J. K. věděl o možnosti zaplatit za neodvysílání reportáže, věděl, že částka 60.000- Kč má být poskytnuta B. R. a R. S. a peníze ve výši 60.000,- Kč předal obviněnému S. K. Samotné předání peněz je vedle výpovědí zúčastněných osob dokumentováno i obrazovým záznamem, stejně jako následné vydání bankovek B. R. Na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je proto v tomto směru možno beze zbytku odkázat a výpověď obviněného J. K. je nutno hodnotit jako nevěrohodnou učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.
Pokud se týká tvrzení obviněného S. K., že celou záležitost považoval za obyčejnou obchodní transakci, k tomu je třeba připomenout, že tento obviněný nepožadoval vydání nosiče se záznamem reportáže ani žádné záruky, že k jejímu odvysílání skutečně nedojde, ale nabízel pouze částku za její neodvysílání v pořadu televize Prima Soukromá dramata. Z toho je dle přesvědčení Nejvyššího soudu zřejmé, ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu, že se nesnažil získat reportáž do své vlastní dispozice, resp. ji koupit, tedy že částka 60.000,- Kč nebyla kupní cenou za práva k reportáži, ale cenou, resp. úplatkem za neodvysílání reportáže.
Z provedených důkazů rovněž jednoznačně vyplynulo, že cílem a smyslem počínání B. R. a R. S. bylo pořízení předmětné reportáže a následně její odvysílání v TV Prima, přičemž z důkazů je patrné, že reportáž nepořizovali jako soukromé osoby. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že pojem „obstarávání věcí obecného zájmu“ není v zákoně výslovně definován, a proto je to, co je za něj považováno, ponecháno na soudní judikatuře a právní teorii. Jedná se o činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tj. nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 17/1978; č. 16/1988, str. 76 Sb. rozh. tr.). Podle právní teorie je obstaráváním věcí obecného zájmu např. plnění úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem v zásadě celá společnost nebo určitá sociální skupina. Jde tedy o činnost především v oblasti státu a samosprávy, ale též v oblasti uspokojování obecně důležitých, ekonomických, zdravotních, sociálních a jiných potřeb zásadního významu (viz Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. II. díl – Zvláštní část. 4. přepracované vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 250). Zároveň je třeba uvést, že skutková podstata přečinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku hovoří o souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, čímž klade důraz na širší vymezení trestného jednání, které tak není omezeno např. toliko na samotné obstarání věci obecného zájmu apod.
V posuzované věci rozhodující soudy dovodily, že uvedeným obecným zájmem je zájem občanů na informování o veřejném životě, přičemž zejména soud prvého stupně velmi pečlivě hodnotil, že v daném případě tento zájem jednoznačně převažoval nad právem na ochranu soukromí obviněného K. Jádrem obecného zájmu zde tedy byla sama informace ohledně obviněného J. K., nikoli ale její forma či procedura jejího pořízení, tj. zda jde o reportáž či článek, zda ji pořídilo medium veřejnoprávní či soukromoprávní povahy, apod. Dle přesvědčení Nejvyššího soudu tak nelze přisvědčit tvrzení obviněných, že soukromoprávní charakter tvorby reportáže svědky S. a R. vylučuje posouzení jejich činnosti jako činnosti v obecném zájmu. Podstatou jejich jednání totiž nebylo pořizování práv k reportáži z hlediska formálního, ale jejich snaha zamezit tímto způsobem šíření informací o veřejně činné osobě politického života. Nejvyšší soud má proto za to, že reportáž o politikovi, který byl zvolen starostou městského obvodu, týkající se jeho minulosti, kdy měl jako příslušník VB neoprávněně užívat násilí, je informací, kterou je třeba považovat za obstarávání věcí obecného zájmu, neboť jde o informaci pro veřejnost důležitou.
Je pravdou, jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že klíčovou schůzku mezi obviněným a svědky B. R. a R. S. v restauraci U B. dne 29. 11. 2010 nelze zařadit pod režim předstíraného převodu podle §158c tr. řádu, neboť předstíraný převod je řazen mezi operativně pátrací prostředky, které je ve smyslu ustanovení §158b odst. 1 tr. řádu oprávněn používat pouze policejní orgán. V dané věci byla sice Policie České republiky o sjednané schůzce před jejím začátkem informována a její příslušníci se nacházeli poblíž, aby mohli provést zadržení osoby předávající úplatek, avšak z této skutečnosti nelze dovozovat, že by schůzka měla charakter předstíraného převodu ve smyslu ustanovení §158c tr. řádu, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro použití tohoto prostředku. Na druhé straně však nemůže být a není pochyb o tom, že svědci (reportéři) B. R. a R. S. neměli v úmyslu nabízený úplatek přijmout, ale jejich jednání po celou dobu směřovalo pouze k odhalení trestné činnosti.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněných v tom smyslu, že jednání reportérů B. R. a R. S. bylo zjevně protiprávní a mělo charakter vydírání. Dokazováním vyšlo najevo, že oba reportéři mohli mít a měli důvodnou obavu, že se obviněný J. K. v minulosti choval způsobem neslučitelným s tím, aby měl pověst důvěryhodného politika, resp. důvěryhodného starosty městského obvodu. Na základě toho shora jmenovaní reportéři shromažďovali podklady k předmětné věci, které se opíraly o vyjádření různých osob, a to zejména v souvislosti se zásahem bezpečnostních složek na koncertu v K. v roce 1983, kde obviněný J. K. zasahoval jako příslušník Sboru národní bezpečnosti proti osobám nepohodlným vládnoucímu režimu; současně také i osob, které se účastnily prověrek policistů jež byly prováděny po roce 1989. Žádný z provedených důkazů nepotvrdil, že by postup svědků B. R. a R. S. byl veden snahou účelově očernit obviněného J. K., resp. že by se jmenovaní svědci vůči obviněným dopustili trestného (protiprávního) jednání. V tomto směru je třeba připomenout, že iniciátory zájmu o uvedenou reportáž, byli samotní obvinění, zejména obviněný K., který pověřil ke konkrétnímu jednání obviněného K., tudíž i z tohoto důvodu tvrzení o trestnosti jednání svědků nemá oporu v provedených důkazech. Nadto v průběhu řízení bylo mimo pochybnost zjištěno, že svědci S. a R. o průběhu přípravy reportáže informovali dramaturga pořadu a k převzetí příslušné finanční částky si přizvali policejní orgán, což na jejich straně fakticky vylučuje jakýkoli skutečně vyděračský úmysl. Případný a povýtce spekulativní závěr o možné trestnosti jednání svědků lze z výše uvedených důvodů považovat za zcela pochybný, navíc nemající vliv na správnost posouzení trestné činnosti samotných dovolatelů.
K námitce, že reportéři nemohou využívat jako prostředek provokaci, je třeba podotknout, že svědci B. R. a R. S. nebyli první, kdo by přišli s nápadem o možném zastavení odvysílání reportáže. Obviněný S. K. v přípravném řízení mimo jiné vypověděl, že poté, co byl obviněný J. K. zvolen starostou městského obvodu, byl jím požádán, aby zjistil od reportérů B. R. a R. S. (které z minulosti znal, neboť sám také pracoval jako novinář) informace o připravované reportáži o minulosti obviněného J. K. Po zhlédnutí několika vteřin záznamu se obviněný S. K. zeptal svědka R. S., jaká částka by pokryla náklady na přípravu reportáže a následně svědku R. S. nabídl částku 60.000,- Kč výměnou za to, že reportáž neposkytne TV Prima. V hlavním líčení pak svoji výpověď změnil v tom smyslu, že o částku 60.000,- Kč si řekl svědek R. S. sám. Výpověď obviněného S. K. učiněná v přípravném řízení se přitom v podstatných rysech (i ve zmíněném směru) shoduje i s výpověďmi svědků B. R. a R. S. a je proto třeba hodnotit ji jako věrohodnou pokud jde o fázi přípravného řízení. Je pravdou, že svědek R. S. poskytoval obviněným nepravdivé informace s cílem vyvolat u nich dojem, že je možno s reportáží disponovat, případně ji vůbec neodvysílat. I za tohoto stavu se však ale v žádném případě nemohlo jednat o provokaci, neboť původní myšlenka poskytnutí úplatku za neodvysílání reportáže vzešla od obviněných. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že otázka, zda jednání svědka R. S. bylo v této fázi etické či nikoliv je z hlediska rozhodování o vině obou obviněných zcela irelevantní.
Na základě výše uvedených skutečností je tak možno učinit závěr, že dovoláními napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Bylo prokázáno, že obvinění J. K. a S. K. svým výše popsaným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněných byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jejich vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky proto shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a z tohoto důvodu dovolání obviněných J. K. a S. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná