ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.315.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 315/2013-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2013 o dovolání obviněného V. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 7 To 265/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 127/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 17. 5. 2012 sp. zn. 2 T 127/2011 uznal obviněného vinným „zločinem týrání svěřené osoby podle 198 odst. 1, 2 písm. c) (od 1. 1. 2010), písm. d) tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (od 1. 6. 2004)“, jichž se dopustil tím, že v přesně nezjištěném období nejméně od roku 2003 do března 2010 ve větším množství případů v přesně nezjištěných termínech v bytech na adresách v P., Z., N. B. a N., opakovaně, zpravidla v podnapilém stavu, fyzicky napadal svoji družku D. K. a její děti, s nimiž bydlel ve společné domácnosti, a to tak, že je bil rukama, pěstí a různými předměty do hlavy a do těla, dále jim vulgárně nadával slovy „píčo, mrdko, kundo, svině, zmetku, vole“, o nezl. říkal, že je postiženej debil, magor, nezletilé nechával klečet, dále v blíže nezjištěném dni nadával nezletilé, že „vymrdává s cikánama“, dne 14. 10. 2009 v bytě, v P., N., napadl D. K. přesně nezjištěným způsobem, zřejmě tak, že po ní házel kuchyňské nádobí, kterým ji zasahoval do různých částí těla a způsobil jí tržnou ránu v měkkých pokrývkách lebních a oděrky na rameni .
Za to mu byl podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem v P., O., náhradu škody ve výši 1.830,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného Krajský soud v Plzni tento rozsudek okresního soudu zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu rozsudkem ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 7 To 265/2012 a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a zařadil jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání a opřel jej o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu obviněný spatřuje v nesprávné kvalifikaci jeho jednání, neboť nebylo prokázáno, že se ho vůbec dopustil a že by dosahovalo takové intenzity, aby jej bylo možno kvalifikovat jako týrání. Tvrzení o údajném týrání pocházelo jen od členů rodiny poškozené D. K., roz. K. a V. E., kteří měli informace o týrání jen od těchto dvou poškozených, a nikdy mu nebyli osobně přítomni. Jmenované měnily své výpovědi, poškozená D. K. popřela svou původní výpověď z přípravného řízení a později se za obviněného provdala. I znalec psycholog uvedl, že věrohodnost poškozené K. je částečně zachována, avšak její výpověď mohla být silně ovlivněna momentálním emočním stavem, tzv. situačním nátlakem. S tímto závěrem souhlasí i obviněný, neboť právě poškozená po společných hádkách, kdy došlo občas i k rozbití nějakého nádobí, podlehla svému momentálnímu emočnímu stavu a vypovídala určitým způsobem, i když tomu tak ve skutečnosti vůbec nebylo. Obviněný vysvětluje její pozdější snahu situaci napravit změnou své výpovědi a vyslovením nesouhlasu s trestním stíháním obviněného tím, že si uvědomila, co trestním oznámením a svou výpovědí v přípravném řízení způsobila. To bylo i vedle jejího nižšího inteligenčního kvocientu důvodem, proč poškozená K. nebyla schopna v hlavním líčení rozumně vysvětlit, co ji k této změně vedlo. Jedním z dalších faktorů působení na poškozenou byl podle obviněného i vliv členů její rodiny, a to M. K., M. K. a J. G. V posuzovaném případě tak nebyl předložen jediný důkaz prokazující spáchání žalovaného skutku. Soud druhého stupně k námitce obviněného o nesprávných skutkových a právních závěrech soudu nalézacího nenapravil vady rozsudku nalézacího soudu a s jeho námitkami se nevypořádal, přestože již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. Odvolací soud pak musel s ohledem na dlouhou dobu trvání skutku a změny trestních hmotně právních předpisů konstatovat, že pokud by chtěl napravit nějaké nesprávnosti ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, byl by nucen rozhodnout v neprospěch obviněného, v čemž mu bránilo ustanovení §259 odst. 4 tr. ř.
Obviněný naopak podle svého vyjádření setrvává po celou dobu na své výpovědi, kterou podpořili i ostatní svědci. Byl to právě on, kdo se staral o rodinu, finančně ji zajišťoval a plnil v ní i výchovnou roli. „Bouřlivější způsob řešení vzájemných sporů a neshod“ však sám o sobě není podle obviněného dostačující k naplnění předmětných trestných činů. S poškozenou K. měli rozdílný názor na výchovu obou nezletilých dětí. Hlavním důvodem konfliktů byla skutečnost, že se obviněný snažil přimět poškozenou k řádnému životu. Pokud docházelo k potrestání, jednalo se pouze o výchovný důvod s tím, že podle judikatury se za týraní nepovažuje fyzické trestání nezletilých menší intenzity za nesplnění uložených pracovních úkolů přiměřených jejich věku.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 7 To 265/2012, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další na něj obsahově navazující rozhodnutí. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud po tomto zrušení napadeného rozsudku přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem o zproštění obžaloby obviněného podle §226 písm. a) tr. ř., anebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělila, že se po seznámení s jeho obsahem a dostupným spisovým materiálem k němu nebude věcně vyjadřovat. Zároveň podle §265r odst. 1 tr. ř. vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 7 To 265/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jak bylo již shora předestřeno, Nejvyšší soud musí při přezkoumání, zda nedošlo k nesprávnému právnímu hodnocení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházet ze skutkových zjištění obsažených v popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, případně dále rozvedených v odůvodnění takového rozhodnutí. Obviněný v dovolání předložil dvě zdánlivě relevantní námitky, že nesprávné právní hodnocení spočívalo v absenci subjektivní stránky u obou stíhaných zločinů, neboť si nikdy ani nemohl být vědom, že by naplnil jejich skutkové podstaty, a že jednání, pro něž byl odsouzen, nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo být právně kvalifikováno jako týrání. Obsahově je však vymezil výlučně tvrzeními skutkového charakteru. A to, že byl řádným otcem rodiny, který plnil své povinnosti z toho vyplývající, že tehdy nezletilým uštědřil jen fyzické tresty adekvátní jejich výchovným problémům, a napadání své družky označil za „bouřlivější způsob řešení vzájemných sporů a neshod“. Tímto však pouze předkládá odlišnou verzi skutkového děje, když podle popisu skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný oba nezletilé i jejich matku, svou tehdejší družku D. K., nyní K. bil rukama, pěstí a různými předměty do celého těla i hlavy, vulgárně jim nadával zde popsanými výrazy a nezletilé nechával klečet, tedy nejednalo se o ojedinělý incident, ale po velmi dlouhou dobu cca sedmi let trvající intenzivní nepřiměřené fyzické i psychické trestání obou nezletilých a fyzické napadání i psychické útoky směřující k jeho nynější manželce D. K. Nadto je třeba doplnit, že takto se obviněný choval k poškozenému, na jehož „výchově” se podílel, ačkoliv podle znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie dětí a mladistvých a klinická psychologie vypracovaného PaeDr. Pavlem Schleissem dosahuje tento poškozený mentálního věku pěti let a dvou měsíců, což odpovídá maximálně schopnostem na úrovni 50 bodů IQ, kdy je současně oslabena schopnost verbálně-logická až do pásma těžké imbecility (viz č. l. 439-443), což právě naopak vyžadovalo citlivý a trpělivý přístup při jeho výchově a jemu poskytované péči. Shora popsané útoky tak obviněný směřoval i proti osobě, která se jim v podstatě nemohla účinně bránit.
Dále obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku rozsáhle komentoval výpovědi jednotlivých svědků, zejména ty, kteří potvrzovali dlouhodobé týrání jeho družky i obou dětí, a označuje jejich svědectví za nepřímé či nevěrohodné a podjaté a polemizuje s hodnocením jejich výpovědí učiněným soudem prvního a druhého stupně, když tvrdí, že se žalovaného jednání nedopustil. Nejvíce se zabývá rozpory mezi jednotlivými výpověďmi poškozených D. K. a , které však oba soudy nižších stupňů uvážlivě hodnotily s ohledem na výsledky znaleckých zkoumání o věrohodnosti obou těchto svědkyň a racionálně vysvětlily změny v jejich výpovědích, neboť obviněný takové námitky předkládal již v předchozím řízení.
Veškeré dovolací námitky obviněného tak představují nesouhlas se skutkovým stavem správně zjištěným a řádně odůvodněným oběma soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a až pak obviněný formálně poukazuje na právní pochybení při kvalifikaci předmětného skutku, což je však s odkazem na znění ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustné a Nejvyšší soud v dovolacím řízení není ani oprávněn se takovými námitkami zabývat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., aniž by blíže přezkoumával samotné právní hodnocení skutku provedené nalézacím a po něm i odvolacím soudem. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 30. dubna 2013
Předseda senátu
JUDr. František H r a b e c