ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.379.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 379/2013-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2013 o dovolání obviněného Ing. M. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 12 To 80/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. 2 T 5/2011, byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že v blíže nezjištěné době, nejpozději však dne 4. 8. 1998, na dosud nezjištěném místě jako jednatel společnosti STONE & ROLLS, spol. s r.o., se sídlem P., Š., podepsal žádost o otevření dokumentárního akreditivu ve výši 5.250.000,- USD, která byla následně nezjištěnou osobou dne 4. 8. 1998, doručena do Komerční banky a.s., se sídlem v P., N. P., přičemž bance v této žádosti nepravdivě deklaroval, že akreditiv bude sloužit jako prostředek k financování nákupu slunečnicových semínek od společnosti R. K. H. (RKH), 344007 g. R. n. D., L. B. r. D. „KOVS“, ačkoliv věděl, že společnost STONE & ROLLS, spol. s r.o., žádný závazkový vztah s touto společností, jejímž obsahem by byla koupě slunečnicových semínek či jiný obchod, neuzavřela, neboť společnost STONE & ROLLS, spol. s r.o., v době podání žádosti o otevření akreditivu nevyvíjela žádnou činnost, neměla žádný majetek ani žádné zaměstnance, tedy věděl, že tato společnost nebude, s ohledem na své majetkové poměry, schopna dostát závazku z dokumentárního akreditivu a zároveň byl srozuměn s tím, že osoba či osoby, pro které žádost o vystavení dokumentárního akreditivu včetně smlouvy o dokumentárním akreditivu podepsal, ji použijí k vylákání plnění vyplývajícího ze smlouvy o otevření akreditivu, byl tedy srozuměn i s tím, že tímto svým jednáním může způsobit Komerční bance a.s., škodu ve výši otevřeného akreditivu,
následně na dosud nezjištěném místě podepsal žádost datovanou dnem 3. 8. 1998 a následně doručenou do Komerční banky, a.s., požadující změny podmínek dokumentárního akreditivu týkající se dokumentů, jež mají být Komerční bance, a.s., před vyplacením finančního plnění z tohoto akreditivu předloženy,
dále podepsal žádost datovanou dnem 5. 8. 1998 o změnu platebních podmínek tohoto akreditivu z 360 dnů na 180 dnů ode dne předložení dokumentů a žádost datovanou dnem 10. 8. 1998 o změnu avizující banky tak, aby touto bankou byla Erste Bank der österreichischen Sparkassen AG se sídlem ve V. – R., místo T. AG se sídlem ve V. – R.,
a jelikož vedoucí odpovědní pracovníci odboru 3050 – financování obchodu centrály Komerční banky, a.s., při zpracování podkladů pro uzavření smlouvy pro otevření dokumentárního akreditivu a při poskytování finančních prostředků na jejich základě postupovali v rozporu se smluvně převzatými povinnostmi řádně spravovat majetek Komerční banky, a.s., spočívajícími v povinnostech chovat se s péčí řádného hospodáře, přijímat účinná opatření k ochraně majetku banky a důsledně hodnotit rizikovost prováděných obchodů,
Komerční banka, a.s., na základě uvedené žádosti o otevření dokumentárního akreditivu dne 13. 8. 1998 akreditiv skutečně otevřela, na částku 5.250.000,- USD, a následně po předložení dokladů podle akreditivních podmínek poskytla dne 17. 8. 1999 bezhotovostním převodem do rakouské banky Erste Bank der österreichischen Sparkassen AG, finanční plnění ve výši 5.250.000,- USD,
avšak společnost STONE & ROLLS, spol. s r.o., tento závazek vyplývající z dokumentárního akreditivu Komerční bance, a.s., ve lhůtě splatnosti ani později neuhradila, čímž Komerční bance, a.s., se sídlem P., N. P., byla způsobena škoda ve výši 5.250.000,- USD, tj. dle kurzu platného ke dni 17. 8. 1999, škoda odpovídající částce ve výši 179.828.250,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. M. B. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Komerční banka, a.s., se sídlem P., N. P., odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. 2 T 5/2011, podali obviněný Ing. M. B. a poškozená Komerční banka, a.s., se sídlem P., N. P., odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 12 To 80/2012, tak, že je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 12 To 80/2012, podal následně obviněný Ing. M. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soudy obou stupňů skutek nesprávně právně posoudily především z hlediska promlčení. V rozsáhle zpracovaných námitkách pak obviněný uvedl, že soudy obou stupňů skutek chybně právně posoudily tím, že nesprávně aplikovaly trestní zákoník, ačkoli norma účinná v den spáchání byla pro něho výhodnější, dále nesprávně vyložily otázku mezi jednáním a následkem a rovněž nesprávně posoudily otázku vývojového stádia trestného činu. Vzhledem k výše uvedenému pak vytknul, že byla nesprávně posouzena otázka promlčení. Dovolatel vyjádřil názor, že počátek běhu promlčecí lhůty začal (lhostejno zda posuzováno podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. nebo trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.) již ukončením jednání, tedy nejpozději v den 10. 8. 1998 (jak bylo zjištěno soudem prvního stupně). Pokud by soudy správně aplikovaly trestní zákon (místo pro obviněného nepříznivého trestního zákoníku), avšak současně nepřihlédly k ustanovení §88 tr. zák., činila by promlčecí doba podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. 10 let a uplynula by 10. 8. 2008.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a aby obviněného zprostil obžaloby.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Ing. M. B.
Námitka obviněného týkající se promlčení je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně relevantní. Obviněný nesouhlasí s názorem obou soudů, že byl jako příznivější právní předpis pro aplikaci zvolen zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
Z hlediska vztahu dovolání a napadeného rozsudku tedy bylo rovněž spornou otázkou to, zda skutek měl být posouzen podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného v době spáchání skutku, anebo podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného v době rozhodování Městského soudu v Praze.
Pro určení časové působnosti trestních zákonů jako základní zásada platí pravidlo, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy, kdy se trestnost činu posuzuje podle pozdějšího zákona, avšak to přichází v úvahu jen za předpokladu, že to je pro pachatele příznivější. V tomto ohledu obsahují oba zákony v podstatě stejná ustanovení (viz §16 odst. 1 tr. zák., §2 odst. 1 tr. zákoníku).
Otázka, podle kterého zákona je třeba posoudit trestnost činu, musí být řešena se zřetelem k tomu, že ten či onen zákon je nutno vždy použít jako celek (viz č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Při řešení uvedené otázky není rozhodující pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele (viz č. 32/1962 Sb. rozh. tr.). Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného příznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu anebo jen práva pozdějšího. Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku (srov. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník I, Komentář, 1. vydání, Praha: C.K.Beck, 2009, s. 40-46).
Jestliže bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů. Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i konkrétní výměru.
Je-li trestnost činu v dané věci posuzována podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, je zřejmé, že skutek vykazuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., když na tento trestný čin byl stanoven trest odnětí svobody na pět až dvanáct let. Jestliže je trestnost činu posuzována podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, je zřejmé, že se jedná o zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, když je obviněný ohrožen trestní sazbou odnětí svobody na pět až deset let. Srovnání trestnosti činu podle obou v úvahu přicházejících zákonů vyznívá tak, že dřívější zákon, tj. trestní zákon, není pro obviněného příznivější, a to v důsledku přísnější trestní sazby.
Co se týká promlčení, Nejvyšší soud České republiky této námitce obviněného nepřisvědčil. Vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný v blíže nezjištěné době, nejpozději však dne 4. 8. 1998, jako jednatel společnosti STONE & ROLLS, spol. s r.o., podepsal žádost o otevření dokumentárního akreditivu ve výši 5.250.000,- USD, která byla následně nezjištěnou osobou dne 4. 8. 1998 doručena do Komerční banky, a.s., přičemž bance v této žádosti nepravdivě deklaroval, že akreditiv bude sloužit jako prostředek k financování nákupu slunečnicových semínek od společnosti R. K. H., R. n. D., ačkoliv věděl, že společnost STONE & ROLLS, spol. s r.o., žádný závazkový vztah s touto společností neuzavřela, neboť společnost STONE & ROLLS, spol. s r.o., v době podání žádosti o otevření akreditivu nevyvíjela žádnou činnost, neměla žádný majetek ani žádné zaměstnance, tedy věděl, že tato společnost nebude s ohledem na své majetkové poměry schopna dostát závazku z dokumentárního akreditivu a zároveň byl srozuměn s tím, že osoba či osoby, pro které žádost o vystavení dokumentárního akreditivu včetně smlouvy o dokumentárním akreditivu podepsal, ji použijí k vylákání plnění vyplývajícího ze smlouvy o otevření akreditivu, byl tedy srozuměn i s tím, že tímto svým jednáním může způsobit Komerční bance, a.s., škodu ve výši otevřeného akreditivu, následně podepsal žádost datovanou dnem 3. 8. 1998 a následně doručenou do Komerční banky, a.s., požadující změny podmínek dokumentárního akreditivu týkající se dokumentů, jež mají být Komerční bance, a.s., před vyplacením finančního plnění z tohoto akreditivu, předloženy, dále podepsal žádost datovanou dnem 5. 8. 1998 o změnu platebních podmínek tohoto akreditivu z 360 dnů na 180 dnů ode dne předložení dokumentů, a žádost datovanou dnem 10. 8. 1998 o změnu avizující banky tak, aby touto bankou byla Erste Bank der österreichischen Sparkassen AG se sídlem ve V. – R., jelikož vedoucí odpovědní pracovníci Komerční banky, a.s., při zpracování podkladů pro uzavření smlouvy pro otevření dokumentárního akreditivu a při poskytování finančních prostředků na jejich základě, postupovali v rozporu se smluvně převzatými povinnostmi řádně spravovat majetek Komerční banky, a.s., Komerční banka, a.s., na základě uvedené žádosti o otevření dokumentárního akreditivu dne 13. 8. 1998 akreditiv skutečně otevřela na částku 5.250.000,- USD, následně po předložení dokladů podle akreditivních podmínek poskytla dne 17. 8. 1999 bezhotovostním převodem do rakouské banky Erste Bank der österreichischen Sparkassen AG, finanční plnění ve výši 5.250.000,- USD, avšak společnost STONE & ROLLS, spol. s r.o., tento závazek vyplývající z dokumentárního akreditivu Komerční bance, a.s., ve lhůtě splatnosti ani později neuhradila, čímž Komerční bance a.s., byla způsobena škoda ve výši 5.250.000,- USD, tj. odpovídající částce ve výši 179.828.250,- Kč.
Jak vyplývá ze skutkové věty výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze, obviněný Ing. M. B. „ ….. byl srozuměn s tím, že osoba či osoby, pro které žádost o vystavení dokumentárního akreditivu včetně smlouvy o dokumentárním akreditivu podepsal, ji použijí k vylákání plnění vyplývajícího ze smlouvy o otevření akreditivu, a byl tedy srozuměn i s tím, že tímto svým jednáním může způsobit Komerční bance, a.s., škodu ve výši otevřeného akreditivu …“. Je třeba uvést, že obviněný svým podpisem žádosti o vystavení dokumentárního akreditivu předstíral poškozené Komerční bance, a.s., existenci obchodního vztahu mezi společností STONE & ROLLS, spol. s r.o. a společností R. K. H., ačkoli jako jediný společník a jednatel společnosti STONE & ROLLS, spol. s r.o. věděl, že žádný takový vztah neexistuje. Jestliže tedy obviněný věděl, že mezi uvedenými společnostmi žádný faktický obchodní vztah neexistuje, musel být minimálně srozuměn s tím, že budou použity falešné dokumenty prokazující existenci zboží. To, že bude potřeba předložit určité dokumenty, vyplývá ze znění žádosti o vystavení dokumentárního akreditivu, kterou obviněný prokazatelně podepsal.
Lze připomenout, že promlčení trestního stíhání, jako případ zániku trestnosti, je předně institutem hmotného práva (§34 tr. zákoníku, §67 tr. zák.), nikoli jen procesní formou nestíhatelnosti. Uplynutím času totiž postupně slábne a nakonec zaniká nebezpečnost činu pro společnost (škodlivost činu), a tím i trestní odpovědnost pachatele za takový čin. K těmto skutečnostem přistupují podpůrně důvody procesní, kdy se uplynutím času oslabuje síla důkazních prostředků nebo je nelze vůbec opatřit. Jedinou podmínkou zániku trestnosti činu je z tohoto pohledu uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v §34 odst. 1 tr. zákoníku (§67 odst. 1 tr. zák.), přičemž ustanovení o promlčení trestního stíhání se vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v §35 tr. zákoníku (§67a tr. zák.).
Trestní zákoník upravuje promlčení v ustanovení §34 tr. zákoníku, kde v odstavci 1 písmeno a) až e) stanoví délku promlčecí doby s ohledem na horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem. Podle §34 odst. 2 tr. zákoníku promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Promlčecí doba tedy začíná běžet od spáchání trestného činu, tj. od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán. V posuzovaném případě lze souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že k trestně relevantnímu následku, tj. ke vzniku škody, došlo dne 17. 8. 1999, kdy byl realizován bezhotovostní převod částky ve výši 5.250.000,- USD do rakouské banky Erste Bank, a že v tento okamžik byl rovněž trestný čin dokonán, neboť byl naplněn i poslední zákonný znak skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku byl dokonán obohacením pachatele nebo jiného, tj. dne 17. 8. 1999, kdy došlo k proplacení akreditivu Komerční bankou, a.s., a od tohoto okamžiku tedy začala běžet promlčecí doba, která je podle §34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku stanovena na 15 let.
Trestní stíhání obviněného pro předmětný skutek bylo zahájeno dne 15. 7. 2009. Nejvyšší soud České republiky poznamenává, že i při zohlednění právní úpravy promlčení stanovené v §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 27. 12. 1999), by k promlčení předmětného skutku došlo uplynutím 10 let, tj. dne 17. 8. 2009. Je zřejmé, že k uplynutí promlčecí doby by nedošlo ani v případě trestního zákona, kdy promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 27. 12. 1999) činila 10 let ani v případě trestního zákoníku, kde je podle §34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku promlčecí doba stanovena na 15 let.
Obviněný dále uvedl, že pokud by soud prvního stupně správně aplikoval trestní zákon, musel by dospět k závěru, že nejsou splněny podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., tedy, že ani velmi vysoká škoda za daných okolností nezvyšuje stupeň nebezpečnosti tak, aby bylo možno použít nejvyšší zákonné trestní sazby.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen (srov. rozhodnutí pod č. 34/1976 – I. SbRt.). Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že v posuzovaném případě je významná především výše způsobené škody, která činila téměř 180.000.000,- Kč. Tato okolnost pro svou závažnost by nepochybně podstatně zvýšila stupeň nebezpečnosti pro společnost tak, aby bylo možno použít nejvyšší zákonné trestní sazby.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Ing. M. B. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci. Nejvyšší soud České republiky proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Ing. M. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal