ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.525.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 525/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2013 o dovolání obviněného V. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 To 561/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 61/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 89 T 61/2012, byl obviněný V. Š. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku (v bodě 1) a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (v bodě 2), kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1)
v přesně nezjištěné době, nejméně však od roku 2006 do 29. 11. 2011, ve společně obývaném bytě v B., na V., fyzicky a psychicky týral děti – D. Š., V. Š., R. Š., D. Š., T. Š., V. Š., N. Š., Z. Š., Z. Š. a R. Š., svěřené mu do péče, a to tím způsobem, že jim často pod vlivem alkoholických nápojů nadával, že jsou „buzeranti, mrzáci“ a „opice“, bil je s téměř denní četností pěstí do zad a do hlavy, kopal je, dával jim facky, s četností 4x do týdne bil poškozeného V. Š., R. Š., D. Š. a T. Š. násadou od koštěte, čímž jim způsoboval modřiny po těle, kdy konkrétně v červenci 2011 rozbil poškozenému D. Š. hlavu sklenicí úderem do temene hlavy, čímž mu způsobil tržnou ránu na hlavě, dále v květnu nebo v červnu 2011udeřil syna D. kovovou tyčí o délce 350 mm a průměru 20mm svrchu do hlavy, čímž mu způsobil tržnou ránu a krvácení, v měsíci září 2011 napadl poškozeného syna V. Š. tím způsobem, že mu zkroutil ruku, čímž mu způsobil bolestivost a dále napadal svoji dceru D. Š. tak, že ji nenechával spát, budil ji a nutil ji mýt WC nebo pavlač, v roce 2009 po ní hodil dětský kočárek nebo v přesně nezjištěné době ji napadl úderem pivní láhví svrchu do hlavy, kdy jí způsobil bouli na hlavě, přičemž žádnému z dětí nedovolil vyhledat lékařské ošetření a děti psychicky trpěly také tím, že byly svědky fyzického a verbálního napadání jejich matky ze strany obviněného, kdy viděly a slyšely, jak jejich matku A. D. vulgárně uráží, jak ji bije, kope ji, zakazuje jí různé činnosti, kdy v takovýchto případech se jí některé děti, zejména syn V. a dcera V., snažily před jednáním obviněného chránit, děti byly v předmětném bytě, který je relativně malých rozměrů, přímými svědky fyzického a verbálního napadání rovněž svých sourozenců s tím, že poškozený V. Š. trpí syndromem týraného dítěte,
2)
v blíže nezjištěné době, nejméně však od roku 2006 až do 29. listopadu 2011, kdy došlo k poslednímu incidentu ve společně obývaném bytě v B., na ulici V., fyzicky i psychicky týral svoji družku A. D., kterou opakovaně, často pod vlivem alkoholu, a to i v přítomnosti dětí, s denní četností napadal vulgárně, vulgárně jí nadával „kurvo, buzerantko“ apod., křičel na ni, proklínal ji, aby umřela, s denní četností ji bil pěstí do obličeje, hlavy, břicha, rukou i nohou, opakovaně do ní kopal, kdy nezjištěného dne v srpnu 2011 ji kopl nohou obutou v mokasíně do obličeje do oblasti úst a nosu, čímž jí vyrazil všechny přední dolní zuby a v říjnu 2011 ji udeřil pěstí do oblasti úst a nosu, čímž jí urazil část předního zubu vpravo nahoře, tahal ji za vlasy a nejméně třikrát týdně ji nutil k orálnímu sexu, v průběhu kterého ji soustavně bil pěstí do hlavy i žeber, opakovaně ji vyhazoval z bytu, ve dvou případech v březnu 2010 a v srpnu 2011 ji i vysvlékl do naha a takto ji vystrčil vně bytu na pavlač, nutil ji spávat na kovové lavici s koženkovým potahem v kuchyni bytu, kde ji pak denně budil údery domácí obuví nebo jinými předměty, zakazoval jí sedět, dívat se na televizi, bavit s návštěvou anebo sedět v kuchyni v době přítomnosti návštěvy, vařit si kafe a další, když si ho uvařila, polil ji pak vroucí kávou ruku, zakazoval jí navštěvovat své příbuzné, kamarádky, zakazoval jí jíst, bral jí jídlo z rukou, zakazoval jí mýt se a převlékat bez jeho svolení, k čemuž svolil 1x za 3 týdny, bral jí peníze, které byly zasílány jako sociální dávky pro potřeby rodiny, tyto pak prohrál na automatech a propil, úmyslně znečišťoval byt, např. vysypanou moukou, pokud mu tvrdila, že byt již uklidila a nutil ji byt znovu uklízet, tímto svým jednáním poškozené A. D. opakovaně způsoboval zejména modřiny, kdy útokem nezjištěného dne v průběhu posledních tří let jí způsobil naražení páteře poté, co ji shodil na zem a šlapal jí po zádech, lékařské ošetření však poškozená nevyhledala, přičemž u poškozené byla diagnostikována anxiozně depresivní porucha, která je přímým následkem traumat prožívaných ve vztahu s obviněným.
Za popsané jednání byl obviněný V. Š. odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 89 T 61/2012, podali odvolání obviněný i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 To 561/2012, z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3, 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného V. Š. bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 To 561/2012, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítá, že rozhodující soudy u obou předmětných skutků nesprávně přihlédly k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v tom, že činy páchal po delší dobu. U zločinu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku nevnímá obviněný ani naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že čin spáchal nejméně na dvou osobách. Skutek měl být dle jeho názoru právně posouzen buď jako jmenované trestné činy bez přihlédnutí ke kvalifikovaným skutkovým podstatám nebo jako přestupek, přičemž právní posouzení přestupkem považuje vzhledem ke svému jednání za adekvátní. Dále dovolatel zpochybnil učiněná skutková zjištění, a to tvrzením, že děti, s výjimkou syna V., netýral, což se podle jeho názoru nepodařilo ani prokázat. V uvedené souvislosti poukázal na to, že na žádné z dětí, vyjma syna V., nebyl zpracován znalecký posudek, nikdy ani ošetřující lékařka ani učitelé ve škole neviděli na dětech známky fyzického ani psychického týrání či jiné symptomy, které by svědčily o jakémkoliv násilí, natož pak násilí dlouhodobém. Upozornil rovněž na správu OSPOD ze dne 31. 1. 2012, ze které vyplývá, že ani pracovníci tohoto orgánu na dětech neviděli žádná zranění ani jiné známky fyzického násilí. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že s uvedenými skutečnostmi se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly a že pochybily, pokud k nim nepřihlédly. Výhrady obviněný vznesl i vůči hodnocení důkazů, které byly provedeny ve vztahu ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku. Tvrdí, že se soudy vyhnuly tomu, aby se vypořádaly s různými výpověďmi jeho družky A. D. a syna V., kteří zásadně změnili v hlavním líčení obsah svých výpovědí v jeho prospěch. Dovolatel nesouhlasí s tím, aby za pravdivé a věrohodné byly pokládány výpovědi těchto svědků z přípravného řízení a ohrazuje se proti tomu, že soudy se při hodnocení těchto výpovědí opřely o závěry znaleckých posudků vyhotovených soudní znalkyní PhDr. Spíškovou. Dle něj znalecký posudek této znalkyně není správný a v této souvislosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem soudu, který odmítl jeho návrh na vypracování revizního znaleckého posudku. Podle mínění obviněného jeho družka A. D. vždy trpěla anxiozně depresivní poruchou a tato její porucha nebyla vyvolána jeho údajně zlým chováním vůči ní. Domnívá se, že soudy obou stupňů přecenily úlohu trestní represe v této trestní věci a neuplatnily prostředky trestního práva zdrženlivě, jak jim ukládá zásada subsidiarity trestní represe. Konstatoval, že trest, který mu byl uložen odvolacím soudem, je velmi vysoký a tvrdý.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a písemně se vyjádřila k dovolání obviněného. Stručně v něm shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že výhrady obviněného k neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů (revizního znaleckého posudku), k nesprávnému posouzení některých svědeckých výpovědí (zejména výpovědí družky A. D. a syna V.), jsou námitkami, které se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu míjejí, neboť představují pouze polemiku obviněného se skutkovými zjištěními soudů a s tím, v jakém rozsahu provedly důkazy, jak je hodnotily a jaká skutková zjištění z nich vyvodily.
Za právně relevantní považuje státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství toliko výtky obviněného zpochybňující naplnění zákonných znaků skutkových podstat trestných činů týrání svěřené osoby ve smyslu ustanovení §198 tr. zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu ustanovení §199 tr. zákoníku (zejména s odkazem na obviněným tvrzenou nedostatečnou intenzitu prokázaného jednání) a výhrady namítající nedostatečnou společenskou škodlivost předmětného jednání. Dle státní zástupkyně však ze zjištěných skutkových okolností případu chování obviněného, které prezentoval dlouhodobě jak ve vztahu ke svým dětem, tak ke své družce, nelze toto považovat za chování, které by bylo v rámci rodiny akceptovatelné. Naopak obviněným zvolenou formu výchovy považuje za právě takové jednání, které lze pro svůj vyšší stupeň hrubosti i bezcitnosti a při zvážení délky doby, po níž probíhalo, podřadit pod ustanovení §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Stejně tak ani chování obviněného vůči jeho družce A. D. nelze podle přesvědčení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství označit za normální vzorec partnerského soužití. Z uvedených důvodů nebylo možno aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možno formálně podřadit pouze námitky obviněného, že jeho jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků kvalifikovaných skutkových podstat projednávaných trestných činů, resp. že oba projednávané skutky měly být posouzeny jako přestupky, a to z důvodu nedostatečné intenzity a nedostatečné společenské škodlivosti prokázaného jednání.
Podle ustanovení §198 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu týrání svěřené osoby dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Druhý odstavec citovaného ustanovení dopadá mimo jiné i na případy, kdy pachatel spáchá takový čin nejméně na dvou osobách /písm. c)/ nebo jej páchá po delší dobu /písm. d)/.
Podle ustanovení §199 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Druhý odstavec písm. d) citovaného ustanovení dopadá na případ, kdy pachatel páchá takový čin po delší dobu.
Dle stávající soudní judikatury je třeba za týrání považovat zlé nakládání se svěřenou osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je přitom nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání, přičemž se nevyžaduje, aby šlo o jednání soustavné. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se přitom, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 1935 – 1943 s.).
Pokud jde o jednání uvedené pod bodem 1 skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu, pak z dokazování provedeného v předmětném trestním řízení jednoznačně vyplynulo, že obviněný se dopouštěl po delší dobu -několika let- týrání na jeho celkem deseti nezletilých dětech, které měl ve své výchově s tím, že týrání z jeho strany zahrnovalo nejen zlé nakládání působením psychických útrap, ale i zlé nakládání v oblasti fyzické – tj. od vulgárních nadávek až po přímé fyzické násilí, a to dokonce i za užití různých předmětů, jako je bití tyčí, násadou od koštěte, apod. Navíc nezletilé děti byly dlouhodobě také svědky fyzického a psychického týrání své matky - poškozené A. D. Je tak zřejmé, že takové jednání obviněného jeho nezletilé děti musely pociťovat přinejmenším jako bezohledné, hrubé a bolestivé, tedy jako těžké příkoří. V žádném případě nelze jeho chování vůči dětem považovat za chování v rámci rodiny akceptovatelné.
Ohledně jednání popsaného v bodě 2 skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný téměř denně týral poškozenou A. D., svoji družku, se kterou dlouhodobě (opět několik let) obýval společný byt, přičemž jeho jednání se stupňovalo od verbálních útoků až po opakované přímé fyzické násilí na poškozené.
Dle názoru Nejvyššího soudu není proto pochyb o tom, že obviněný svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky kvalifikovaných skutkových podstat zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku (v bodě 1) a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (v bodě 2).
Je zřejmé, že předmětné jednání obviněného nemohlo být posouzeno pouze jako přestupek při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Trestněprávní řešení představuje nejzazší řešení pro zákonodárce i pro soudce, neboť trestní zákony (i trestní postih) se použijí až v případě, že odpovědnost uplatňována v rámci základního právního odvětví motivačně ani sankčně nepostačuje.
V projednávané trestní věci obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu týrání svěřené osoby podle ustanovení §198 tr. zákoníku a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ustanovení §199 tr. zákoníku, z čehož jasně vyplývá, že nebylo možno dospět k závěru, že obviněným spáchané činy nejsou trestnými činy pro nedostatek škodlivosti pro společnost. Naopak je na tomto místě třeba zdůraznit, že obviněný zákonné znaky příslušných skutkových podstat naplnil ve velmi vysoké intenzitě, což bylo ze strany rozhodujících soudů zcela správně promítnuto jak v právním posouzení jeho jednání ve smyslu kvalifikovaných skutkových podstat, tak i v rámci výroku o trestu.
Další v dovolání deklarované námitky týkající se neprovedení revizního znaleckého posudku a údajně nesprávného posouzení některých svědeckých výpovědí, zejména výpovědí družky A. D. a syna V., které učinili v hlavním líčení (v této souvislosti obviněný uvádí, že nikdy netýral své děti ani jejich matku, incidenty v rodině označil za ojedinělé s tím, že šlo o běžné rodinné a výchovné incidenty), je třeba považovat za námitky ryze skutkové povahy, jimiž obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jde tak o námitky z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu irelevantní. Obviněný zmíněnými námitkami pouze soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní verzi hodnocení důkazů a vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového stavu věci.
Na základě shora specifikovaných skutečností je třeba uzavřít, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními a žádná okolnost nenasvědčuje tomu, že by důkazy byly provedeny procesně nepřípustným způsobem, příp. že by některé důkazy byly nedůvodně opominuty nebo že by byl mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními extrémní rozpor.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit ani výhrady obviněného ohledně přílišné tvrdosti jemu uloženého trestu. Výhrady vůči výroku o trestu je možno uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být tedy v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Dovoláním napadené rozhodnutí však zjevně netrpí vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, navíc obviněný takové vady v dovolání ani nenamítá.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného V. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná