ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.570.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 570/2013-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2013 o dovolání obviněných R. B. a J. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 61 To 399/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 173/2010, takto:
I.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
II.
Z podnětu dovolání obviněného J. H. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 61 To 399/2011, ve výroku o trestu uloženém obviněnému J. H.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 2 T 173/2010, bylo uznáno vinnými 5 obviněných. Pokud jde o 2 obviněné, kteří ve věci podali dovolání, obvinění R. B. a J. H. byli uznáni vinnými jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
1) Obvinění R. B., P. M. a V. V.
dne 20. 2. 2009 kolem 14.30 hod. v P., v soupravě metra na trase C během jízdy ze stanice M. do stanice H. n. po předchozí domluvě a rozdělení úloh natlačili na poškozenou D. J., rozepnuli jí zip tašky na notebook zavěšené na pravém rameni a odcizili z ní peněženku s finanční hotovostí 80,- Kč, 1.800 Kazachských Tenge (11.721,- Kč dle platného kurzu), platební kartou Visa Electron ATF Bank na jména Y. A., platební kartou Visa Electron ATF Bank na jméno S. J., ze které dne 20. 2. 2009 ve 14.47 hod. u bankomatu Komerční banky ve vestibulu stanice metra M. vybrali 1.000,- Kč a platební kartou Visa Electron Sberbank na jméno D. J., ze které dne 20. 2. 2009 v době od 14.45 hod. do 14.54 hod. u bankomatu Komerční banky ve vestibulu stanice metra M. vybrali 22.000,- Kč, částkou 2.100,- Kč dobyli obviněnému L. kredit SIM karty s telefonním číslem a částkou 2.100,- Kč dobyli obviněnému V. kredit SIM karty s telefonním číslem, čímž D. J. způsobili škodu v celkové výši 38. 901,- Kč, přičemž obviněný R. B. se takového jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 42 T 110/2005, s právní mocí dne 1. 8. 2006, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který vykonal dne 23. 1. 2009,
2) obvinění R. B., J. H. a P. M.
se dne 7. 12. 2009 kolem 18.15 hodin v P. na nástupišti stanice metra K. n. na trase B krátce před nastupováním do soupravy směrem na Z. po předchozí domluvě a rozdělení úloh obestoupili poškozeného M. M. T., přičemž H. a M. kryli svými těly jednání obviněného R. B., jež vsunul pravou ruku do kapsy bundy poškozeného a vytáhl z ní peněženku s finanční hotovostí 300,- Kč, 100 EURO (2.572,- Kč dle tehdy platného kurzu), s osobními doklady, platební kartou Visa Electron Caixa Oberta na jméno M. M. T. a platební kartou Visa la Caixa na jméno M. M. T., jejich počínání pozorovala hlídka PČR v civilním oděvu přijíždějící předmětnou soupravou metra, bezprostředně po činu byli obvinění H. a M. zadržení a obviněnému B. se podařilo uprchnout, přičemž obviněný B. se takového jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 42 T 110/2005, s právní mocí dne 1. 8. 2006, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který vykonal dne 23. 1. 2009, obviněný H. se takového jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 67/2005, s právní mocí dne 14. 6. 2006, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e), odst. 3 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 5 měsíců, který vykonal dne 2. 5. 2009.
Za uvedené jednání byl obviněný R. B. odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Za uvedené jednání byl obviněný J. H. odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst.1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Výše citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněných D. L., P. M. a V. V.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Y. A., D. J. a M. M. T. odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 2 T 173/2010, podali obvinění R. B., J. H., D. L., P. M. a V. V. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 61 To 399/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1. ohledně obviněných R. B., D. L., P. M. a V. V., ve výroku o trestu u všech obviněných a ve výroku o náhradě škody.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění R. B., J. H. byli při nezměněném výroku o vině jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. v případě obviněného P. M., jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. v případě obviněných R. B. a J. H., kterých se dopustili jednáním popsaným pod bodem 2. výše uvedeného rozsudku, který zůstal tímto rozhodnutím nedotčen, odsouzeni podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o trestu obviněného P. M.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla tato trestní věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v rozsahu zrušení znovu rozhodl.
Proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 61 To 399/2011, podali následně obvinění R. B. a J. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný R. B. v dovolání uvedl, že napadá výrok o vině týkající se bodu 2. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a výrok o trestu, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále namítl, že skutková zjištění zůstala neúplná a nesprávná a jako taková neposkytují podklad pro zvolenou právní kvalifikaci, vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy, zvláště výpovědi svědků - policistů. Dovolatel rovněž namítl, že nebylo dostatečně a bez pochybností prokázáno, že by se na jednání ostatních obviněných podílel po předchozí domluvě a rozdělení úloh, tedy že by spáchal trestný čin krádeže jako člen organizované skupiny.
Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku týkajícího se bodu 2. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o uloženém trestu a přikázal Městskému soudu Praze, případně soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. H. v dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 304/04, uvedl, že skrze porušení zásady zákazu reformationis in peius došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Městský soud v Praze totiž změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, ačkoliv státní zástupce v jeho neprospěch odvolání nepodal. V rozporu s §259 odst. 4 tr. ř. mu pak byl uložen přísnější trest, čímž byla porušena garance svobody odvolacího práva, které je zaručeno hlavou pátou Listiny základních práv a svobod.
Dále dovolatel namítl, že nebylo dostatečně a bez pochybností prokázáno, že měl páchat údajnou trestnou činnost, neboť nebyly provedeny důkazy, které by osvětlily celou situaci, soud se opřel pouze o svědecké výpovědi, které obsahují značné mezery. Soud nevyslechl nejvýznamnějšího svědka, a to poškozeného M. M. T. Ve výpovědích jsou přitom nesrovnalosti, se kterými se soudy vůbec nevypořádaly, jako např. rozdílně udávané místo činu či rozdílný popis způsobu jeho provedení. Soudy dle názoru dovolatele porušily zásadu in dubio pro reo, když postavily důkazní situaci pouze na tvrzení dvou svědků – policistů a to v případě, že nebyl zajištěn kamerový záznam, ani vyslechnut klíčový svědek – poškozený.
Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí podle §265k tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného R. B. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto vymezenému důvodu dovolání přitom obsahově námitky obviněného neodpovídají. Obviněný v podaném dovolání v podstatě pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů. Námitky takového charakteru však nejsou dle názoru státního zástupce způsobilé dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky naplnit. Oproti tomu má státní zástupce za to, že soudy obou stupňů v dané věci náležitě zjistily skutkový stav, a to v rozsahu nutném pro jejich rozhodnutí v intencích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Hodnocení provedených důkazů pak rovněž odpovídalo zákonným požadavkům uvedeným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Ve věci dle názoru státního zástupce nelze dovodit tzv. extrémní nesoulad provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění soudů obou stupňů. O vině obviněného přitom svědčí zejména výpovědi slyšených přímých svědků K. a O., přičemž oba soudy náležitě vyhodnotily, z jakých důvodů se k výpovědi těchto svědků přiklonily a vycházely z ní.
Za zjevně neopodstatněnou považuje státní zástupce rovněž námitku, že v daném případě absentuje znak spáchání činu členem organizované skupiny dle §247 odst. 3 písm. a) tr. zák., byť tato uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá. K tomu státní zástupce uvádí, že za organizovanou skupinu je třeba považovat skupinu nejméně tří osob, v níž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy skupiny, jejíž činnost se tak vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení činu. Stávající praxe přitom výslovně předpokládá, že takto lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Uvedený znak byl v daném případě dle názoru státního zástupce jednoznačně naplněn, přičemž koordinovanost a jistá plánovitost je z popisu skutku uvedeného v rozsudku soudu prvého stupně jednoznačně patrná. Ze zmínky ohledně „intenzity potřebné pro závěr, že se jednalo o organizovanou skupinu“ lze zároveň s jistou mírou benevolence dovodit, že jejím prostřednictvím se obviněný domáhá aplikace §88 odst. 1 tr. zák. I v tomto směru však státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Aplikaci tohoto ustanovení je přitom třeba vázat na kritéria rozhodná pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, jak jsou zakotvena v §3 odst. 4 tr. zák. Z tohoto hlediska je významné posouzení i osoby obviněného, který již byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro obdobnou trestnou činnost. Soudům proto nelze vytknout, pokud uvedený materiální korektiv ohledně tohoto obviněného neuplatnily.
Rovněž k právní kvalifikaci jednání obviněného též jako trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. státní zástupce námitek nemá. Zde je na místě odkázat i na aktuální soudní praxi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 398/2011), která dovozuje srozumění pachatele ve vztahu k neoprávněnému opatření platební karty jiného v případě souběhu s trestným činem krádeže.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného J. H. se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že podstatou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná aplikace práva hmotného, především chybné podřazení skutkového stavu, který byl soudy zjištěn, pod ustanovení trestního zákona. Právně relevantně tedy lze namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Výhrady dovolatele stran porušení zásady in dubio pro reo nejsou z tohoto důvodu přípustné. Soudy obou stupňů se patřičně vypořádaly s obhajobou obviněného a přesvědčivě zdůvodnily, proč považovaly jednoznačně usvědčující výpovědi svědků J. K. a P. O. za věrohodné a technicky přijatelné. Za této situace je třeba vyloučit také výjimečně možný zásah do skutkového stavu, který je vázán na striktní podmínky extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, kdy skutková zjištění nejsou vůbec důkazně podložena, respektive nevyplývají z žádné možné interpretace odůvodnění soudního rozhodnutí ve vazbě na provedené dokazování, případně se mu přímo příčí.
Co se týká argumentu dovolatele o porušení zákazu reformationis in peius a jeho práva na spravedlivý proces, je třeba dle názoru státní zástupkyně této argumentaci přiznat nejen relevanci ohledně uplatněného dovolacího důvodu, ale také opodstatněnost. Podle §259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud změnit v neprospěch obviněného napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. K možným hmotně právním důsledkům porušení zásady změny k horšímu se vyjadřoval také Nejvyšší soud. V usnesení ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 319/2010, dovodil, že námitka porušení §259 odst. 4 tr. ř., byť se jedná o ustanovení procesního předpisu, je relevantní a zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V případě obviněného J. H. rozhodl odvolací soud k jeho odvolání tak, že mu úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, uložený nalézacím soudem, vyměřil v trvání o půl roku delším. Uložený trest zpřísnil a změnu k horšímu provedl navzdory zákonnému ustanovení, které má takovému postupu zabránit a garantovat, aby v souladu s požadavky spravedlivého procesu obviněný mohl dosáhnout přezkumu soudem druhého stupně bez obav z možného zhoršení svého postavení.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného J. H. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. z části důvodným a aby rozhodl tak, že se napadené rozhodnutí zrušuje ve výroku o trestu uloženém obviněnému J. H. a způsobu jeho výkonu, jakož i všechna rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněnému J. H. uloží úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou, popřípadě, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolacím důvodem, který ve svých dovoláních uplatnili oba obvinění, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. u obviněného R. B.
Obviněný R. B. ve svém dovolání namítl, že skutková zjištění zůstala neúplná a nesprávná a jako taková neposkytují podklad pro zvolenou právní kvalifikaci trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný R. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obecnou námitku obviněného, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by jeho jednáním byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., dále námitky obviněného proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, především výpovědi svědků - policistů J. K. a P. O., je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 a trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pod ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného R. B. ohledně nedostatku naplnění kvalifikačního znaku trestného činu krádeže podle §247 odst. 3 písm. a) tr. zák. a to spáchání trestného činu krádeže obviněným jako členem organizované skupiny.
Obviněný R. B. byl odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2, s nimž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obvinění R. B., J. H. a P. M. dne 7. 12. 2009 v P. na nástupišti stanice metra K. n. na trase B krátce před nastupováním do soupravy směrem na Z. po předchozí domluvě a rozdělení úloh obestoupili poškozeného M. M. T., přičemž H. a M. kryli svými těly jednání obviněného R. B., jež vsunul pravou ruku do kapsy bundy poškozeného a vytáhl z ní peněženku s finanční hotovostí, s osobními doklady, platební kartou, když jejich počínání pozorovala hlídka PČR v civilním oděvu přijíždějící předmětnou soupravou metra, bezprostředně po činu byli obvinění H. a M. zadržení a obviněnému B. se podařilo uprchnout.
Trestní zákon pojem organizovaná skupina přímo nedefinuje, avšak podle ustálené judikatury se jí rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozh. č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Přitom se nevyžaduje, aby byl pachatel za člena této skupiny výslovně přijat nebo k ní výslovně přistoupil. Postačí, když se pachatel do skupiny fakticky včlení a aktivně se na její činnosti podílí. Nevyžaduje se ani, aby šlo o soustavnou trestnou činnost, postačuje, když je tímto způsobem proveden pouze i jeden akt (srov. rozh. č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).
Obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by se na jednání ostatních obviněných podílel po předchozí domluvě a rozdělení úloh. Dle názoru Nejvyššího soudu však bylo v průběhu daného trestního řízení prokázáno, že obviněný R. B. (spolu s dalšími obviněnými) se ve výše uvedeném případě dopustil jednání, když před nastupováním do soupravy metra obestoupili poškozeného T., přičemž H. a M. kryli svými těly jednání obviněného R. B., který využil této situace k tomu, aby vsunul ruku do kapsy bundy poškozeného a vytáhl z ní peněženku s finanční hotovostí. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu dále konstatuje, že z rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že jednání obviněného R. B. bylo nedílnou a organizovanou součástí skupinové aktivity všech tří obviněných. Ta se vyznačovala vzájemnou interakcí jejích členů, vytipování vhodné oběti z řady zahraničních turistů, její obstoupení za účelem realizace krádeže a natlačení se na ni, znemožnění pohybu poškozenému T. a po uskutečnění krádeže k okamžitému rozdělení a předání věci ostatním spolupachatelům. V rámci provedeného dokazování pak svědci J. K. a P. O. podrobně popsali jednání obviněných, jak obvinění J. H. a P. M. kryli obviněného R. B., který odcizil poškozenému peněženku a proto nelze dojít k závěru, že se v posuzovaném případě jednalo o náhodné setkání obviněných. Nejvyšší soud je toho názoru, že takové jednání obviněného zjevně naplňuje znak spáchání trestného činu krádeže členem organizované skupiny podle §247 odst. 3 písm. a) tr. zák. Pro úplnost lze dodat, že spáchání činu za podmínek členství v organizované skupině je okolnost, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., takže pro posouzení skutku podle §247 odst. 3 písm. a) tr. zák. byla splněna i materiální podmínka.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. u obviněného J. H.
Obviněný J. H. ve svém dovolání namítl, že nebylo dostatečně a bez pochybností prokázáno, že měl spáchat uvedenou trestnou činnost, neboť nebyly provedeny důležité důkazy, a to výslech poškozeného M. M. T., dále nebyl zajištěn kamerový záznam. Soudy tak dle názoru dovolatele porušily zásadu in dubio pro reo, když postavily důkazní situaci pouze na tvrzení dvou svědků – policistů. Nejvyšší soud pak po prostudování spisového materiálu zjistil, že obviněný J. H. podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S citovaným dovolacím důvodem však nekorespondují výše uvedené námitky, které obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Tyto námitky se netýkaly právního posouzení skutku zjištěného soudy. Jejich smyslem bylo naopak zvrátit skutková zjištění soudů a prosadit jinou verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že se uvedené trestné činnosti nedopustil. Jde o ryze skutkové námitky, které nelze podřadit pod dovolací důvod.
Pro posouzení, zda námitky obviněného spadají pod uplatněný důvod dovolání, je podstatnou námitka, že došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius, neboť Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, ačkoliv státní zástupce v jeho neprospěch odvolání nepodal.
Podle §259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud změnit v neprospěch obviněného napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Toto zákonné ustanovení upravuje tzv. zásadu zákazu změny k horšímu (reformationis in peius), jejímž účelem je, aby rozsudky soudu prvního stupně byly obviněným napadány a podrobeny přezkumu soudem druhého stupně, bez obavy obviněného z možného zhoršení jeho situace. Vzhledem k možným hmotně právním důsledkům porušení zásady zákazu reformationis in peius je námitka porušení ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., přestože se jedná o ustanovení trestního řádu, relevantní a zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud z hlediska této námitky přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu a zjistil, že tato námitka je důvodná.
V případě obviněného J. H. rozhodl odvolací soud k jeho odvolání tak, že byl při nezměněném výroku o vině jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal tímto rozhodnutím nedotčen, odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst.1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Nejvyšší soud postup odvolacího soudu, který jen z podnětu odvolání obviněného nově rozhodl tak, že mu úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně vyměřil v trvání o 6 měsíců delším, a tedy zpřísnil uložený trest, považuje za zhoršení postavení obviněného. Rozsudkem odvolacího soudu tak byla porušena zásada zákazu reformationis in peius a obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl touto námitkou naplněn.
V části tohoto usnesení, v níž byl obecně podán výklad ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vysvětlil, že zásadně nezasahuje do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. S ohledem na nutnost respektovat principy, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně zasáhnout, avšak jen zcela výjimečně za předpokladu, že to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě soudy tato zjištění učinily, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, která se týkají obviněných R. B. a J. H. a která v napadeném rozsudku převzal také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení především v přímých důkazech, jimiž byly svědecké výpovědi svědků J. K. a P. O. Proti těmto usvědčujícím důkazům stála výpověď obviněného R. B., který tvrdil, že se žádných krádeží nedopustil. Soudy si byly vědomy protichůdnosti obou skupin důkazů a již proto hodnotily důkazy velmi obezřetně. V tomto ohledu soudy výstižně poukázaly na věrohodnost výpovědi svědků J. K. a P. O., kteří v daném případě jednání všech tří obviněných pozorovali od počátku a jak v řízení přípravném, tak i v řízení před soudem prvního stupně, ho podrobně popsali s tím, že obviněné znají již z minulosti, právě proto si jich povšimli a sledovali je. Jednalo se o policisty, odborníky na kapesní krádeže, kteří neměli žádný důvod k tomu, aby jednání obviněných dramatizovali nebo si dokonce vymýšleli, jak naznačovala obhajoba. Soudy po zhodnocení důkazů považovaly usvědčující důkazy za věrohodné a odmítly verzi obhajoby. Svůj hodnotící postup soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Soudy se přitom nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud
- dovolání obviněného R. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné,
- z podnětu dovolání obviněného J. H. zrušil ohledně tohoto obviněného napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 61 To 399/2011, ve výroku o trestu uloženém obviněnému J. H., zrušil také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud rozhodl o podaných dovoláních v neveřejném zasedání v souladu s ustanoveními §265r odst. l písm. a), b) tr. ř., aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas státního zástupce a obviněných.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal