ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.6.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 6/2013-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2013 o dovolání obviněného P. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 8 To 307/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 43/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 2 T 43/2012, byl obviněný P. M. uznán vinným ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že v době od 4. 12. 2009 do 17. 3. 2010 v B. na ulici K. jako zaměstnanec Magistrátu města B., odboru dopravy, referátu správních činností, v rozporu s ustanovením zákona č. 56/2001 Sb., č. 500/2004 Sb., vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb., vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb. a metodického pokynu vydaného Ministerstvem dopravy a spojů č. 5/2002, nezahájil správní řízení, ač k tomu byl povinen, a mimo toto správní řízení zapsal, v úmyslu umožnit obohacení společnosti 1. HV Motor, s.r.o., se sídlem B., G., ve čtrnácti případech u osmi vozidel značky Citroen a u šesti vozidel značky Peugot v průběhu řízení o schválení technické způsobilosti vozidel na neformální žádost společnosti 1. HV Motor, s.r.o., se sídlem B., G., do technických průkazů posuzovaných vozidel záznam o obnově VIN náhradní technologií, a to přesto, že zapsání záznamu o obnově VIN náhradní technologií mělo předcházet na základě přezkoumání žádosti dle §45 zákona č. 500/2004 Sb. rozhodnutí ve smyslu §67 a následující zákona č. 500/2004 Sb., příslušného správního orgánu vydané ve správním řízení na základě ustanovení §80 odst. 1, odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb., přičemž povinnost zahájit správní řízení vyplynula z okolností konkrétních jednotlivých případů a zejména toho, že listiny předložené k žádosti o schválení technické způsobilosti vozidla si odporovaly – a to certifikáty „COC“ vydané výrobcem vozů, které se dokládají pouze k vozidlu novému a současně oznámení o vyražení VIN náhradní technologií, kdy k tomuto může dojít pouze pokud je původní VIN vozidlo opotřebeno či poškozeno (§31 odst. 4 vyhlášky č. 341/2002 Sb.), takže jejich společné předložení vedlo k pochybnostem o původu vozidla, přičemž se tímto rozporem v rámci schvalovacího řízení ve smyslu §34 a 35 zákona č. 56/2001 Sb. nezabýval a bez řádného rozhodnutí požadovanou změnu v technických průkazech vyznačil, když tímto zápisem umožnil legalizaci původu vozidel, které byly technicky nezpůsobilé k provozu ve smyslu §37 písm. d) zákona č. 56/2001 Sb., a to z důvodu provedení neschváleného zásahu do identifikátoru vozidla, a tím jejich protiprávní uvedení do silničního provozu, a to v rozporu s §38 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., a umožnil tím společnosti 1. HV Motor, s.r.o., se sídlem B., G., obohatit se o 4.537.889,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný P. M. odsouzen podle §329 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 2 T 43/2012, podal obviněný P. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 8 To 307/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný P. M. byl nově odsouzen podle §329 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dohledem. Ve výroku o vině zůstal napadený rozsudek městského soudu nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 8 To 307/2012, podal následně obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítl, že skutek kladený mu za vinu je nesprávně právně posouzen zejména v tom, že dovolatel nezahájil správní řízení, ač k tomu byl údajně povinen, neboť žádný z předpisů zmíněných v napadených rozhodnutích neobsahuje výslovně jmenovanou povinnost dovolatele zahájit v daném případě správní řízení. Za této situace pak nelze dle názoru dovolatele tvrdit, že si počínal protiprávně. Naopak, jeho jednání odpovídá právu. Dále obviněný uvedl, že v dotčených soudních rozhodnutích nejsou náležitým způsobem specifikovány konkrétní povinnosti, které měl svým jednáním porušit. V důsledku toho jsou pak daná rozhodnutí nepřezkoumatelná. Obviněný dále napadeným soudním rozhodnutím vytkl, že pokud obsahují odkazy na konkrétní zákonná ustanovení, jedná se o ustanovení, která se na jednání dovolatele nevztahují a dle jeho názoru měla být na předmětné jednání vztažena jiná ustanovení právních předpisů. Dále obviněný v dovolání namítl, že nelze uvést, že by obviněný umožnil legalizaci původu vozidel, která byla technicky nezpůsobilá k provozu a umožnil tak jejich protiprávní uvedení do provozu, dále uvedl, že povinnost zahájit správní řízení nevyplynula ani z konkrétních okolností případu, zejména toho, že listiny předložené k žádosti o schválení technické způsobilosti vozidla si odporovaly. Z výše uvedeného pak podle dovolatele vyplývá, že tento svým jednáním žádným způsobem neporušil svou pravomoc ve smyslu §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, naopak jednal v souladu s právem. Kromě toho pak v napadených rozhodnutích není ani podrobněji popsána skutečnost, ze které by bylo možno dovodit, že i v případě, kdy by dovolatel porušil svou pravomoc, tak učinil úmyslně, dále není uvedena ani forma zavinění, která by se případně měla na skutečnost porušení povinností popsaným jednáním vztahovat. Rovněž nejsou uvedeny skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že dovolatel jednal s úmyslem obohatit společnost 1. HV Motor, s.r.o. Obviněný v dovolání rovněž polemizuje se závěry soudů, že dotčená vozidla byla „autovraky“. Není mu zřejmé, jak k takovému závěru soudy došly, konstatuje, že se jedná o zcela nová vozidla, která nebyla nikdy a nijak poškozena škodnou událostí (záplava).
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud soudy zjištěný skutkový stav kvalifikovaly jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nikterak nepochybily. Pokud tento zločin spáchá ten, kdo jako úřední osoba v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci a opatří tak jinému značný prospěch, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním naplnil jak subjektivní, tak i objektivní stránku předmětného zločinu. Bylo zjištěno, že se obviněný nacházel v postavení úřední osoby dle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (zaměstnanec magistrátu) a jako takový nesplnil povinnosti vyplývající mu z jeho pravomoci (zejména nezahájil správní řízení, věc náležitě nepřezkoumal, nevydal rozhodnutí atd.), přičemž tak jinému opatřil značný prospěch ve smyslu §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku (společnosti 1. HV Motor, s. r. o. 4.537.889 Kč). Skutečnost, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, vyplývá ze způsobu, jakým obviněný danou trestnou činnost spáchal. Na referátu vozidel působil obviněný po dobu devíti roků a měl též potřebnou znalost příslušných předpisů a z nich vyplývajících úředních postupů. Pokud po něm za této situace žádala společnost 1. HV Motor, s. r. o., provedení úkonů, které byly v rozporu s příslušnými předpisy a postupy, musel vědět, že pokud vyjde uvedené společnosti vstříc, příslušné předpisy a postupy svým jednáním poruší. Existence nějaké okolnosti, která by vylučovala srozumění obviněného s daným následkem, zjištěna nebyla. Že se nejednalo o pouhou nedbalost, vyplývá též z toho, že nešlo o ojedinělé pochybení. Je třeba poukázat na to, že úkon žádaný uvedenou společností (zápis záznamu o obnově VIN u nového vozidla) je v praxi poměrně vzácný. Pokud byl tento nestandardní úkon žádán jedinou společností u čtrnácti automobilů během několika týdnů, jedná se o další okolnost svědčící minimálně o nepřímém úmyslu na straně obviněného. Nalézací soud dokonce uvádí, že ze strany dané společnosti šlo o žádost „neformální“. Zarážející byla nepochybně i nízká cena předmětných vozidel. Přehlédnout všechny tyto okolnosti lze pouze úmyslně, nikoliv z nedbalosti. Co se týče zavinění ohledně znaku „značného prospěchu“ dle §329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, postačí podle §17 písm. a) trestního zákoníku zavinění z nedbalosti. S ohledem na počet vozidel, která byla díky obviněnému „legalizována“, a jejich pořizovací cenu (čtrnáct kusů při pořizovací ceně 85.000 Kč), lze bezpečně říci, že zavinění obviněného bylo dáno i k tomuto těžšímu následku „značného prospěchu“. Tolik tedy ke klíčovým námitkám obviněného, dle kterých nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty příslušného zločinu.
Pokud jde o ostatní námitky obviněného spočívající především v tvrzení
o nedostatečném, nejasném či mylném vymezení povinností, které měl svým jednáním porušit, že soudní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, úvahy nad tím, zda daná vozidla byla, či nebyla „autovraky“, že soud neuvedl „formu zavinění“, že z ničeho nevyplývá, že by jednal úmyslně nebo že není pravda, že by obviněný umožnil legalizaci původu vozidel, která byla technicky nezpůsobilá k provozu, a umožnil tak jejich protiprávní uvedení do provozu, má státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že tyto nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit. V zásadě se totiž jedná o námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů či proti odůvodnění soudních rozhodnutí. Dále uvedl, že mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, které v napadeném rozhodnutí akceptoval i odvolací soud na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nebyl zjištěn extrémní rozpor.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. M.
Zločinu zneužití pravomoci úřední osoby se podle ustanovení §329 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustí ten, kdo jako úřední osoba v úmyslu způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci, a opatří-li tak sobě nebo jinému značný prospěch.
K naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil pachatel-úřední osoba. Z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. O nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci pak jde, když pachatel nesplní povinnost uloženou mu zákonem nebo jiným právním předpisem vydaným na základě zákona a případně konkretizovanou jeho pracovní nebo funkční náplní. Jednání pachatele má formu opomenutí. Povinnost nesplní i ten, kdo ji úmyslně opomene splnit, je si vědom možných následků své nečinnosti a je s nimi srozuměn.
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný P. M. spáchal zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tím, že v době od 4. 12. 2009 do 17. 3. 2010 v B. na ulici K. jako zaměstnanec Magistrátu města B., odboru dopravy, referátu správních činností, v rozporu s ustanovením zákona č. 56/2001 Sb., č. 500/2004 Sb., vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb., vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb. a metodického pokynu vydaného Ministerstvem dopravy a spojů č. 5/2002 nezahájil správní řízení, ač k tomu byl povinen, a mimo toto správní řízení zapsal, v úmyslu umožnit obohacení společnosti 1. HV Motor, s.r.o., se sídlem B., G., ve čtrnácti případech v průběhu řízení o schválení technické způsobilosti vozidel na neformální žádost společnosti 1. HV Motor, s.r.o., se sídlem B., G., do technických průkazů posuzovaných vozidel záznam o obnově VIN náhradní technologií, a to přesto, že zapsání záznamu o obnově VIN náhradní technologií mělo předcházet na základě přezkoumání žádosti dle §45 zákona č. 500/2004 Sb., rozhodnutí ve smyslu §67 a následující zákona č. 500/2004 Sb., příslušného správního orgánu vydané ve správním řízení na základě ustanovení §80 odst. 1, odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb., přičemž povinnost zahájit správní řízení vyplynula z okolností konkrétních jednotlivých případů a zejména toho, že listiny předložené k žádosti o schválení technické způsobilosti vozidla si odporovaly – a to certifikáty „COC“ vydané výrobcem vozů, které se dokládají pouze k vozidlu novému a současně oznámení o vyražení VIN náhradní technologií, kdy k tomuto může dojít pouze pokud je původní VIN vozidlo opotřebeno či poškozeno (§31 odst. 4 vyhlášky č. 341/2002 Sb.), takže jejich společné předložení vedlo k pochybnostem o původu vozidla, přičemž se tímto rozporem v rámci schvalovacího řízení ve smyslu §34 a 35 zákona č. 56/2001 Sb. nezabýval a bez řádného rozhodnutí požadovanou změnu v technických průkazech vyznačil, když tímto zápisem umožnil legalizaci původu vozidel, které byly technicky nezpůsobilé k provozu ve smyslu §37 písm. d) zákona č. 56/2001 Sb., a to z důvodu provedení neschváleného zásahu do identifikátoru vozidla, a tím jejich protiprávní uvedení do silničního provozu, a to v rozporu s §38 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., a umožnil tím společnosti 1. HV Motor, s.r.o., se sídlem B., G., obohatit se o 4.537.889,- Kč.
K námitkám dovolatele týkajícím se subjektivní stránky trestného činu a dále, že svým jednáním žádným způsobem neporušil svou pravomoc ve smyslu §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, uvádí Nejvyšší soud České republiky následující. Objektem výše uvedeného trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Obviněný jako zaměstnanec magistrátu byl v souladu s ustanovením §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v postavení úřední osoby. Předpokladem výkonu pracovní činnosti zaměstnance magistrátu, odboru dopravy, je potřebná znalost příslušných právních předpisů a z nich vyplývajících úředních postupů, přičemž obviněný jako vedoucí referátu evidence vozidel musel mít dostatečné zkušenosti a znalosti v dané oblasti. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný rozhodoval o žádosti společnosti 1. HV Motor, s.r.o. a na základě žádosti pak schválil technickou způsobilost vozidel a provedl záznam o obnově VIN náhradní technologií. V daném případě měl obviněný k dispozici daňové doklady – faktury o koupi vozidel, na kterých byla uvedena nestandardně nízká kupní cena a žádost o obnovu VIN, podloženou pouze neformálním vyjádřením společnosti Business and Trade, s.r.o. Lze souhlasit se soudy obou stupňů, že pokud v průběhu období 3,5 měsíce přišlo 14 žádostí o schválení technické způsobilosti vozidla a ve všech případech byla deklarována nestandardně nízká kupní cena, měl obviněný zareagovat na tuto skutečnost a důkladněji přezkoumat předmětné žádosti. Zde je třeba konstatovat, že obviněný nesplnil své povinnosti vyplývající mu z jeho pravomoci, a to především pokud jde o technické průkazy předmětných vozidel, kde učinil záznam o obnově VIN náhradní technologií v případě, když ze strany žadatele nebyly předloženy příslušné řádné, nikoliv neformální žádosti, na základě kterých mělo být zahájeno správní řízení.
Postup a podmínky schvalování technické způsobilosti vozidel i záznamu o obnově VIN jsou zcela jasně a srozumitelně upraveny zákonem a podzákonnými právními předpisy. Obecný postup upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, který upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán"), stanoví základní zásady pro činnost správních orgánů, mj. povinnost dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (§2 odst. 4 správního řádu). Podle §3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2. Správní orgán je pak povinen při svém rozhodování vycházet nejen z konkrétních ustanovení příslušných právních předpisů, ale rovněž i ze základních zásad zakotvených v ustanovení §2 odst. 4, resp. odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Správní řád dává správním orgánům sice ve značné míře k dispozici správní uvážení, to však neznamená, že by bylo možno zneužívat správní uvážení ke škodě dotčených osob nebo veřejného zájmu.
Daná problematika je pak dále konkretizována zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a podzákonnými právními předpisy a to vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb.,o registraci vozidel, metodickými pokyny Ministerstva dopravy a spojů č. 5/2002 a č. 1/2006.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je nesporný závěr, že obviněný jako zaměstnanec referátu evidence vozidel s devítiletou praxí si musel být vědom toho, že svým postupem nesplnil povinnosti vyplývající mu z jeho pravomoci (zejména nezahájil správní řízení, věc náležitě nepřezkoumal atd.). To, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, lze dovodit ze skutečnosti, že svým jednáním (resp. opomenutím) umožnil legalizaci původu vozidel, která byla technicky nezpůsobilá k provozu a měla před legalizací hodnotu autovraku a po registraci obviněným mohla být prodána jako nová, přičemž se nejednalo o ojedinělé pochybení, neboť obviněný takto umožnil legalizaci 14 vozidel a to v poměrně krátkém období od 4. 12. 2009 do 17. 3. 2010. Jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, je úkon žádaný společností 1. HV Motor, s.r.o., (zápis záznamu o obnově VIN u nového vozidla) v praxi poměrně vzácný. Pokud byl tento nestandardní úkon žádán jedinou společností u 14 automobilů během několika týdnů, jedná se o další okolnost svědčící minimálně o nepřímém úmyslu na straně obviněného.
Pokud jde o zavinění ohledně znaku značného prospěchu podle ustanovení §329 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti. Vzhledem k počtu vozidel, která byla díky obviněnému „legalizována“, a jejich hodnotě (tj. čtrnáct vozidel při pořizovací ceně cca 85.000 Kč za jedno vozidlo), lze jednoznačně konstatovat, že zavinění obviněného bylo dáno i k tomuto těžšímu následku značného prospěchu. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, muselo být obviněnému s ohledem na množství vozidel zřejmé, že společnost 1. HV Motor, s. r. o. nekupuje předmětná vozidla pro vlastní potřebu, ale za účelem dalšího prodeje a zisku, a že tedy dané společnosti opatří značný prospěch.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný P. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. jsou námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudů, z nichž soudy vyvodily naplnění subjektivní stránky trestného činu, dále námitky ohledně nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí a způsobu specifikace konkrétních povinností, které měl svým jednáním porušit, a rovněž námitka, že není pravda, že by obviněný umožnil legalizaci původu vozidel a jejich protiprávní uvedení do provozu. Pokud je podle tohoto ustanovení dovolacím důvodem "nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení", rozumí se tím hmotněprávní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. Do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním Nejvyšší soud nezasahuje, pokud k tomu není - s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces - důvod v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor rozhodně nejedná, neboť zjištění soudů jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, při kterém se soudy nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání nerozhodoval o přerušení výkonu trestu odnětí svobody obviněného, neboť předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na přerušení výkonu trestu obviněného podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal důvody pro rozhodnutí o přerušení výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal