ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.682.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 682/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. července 2013 o dovolání obviněného T. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 6 To 26/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 176/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. Č. byl se spoluobviněným M. B. rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 3 T 176/2011 uznán vinným tím, že dne 4. 7. 2011 v době kolem 00.30 hodin v Ú. n. L., v ulici H., poblíž zastávky MHD U S., nejdříve obviněný M. B. přistoupil k poškozeným S. S. a P. Ch., a požádal je o cigaretu, pročež poškozený S. vytáhl z kapsy krabičku cigaret zn. Red & White a obviněnému jednu cigaretu nabídl, načež obviněný B. vytrhl poškozenému z ruky celou krabičku cigaret a když ji chtěl poškozený S. vrátit zpět, tak do něj obviněný M. B. opakovaně strčil a poté jej udeřil do hlavy, v důsledku čehož poškozený S. spadl na zem, kde do něj obviněný B. začal kopat a následně k oběma poškozeným přiběhl také obviněný T. Č., který společně s obviněným M. B. a s dalšíma dvěma doposud neustanovenými pachateli, zaútočil na oba poškozené údery rukama a kopy do hrudníku a hlavy a v útoku pokračovali i přesto, že oba poškození již leželi na zemi, přičemž požadovali po poškozeném S. vydání jeho mobilního telefonu a když jim poškozený řekl, že jim nic nedá, tak mu z přední kapsy kalhot vytáhli mobilní telefon zn. Samsung S5230 s příslušenstvím a ze zadní kapsy kalhot mu vytáhli peněženku, a poté oba obvinění společně z místa odešli.
Toto jednání bylo soudem kvalifikováno u obviněného T. Č. jako zločin loupeže ve spolupachatelství podle §23, §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl jmenovaný obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Poškozený S. S.v byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti uvedenému rozsudku podal odvolání též obviněný T. Č., které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 6 To 26/2013 zamítnuto podle §256 tr. ř.
Cit. rozhodnutí krajského soudu tento obviněný napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Konkrétně dovolatel uvádí, že nalézací soud opřel svá skutková zjištění zejména o výpovědi poškozeného S. a svědka Ch. s tím, že tyto výpovědi se v podstatných okolnostech shodují a soud neměl důvod jim neuvěřit. Naopak nalézací soud neuvěřil výpovědi obviněných a svědků D., H. a L., když v nich se mají nacházet údajně nesrovnalosti. Obviněný si je vědom skutečnosti, že dovolání je institutem, který neslouží k přezkumu skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných, nicméně je přesvědčen, že skutková zjištění zejména soudu prvého stupně jsou odrazem jeho nesprávného procesního postupu ve věci a jsou navíc zcela v rozporu se zásadami hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud jde o výpověď poškozeného ten byl vyslechnut v hlavním líčení a jelikož se v podstatných okolnostech odlišoval od své předchozí výpovědi učiněné v přípravném řízení, byla jeho výpověď čtena postupem podle ustanovení §211 odst. 3 tr. ř. V této výpovědi pak poškozený věc popsal tak, že nejprve vyšli z lesa dva cikáni, z nichž jednoho poznal na policii. Tomu, kterého poznal, dal na jeho žádost cigaretu a ten odešel. Následně dal cigaretu i druhému cikánovi, který mu následně vytrhl celou krabičku, když následně mezi nimi mělo dojít ke konfliktu. Následně měli z lesa vyběhnout další dva cikáni a rovněž měli do poškozeného kopat stejně jako ten, který mu měl vytrhnout krabičku cigaret. Mezi těmi druhými měl být i ten, kterého poznal na policii. Dále uvedl, že u něj měli chvíli stát tři a mlátit ho. Dále viděl, že rovněž svědek Ch. měl být asi 50 metrů od něj napadán, a to jedním z těch tří, který od něj odešel. Předně je třeba říci, že pokud jde o identifikaci jednotlivých údajných útočníků, pak v rámci přípravného řízení učinily orgány činné v trestním řízení „pokus“ o rekognici, jak je zachycen na čl. 46-84 spisu. Okresní soud správně uzavřel, že takovýto důkaz nemohl v tomto řízení nijak použít a vycházet z něj, když rekognice byla provedena v rozporu se zákonem, konkrétně ustanovením §104b tr. ř., když poškozenému byly předloženy fotografie obviněných, avšak nikoliv společně s dalšími třemi osobami, které se významně neodlišují. Je tak zřejmé, že výpověď poškozeného již v přípravném řízení byla zatížena tím, že mu byly v rozporu s trestním řádem předloženy fotografie obviněných. Tuto situaci nalézací soud opět zcela v rozporu s trestním řádem vyřešil způsobem, že konstatoval, že poškozený měl během hlavního líčení označit oba obviněné jako osoby, které byly na místě činu. Tím okresní soud zatížil řízení podstatnou vadou, která měla nepochybně vliv na rozhodnutí ve věci. Jednak okresní soud nepřihlédl k tomu, že oba poškození nedokázali přesvědčivě popsat, který z údajných útočníků se jakým způsobem konkrétně podíleli na jejich napadení, případně kdo a za jakých okolností jim měl něco vzít apod., ale navíc nahradil přesně formálně stanovený postup pro rekognici pouhým konstatováním, že poškozený obviněné poznal v hlavním líčení. Pokud rekognice podle fotografií byla pro další řízení nepoužitelná, bylo namístě s ohledem na výpovědi poškozených provést například rekognici in natura, ovšem za splnění zvláštních nároků, které na tento postup klade trestní řád v ustanovení §104b (k tomu přiměřeně viz například usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2009 sp. zn. 6 To 12/2009). Dovolatel je tak přesvědčen, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou opřena o důkazy provedené procesně nesprávným způsobem, a navíc jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s právním posouzením skutku. Ve věci neexistuje jediný procesně správně provedený důkaz, který by obviněného usvědčoval z konkrétního protiprávního jednání vůči poškozenému. Popis jednání jednotlivých pachatelů by měl být přesně popsán a i odůvodněno, z čeho soud při takových závěrech vycházel. Skutková zjištění nalézacího soudu pak nemají ani oporu v konkrétních důkazech, když ani sám poškozený neoznačil konkrétní osoby a nepopsal jejich konkrétní jednání, ze kterého by bylo možné dovodit naplnění konkrétních znaků trestného činu, byť na ně nalézací soud odkazuje.
Navíc soud prvého stupně ani dostatečně přesvědčivě neodůvodnil, proč neuvěřil ostatním svědkům slyšeným v hlavním líčení a stejně tak spoluobviněným, když z těchto výpovědí se podává zcela jiná situace, než nalézací soud pojal do skutkové věty svého rozhodnutí. Navíc ani z výpovědí poškozených není možné učinit přesvědčivé závěry o jednání té které osoby přítomné na místě a už vůbec nelze dovodit úmysl jednotlivých pachatelů ve vztahu ke zločinu loupeže podle ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se od počátku trestního řízení hájí stejně, tedy že se k incidentu připletl pouze z toho důvodu, že jednotlivé aktéry od sebe odtrhával a tato jeho obhajoba nemohla být nijak vyvrácena, když není z ničeho zřejmé, jaké osoby, ve které fázi a jak se do celého údajně protiprávního jednání zapojily a zda tyto osoby jednaly samostatně či jako spolupachatelé apod.
Výše uvedené námitky obviněný uplatnil v podstatě už v rámci odvolacího řízení, když k těmto námitkám odvolací soud nijak nepřihlédl a shledal postup soudu prvního stupně, kterým „nahradil“ rekognici neprocesním postupem jako správný. I on tak celé předchozí řízení zatížil stejnou vadou. Bylo tak rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože v předchozím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný je přesvědčen, že jednak v řízení došlo k porušení procesních předpisů, kterými se má zabezpečit objasnění věci a rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném hmotněprávním posouzení. S ohledem na uvedené navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2013 č.j. 6 To 26/2013-281, tak rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2012 č.j. 3 T 176/2011-255. Dále zrušil podle ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jelikož obviněný již nastoupil do výkonu trestu z výše uvedeného a napadeného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, dovolatel zároveň navrhl, aby mu byl postupem podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. rozhodnutím předsedy senátu Nejvyššího soudu přerušen výkon trestu z výše označeného rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno.
Ohledně podaného dovolání obviněného státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu písemně oznámila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas, aby o podaném dovolání bylo za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 6 To 26/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pokud jde o dovolací důvod uplatněný obviněným podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tak na jeho základě lze obecně dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu evidentně spatřuje v tom, že v předešlém řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale odvolací soud přesto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uváděného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku ( §259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř. ). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět ( srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. ). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na základě shora uvedeného je možné konstatovat, že pokud dovolatel v podaném dovolání zpochybňuje rozsah provedeného dokazování, vyhodnocení jednotlivých důkazů i důkazů jako celku, jakož i soudy učiněná skutková zjištění, tak se jedná o výhrady procesního a skutkového charakteru, které v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit nelze, a pokud se tak přesto stane, není Nejvyšší soud oprávněn se jimi zabývat, což je také případ tohoto dovolání obviněného T. Č.
Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání obviněného opírajícího se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konkrétně shledal, že veškeré uplatněné námitky směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, takže k nim přihlížet nelze. Jsou to námitky, ve kterých dovolatel podrobně rozebírá zejména svědeckou výpověď poškozeného S., poukazuje na její údajné jednotlivé rozpory a celkově vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, neboť hodnocení důkazů bylo účelové, neúplné apod. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, ve kterých se odmítá, že by se skutkový děj odehrál tak, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě rozsudku, ani tvrzení o tom, že obhajoba obviněného nebyla vyvrácena. Veškerá uplatněná argumentace dovolatele pak má vést k jedinému a tím je prosazení odlišné skutkové verze, vedoucí k závěru o tom, že k popsané události došlo jinak, než bylo soudem konstatováno. Každopádně je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno.
Pokud je v dovolání zcela obecně namítáno, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právním posouzením skutku, tak s tím nelze souhlasit. Je třeba naopak uvést, že soud prvního stupně se zabýval důkazní a v důsledku toho i skutkovou stránkou věci, kdy v hlavním líčení provedl stěžejní důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je pak na jeho str. 10 až 12 dostatečně podrobně rozvedeno, proč a na základě jakých důkazů tento soud pokládal obhajobu obviněných, případně s nimi spojených svědků za nevěrohodnou, a naopak, proč uvěřil verzi poškozených, podpořené i dalšími nepřímými důkazy. Na str. 12 a 13 se pak tento soud zabývá právní kvalifikací jednání obviněných tedy i obviněného Č. Zde je třeba zmínit, že obdobné výhrady uvedené v dovolání tento obviněný již učinil obsahem svého odvolání, jímž se zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem, který označil postup soudu prvního stupně za správný a souladný se zákonem, což podrobně odůvodnil na str. 4 a 5 svého rozhodnutí.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že jestli dovolatel na jedné straně akceptuje postup soudu prvního stupně, potvrzený soudem odvolacím, kdy odmítl z důvodu procesních vad vycházet z poznatků získaných při rekognicích (poznávajícími osobami byli poškození), ale na druhé straně se domáhá provedení nových rekognicí tzv. „in natura“, tak je třeba uvést, že již původní, v konečném důsledku odmítnuté rekognice byly konány podle §104b odst. 3 tr. ř., a nikoli podle §104b odst. 4 tr. ř. (podle fotografií), jak se dovolatel mylně domnívá. Proto provedení následné nové rekognice „in natura“ by bylo z hlediska použitelnosti jejích výsledků nanejvýš diskutabilní (srov. rozh. č. 54/1990 Sb. rozh. tr.). Zároveň je třeba zdůraznit, že provádění jakékoli další rekognice bylo nadbytečné, jelikož obvinění, tedy i obviněný Č., doznali, že se incidentu s poškozenými zúčastnili. K omylu v osobě pachatelů tudíž v žádném případě nedošlo. Vlastní průběh celého konfliktu i podíl jednotlivých obviněných na něm pak soud vyjádřil ve svém rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně jasně vyplývá, že obviněný T. Č. se podílel na násilném jednání vůči oběma poškozeným, které mělo mj. za cíl zmocnit se mobilu poškozeného S., k čemuž také nakonec došlo. Tím zcela jednoznačně z jeho strany došlo k naplnění znaků užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a tím také ke spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný takto jednal se spoluobviněným M. B. a dále s dalšími dvěma neustanovenými osobami, tudíž ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. V ostatním pak lze odkázat na velmi podrobné a obsáhlé odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, v němž provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tomu pak odpovídá i právní kvalifikace užitá na prokázané jednání obviněného, s níž se zcela ztotožnil i odvolací soud, a která z hmotně právního hlediska námitkami uplatněnými v podaném dovolání zpochybněna nikterak nebyla.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost z pozice dovolacího soudu třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci, není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Nejedná se tak o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí. Taktéž okolnost, že některé důkazy byly v provedeném řízení soudem označeny za věrohodné a jiné naopak za nevěrohodné, nemá s obecným právem na spravedlivý proces bezprostřední souvislost, jelikož obviněný nemůže mít a také nemá právo na to, aby soud nějaký důkaz hodnotil pouze jím požadovaným či předpokládaným způsobem. Pokud je dovolatel též nespokojen s některými částmi odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak je třeba jej upozornit, že podle §265a odst. 4 tr. ř. proti důvodům rozhodnutí není dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly ve svém výsledku shledány jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., bylo nutno stejným způsobem hodnotit i tu část dovolání, ve které se dovolatel opíral o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Z těchto důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., přičemž tak učinil z a podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
S ohledem na toto rozhodnutí dovolacího soudu nebyl akceptován ani návrh dovolatele na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c