ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.715.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 715/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2013 o dovolání obviněné V. A. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 10 To 99/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 133/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 3 T 133/2007, byla obviněná V. A. uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že dne 21. 6. 2006 kolem 9.10 hodin v obci K., okres K., na křižovatce V. B. T., označené jako silnice hlavní, s místní komunikací vedoucí od cukrovaru, označené jako silnice vedlejší, po níž do křižovatky přijela jako řidička osobního automobilu tov. zn. Ford Fiesta, zastavila těsně před hranicí křižovatky v místě, kde měla zakryt výhled do prava na hlavní silnici vzrostlou alejí stromů a reklamní tabulí, proto neviděla zprava po hlavní silnici ke křižovatce přijíždějící osobní automobil tov. zn. Škoda Fabia, který řídil poškozený M. R., který ke křižovatce přijížděl rychlostí v rozmezí 79,3 - 87,4 km/hod, tomuto nedala přednost v jízdě a vjela mu do jízdní dráhy, v důsledku čehož došlo ke střetu, při kterém poškozený M. R. utrpěl roztržení ploténky mezi 3. a 4. krčním obratlem s výhřezem obratlových těl do páteřního kanálu a s útlakem a pohmožděním krční míchy, poškozený je v důsledku poranění trvale omezen v běžném způsobu života v důsledku podstatného snížení hybnosti horních končetin, nehybnosti dolních končetin a ztráty vyprazdňovacích reflexů, přičemž přesun poškozeného v prostoru je možný pouze na invalidním vozíku, v běžných denních činnostech potřebuje trvalou pomoc jiné osoby.
Za tento trestný čin byla obviněná V. A. odsouzena podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Podle §229 odst.1 tr. ř. byli poškození M. R. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, zastoupená ředitelem Územního pracoviště v K., odkázáni s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 3 T 133/2007, podala obviněná V. A. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 10 To 99/2009, tak že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 10 To 99/2009, podala následně obviněná V. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněná uvedla, že skutek byl nesprávně po právní stránce posouzen s ohledem na provedené dokazování, zejména znalecké posudky, tím byl i následně nesprávně právně kvalifikován. Poškozený s automobilem Škoda Fabia jel nejen nedovolenou, ale současně i nepřiměřenou rychlostí, tedy si počínal způsobem, kdy vytvořil situaci, jež podle soudního znalce vedla k dopravní nehodě. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, z něhož vyplývá, že řidič, který má v dané chvíli právo přednosti v jízdě, nese odpovědnost za případnou kolizi, pokud jel nedovolenou a současně i nepřiměřenou rychlostí.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že primární příčinou posuzovaného nehodového děje bylo neopatrné počínání obviněné, která jako řidička přijíždějící na křižovatku po vedlejší silnici nedala přednost vozidlu poškozeného jedoucímu po silnici hlavní. Obviněná tím porušila ustanovení §22 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Současně správně soudy obou stupňů neopomenuly, že pravidla silničního provozu zásadním způsobem porušil i poškozený, který jel podstatně rychleji, než bylo v daných místech povoleno, navíc nebyl připoután, což při střetu mohlo mít negativní vliv i na funkčnost airbagů. Ani výrazná míra spoluzavinění poškozeného na způsobeném následku však nemohla obviněnou zcela vyvinit, neboť pokud by dodržela pravidla silničního provozu a nevjížděla do křižovatky, aniž by se přesvědčila, že neohrozí ani neomezí řidiče na hlavní silnici, ke střetu a ke zranění poškozeného by nedošlo, byť jel nedovolenou rychlostí a nebyl připoután. Spoluzavinění poškozeného však výrazně snížilo stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněné, což okresní a krajský soud zohlednily, jak v právní kvalifikaci jednání obviněné podle prvého odstavce §224 trestního zákona, tak i ve výroku o trestu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné V. A.
Námitka obviněné týkající se absence subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkou právně relevantní.
Trestného činu ublížení na zdraví se podle ustanovení §224 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Obviněná V. A. byla odsouzena pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Kladně, s nimž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněná dne 21. 6. 2006 v obci K., na křižovatce V. B. T., označené jako silnice hlavní, s místní komunikací vedoucí od cukrovaru, označené jako silnice vedlejší, po níž do křižovatky přijela jako řidička osobního automobilu, zastavila těsně před hranicí křižovatky v místě, kde měla zakryt výhled doprava na hlavní silnici vzrostlou alejí stromů a reklamní tabulí, a proto neviděla zprava po hlavní silnici ke křižovatce přijíždějící osobní automobil tov. zn. Škoda Fabia, který řídil poškozený a který ke křižovatce přijížděl rychlostí v rozmezí 79,3-87,4 km/hod, tomuto nedala přednost v jízdě a vjela mu do jízdní dráhy, v důsledku čehož došlo ke střetu, při kterém poškozený utrpěl těžkou újmu na zdraví a je v důsledku poranění trvale omezen v běžném způsobu života.
Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že oba účastníci dopravní nehody, jak obviněná, tak i poškozený porušili povinnosti uložené zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále zákon č. 361/2000 Sb.), a to tím, že obviněná, která přijela do křižovatky po silnici označené jako silnice vedlejší, nedala přednost v jízdě vozidlu, které se pohybovalo po silnici označené jako hlavní, proto porušila ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Tím, že obviněná nedala přednost v jízdě a nezajistila si tedy náležitý rozhled na hlavní silnici, vyvolala nehodový děj. Ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy dospěly, však vyplývá rovněž to, že také poškozený M. R. velmi významným způsobem porušil ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., když v uzavřené obci, kde je rychlost jízdy povolena na maximálně 50 km/hod, tuto rychlost překročil o více než 79 %, neboť se k místu nehody pohyboval rychlostí kolem 87 km/hod.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obviněná nedostála povinnosti uvedené v §2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb., tj. povinnosti řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Má-li dát řidič přednost v jízdě, nemůže se této povinnosti zbavit poukazem na nedostatečný rozhled. Je jen na něm, aby volil takový způsob (a rychlost jízdy) či jakkoli jinak postupoval, aby si bezpečný průjezd křižovatkou zajistil. Pokud tak neučiní a vjede do křižovatky, aniž by se ujistil, že po hlavní silnici žádné vozidlo nepřijíždí, jde o porušení výše uvedené povinnosti řidiče a na následném střetu nese zavinění. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem soudů prvního a druhého stupně.
Obviněná ve svém dovolání odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, které však dle názoru Nejvyššího soudu nelze v daném případě použít. Citované usnesení se vztahuje na případ, když řidič vozidla vyjíždějícího z vedlejší silnice na silnici hlavní dodržel povinnost dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci a za tímto účelem vozidlo zastavil a rozhlédl se vlevo i vpravo. Jelikož vlevo viděl vůz blížící se ze vzdálenosti 200 - 250 m, mohl tuto vzdálenost blížícího se vozu (a zejména jeho rychlost) vyhodnotit jako dostatečnou k tomu, aby křižovatkou bezpečně projel, nemohl předpokládat, že přijíždějící vůz nejede rychlostí, která je v daném místě přiměřená (resp. maximálně povolená), ale podstatně rychleji.
V posuzovaném případě byl výhled do pravé strany hlavní silnice (odkud přijížděl poškozený) podstatně omezen nevhodně umístěnou reklamní tabulí a alejí stromů a obviněná tedy v době, kdy začala vjíždět do křižovatky z místa, kde zastavila, přijíždějící automobil Škoda Fabia ještě neviděla . Tato skutečnost vyplývá z vyšetřovacího pokusu provedeného v přípravném řízení, ze závěrů znaleckých posudků z oboru dopravy, kde je uvedeno, že příčinou nehody z technického hlediska byla skutečnost, že obviněná před vjezdem do křižovatky automobil poškozeného neviděla, neboť se nacházel v oblasti výhledu zakrytého reklamní tabulí a rovněž z výpovědi obviněné V. A. V této souvislosti je významné zjištění, že obviněná dobře znala kritický úsek a věděla, že do křižovatky není dobře vidět. Z uvedeného je zřejmé, že aby obviněná dodržela povinnost stanovenou §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., musela by najet do křižovatky cca 1 - 1,5 m, kdy by byl umožněn výhled do pravé strany na vzdálenost asi 80 m, což vyplývá ze znaleckého posudku oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční, znalce Ing. Vladimíra Kučery. V daném případě však obviněná evidentně porušila povinnost ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., neboť vjela do křižovatky, aniž by se přesvědčila, že neohrozí ani neomezí řidiče na hlavní silnici, tím vytvořila dopravní situaci, když řidič, který měl přednost v jízdě, musel, aby se vyhnul střetu s jejím vozidlem, učinit takový zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu rychlosti jízdy. Pro úplnost je třeba dodat, že ve znaleckém posudku znalce Ing. Vladimíra Kučery je konstatováno, že pokud by poškozený projížděl obcí a tedy i k místu dopravní nehody rychlostí maximálně 50 km/hod, při včasné reakci bržděním by své vozidlo zastavil před místem střetu. Z uvedeného je zjevné, že by poškozený i při dodržení maximální povolené rychlosti byl nucen pro zabránění nehodě intenzivně brzdit, aby se vyhnul střetu nebo změnit směr jízdy do protisměru či mimo silnici. Dle názoru Nejvyššího soudu spolupůsobení obou příčin střetu bylo v konkrétní situaci srovnatelné a žádná z nich nepřevažovala natolik, aby ji bylo možno označit za dominantní. Za tohoto stavu je výrok o vině, ve kterém bylo jednání obviněné posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., aniž bylo zároveň použito kvalifikace podle §224 odst. 2 tr. zák., proporcionálním vyjádřením míry, v níž se na nehodě obviněná podílela.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná V. A. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné V. A. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal