ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.781.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 781/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o dovolání obviněného A. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2013 sp. zn. 6 To 65/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 224/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. R. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný A. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 1. 2013 sp. zn. 3 T 224/2009 uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za něž mu byl v souladu s §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 3. 2013 sp. zn. 6 To 65/2013 napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného znovu uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že dne 27. 5. 2009 kolem 14:30 hodin na silnicích mezi obcemi K. a V. Š., okres B., řídil osobní motorové vozidlo zn. VW Caddy přesto, že mu byl poté, co ke dni 22. 10. 2008 dosáhl 12 bodů v bodovém ohodnocení od 8. 11. 2008 zadržen řidičský průkaz, přičemž současně byl upozorněn na to, že uplynutím pěti pracovních dnů od doručení tohoto oznámení pozbývá řidičské oprávnění, přičemž oznámení mu bylo doručeno 12. 11. 2008, a řidičský průkaz odevzdal dne 18. 11. 2008, na křižovatce silnic mezi obcemi J. a V. Š. při odbočování vlevo z vedlejší silnice na silnici hlavní, nedal přednost v jízdě zleva po hlavní silnici přijíždějícímu vozidlu zn. Škoda Felicie řízenému J. K., v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel, při kterém vozidlo zn. Škoda Felicia vyjelo vlevo mimo komunikaci, kde narazilo do stromu a J. K. tak utrpěl zlomeninu 4. bederního obratle a zlomeninu hrudní kosti s dobou léčení do 16. 9. 2009 .
Za to byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl v souladu s §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3, tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný se domnívá, že popis skutku uvedený ve výroku o vině napadeného rozsudku nelze právně kvalifikovat jako přečiny těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť z obsahu všech provedených důkazů vyplývá, že předmětným skutkem nemohlo dojít k naplnění skutkových podstat těchto přečinů jak po objektivní, tak po subjektivní stránce, když odvolací soud stejně jako soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil extrémně nesprávně . Dále obviněný poukázal na to, že přečin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku tento trestní zákoník nezná, jelikož upravuje pouze přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle téhož ustanovení. Obviněný rovněž namítá, že v době spáchání skutku nebylo jeho jednání trestné podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., tudíž nemohlo být ani následně právně posouzeno jako přečin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedl, že bližší odůvodnění svého dovolání učiní do čtrnácti dnů, což však do okamžiku uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty neučinil.
Obviněný ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2013 sp. zn. 6 To 65/2013 i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 1. 2013 sp. zn. 3 T 224/2009 zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolatel sice formálně namítá absenci objektivních a subjektivních znaků souzených trestných činů, tuto námitku však opírá především o tvrzení o extrémně nesprávném hodnocení důkazů, a navíc ji ani nijak nekonkretizuje. Je proto výlučně skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka týkající se nesprávné citace zákonného pojmenování jednoho z přečinů, kterým byl dovolatel uznán vinným, byť tuto formální vadu rozsudek odvolacího soudu skutečně vykazuje. V rámci nesprávného právního posouzení skutku lze namítat, že skutek vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl obviněný uznán vinným, popř. že nevykazuje znaky žádného trestného činu. Takovéto nedostatky však podatel nevytýká. Vadu týkající se nepřesné citace zákonného pojmenování trestného činu by snad při dosti rozšiřujícím výkladu bylo možno uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jako neúplnost výroku o vině, to však obviněný neučinil. Státní zástupce dodal, že s ohledem na správnou citaci zákonného ustanovení §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku nevznikají žádné pochybnosti o tom, jakým přečinem byl dovolatel uznán vinným.
Jedinou námitku relevantně uplatněnou z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu spatřuje státní zástupce v tvrzení obviněného, že řízení motorového vozidla „vybodovaným“ řidičem v době spáchání skutku nebylo trestné jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nemůže být tudíž trestné ani podle nové právní úpravy. Tuto námitku však nepovažuje za důvodnou. Z hlediska časové působnosti trestních zákonů může být skutek spáchaný za dřívější právní úpravy trestný i za účinnosti právní úpravy nové za podmínky, že skutek byl trestným činem podle staré i nové právní úpravy. Není přitom rozhodné, jak byly trestné činy, jejichž zákonné znaky skutek vykazuje, v těchto právních úpravách pojmenovány. Řízení motorového vozidla „vybodovaným“ řidičem bylo i před 1. 1. 2010, tj. za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění novel, trestné jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Za účinnosti právní úpravy zákona č. 40/2009 Sb. je pak takové jednání trestné jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr zákoníku (viz též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. Tpjn 302/2010). Nová nebo stará právní úprava přitom musí být vždy použita jako celek. Sazba trestu odnětí svobody, který je stanoven na nejpřísněji trestný přečin podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, činí šest měsíců až čtyři léta. Nová právní úprava jako celek je tedy pro pachatele příznivější, neboť sazba trestu odnětí svobody uvedená v korespondujícím ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. činila šest měsíců až pět let. Odvolací soud tedy postupoval v naprostém souladu s ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, pokud skutek posoudil též jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Státní zástupce uvedl, že dovolací námitky obviněného z větší části neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu a že jediná relevantně uplatněná námitka je zjevně nedůvodná. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2013 sp. zn. 6 To 65/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovolatelova první námitka, že s ohledem na obsah důkazů provedených v této trestní věci nemohlo dojít k naplnění objektivní a subjektivní stránky obou stíhaných přečinů, jestliže oba soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotily extrémně nesprávně, představuje ve skutečnosti námitku ryze skutkovou, jíž nelze subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tímto zdánlivě uplatnil hmotně právní námitku, avšak fakticky ji zdůvodnil nedostatkem skutkových zjištění a nesprávným hodnocením provedených důkazů, což je podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustné, neboť se nejedná o námitku brojící proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. K tomu je třeba dále uvést, že nepostačuje ani holé tvrzení, že stíhaný skutek není trestným činem, případně, že nebyl naplněn nějaký ze znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu, pokud dovolatel takovou námitku nepodloží argumenty, v čem konkrétně namítaný nedostatek spatřuje.
Druhému argumentu obviněného lze přisvědčit v tom smyslu, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací pochybily, pokud nalézací soud kvalifikoval jednání obviněného mimo jiné jako přečin ublížení na zdraví a posléze odvolací soud jako přečin těžkého ublížení na zdraví, v obou případech podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jelikož takové označení trestného činu není podle trestního zákoníku přesné. Jedná se však o písařskou chybu v zákonném pojmenování tohoto přečinu, neboť oba soudy měly zjevně na mysli přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti ve smyslu §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože v právních větách obou odsuzujících rozsudků každý ze soudů uvedl veškeré zákonné znaky tohoto přečinu, jímž byl obviněný rovněž uznán vinným, a taktéž uvedl k tomuto přečinu odpovídající číselné označení předmětného zákonného ustanovení, jak mj. předpokládá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., takže tato nesprávnost nepředstavuje takové pochybení, které by mohlo vést ke zrušení napadeného rozsudku. Souhlasit lze i s názorem státního zástupce, že takováto námitka odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu jen stěží.
Poslední a jedinou relevantní námitkou obviněného spadající pod uplatněný dovolací důvod je jeho tvrzení, že v době spáchání skutku nebylo jeho jednání trestné podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., takže nemohlo být následně právně posouzeno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka je však nedůvodná.
Obviněný byl na základě obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 28. 8. 2009 sp. zn. 1 ZT 311/2009 stíhán za účinnosti dřívějšího trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb. v platném znění), a to za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Trestní stíhání obviněného bylo posléze podle §307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 3 T 224/2009 a obviněnému byla mu v souladu s §307 odst. 2 tr. ř. stanovena zkušební doba v trvání dvou let. Jelikož Okresní soud v Bruntále rozhodl usnesením ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 3 T 224/2009, že se obviněný ve smyslu §308 odst. 1 tr. ř. ve stanovené zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání neosvědčil, a to z důvodu spáchání dalších dvou přestupků na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, bylo zároveň rozhodnuto o pokračování jeho trestního stíhání. Stížnost, kterou proti tomuto usnesení podal obviněný, byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2012 sp. zn. 6 To 520/2012. V trestním stíhání obviněného bylo proto pokračováno a toto vyústilo v rozhodnutí soudu, které je nyní napadeno dovoláním obviněného.
Je třeba zdůraznit, že přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá pachatel, který maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.
Trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. pak spáchá ten, kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona.
V mezidobí, než došlo k rozhodování obou soudů nižších stupňů, skutečně nastala ke dni 1. 1. 2010 změna právní úpravy, kdy samostatný trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. nový trestní zákoník již neobsahuje. Avšak již soud druhého stupně v odůvodnění napadeného rozsudku správně poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, které dospělo k závěru, že za odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu. Řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění z důvodu dosažení dvanáctibodové hranice, tedy jednání obviněného spočívající v tom, že obviněný řídil motorové vozidlo, ačkoliv ke dni 22. 10. 2008 dosáhl 12 bodů v bodovém hodnocení a dne 12. 11. 2008 mu bylo doručeno oznámení Městského úřadu Bruntál, odboru dopravy a silničního hospodářství (viz č. l. 42), že uplynutím pěti pracovních dnů od doručení tohoto oznámení pozbývá řidičské oprávnění, je trestné i po 1. 1. 2010, a to jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Není zde rozhodné, že pojmenování a číselné označení daného trestného činu je v novém zákoně jiné, než v tom předchozím. Rozhodujícím je, že takové jednání obviněného bylo trestné podle předchozí, ale i podle nové právní úpravy.
Soud prvého i druhého stupně pak náležitě posoudily časovou působnost obou právních úprav, tedy otázku ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku, která z nich je pro obviněného příznivější. Stěžejní pro posuzování zde byla trestní sazba odnětí svobody u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, která je mírnější, než tomu bylo u předchozího trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Proto správně byl celý skutek obviněného posouzen podle nové právní úpravy a to i pokud jde o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje především na stranu 8 a 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tuto správně vyjádřenou argumentaci není třeba znovu opakovat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c