ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.887.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 887/2013-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2013 o dovolání obviněného Ing. A. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 12 To 200/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 51/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 1 T 51/2011, byl obviněný Ing. A. D. uznán vinným ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, a přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním specifikovaným pod body 1) – 3) rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. A. D. odsouzen podle §196 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 1 T 51/2011, podal obviněný Ing. A. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 12 To 200/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Ing. A. D. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 a přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
v R. ani na jiných místech, na kterých se zdržoval, jako otec neplatil výživné
1) od měsíce února roku 2005 nejméně do srpna 2006, kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody, na syna J. D. a syna J. D., ačkoli rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 2. 2002, č. j. Nc 1/2002-13, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2002, byla schválena dohoda rodičů o svěření J. a J. matce a závazek otce přispívat na J. částkou 4.000,- Kč a na J. 5.000,- Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám jejich matky J. A., uhradil pouze v červnu 2006 částku 7.000,- Kč a v měsících červenec a srpen 2005 mu bylo na výživné exekučně sraženo 15.690,- Kč, dluží tak na výživném s ohledem na to, že syn J. v období od června 2006 do srpna 2006 včetně byl výdělečně činný a tudíž mu za toto období výživné nenáleželo, částku 133.310,- Kč, pracoval pouze krátkodobě, v době kdy nebyl zaměstnán, se neevidoval na úřadu práce a neučinil nic, aby výživné řádně hradil,
2) od 12. července 2008 do 28. března 2011, kdy převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, na syna J. D. a syna J. D., ačkoli rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 2. 2002, č. j. Nc 1/2002-13, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2002, byla schválena dohoda rodičů o svěření J. a J. matce a závazek otce přispívat na J. částkou 4.000,- Kč a na J. 5.000,- Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám jejich matky J. A., uhradil pouze v září 2008 částku 500,- Kč, v únoru 2009 částku 2.000,- Kč, v červenci 2009 částku 1.000,- Kč, v září 2009 částku 2.000,- Kč, v říjnu 2009 částku 3.654,- Kč a v prosinci 2009 částku 1.354,- Kč, dluží tak na výživném s ohledem na to, že syn J. v období od července 2008 do srpna 2009 včetně byl výdělečně činný a tudíž mu za toto období výživné nenáleželo, částku 216.482,- Kč, pracoval pouze krátkodobě, pracovní poměr ukončil opakovaně dohodou, vyživovací povinnost zaměstnavatelům neoznamoval, v době kdy nebyl zaměstnán, se neevidoval na úřadu práce a v srpnu 2010 vycestoval do Š. a stal se nedostupným,
3) od 12. července 2008 do 28. března 2011, kdy převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, neplatil výživné na svého syna A. R., ačkoli rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 8. 2004, č. j. Nc 521/2004-61, který nabyl právní moci dne 29. 11. 2004, byla schválena dohoda rodičů o svěření syna do výchovy matce a závazek otce přispívat na jeho výživu počínaje dnem 1. 3. 2004 částkou 4.000,- Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám matky J. R., bytem N. k., H., uhradil pouze v září 2008 částku 500,- Kč, v únoru 2009 částku 2.000,- Kč, v září 2009 částku 2.000,- Kč, v říjnu 2009 částku 3.654,- Kč a v prosinci 2009 částku 678,- Kč, dluží tak na výživném nejméně 123.168,- Kč, pracoval pouze krátkodobě, pracovní poměr ukončil opakovaně dohodou, vyživovací povinnost zaměstnavatelům neoznamoval, v době kdy nebyl zaměstnán, se neevidoval na úřadu práce a v srpnu 2010 vycestoval do Š. a stal se nedostupným.
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. A. D. odsouzen podle §196 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 12 To 200/2012, podal následně obviněný Ing. A. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v dovolání namítl, že odvolací soud ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2) rozsudku nesprávně posoudil naplnění subjektivní stránky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že poté, co zanikla jeho vyživovací povinnost k synovi J. D., se tato opět obnovila v souvislosti s jeho nástupem na další studium. Dále dovolatel uvedl, že odvolací soud nesprávně zjistil rozsah jeho vyživovací povinnosti, když dle názoru obviněného měly soudy v době, kdy měl obviněný vyživovací povinnost zkoumat, zda měl možnost získat zaměstnání a jakého příjmu mohl dosáhnout.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání obviněného Ing. A. D. je částečně důvodné, neboť soudy nezjistily možnosti a schopnosti obviněného v posuzované době plnit výživné v dohodnuté výši, nevycházely ze situace na trhu práce. Navrhla zrušení rozsudků soudu prvního i druhého stupně a přikázání věci Okresnímu soudu v Rakovníku k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Ing. A. D.
Objektem přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Vyhýbáním se povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí jednání pachatele, který nejen svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale podniká též kroky k tomu, aby se této povinnosti zbavil nebo aby zmařil či podstatně ztížil anebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. Při rozhodování o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku soud posuzuje samostatně a jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. rozsah vyživovací povinnosti a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Soud musí také nezávisle na takovém rozhodnutí řešit otázku, zda vyživovací povinnost nezanikla, zejména v důsledku toho, že oprávněná osoba je sama schopna se živit (§85 odst. 1 zákona o rodině).
Uváží-li se tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze důvodně konstatovat, že Okresní soud v Rakovníku a následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Praze postupoval v souladu s trestním zákoníkem, pokud skutek uvedený ve skutkové větě výroku o vině rozsudku kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 a přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku. Výrok o vině výše uvedenými trestnými činy nemohl být zvrácen uplatněnými námitkami obviněného. Těmito námitkami se soudy zevrubně zabývaly a pro odpovídající právní závěry si vytvořily potřebný podklad ve skutkových zjištěních.
Skutková zjištění, jak je ve skutkové větě výroku o vině rozsudku popsal soud prvního stupně, jsou podložena důkazy provedenými v soudním řízení. Ze svědecké výpovědi J. A., matky dětí J. D. a J. D., bylo konkretizováno období, po které obviněný výživné na své syny nehradil. Podstatná pro rozhodnutí soudu byla rovněž skutková zjištění týkající se potřeb dětí, přičemž bylo konstatováno, že oba synové studují Integrovanou střední školu v R. Rovněž ze svědecké výpovědi J. R., matky syna A. R. vyplynulo, že kromě částek obsažených v rozsudku obviněný po celé rozhodné období na výživu svého nezletilého syna A. ničím nepřispěl a ani s ním nijak nekomunikoval. Jak dále uvedla, k zajištění potřeb a výživy syna využívá naspořených prostředků z dědictví. Své závěry soud opřel i o listinné důkazy, zejména potvrzení o studiu J. D. a J. D., soudní rozhodnutí, kterými byla schválena dohoda rodičů o svěření J., J. a A. matkám a závazek otce přispívat na děti, zprávu Úřadu práce v R., zprávu Městského úřadu v B. a Městského úřadu v R. aj. Nelze pominout ani skutečnost, že obviněný se nenechal na úřadu práce evidovat jako uchazeč o zaměstnání a že se neucházel ani o to, aby splnil podmínky pro případné pobírání sociálních dávek. Obviněný z vlastního rozhodnutí setrvával ve stavu, kdy neměl žádný stálý příjem ze zaměstnání a nesnažil se zajistit si dlouhodobější zaměstnání, když pracovní poměr po měsíci střídal. Uvedené důkazy si plně korespondují a společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr o vině obviněného Ing. A. D., s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud dále konstatuje, že plnění zákonné vyživovací povinnosti nespočívá jen v samotném placení výživného, ale i v tom, že osoba, která je povinna výživné platit, si z vlastní iniciativy zjistí všechny okolnosti ohledně placení výživného, tedy i to, zda oprávněná osoba je sama schopna se živit, případně zda se vyživovací povinnost znovu neobnovila.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Ing. A. D. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 a přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Ing. A. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal