ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.925.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 925/2013-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2013 o dovolání obviněného S. O. A. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 67 To 417/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 208/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 2 T 208/2012, byl obviněný S. O. A. uznán vinným z přečinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
I. nejpozději dne 24. května 2012, v P., ulici M., v bytě v pátém patře nacházejícím se naproti schodům do šestého patra domu, místnosti užívané jako ložnice, za účelem prodeje přechovával kokain v sedmi válečcích s obalem z plastového transparentního materiálu a v jedné polovině válečku s obalem z plastového transparentního materiálu, o čisté hmotnosti 123,689 gramu s koncentrací účinné látky kokainu base 48,9 % hmotnostních, o odpovídající čisté hmotnosti 60,483 gramu, a v šesti plastových sáčcích, o čisté hmotnosti 4,227 gramu, s koncentrací účinné látky kokainu base 62,5 % hmotnostních, o odpovídající čisté hmotnosti 2,641 gramu, přičemž kokain je uvedený v příloze č. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka zařazená do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách vyhlášené pod č. 62/1989 Sb.,
II. J. K., bytem H., okres P.-z., prodal kokain uvedený v příloze č. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka zařazená do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách vyhlášené pod č. 62/1989 Sb.
1. v únoru 2011, v P., v P. ulici, před restaurací S. n., v množství 1 gram za 2000,- Kč,
2. od února 2011 do 24. května 2012 v P. a od února 2012 i v P. v M. ulici, nejméně dvacetkrát vždy v množství 2 gramy za 3000,- Kč,
3. dne 24. května 2012, v M. ulici před domem, množství 1,579 gramu s koncentrací kokainu base 18,1 % o odpovídající čisté hmotnosti 0,286 gramu.
Za uvedené jednání byl obviněný S. O. A. odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci a to finanční částky ve výši 400.000,- Kč, 1 ks digitální váhy zn. Diamond, 1 ks digitální váhy MS 100 a 1 ks digitální váhy IS 90, 2x transparentních plastových sáčků s uzavíratelnou přítlačnou lištou o rozměrech cca 8x13 cm (jednoho s obsahem 74 kusů PE sáčku o rozměrech 7x4 cm, a druhého s obsahem 38 ks PE sáčků o rozměrech 7x4 cm).
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 2 T 208/2012, podal státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 67 To 417/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný S. O. A. byl při nezměněném výroku o vině pod bodem I. a II. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 2 T 208/2012, přečiny nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci a to finanční částky ve výši 400.000,- Kč, 1 ks digitální váhy zn. Diamond, 1 ks digitální váhy MS 100 a 1 ks digitální váhy IS 90, 2x transparentních plastových sáčků s uzavíratelnou přítlačnou lištou o rozměrech cca 8x13 cm (jednoho s obsahem 74 kusů PE sáčku o rozměrech 7x4 cm, a druhého s obsahem 38 ks PE sáčků o rozměrech 7x4 cm).
Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu 5 let.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 0 Nt 10126/2013, bylo rozhodnuto o účasti obviněného S. O. A. na amnestii prezidenta republiky z 1. 1. 2013, byl mu prominut zbytek trestu odnětí svobody v trvání 2 let uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 2 T 208/2012, s podmínkou, že se ve lhůtě 5 let nedopustí trestného činu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 67 To 417/2012, podal následně obviněný S. O. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoli v jeho případě uložení nepodmíněného trestu neumožňuje ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebyla splněna zákonná podmínka, že vzhledem k osobě odsouzeného by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život. Dále dovolatel uvedl, že v jeho případě byly splněny zákonné podmínky vylučující uložení trestu vyhoštění stanovené v §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, tento trest byl tedy uložen jako druh trestu, který zákon nepřipouští. Písemný překlad obžaloby mu nebyl doručen s předvoláním k hlavnímu líčení.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil tak, že navrhl jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených §38 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitka výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá a není tak způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný svou námitkou o nemožnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak to obviněný namítal s poukazem na porušení ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky obviněného směřující proti nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody nejsou dovolacím důvodem.
Mimo uplatněný důvod dovolání je také námitka obviněného týkající se toho, že písemný překlad obžaloby mu nebyl doručen s předvoláním k hlavnímu líčení, ale až v rámci odročeného hlavního líčení, která nesouvisí s porušením hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž s porušením procesních ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá.
Obviněný S. O. A. v dovolání dále uvedl, že v jeho případě byly splněny zákonné podmínky vylučující uložení trestu vyhoštění stanovené v §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, tento trest byl tedy uložen jako druh trestu, který zákon nepřipouští.
V ustanovení §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku je uvedeno, že soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku.
Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který v odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný má sice ještě formálně povolen trvalý pobyt v České republice vzhledem k předchozímu manželství s občankou Evropské unie, které však již bylo ukončeno rozvodem, avšak další negativní podmínky, jež by uložení trestu vyhoštění bránily, nejsou dány.
Podle §15a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. V posuzovaném případě však lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že za podmínku bránící uložení trestu vyhoštění nelze považovat tzv. družební poměr obviněného s P. L., který je evidentně vztahem účelovým, neboť oba ve svých výpovědích uvedli, že počátkem roku 2012 vztah ukončili a svědkyně P. L. uvedla, že se od obviněného odstěhovala v dubnu 2012. V daném případě se obviněný dopustil trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, který lze nepochybně označit jako obecně nebezpečný a jenž jako takový ohrožuje veřejný pořádek v České republice, což v odůvodnění svého rozhodnutí správně konstatoval odvolací soud. Veřejný pořádek představuje pojem, který sice není blíže vymezen právními předpisy, avšak v obecném právním smyslu představuje souhrn právních pravidel nebo zásad chování lidí na veřejnosti, přičemž musí jít o takové zásady a pravidla, na kterých je třeba bez výhrady trvat. Prostřednictvím veřejného pořádku se zajišťuje především nerušené fungování státních orgánů, výkon pravomoci úředních osob, důsledné uplatňování zákonnosti, ochrana obecných zájmů i práv a svobod lidí. Vážné důvody ohrožení veřejného pořádku může soud shledat nejen v případě spáchání trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných (§323 až 368 tr. zákoníku), ale též tehdy, jestliže se pachatel dopustil jiných trestných činů, např. obecně nebezpečných (§272 až 292 tr. zákoníku). Odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, když trestnou činnost obviněného považoval za vážný důvod ohrožení veřejného pořádku, a proto žádná zákonná překážka podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku nebránila uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu dodává, že se zcela ztotožňuje s názorem, že trestné činy nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jsou trestnými činy, které nejen v konkrétní trestní věci, ale i obecně vždy vážně ohrožují veřejný pořádek. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný S. O. A. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného S. O. A. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal