ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.930.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 930/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2013 o dovolání obviněného J. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 4 To 104/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 30/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 9 T 30/2013, byl obviněný J. L. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 2 tr. zákoníku (body 1), 2), 4) a 5) rozsudku) a zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3) rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1) dne 20. 2. 2013 kolem 9.17 hodin v R., okres K., na autobusové zastávce na ul. B., pod záminkou zjištění času poklepal na rameno M. H., přičemž se tato otočila a položila vedle sebe nákupní tašku, aby vytáhla z bundy mobil, tuto vzal a začal s ní utíkat, když v plátěné kárované tašce se nacházel občanský průkaz, průkaz zdravotní pojišťovny, průkaz k bankovnímu účtu České spořitelny, a.s., nepřenosná platební karta České spořitelny, a.s., Maestro, roční síťová jízdenka, průkaz do knihovny, 6 ks knih různých žánrů, dámská kožená peněženka, finanční hotovost ve výši 1.600,- Kč a kožená toaletní taštička s toaletními a drogistickými potřebami, vše v hodnotě 3.500,- Kč ke škodě M. H.,
2) dne 21. 2. 2013 v době kolem 13.30 hodin v B., okres K., na ul. V., vytrhl z ruky E. P., plátěnou kabelku černé barvy, ve které se nacházel občanský průkaz, průkaz zdravotní pojišťovny, finanční hotovost 300,- Kč, dámská koženková peněženka červené barvy a dioptrické brýle a utekl, kdy odcizením kabelky s věcmi způsobil E. P. škodu ve výši 880,- Kč,
3) dne 23. 2. 2013 kolem 6.45 hodin v B., okres K., na ul. S. poblíž domu, při procházení kolem G. M., uchopil za uši její látkovou nákupní tašku, kterou držela v levé ruce, a prudce jí trhl, v důsledku čehož jmenovaná, která stále rukou tašku držela, upadla na zem, kde ji obviněný ještě krátce vlekl do té doby, než se poškozená tašky pustila, a poté, co se takto zmocnil její tašky, ve které se nacházely dioptrické brýle poškozené v černém pouzdře, koženková peněženka a finanční hotovost ve výši 1.800,- Kč, z místa utekl,
4) dne 24. 2. 2013 kolem 7.45 hodin v B., okres K., poblíž prodejny K. na ul. 9. k., využil okamžiku, kdy J. K., nasedala na kolo, a odcizil z nosiče kola volně položenou šedou koženkovou kabelku, ve které se nacházela černá kožená peněženka s finanční hotovostí 400,- Kč, občanský průkaz a průkaz zdravotní pojišťovny, s nepřenosnou platební kartou VISA Komerční banky, a.s., plátěnými rukavicemi, lankovým zámkem a krabičkou cigaret zn. Viceroy, kdy J. K. odcizením kabelky s věcmi způsobil škodu ve výši 738,- Kč,
5) dne 28. 2. 2013 v době kolem 9.40 hodin v B., okres K., v blízkosti restaurace K. přistoupil k S. L. a vytrhl jí z levé ruky dámskou koženou kabelku, ve které se nacházela béžová koženková peněženka s finanční hotovostí ve výši 1.400,- Kč, kdy S. L. odcizením kabelky s věcmi způsobil škodu ve výši 1.640,- Kč,
přičemž jednáním v bodech 1), 2), 4) a 5) způsobil odcizením věcí škodu ve výši 6.758,- Kč, a jednání popsaného v bodech 1), 2), 4) a 5) se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 3 T 244/2012, který nabyl právní moci dne 4. 1. 2013, odsouzen pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let.
Za uvedené jednání byl obviněný J. L. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. L. uložena povinnost nahradit poškozeným:
- M. H., bytem R., škodu ve výši 3.500,- Kč,
- E. P., bytem B.-N. B., ul. V., škodu výši 300,- Kč,
- G. M., bytem B.-N. B., tř. Dr. E. B., škodu výši 3.250,- Kč,
- J. K., bytem B.-N. B., P., škodu výši 500,- Kč,
- S. L., bytem B.-N. B., ul. S., škodu výši 1.450,- Kč,
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené M. H. a E. P. odkázány se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 9 T 30/2013, podal obviněný J. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud Ostravě rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 4 To 104/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný J. L. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 4 To 104/2013, podal následně obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž dovolání zaměřil do výroku o vině pod bodem 3) rozsudku. Obviněný v dovolání namítl, že okresní soud nesprávně právně posoudil skutek uvedený pod bodem 3) rozsudku, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by se měl dopustit zvlášť závažného zločinu loupeže. Dále uvedl, že jednotlivé skutky spáchal v rozmezí několika dnů a obdobným způsobem provedení, tudíž z těchto okolností je patrné, že úmyslem obviněného stran skutku uvedeného pod bodem 3) nebylo provést „loupež“ za užití násilí. Dovolatel se dále odvolává na judikaturu a uvádí, že neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku, ale takové jednání je pouze krádeží. V daném případě poškozená G. M. nečekaným škubnutím (poté, co obviněný trhl za uši nákupní tašky) upadla na zem a poté tašku, kterou držela pořád v ruce, pustila. Dále obviněný podrobně rozebírá výpověď poškozené a její hodnocení okresním soudem.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že by obviněného v bodě 3) obžaloby zprostil.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. L.
Zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Přečinu krádeže podle §205 odst. l písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.
Přečinu krádeže podle §205 odst. l písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě.
Rozdíl mezi oběma trestnými činy je především ve znaku „násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“ u loupeže. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí tu je prostředkem, jímž si pachatel zajistí, že cizí věc se dostane do jeho dispozice. Násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí pachatel překonává či eliminuje odpor poškozeného. Uvedený znak chybí u krádeže, což znamená, že při krádeži pachatel získá cizí věc do své dispozice tak, že si ji vezme, aniž při tom překonává či eliminuje odpor jiné osoby.
Porovnají-li se skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, s uvedenými znaky zločinu loupeže, je zřejmé, že Okresní soud v Karviné rozhodl v souladu se zákonem, pokud posoudil skutek jako zločin loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku. Jednání obviněného proti poškozené evidentně spočívalo ve vynaložení fyzické síly, s jejímž použitím se obviněný snažil překonat odpor poškozené a vzít jí tašku s věcmi. Intenzitu vynaložené fyzické síly, se kterou obviněný vedl útok proti poškozené, přesvědčivě demonstruje to, že obviněný strhl poškozenou na zem a poté, co upadla, ji ještě asi 1-1,5 m vlekl po zemi. Tato část jednání obviněného jasně směřovala k tomu, aby její odpor překonal a aby tímto způsobem získal její tašku do své moci. Posoudit skutek jako krádež by přicházelo v úvahu za předpokladu, že by se jednání obviněného omezilo jen na nenadálé vytržení tašky z ruky poškozené. V takovém případě by šlo o krádež právě proto, že nenadálostí vytržení by obviněný v podstatě dosáhl toho, že poškozená by nekladla žádný odpor. Poškozená ovšem držela tašku natolik pevně, že se obviněnému nepodařilo ji vytrhnout. O krádež by tudíž šlo za situace, že by tím jednání obviněného skončilo. Obviněný ale pokračoval ve snaze vytrhnout tašku z ruky poškozené i přes její odpor, který se snažil překonat tím, že své jednání stupňoval vlečením poškozené cca 1-1,5 m po zemi. Tím obviněný překročil meze, v nichž bylo možné posoudit skutek jako krádež, a naplnil již znaky zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný J. L. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal