ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.99.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 99/2013-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2013 o dovoláních obviněných Ing. M. H. a Ing. P. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. 6 To 32/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 80/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 1 T 80/2011, byli obvinění Ing. M. H. a Ing. P. Š. (vedle spoluobviněného Ing. J. Č.) uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že
v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky Ing. J. Č. jako technický ředitel Obchodních tiskáren, akciová společnost, se sídlem K., P. (dále jen OTK) v blíže nezjištěné době nejpozději do měsíce března 2006 blíže nezjištěným způsobem získal za součinnosti Ing. M. H. jako generálního ředitele OTK a Ing. P. Š. jako finančního ředitele OTK, jimi podepsanou, antidatovanou a neplatným používaným až od 1. 5. 2004 opatřenou smlouvu s datem 12. 12. 2003, uzavřenou mezi OTK a AVENGER SALES LLC, se sídlem N. M. S., S., W., N. C., U. (dále jen AS) na pronájem a následně odkoupení lepícího zařízení SLEEVE a kontrolního zařízení BABYCAT v celkové hodnotě 222.120,- EUR, tuto předložil Ing. Č. v březnu 2006 na finanční oddělení OTK k proplacení, ač věděli, že smlouva je fiktivní, neboť její předmět byl již do OTK dodán na základě kupní smlouvy č. 08/09/03 a č. 09/09/03 ze dne 27. 11. 2003, neboť tuto faktickou smlouvu Ing. M. H. a Ing. P. Š. podepsali a Ing. J. Č. podmínky nákupu a dodání s dodavatelem GRIMEX s.r.o., se sídlem P., L. (dále jen GRIMEX) dojednal, a dále uvedli v březnu 2006 finančnímu řediteli OTK Ing. P. B., že se smlouva musí zaplatit, čímž se pokusili neoprávněně vyvést z OTK finanční prostředky a tyto zaslat na účet ve smlouvě uvedený, a to č. 50566512 vedený u ERSTE Bank, G., W., R., k čemuž v důsledku provedené kontroly nedošlo a škoda ve výši 222.120,- EURO, tj. 6.351.521,40 Kč ke škodě OTK nenastala.
Za uvedené jednání byl obviněnému Ing. M. H. i obviněnému Ing. P. Š. uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byli oba obvinění pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice s dozorem a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech v trvání pěti roků. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byly poškozené subjekty Obchodní tiskárny, akciová společnosti, se sídlem K., P. a SPGroup, akciová společnost, se sídlem P., M. n., odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 1 T 80/2011, podali odvolání obvinění Ing. M. H., Ing. P. Š., Ing. J. Č. a dále poškození SPGroup, a.s. a Obchodní tiskárny, akciová společnost. O podaných dovoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. 6 To 32/2012, tak, že z podnětu odvolání obviněných Ing. M. H. a Ing. P. Š. byl ohledně nich napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že za pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, který ve výroku o vině zůstal odvoláními nedotčen, byli obvinění podle §209 odst. 5 za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzeni
- Ing. M. H. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na pět let a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech v trvání pěti roků,
- Ing. P. Š. k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na čtyři roky a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech v trvání pěti roků.
Dále bylo rozhodnuto o trestu spoluobviněného Ing. J. Č. a odvolání obou poškozených byla podle §256 tr. řádu zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. 6 To 32/2012, podali obvinění Ing. M. H. a Ing. P. Š. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se shodně o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný Ing. M. H. v rámci své dovolací argumentace namítl, že z popisu skutku není zřejmé, kterou konkrétní osobu měl obohatit, neboť v průběhu dokazování nebylo dle jeho názoru nijak ověřeno, zda a komu skutečně patřil předmětný účet a kdo k němu měl dispoziční oprávnění. Pro závěr, že dovolatel hodlal obohatit sebe či spoluobviněné soud neměl žádné relevantní důkazy. I kdyby se však Nejvyšší soud České republiky ztotožnil s popisem skutku, nemůže se dle obviněného v žádném případě jednat o pokus zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Tvrdí, že on sám neučinil žádný konkrétní krok směřující k proplacení příslušné smlouvy, tudíž nebylo zjištěno, že by činil jakékoliv právně relevantní kroky k tomu, aby byla daná částka proplacena. Nebyl tak naplněn základní pojmový znak pokusu trestného činu, tj. úmysl jej spáchat. Obviněný se proto domnívá, že daný případ by mohl být posouzen maximálně jako příprava k trestnému činu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě opatřování prostředků, tj. zmíněné smlouvy, kterou však údajně prokazatelně neopatřoval. Vrchní soud se nezabýval otázkou, zda se v tomto případě nejednalo o tzv. nezpůsobilou přípravu ve smyslu §46 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že samotné předložení uvedené smlouvy spoluobviněným Ing. J. Č. nemohlo vést k následku spočívajícím v jejím proplacení. Dle provedeného auditu smlouva nebyla ve společnosti evidována a tudíž nemohlo dojít bez dalšího k jejímu zaplacení.
Z uvedených důvodů obviněný Ing. M. H. závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. P. Š. ve svém dovolání uvedl, že odvolací soud se při svém rozhodování nevypřádal se dvěmi podstatnými skutečnostmi, které by v jeho případě mohly vést k jinému posouzení věci. Předně jde o skutečnost, že faktury dodané firmou Grimex obsahovaly prakticky mezinárodní formát DIČ, ačkoliv šlo o faktury z roku 2003. Obviněný se proto domnívá, že jeho tvrzení o možném použití tohoto formátu DIČ na smlouvách, které nebyly vyhotovovány ze strany OTK K., ale zřejmě dodavatelem, nabývá v tomto světle na vážnosti. Tyto pochybnosti dovolatel vznesl již v podaném odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, avšak odvolací soud na ně nijak nereagoval. Dále obviněný vytýká odvolacímu soudu posouzení jeho účasti a přítomnosti na schůzce konané dne 31. 3. 2006 v OTK v K., kdy soud dospěl k závěru, že se schůzky mohl zúčastnit, i když nebyl zapsán v knize návštěv, neboť ani jeho návštěva dne 28. 2. 2006 v OTK K. nebyla v knize návštěv zapsána. V průběhu dokazování nebyl dle obviněného proveden žádný důkaz návštěvní knihou, soud tedy vycházel buď z důkazu, který nebyl vůbec proveden, nebo z nějakého neověřeného tvrzení. Obviněný má za to, že uvedená pochybení mohla vést k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo i jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení jeho jednání a dodává, že i kdyby se soud s příslušnými námitkami vypořádal, měly by mít vliv alespoň na posouzení jeho jednání nikoliv jako pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť k dokonání trestného činu nedošlo, ale jako přípravy k trestnému činu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku.
S přihlédnutím ke shora uvedenému obviněný Ing. P. Š. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu v obou případech zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obvinění Ing. M. H. a Ing. P. Š. sice podali dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak převážnou většinou uplatněných námitek nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Tvrzení obou obviněných, že se vytýkaného jednání nedopustili, ale i výhrady obviněného Ing. P. Š. týkající se možného použití formátu DIČ na smlouvách a posouzení jeho účasti a přítomnosti na schůzce konané dne 31. 3. 2006 v OTK v K., je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování soudy obou stupňů co do jejich věrohodnosti či průkaznosti. Obvinění se tak svými dovoláními domáhají pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Zmíněné námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové a tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela právně irelevantní.
Navíc většina námitek uváděných obviněnými v dovoláních byla již uplatněna v předchozích stádiích trestního řízení i v odvoláních a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných Ing. M. H. a Ing. P. Š.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno formálně podřadit pouze námitku obviněného Ing. M. H., že dle jeho mínění nebyl naplněn základní pojmový znak pokusu projednávaného trestného činu, tj. úmysl jej spáchat. Podle něj z popisu skutku není zřejmé, kterou konkrétní osobu měl obohatit, on sám neučinil žádný konkrétní krok směřující k proplacení příslušné smlouvy, tudíž nebylo zjištěno, že by činil jakékoliv právně relevantní kroky k tomu, aby byla daná částka proplacena. Obviněný se proto domnívá, že daný případ by mohl být posouzen maximálně jako příprava k trestnému činu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě opatřování prostředků, tj. zmíněné smlouvy, kterou však údajně prokazatelně neopatřoval.
Podle ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Obohacením se přitom rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob. Ze zákonného znaku „obohatí jiného“ totiž nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. (Srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoníku II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 2057 – 2058 s.).
Z citovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku není třeba, aby ve skutkové větě byla uvedena konkrétní osoba či osoby, které měl pachatel svým jednání obohatit. Navíc účet uvedený ve fiktivní nájemní smlouvě vedený u Erste Bank v R. byl ještě v roce 2006 používán svědkem P. a jeho propojení na obviněné se ukázalo jako nezpochybnitelné.
V případě projednávané věci byli obvinění usvědčeni ze spáchání předmětné trestné činnosti zejména na podkladě listinných důkazů, které byly posuzovány a hodnoceny v souladu s výpověďmi obviněných a svědků. V průběhu trestního řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obvinění Ing. M. H. a Ing. P. Š. jako statutární zástupci OTK uzavřeli jako nájemci dne 12. 12. 2003 s firmou Avenger Sales se sídlem v U. jako pronajímatelem (č. l. 40 – 41 spisu) nájemní smlouvu na pronájem lepícího zařízení Sleeve a kontrolního zařízení Babycat, ovšem tato smlouva byla od počátku smlouvou fiktivní a měla být v budoucnu použita k opětovné úhradě již dodaných strojů Sleeve a Babycat, tedy k duplicitní platbě, když tyto stroje byly fakticky již uhrazeny. Daný závěr velmi podrobně odůvodnil nalézací soud ve svém rozhodnutí, na které je možno v tomto směru beze zbytku odkázat.
Podle zápisu z jednání představenstva OTK ze dne 30. 3. 2006 (č. l. 788), na kterém byl přítomen i místopředseda představenstva obviněný Ing. M. H., bylo na tomto jednání rozhodnuto neprovádět platby plynoucí z předmětné nájemní smlouvy. Dle svědecké výpovědi Ing. P. B. došlo dne následujícího po zasedání představenstva ze dne 30. 3. 2006 (tj. 31. 3. 2006) v sídle OTK k jednání obviněných Ing. J. Č., Ing. P. Š. a Ing. M. H. s jmenovaným svědkem, na kterém Ing. M. H. hovořil o tom, že příslušnou nájemní smlouvu je třeba proplatit a že v případě neproplacení by společnosti vznikaly další sankce. Obvinění účast na této schůzce popírají, avšak jejich tvrzení bylo nalézacím i odvolacím soudem, s nimiž se v tomto směru Nejvyšší soud ztotožňuje, shledáno jako účelové učiněné pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Naopak výpovědi svědků (zejména svědka Ing. P. B.) byly posouzeny jako věrohodné. Svědek Ing. P. B. vypovídal shodně po celou dobu trestního řízení včetně řízení přípravného a jeho výpověď vyzněla jako zcela logická.
Přestože návštěva obviněného Ing. P. Š. na schůzce konané dne 31. 3. 2006 v sídle OTK není zadokumentována v návštěvní knize vedené ve vrátnici OTK, nesvědčí dle přesvědčení Nejvyššího soudu tato skutečnost o tom, že se tento obviněný dané schůzky nezúčastnil. Obviněný Ing. P. Š., bývalý finanční ředitel OTK, mohl bezpochyby do objektu OTK vstoupit bez toho, že by se zapisoval do návštěvní knihy, a to zejména za situace, kdy šel za generálním ředitelem Ing. M. H. a na jeho pozvání, navíc jako dřívější zaměstnanec byl v OTK všem znám a i ostatní obvinění se ve svých výpovědích shodli na tom, že ne všechny osoby vstupující do objektu OTK museli být nutně zapsány do návštěvní knihy. Dle svědeckých výpovědí, které byly vyhodnoceny jako věrohodné, obviněný Ing. M. H. opakovaně trval na proplacení předmětné nájemní smlouvy a obviněný Ing. P. Š. na výše zmíněném jednání dne 31. 3. 2006 nesdělil, že příslušné stroje již byly v minulosti zaplaceny, ač mu tato skutečnost byla známa, tj. věděl, že předmětná nájemní smlouva je fiktivní a má sloužit k podvodnému vylákání v ní uvedených finančních prostředků. Soud prvního stupně na mnoha stranách odůvodnění svého rozsudku rozebral všechny v řízení provedené důkazy, náležitě se vypořádal s tím, proč svědecké důkazy hodnotí jako věrohodné a nadto v souladu s listinnými důkazy a naopak z jakých důvodů obhajobu obviněných považuje za vyvrácenou. Dovolatelé sice prosazují vlastní verzi průběhu skutkového děje, ale výsledky dokazování jsou odlišné, proto ani Nejvyšší soud nemohl námitkám obviněných přisvědčit.
Je tak zřejmé, že předmětná nájemní smlouva byla vytvořena a podepsána v podvodném úmyslu vylákat v ní uvedené finanční prostředky. U obviněných byl prokázán společný úmysl, který zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování totožného cíle.
Na základě výše uvedených skutečností je proto možno učinit závěr, že dovoláními napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Bylo prokázáno, že obvinění Ing. M. H. a Ing. P. Š. svým výše popsaným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněných byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jejich vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud České republiky proto shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami a z tohoto důvodu dovolání obviněných Ing. M. H. a Ing. P. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná