ECLI:CZ:NS:2013:4.TZ.13.2013.1
sp. zn. 4 Tz 13/2013-20
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. G. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 8 To 82/2010, ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu pro mládež pod sp. zn. 1 Tm 1/2005, nyní pod sp. zn. 1 Tm 4/2010, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 8 To 82/2010 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1, §148 odst. 1 písm. c), §2 odst. 5, 6 a §286 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného V. G.
Napadené usnesení se zrušuje a zrušuje se i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 1 Tm 4/2010.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Hradci Králové se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 1 Tm 1/2005, byli obvinění V. G. a mladistvý uznáni vinnými ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 ( dále jen tr. zák.). Obviněný V. G. byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Územní pracoviště Rychnov nad Kněžnou, se sídlem P., částku 58.381,- Kč a M. Š., částku 8.946,- Kč na náhradě škody.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 1 Tm 1/2005, podali obvinění V. G. a mladistvý odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud pro mládež, rozsudkem ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005, tak, že napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného V. G. podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích týkajících se tohoto obviněného a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný V. G. uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s mladistvým Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Územní pracoviště Rychnov nad Kněžnou, se sídlem P., náhradu škody ve výši 58.381,- Kč a M. Š., náhradu škody ve výši 8.946,- Kč. Odvolání mladistvého bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005, podali následně obviněný V. G. a mladistvý prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O dovolání obviněných rozhodl Nejvyšší soud České republiky, jako soud pro mládež, usnesením ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1373/2005, tak, že obě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný V. G. dále podal ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06, tak, že byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005, ve výrocích týkajících se obviněného V. G. zrušen.
Vrchní soud v Praze pak sám ve věci provedl dokazování ve smyslu požadavků Ústavního soudu, na základě kterého rozhodl o odvolání obviněného V. G. rozsudkem ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007, tak, že napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného V. G. podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích týkajících se tohoto obviněného a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný V. G. uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s mladistvým Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Územní pracoviště Rychnov nad Kněžnou, se sídlem P., náhradu škody ve výši 58.381,- Kč a M. Š., náhradu škody ve výši 8.946,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007, podal následně obviněný V. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O dovolání obviněného V. G. rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 884/2007, tak, že dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 884/2007 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 To 20/2007, obviněný V. G. opět napadl ústavní stížností. Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2900/07, ústavní stížnost odmítl.
Obviněný V. G. podal v předmětné věci čtyři návrhy na povolení obnovy řízení, které byly soudy obou stupňů zamítnuty a to :
1) návrh na povolení obnovy řízení ze dne 20. 2. 2006
2) návrh na povolení obnovy řízení ze dne 2. 10. 2008
3) návrh na povolení obnovy řízení doručený dne 8. 7. 2010, který byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 1 Tm 4/2010, zamítnut. Proti zamítavému usnesení podal obviněný V. G. stížnost, o které rozhodl Vrchní soudu v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 8 To 82/2010, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
4) návrh na povolení obnovy řízení ze dne 25. 6. 2012
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 8 To 82/2010, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. G. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §147 odst. 1, §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §286 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného V. G.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ve věci mělo být nařízeno, již s ohledem na navrhované nové důkazy, veřejné zasedání, v jehož rámci by byli slyšeni navrhovaní svědci, aby mohlo být posouzeno, zda jejich výpovědi obsahují nové skutečnosti, které by mohly vést k jinému rozhodnutí o vině obviněného. Pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani soud stížnostní, když na základě stížnosti obviněného V. G., ve které byli svědci konkretizováni, jejich výslechy neprovedl a nevyhodnotil z nich zjištěné skutečnosti samostatně i ve vztahu k již ve věci známým důkazům, zda nemohou vést ke změně výroku o vině obviněného.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 8 To 82/2010 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 1 Tm 4/2010, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. G. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadená usnesení zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, se povolí, a to i dříve, než nastaly skutečnosti uvedené v §48 odst. 6 a 7 trestního zákoníku, také tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit rozhodnutí o trestu.
Za nové skutečnosti se považují takové, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Obnově nebrání, že obviněný o existenci těchto skutečností věděl, ale z jakýchkoli důvodů je neuvedl, rozhodující je, zda tyto skutečnosti byly známy orgánům činným v trestním řízení, které ve věci rozhodovaly. Novou skutečnost je třeba zpravidla prokázat novými důkazy, novým důkazem je důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní stranou nebo proveden. Jde např. o výpověď dosud nevyslechnutého svědka, obsah nově opatřené listiny apod. Při rozhodování, zda má být povolena obnova řízení, je povinností soudu přezkoumat, zda navrhovaný důkaz je důkazem novým, soudu dříve neznámým, a zda by na základě něho mohlo dojít k jinému rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů v rámci obnovovacího řízení tedy nemůže přesahovat zjištění, zda by navrhovaný důkaz sám nebo ve spojení s již provedeným dokazováním mohl vést k jinému rozhodnutí ve věci. Povolení obnovy řízení je přitom rozhodnutím obligatorním při splnění podmínek §278 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že dne 8. 7. 2010 bylo Krajskému soudu v Hradci Králové doručeno podání obviněného V. G., které obsahovalo návrh na povolení obnovy řízení a dále žádost o ustanovení obhájce JUDr. I. Brože. V podání obviněného bylo uvedeno, že se objevily nové skutečnosti, které by chtěl soudu sdělit osobně a které mohou prokázat jeho nevinu. Řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 Tm 4/2010. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 1 Tm 4/2010, zamítnul podle §283 písm. d) tr. ř. žádost obviněného V. G. o obnovu řízení. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že obviněný ve svém (v pořadí již třetím) návrhu na obnovu opakuje, že se trestného činu vraždy, jímž byl pravomocně uznán vinným, nedopustil, opakovaně tedy namítá skutečnosti, kterými se zabýval jak krajský soud, tak vrchní soud a rovněž i Nejvyšší soud České republiky v rámci dovolání a Ústavní soud v rámci ústavní stížnosti. Pokud v tomto návrhu obviněný mluví o svědkovi a pachateli trestného činu, za který byl uznán vinným, pak mluví obecně, nikoli konkrétně.
Proti zamítavému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný V. G. stížnost, o které rozhodl Vrchní soudu v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 8 To 82/2010, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V odůvodnění svého usnesení se ztotožnil se všemi argumenty krajského soudu a dále konstatoval, že na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že obviněný v rámci podané stížnosti konkretizoval jméno údajného pachatele trestného činu, kterým měl být F. S. i údajného svědka, jímž byl R. R. Obviněný nově navrhl provedení dalších důkazů a to výpovědí svědků B. L. a R. B., avšak dle názoru vrchního soudu sice obviněný uvádí jména svědků, ale předmět výslechu těchto svědků udává pouze v obecné rovině, aniž by skutečnosti, které měly být výpověďmi těchto svědků prokazovány jakkoli konkretizoval.
Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že obecně platí, že nové skutečnosti a důkazy nejsou zjišťovány v řízení o povolení obnovy orgány činnými v trestním řízení z úřední povinnosti, ale je třeba je předložit soudu spolu s návrhem na obnovu k posouzení, zda jejich existence v případě pravdivosti může sama o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi a důkazy odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci a tím dostatečně zpochybnit správnost původního rozhodnutí. Úkolem soudů v řízení o povolení návrhu na obnovu není posuzovat vinu či nevinu obviněného, takový postup by byl považován za postup zjevně překračující rámec úkolů obnovovacího řízení. Úkolem soudu je posoudit, zda se jedná o důkazy nové, v původním řízení neznámé, a zda jsou tyto důkazy způsobilé vést k odlišným skutkovým zjištěním, resp. zda by na základě nich mohlo dojít k jinému rozhodnutí ve věci.
Podle §286 odst. 2 tr. ř. může soud zamítnout návrh z důvodů uvedených v §283 písm. a) až c) i v neveřejném zasedání. Z důvodu uvedeného v §283 písm. d) může návrh zamítnout v neveřejném zasedání pouze v tom případě, že návrh opřený o tytéž skutečnosti a důkazy byl již dříve pravomocně zamítnut a návrh nově podaný je jen jeho opakováním.
Rozlišujícím momentem, zda je nově podaný návrh jen opakováním předchozího návrhu, je obsah nové skutečnosti nebo důkazu, nikoli napadené rozhodnutí nebo jeho výrok. Byl-li tedy předtím zamítnut návrh na povolení obnovy, v němž ohledně některého výroku byl uplatňován určitý důkaz, není opakováním návrhu, když v novém návrhu je uplatňován vůči témuž výroku důkaz jiný. Je-li opakovaný návrh na povolení obnovy řízení sice založen na shodných skutkových námitkách jako zamítnutý návrh dřívější, avšak uváděné shodné skutečnosti jsou podloženy jinými (novými) důkazy, nelze návrh projednat v neveřejném zasedání podle §286 odst. 2 tr. ř. věty druhé, ale musí se konat veřejné zasedání podle §286 odst. 1 tr. ř. (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č.57/1991).
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky měl Krajský soud v Hradci Králové v tomto v pořadí již třetím řízení o návrhu na povolení obnovy nařídit veřejné zasedání, kde by byl vyslechnut obviněný V. G. ohledně navrhovaných nových důkazů a případně jmenovaní a konkretizovaní svědci, aby soud mohl s jistotou posoudit, zda jejich výpovědi obsahují nové skutečnosti, které by minimálně zpochybnily správnost původních skutkových zjištění a byly odlišné od důkazních závěrů učiněných v původním řízení. Příslušný soud pak je povinen hodnotit nové důkazy ve vztahu k souhrnu ostatních důkazů, avšak nejprve musí být provedeny všechny důkazy, které mají být hodnoceny. Je zřejmé, že může dojít situaci, že se soud opětovně přikloní ke správnosti skutkového děje tak, jak vyhodnotil v původním řízení, avšak pro tento závěr musí být vytvořen potřebný důkazní podklad a závěr pak náležitě a logicky odůvodněn (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 95/1999). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že navržené důkazy výslechem svědků B. L. a R. B. obviněný již uplatnil v doplnění svého návrhu na povolení obnovy řízení ze dne 2. 10. 2008, avšak důkaz výslechem těchto svědků dosud proveden nebyl.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soudu České republiky k závěru, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 1 Tm 4/2010, byl porušen zákon v ustanovení §286 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného V. G. Zmíněné pochybení nepravil ani Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodující v předmětné věci, neboť stížnost obviněných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 1 Tm 4/2010, zamítl stížností pro porušení zákona napadeným usnesením ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 8 To 82/2010. Porušil tedy zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §2 odst. 5, věty první, tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z obsahu trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 Tm 4/2010 jednoznačně vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové v posuzovaném případě nezjistil skutkový stav věci v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, důkazy chybně zhodnotil, v důsledku čehož byl napadeným usnesením porušen zákon i v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného V. G.
Nejvyšší soud České republiky proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 8 To 82/2010 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1, §148 odst. 1 písm. c), §2 odst. 5, 6 a §286 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného V. G. a podle §269 odst. 2 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž aby při svém rozhodování respektoval všechna zákonná ustanovení včetně ustanovení §286 odst. 2 tr. ř. s tím, že ve veřejném zasedání provede potřebné důkazy pro rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal