ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1553.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1553/2012-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. ledna 2013 o dovolání obviněné D. B. (roz. H.) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2012, č. j. 4 To 7/2012-1154, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 2/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2012, č. j. 4 To 7/2012-1154, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen z podnětu odvolání obviněné v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2011, č. j. 53 T 2/2011-1016, kterým byla obviněná uznána vinnou v bodě I. 1-22) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II. 1-4) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, v bodě III. 1-3) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a v bodě IV. 112) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců (body I., II., III.) a podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků (bod IV.), když pro výkon trestu odnětí svobody byla podle §56 odst. 2 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou, o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. a nově bylo vrchním soudem rozhodnuto podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2009, č. j. 39 T 11/2008-1198, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 4 To 23/2009, a to ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (bod I. 1-22), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod II. 1-4), zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (bod III. 1-13) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod IV.) a byla odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku (body I. a II.) za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku (body III. a IV.) za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k samostatnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, když pro výkon uložených trestů odnětí svobody byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou a o nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2012, č. j. 4 To 7/2012-1154, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém dovolání obviněná nejprve popisuje průběh dosavadního řízení, poukazuje na argumentaci, která byla uplatněna v řádném opravném prostředku a se kterou se dle jejího mínění soud druhého stupně nedostatečně vypořádal. V dovolání (shodně s argumentací uplatněnou v odvolání) uvádí, že časová přetržka bezmála čtrnácti měsíců mezi jednáním uvedeným pod body I. a jednáním pod bodem II., mělo být posouzeno jako pokračující trestný čin podvodu. Vrchnímu soudu v Olomouci vytýká, že jednání následující po jednání popsaném v bodě I. posoudil jako nový skutek – recidivu a nepřisvědčil její námitce, že by celá trestná činnost od roku 2004 až do roku 2009 měla být posouzena jako jeden jediný pokračující trestný čin. Právě s ohledem na tu skutečnost, že se jednalo o shodnou trestnou činnost v delší časové době, nebylo možno útoky od sebe oddělovat. V další části svého dovolání odkazuje na znění §116 tr. ř. a dovozuje, že „se jedná o blízkou časovou souvislost k předmětu útoku, tzv. objektivní souvislost, přičemž časová souvislost může být přerušena, jestliže pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti, což u obviněné v žádném případě nenastalo“. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně a po zrušení věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné navrhla dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné, neboť mezi jednáním uvedeným v bodě II. a III. bylo obviněné doručeno usnesení o sdělení obvinění, stejně jako v případě jednání popsaném v bodě IV. Časová přetržka čtrnácti měsíců, kdy obviněná trestnou činnost nepáchala, resp. nebylo prokázáno, že by v uvedené době někoho podvedla, podle státní zástupkyně rozděluje trestnou činnost mezi body I. a II.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná prostřednictvím obhájce ve svém dovolání mj. také zpochybnila závěry soudů ohledně výše škody, kterou měla svým jednáním podle skutkového zjištění soudů poškozeným způsobit. Poukázala na to, že „celková škoda prokázána nebyla, žel obviněné chyběly hmatatelné pravomocné doklady či jiné nesporné doklady, kterými by prokázala, že uplatňovaný nárok jednotlivých poškozených je spíše v kategorii lichvy, je v kategorii, že tito tzv. poškození využívají současné situace odsouzené, aby získali vyšší finanční prostředky, nebo tyto nadhodnocené částky použili k jiným účelům“. Takto koncipovanou námitku je nutno označit za námitku irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, neboť jí je namítáno nesprávné hodnocení důkazů a v důsledku toho pak nesprávné skutkové zjištění ohledně výše způsobené škody. K problematice zjištění skutkového stavu věci je nutno upozornit na to, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Otázkou celkové výše škody se zabýval soud druhého stupně na str. 40 svého rozsudku, přičemž jeho závěry odpovídají jak ustanovení §2 odst. 6 tr. ř, tak ustanovení §125 tr. ř.
Za právně relevantní je možno označit pouze tu část dovolání, kde obviněná vyslovuje svůj názor, že její jednání mělo být posouzeno jako „jeden jediný pokračující trestný čin“. V souvislosti s odsouzením obviněné je nutno uvést, že jednání uvedeného pod bodem I. 1-22) se podle skutkového zjištění soudu obviněná dopustila v době od května 2004 do 8. 12. 2005, jednání pod bodem II. 1-4) od konce ledna 2007 do 16. 3. 2007, jednání pod bodem III. od 23. 5. 2007 do 29. 5. 2009 a jednání pod bodem IV. ve dnech 9. 9. 2009 až 23. 9. 2009. Ustanovení §116 tr. zákoníku za pokračování v trestném činu považuje takové jednání, jehož jednotlivé útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Obviněná prostřednictvím obhájce právě na uvedené ustanovení odkazuje s tím, že celé její jednání od roku 2004 až do konce května 2009 vykazuje shora uvedené znaky, a proto také mělo být jako jeden jediný trestný čin posouzeno. Obviněná však zcela přehlíží ustanovení §12 odst. 11 tr. ř., které konstatuje, že „pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek“. Je tedy třeba obhajobu upozornit na to, že zmíněné ustanovení samo používá termín pokračování, ale současně uvádí, že za situace, kdy i po sdělení obvinění bylo obviněnou pokračováno v jednání, pro které byla stíhána, pak se nelze dovolávat ustanovení §116 tr. ř. Přitom z důkazů založených ve spise je nepochybné, že obviněné bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno dne 14. 5. 2007 (bod II. 4), přesto se dalšího jednání dopouští dne 23. 5. 2007 (bod III. 1) a následovala další jednání (poslední 29. 5. 2009), pro které jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání dne 7. 7. 2009, ale i přes tuto skutečnost se obviněná dopouští dalšího jednání ve dnech 9. 9. 2009 až 23. 9. 2009. Z této základní a velmi stručné chronologie je patrno, od kterého okamžiku je datována trestná činnost obviněné, a od kterého data je třeba jednání obviněné posuzovat jako nový skutek. Je zcela nepochybné, že těmito mezníky se stalo doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné (nejprve dne 14. 5. 2009 a následně další dne 7. 7. 2009), které bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu. Z uvedeného je tedy jednoznačné, že jednání, kterého se obviněná dopustila po 14. 5. 2009, nemůže být součástí pokračujícího jednání ve smyslu 116 tr. zákoníku a tvořit s útoky před tímto datem skutkovou podstatu jednoho trestného činu. Obdobná je pak situace následující po doručení usnesení dne 7. 7. 2009 ve vztahu k předcházejícímu jednání.
Z pohledu aplikovatelnosti §116 tr. zákoníku by bylo možno se zabývat spíše otázkou pokračování mezi jednáním obviněné pod bodem I. a II., kdy mezi jednáním nedošlo k doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné, jako je tomu v případě jednání popsaného pod body III. a IV., ale došlo k časové přetržce v trvání 14 měsíců. Jednání obviněné pod bodem II. z hlediska uplatněné obhajoby je však téměř nepodstatné, neboť v období od konce měsíce ledna 2007 do 16. 3. 2007 měla obviněná svým jednáním způsobit škodu ve výši 1. 865.000 Kč (bod II. 1-4), což je však z pohledu obhajoby škoda nepodstatná ve vztahu ke škodě, kterou měla způsobit jednáním popsaným pod bodem I. 1-22) – 30.023.875 Kč či jednáním popsaným pod bodem III. 1-13) – 19.561.800 Kč. S ohledem na výši způsobené škody jednáním popsaným pod bodem I., kdy škoda přesáhla hranici 5.000.000 Kč pro aplikování kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, je pak zásadní z pohledu obviněné dosáhnout toho, aby celé její jednání od roku 2004 do 23. 9. 2009 bylo kvalifikováno jako jeden trestný čin a této kvalifikaci je pak podřízena veškerá obviněnou uplatněná argumentace. Uvedené argumentaci však nebylo možno z důvodů shora uvedených přisvědčit (s ohledem na doručená usnesení o zahájení trestního stíhání – viz shora) a ve vztahu k časové přetržce mezi jednáním obviněné popsaným bod bodem I. a II. výroku rozsudku soudu druhého stupně pak mj. s ohledem na rozhodnutí č. R 32/2004-I. Sb. rozh. tr., které uvádí, že z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu (§116 TrZ) je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak, za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 TrZ, lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců. V předmětné trestní věci však bylo zjištěno, že mezi jednáním obviněné pod body I. a II. uplynula doba delší čtrnácti měsíců, a proto Nejvyšší soud je toho názoru, že v dané věci nelze ani v případě jednání obviněné, které je popsáno pod body I. a II. použít ustanovení §116 tr. zákoníku.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann