ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.419.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 419/2013-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. května 2013 o dovolání obviněného Ing. R. P . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2012, č. j. 6 To 1/2012-1162, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 9/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2011, č. j. 53 T 9/2010-1016, byl obviněný Ing. R. P. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin mu byl podle §211 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, přičemž podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu tří roků. Obviněný S. P. (odsouzený týmž rozsudkem) byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010, č. j. 92 T 43/2010-420, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 8 To 441/2010, byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu tří roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010, č. j. 92 T 43/2010-420, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 8 To 441/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného S. P. nahradit poškozené Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s. se sídlem Praha 1, Jeruzalémská 964/4, IČ: 44848943, škodu ve výši 242.955,50 Kč. Obviněný I. E. byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, přičemž za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2009, č. j. 10 T 51/2008-132, mu byl uložen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu tří roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2009, č. j. 10 T 51/2008-132, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2012, č. j. 6 To 1/2012-1162, byl z podnětu odvolání obviněných Ing. R. P. a S. P. napadený rozsudek částečně zrušen ohledně obou obviněných, a to v celém rozsahu a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl zrušen výrok o vině a náhradě škody z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, č. j. 91 T 133/2008-442, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 9 To 116/2009, a obviněný Ing. R. P. byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku. Za tento zločin mu byl podle §211 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání pěti let. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Obviněný S. P. byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2010, č. j. 92 T 43/2010-420, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 8 To 441/2010, byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu tří roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne ze dne 15. 7. 2010, č. j. 92 T 43/2010-420, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 8 To 441/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného S. P. nahradit poškozené Českomoravské záruční a rozvojové bance, a. s., se sídlem Praha 1, Jeruzalémská 964/4, IČ: 44848943, škodu ve výši 242.955,50 Kč.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení hmotně právního ustanovení – vymezení skutku úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zák. č. 40/2009 Sb. – ve vztahu k subjektivní stránce jeho jednání – právní úpravě zavinění“. Tvrdí, že po subjektivní stránce nemohl naplnit skutkovou podstatu zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, protože v subjektivní stránce trestného činu absentoval úmysl trestný čin spáchat. Popírá, že by úmyslně při sjednávání úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru uvedl nepravdivé údaje nebo podstatné údaje zamlčel. Je toho názoru, že v průběhu dokazování nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil o tom, že by se popsaného skutku dopustil úmyslně. Má za to, že důkazy, které byly provedeny, k subjektivní stránce vůbec nesměřují a že úmyslné jednání tedy z nich dovozovat nelze. Dodal, že rozsudek Vrchního soudu v Praze na str. 19 uvádí, že se dokazování soustředilo pouze na objasnění skutečností, zda příslušné předkládané doklady obviněnými v souvislosti s jednáním o uzavření úvěru obsahovaly nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Sám obviněný popírá, že by věděl o tom, že údaje v žádosti o poskytnutí úvěru jsou nepravdivé a je přesvědčen, že je nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že je osobou vysokoškolsky vzdělanou, vykonávající činnost soudního znalce. Namítá dále, že zavinění rovněž chybí v posouzení otázky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Je-li trestný čin spáchán ve spolupachatelství, musí jít o úmyslné společné jednání dvou nebo více osob. V této souvislosti bylo podle obviněného zcela opomenuto, že se spoluobviněným P. jednal v dohodě výhradně ve smyslu řádného podnikání, nikoliv v dohodě o protiprávním jednání. Domnívá se proto, že ze strany spoluobviněného P. šlo o předem naplánovaný exces z rámce společné – legální dohody, za něž nemůže být trestně odpovědným a spoluobviněný P. by měl být za své jednání odpovědný sám. Podle názoru obviněného se k otázce excesu ze spolupachatelství obdobně vyjádřil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tdo 547/2002. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2012, č. j. 6 To 1/2012-1162, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se dovolatel v celém rozsahu obžaloby zprošťuje, případně, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Uvedl, že úmyslné zavinění se vyžaduje k znakům základní skutkové podstaty, tj. k uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů. Ke znakům kvalifikovaných skutkových podstat, tedy i ke způsobení značné škody, postačuje s ohledem na ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, a to i z nedbalosti nevědomé. Již v tzv. skutkové větě odvolací soud výslovně konstatoval, že oba obvinění při sjednávání úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru „předložili listiny s údaji, o nichž věděli, že jsou nepravdivé“ a že dále při předkládání listin podmiňujících čerpání úvěru „jednali s vědomím, že bance předložené listiny - doklady o dodavatelsko-odběratelském zajištění projektu a faktury jsou nepravdivé a fiktivní, deklarované podnikatelské subjekty - dodavatelé předložené dokumenty a faktury nevystavili a zboží nedodali“. V odůvodnění svého rozhodnutí (zejména na str. 47 - 48) pak nalézací soud, s jehož zjištěními se odvolací soud ztotožnil, mj. konstatoval, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 29. 8. 2005 a úvěr čerpán ve dnech 30. 8., 31. 8., 18. 9. a 10.10. 2005, přičemž až dne 9. 11. 2005 byla uzavřena smlouva s M. Š. na nákup staršího technologického zařízení pro zpracování biomasy a pro výrobu a expedici pelet. Obviněný Ing. P. tedy věděl, že v době, kdy byl čerpán úvěr, společnost EKORP nemůže mít žádné pravdivé faktury vztahující se k účelu, na který byl úvěr poskytnut, neboť ještě nevyvíjí žádné aktivity, které by mohly být pravdivými fakturami dokladovány. Navíc společnost posléze zakoupila starší technologické zařízení, kdežto v bance předkládaných dokladech je vícekrát hovořeno o nákupu nové technologie. Dále nalézací soud konstatoval, že obviněný Ing. P. věděl, že peníze z úvěru jsou zasílány přímo na účet společnosti EKORP, s. r. o., a M. P., nikoli tedy na účty údajných dodavatelů technologií. Státní zástupce je přesvědčen, že tato skutková zjištění dostatečně opravňují k závěru, že ve vztahu k uvedení nepravdivých skutečností v dokladech podmiňujících uzavření úvěrové smlouvy a čerpání úvěru oba obvinění, tj. i dovolatel, jednali v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nalézací soud dovodil přímý úmysl obviněných též ve vztahu k okolnosti, že úvěr nebude splácen (str. 55 rozsudku) a tento závěr nijak nezpochybnil ani soud odvolací. Za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu je však třeba považovat celý úvěr poskytnutý na podkladě sdělení nepravdivých údajů, neboť škoda peněžnímu ústavu vzniká již vyplacením úvěrových prostředků. Jak státní zástupce konstatuje, ve světle tohoto právního názoru je pak se závěrem o existenci přímého úmyslu obviněného Ing. P. ve vztahu ke způsobené škodě nutno souhlasit, když obviněný nepochybně věděl, v jaké výši má být úvěr vyplacen, a chtěl, aby vyplacen byl. Pokud jde o posouzení existence subjektivních znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, má státní zástupce za to, že o existenci objektivního znaku spolupachatelství - společného jednání - nevznikají žádné pochybnosti, neboť šlo o takovou formu společného jednání, kdy oba obvinění naplnili svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. K žádnému excesu ze strany spoluobviněného P. nedošlo, a proto je zcela bezpředmětný odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 547/2002. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný dovolání zaměřil jednak na posouzení otázky subjektivní stránky skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Domnívá se, že nemohl naplnit skutkovou podstatu tohoto trestného činu po stránce zavinění úmyslně. V další části pak dovolání zaměřil na absenci společného úmyslu spáchat trestný čin ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku společně se spoluobviněným S. P. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byť se jedná o pojmy hmotného práva a tudíž by bylo možno námitky označit za právně relevantní v rámci uplatněného dovolacího důvodu, ve své podstatě tomu však tak není, neboť obviněný zpochybňuje prokázání úmyslu a prokázání spolupachatelství ve vztahu k činu, kterým byl uznán vinným.
Trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je koncipován jako trestný čin, u něhož se z pohledu subjektivní stránky vyžaduje, aby byl spáchán ve formě úmyslného zavinění.
Obviněný brojí proti závěru, že tento trestný čin spáchal úmyslně. Odvolává se na skutečnost, že v průběhu trestního řízení nebyla jeho subjektivní stránka spáchat trestný čin spolehlivě prokázána a že soudy této otázce nevěnovaly dostatečnou pozornost. Nicméně toto jeho přesvědčení je třeba vyvrátit s ohledem na následující skutečnosti:
Již z výroku o vině se podává, že soud prvního stupně neměl pochybnosti o tom, že obviněný Ing. R. P. spáchal trestný čin úvěrového podvodu společně se spoluobviněným S. P. a že se jednalo o úmyslnou formu zavinění (a to i v otázce spolupachatelství), což náležitě vyjádřil slovy: „při sjednávání úvěru v programu KREDIT předložili listiny s údaji, o nichž věděli, že jsou nepravdivé, v úmyslu vzbudit dojem splnění bankou požadovaných podmínek k žádosti o úvěru…“ a dále též v části: „ na uvedených fakturách namísto čísel bankovních účtů deklarovaných výstavců faktur určených k přijetí finančních prostředků, byla uvedena čísla bankovních účtů zcela jiných subjektů a osob…, přestože fakturované zboží nebylo uvedenými osobami ani výstavci faktur nikdy dodáno a takto jednali s vědomím, že bance předložené listiny – doklady o dodavatelsko-odběratelském zajištění projektu a faktury jsou nepravdivé a fiktivní, deklarované podnikatelské subjekty-dodavatelé předložené dokumenty a faktury nevystavili a zboží nedodali“. Nutno poznamenat, že v průběhu trestního řízení bylo spolehlivě prokázáno, že obvinění před podpisem samotné úvěrové smlouvy věděli o tom, že bance jsou předkládány nepravdivé listiny. Zcela jednoznačně o tom svědčí argument, že zatímco obvinění bance předkládali listiny, které měly svědčit o tom, že Ing. R. P. jako jednatel a S. P. jako prokurista uzavřeli v zastoupení společnosti EKORP, s. r. o., kupní smlouvu o nákupu nové technologie balící linky na peletky, byla tato jejich tvrzení uváděná v listinách v rozporu se skutečností. Jako žadatelé o úvěr se zaregistrovali již 8. 8. 2005, smlouva o úvěru byla podepsána 29. 8. 2005, k čerpání úvěru potom docházelo krátce po sobě, a to ve dnech 30. 8., 31. 8., 18. 9., a 10. 10. 2005, přičemž v této době ještě žádná smlouva na nákup nové technologie balící linky na peletky uzavřena nebyla. Smlouva o nákupu staršího technologického zařízení (nikoliv nového zařízení) byla za společnost EKORP, s. r. o., s M. Š. uzavřena až dne 9. 11. 2005. Nelze tedy odhlédnout od toho, že k uzavření uvedené kupní smlouvy došlo až poté, co již byly finanční prostředky poskytnuté na základě smlouvy o úvěru z účtu věřitele (banky) odčerpány a tato skutečnost nepochybně svědčí o tom, že následná smlouva byla obviněnými uzavřena účelově – ve snaze zakrýt své jednání zcela jednoznačně vedené podvodným úmyslem vylákat finanční prostředky od bankovního ústavu. V tomto kontextu lze naopak zmínit, že kontrolní mechanismus peněžního ústavu nemůže být takový, aby odhalil pravdivost předkládaných dokumentů a pokud obvinění spoléhali na kontrolní mechanismus banky, není pochyb, že věděli, že jimi předkládané dokumenty se nezakládají na pravdě. Také uzavření kupní smlouvy až po čerpání prostředků z poskytnutého úvěru svědčí o tom, že obvinění věděli o fiktivních údajích, které uváděli na předložených listinách, neboť je zřejmé, že v opačném případě, tedy kdyby prvotně předkládaná kupní smlouva na nákup technologického zařízení byla pravdivá, nebyl by k uzavření kupní smlouvy dne 9. 11. 2005 žádný důvod. Z uvedeného procesu je také zřejmé, že i veškeré faktury obsahovaly nepravdivé údaje, neboť žádné aktivity, které by mohly být dokladovány pravdivými fakturami ve výrobě peletek firma EKORP, s. r. o. nevyvíjela. Mimo pozornost nemůže zůstat ani fakt, že obvinění na uvedených fakturách namísto čísel bankovních účtů deklarovaných výstavců faktur určených k přijetí finančních prostředků uvedli čísla bankovních účtů zcela jiných subjektů a osob. Lze zmínit, že mezi těmito osobami byla i manželka obviněného M. P.
Shodně se skutkovou větou lze uzavřít, že obvinění jednali s vědomím, že bance předložené listiny – doklady o dodavatelsko-odběratelském zajištění projektu a faktury jsou nepravdivé a fiktivní, protože deklarované podnikatelské subjekty-dodavatelé předložené dokumenty a faktury nevystavili a zboží nedodali, což ve svém souhrnu vypovídá o tom, že přímým úmyslem obviněných /srov. §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/ bylo trestný čin spáchat. Konkrétně k osobě obviněného Ing. P. lze uvést, že svými podpisy stvrzoval pravdivost jednotlivých dokladů, osobně podepsal úvěrovou smlouvu, jednotlivé žádosti o čerpání a příkazy k úhradě a není pochyb, že věděl i o účelovosti čerpání úvěru. Vědomí toho, že lze uzavřít smlouvu o úvěru pouze ke konkrétnímu účelu (a že za tím účelem je třeba předložit pravdivé dokumenty) se předpokládá v obecné laické rovině, proto není třeba, aby se k závěru o tom, zda byl trestný čin spáchán úmyslně, posuzovala otázka vysokoškolského vzdělání. Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o úmyslu obviněného Ing. R. P. spáchat trestný čin nejsou pochybnosti a že závěr soudů o tom, že obviněný spáchal trestný čin je správný.
Pokud jde o otázku spolupachatelství, resp. o otázku posouzení existence společného úmyslu spolupachatelů ve smyslu §23 tr. zákoníku, ve světle shora uvedených skutečností je zjevné, že obvinění jednali ve shodě, tedy v úmyslu vylákat a získat finanční prostředky od Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., do své dispozice a že k tomuto účelu předkládali tomuto peněžnímu ústavu falešné doklady, aby věřitele uvedli v omyl. Nejvyšší soud se proto nemůže ztotožnit s námitkou obviněného, že by ze strany spoluobviněného S. P. šlo o exces z rámce běžné dohody, protože z provedeného dokazování žádné takové skutečnosti nevyplývají. Z uvedeného důvodu považuje Nejvyšší soud odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 547/2002, jako nepřípadný, neboť se na posouzení jednání obviněného nevztahuje.
Vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann