ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.470.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 470/2013-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2013 o dovolání obviněného M. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2012, sp. zn. 3 To 720/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 164/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2012, č. j. 2 T 164/2012-243, byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že
1)
dne 21. 2. 2012 kolem 21.00 hodin v O. –M. O. , na ulici V. , v prodejních prostorách čerpací stanice v úmyslu zmocnit se peněz poté, co mu obsluha čerpací stanice Z. M. B. odemkla vstupní dveře v domnění, že se jedná o zákazníka s dotazem, zda se v prostorách čerpací stanice nenašly osobní doklady, vstoupil do prostor prodejny a obsluze oznámil, že toto je přepadení a z rukávu bundy vytáhl nůž, který držel v pravé ruce a dále rukou s nožem naznačoval obsluze, že má jít k pokladně a opakovaně ji vyzýval k vydání finanční hotovosti slovy „naval prachy“, přičemž se jí podařilo po přistoupení k pokladně zmáčknout tlačítko tísňového volání, toto zaregistroval, proto začal pospíchat a poškozené, která zdržovala situaci tím, že jí nejde otevřít pokladna, podal sladkost, kterou měla zaúčtovat a tímto pokladnu otevřít, kdy po otevření pokladny mu vydala tisícové bankovky a obžalovaný se nahnul přes plot a z pokladny si vzal další papírové bankovky a i s penězi z místa uprchl, a tímto jednáním způsobil společnosti ČEPRO, a.s., se sídlem Dělnická 12/213, Praha 7, škodu ve výši 6.100,- Kč,
2)
dne 5. 3. 2012 kolem 19.10 hodin v O. –P. , na ulici M. , v prodejních prostorách čerpací stanice, v úmyslu zmocnit se peněz, nejprve přistoupil k prodejnímu pultu, nahnul se směrem k obsluze čerpací stanice I. P. , dále na prodejní pult položil svou pravou ruku, ve které držel nůž s čepelí o délce 15-20 cm a následně slovy „dej mi peníze a nic nemačkej“ vyzval obsluhu čerpací stanice k vydání finanční hotovosti, což I. P. učinila a z pokladny mu vydala veškeré papírové bankovky, dále ji vyzval k nadzvednutí přihrádky s financemi a z prostoru pod touto přihrádkou vzal veškerou finanční hotovost a poté i s penězi z místa uprchl a tímto jednáním způsobil společnosti ČEPRO, a.s., se sídlem Dělnická 12/213, Praha 7, škodu ve výši 16.800,- Kč.
Obviněný byl odsouzen podle §173 odst. 1 a §52 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k náhradě škody poškozené organizaci ve výši 22.900,- Kč s tím, že se zbytkem nároku na náhradu škody ji podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které v neprospěch obviněného podal státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 12. 2012, č. j. 3 To 720/2012-268, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Aleše Nytry dovolání , v němž uplatil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil nesouhlas s tím, jak odvolací soud přistoupil k hodnocení mu polehčujících a přitěžujících okolností. Uvedenému soudu vytýká to, že mu nepřiznal polehčující okolnosti podle §41 písm. l) tr. zákoníku, ačkoli dle jeho přesvědčení by nebýt toho, že se sám udal na Policii ČR, nebyl jako pachatel odhalen. Bez jeho doznání - když kamerové záznamy a pachové stopy, které nebyly vyhodnoceny, by k závěru o vině nedostačovaly - by jeho trestná činnost zůstala neodhalena. Je si vědom toho, že ustanovení o spolupracujícím obviněném na jeho osobu nedopadají, fakticky však spolupracujícím obviněným byl. Zohledněno mělo být i to, že významným způsobem přispěl k rozkrytí tzv. metanolové aféry.
Nesprávným shledává to, že odvolací soud na jeho straně shledal přitěžující okolnost podle §42 písm. b) tr. zákoníku. Uvedený postup shledává rozporný s ustanovením §39 odst. 4 tr. zákoníku, neboť má za to, že ziskuchtivost je součástí skutkové podstaty trestného činu loupeže.
Obviněný dále zdůraznil, že neměl sebemenší úmysl použít násilí, toto také neužil a žádné z pracovnic čerpacích stanic nezpůsobil sebemenší poranění.
S odkazem na ustanovení §1 tr. ř. vyjádřil obviněný přesvědčení, že pachatel by měl být konkrétní výměrou ukládaného trestu motivován k dobrovolnému oznámení svého činu a že uložení přísných trestů pachatelům, kteří svůj čin oznámí, může být kontraproduktivní a v rozporu se zásadou generální prevence. Vzhledem k těmto vývodům pokládá trest mu uložený nepřiměřeně přísným a z uvedeného důvodu navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněného se věcně nevyjádřila. Udělila výslovný souhlas k tomu, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ačkoli obviněný ve svém dovolání namítá „ nesprávné právní posouzení jeho věci “, kterým odůvodňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s uplatněným dovolacím důvodem se svou argumentací zcela rozchází. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přestože obviněný v rozporu s požadavkem formulovaným zněním §265f odst. 1 tr. ř. nedostál zcela své povinnosti, aby jako dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vymezil, který výrok, v jakém rozsahu z jakých důvodů napadá, je jak z obsahu rozsudku odvolacího soudu, který svým dovoláním napadl (jeho výroková část nově obsahuje toliko výrok o trestu v podobě jeho zpřísnění), tak z námitek vtělených do podaného dovolání zřejmé, že jím brojí právě proti výroku o trestu. Je tomu tak mimo jiné proto, že obviněný nevznesl jedinou výhradu, kterou by napadal nesprávnost právního posouzení skutku. Byl-li totiž shledán vinným tím, že (tzv. právní věta rozsudku soudu prvního stupně) proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, pak jeho sdělení, že při činu násilí nepoužil, nemůže být vnímáno jako námitka zpochybňující správnost právního posouzení skutku (jde o jinou, soudem neaplikovanou alternativu/znak objektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným), nýbrž jen jako jedna z okolností, která by ve vnímání obviněného měla svědčit o možnosti uložení mírnějšího trestu. Všechny skutečnosti, které obviněný ve svém dovolání uplatňuje, je třeba – neboť jde o polemiku s tím, jaké okolnosti polehčující či přitěžující, tzn. skutečnosti mající význam pro konkrétní výměru trestu, mu měly či naopak neměly být přiznány – vnímat, jako výhrady směřující vůči postupu, který realizoval soud odvolací, tj. vůči zpřísnění trestu v odvolacím řízení. Vyjádřeno v obecnosti, obviněný svým odvoláním brojí proti výroku o trestu (fakticky, ač tak nečiní explicitně, namítá jeho nepřiměřenou přísnost), avšak způsobem, který nemůže být v dovolacím řízení úspěšný.
Výrok o trestu lze v dovolacím řízení napadnout pouze prostřednictvím dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nutno zdůraznit, že ani prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu nelze namítat nepřiměřenou mírnost či přísnost uloženého trestu.
V souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. je dovolatel povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Zcela nad rámec nezbytného lze proto dodat jen to, že trest odnětí svobody, který byl obviněnému odvolacím soudem ve výměře tří let s jeho výkonem ve věznici s dozorem uložen, rozhodně nelze vzhledem k charakteru spáchaného činu i osobě jeho pachatele považovat za trest, který by byl rozporný se zákonem.
Námitky obsažené v dovolání obviněného byly dovolacím soudem vyhodnoceny tak, že neodpovídají jím deklarovanému, ale ani žádnému jinému ustanovením §265b tr. ř. upravenému dovolacímu důvodu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil