ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.904.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 904/2013 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. září 2013 o dovolání obviněného L. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 67 To 411/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 2 T 157/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 67 To 411/2012, bylo mj. podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného L. N., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 2 T 157/2011, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a za to byl odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, když výkon trestu mu byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku na dobu osmnácti měsíců (týmž rozsudkem bylo odsouzeno pro shora uvedený přečin dále 21 obviněných a dalších 13 obviněných trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 2 T 157/2011).
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 67 To 411/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu je podle názoru obviněného dáno tím, že k jednání, pro které byl odsouzen, „nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by vyplynulo, že odsouzený skutek spáchal“. V podaném dovolání poukazuje na to, že již v odvolání nereagoval odvolací soud na jeho námitky, že „soud prvního stupně vlastně vůbec nevyjevil, z jakého provedeného důkazu má za zjištěnou vinu odsouzeného“. V další části svého dovolání cituje pasáže z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, aby následně konstatoval, že pokud soud prvního stupně uvedl, že měl vinu obviněného za bezpečně prokázanou, opomenul uvést, na základě jakých důkazů k takovému závěru dospěl. Soudu druhého stupně vytýká, že přestože byl obviněným na shora uvedené skutečnosti upozorněn, konstatoval, že o trestné činnosti obžalovaných nemá žádné pochybnosti, s úvahami uvedenými v odůvodnění soudu prvního stupně se ztotožňuje, avšak se již podle názoru obviněného nevypořádal s pochybnostmi o správnosti skutkových zjištění obsažených v odvolání obviněného. Napadené rozhodnutí je podle jeho (obviněného) mínění založeno na kolektivní vině, aniž by se zabývalo jeho námitkami a hlavně důkazní situací. Vzhledem k tomu, že na námitky obviněného nereagoval, „nevyjevil“, z jakých důvodů má obviněným „vyjevené pochybnosti“ za důvodné či nedůvodné, navrhl dovoláním napadené rozhodnutí, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc přikázat soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného v zájmu urychlení dalšího postupu v řízení nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Tak, jak jsou námitky obviněného koncipovány, lze shrnout, že je jimi vytýkáno soudu druhého stupně, že nereagoval na námitky obviněného, které uplatnil vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Při striktním výkladu podaného dovolání a v něm uvedené argumentace by musel Nejvyšší soud odkázat na znění §265a odst. 4 tr. ř., které uvádí, že dovolání jen proti důvodům není přípustné a pak by musel podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání jako nepřípustné odmítnout. Z obsahu dovolání však lze rovněž vypozorovat, že obviněný poukazuje nejen na to, že nebylo v rozhodnutí soudu prvního stupně reagováno na jeho námitky, ale že ani z rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá, na základě jakých důkazů dospěly soudy k závěru o jeho vině. Uvedenou námitku lze s jistou mírou tolerance považovat za námitku, která se vymyká námitkám, kterými jsou vytýkány nedostatky odůvodnění rozhodnutí, nelze ji však přiznat právní relevanci z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Na základě úvah výše uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, nebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání … Obviněný byl spolu s dalšími obviněnými uznán vinným, že se společným jednáním dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že hrubým způsobem rušili průběh organizovaného sportovního utkání.
Bezpochyby ani obviněný nezpochybňuje, že dne 5. 5. 2011 na stadionu Synot Tip Arena v P. – V. probíhalo fotbalové utkání mezi SK Slavia Praha a SK Sigma Olomouc a že v důsledku jednání části příznivců týmu Slavia Praha, kteří vnikli na hrací plochu o poločasové přestávce, tuto hrací plochu blokovali, když nereagovali na opakované výzvy k opuštění daného prostoru, pokoušeli se vniknout do zázemí stadionu a také z toho důvodu musela zasáhnout Speciální pořádková služba Policie České republiky, ve snaze vytlačit tyto osoby z prostoru tunelu zpět na hrací plochu, přičemž obvinění, odsouzení a další neztotožněné osoby házeli na policisty různé předměty a následně se tyto osoby přemístily do prostor VIP zóny, kde došlo k poškození dveří (škoda nejméně 19.101,12 Kč), odkud byly následně Speciální pořádkovou službou Policie ČR vytlačeny, následně došlo těmito osobami k poškození ukotvení plotu, když v důsledku uvedeného jednání musel být fotbalový zápas předčasně ukončen.
Nelze tedy polemizovat o základních znacích uvedeného přečinu, neboť je nepochybné a jednoznačně prokázané, že se jednalo o místo veřejnosti přístupné, že došlo k narušení průběhu organizovaného sportovního utkání takovým způsobem – hrubým způsobem, že muselo dojít k předčasnému ukončení zápasu. Argumentuje-li obviněný tím, že žádným důkazem nebyla prokázána jeho účast na předmětném jednání (resp., že jeho jednání nevyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně), pak lze uvést, že zmíněná námitka je námitkou skutkovou, která dovolací důvod nenaplňuje. Nejvyšší soud i přes shora uvedenou skutečnost, považuje za vhodné uvést, že výtržnické jednání obviněných (tedy i obviněného) nebylo omezeno pouze hrací plochou stadionu, jak se mylně obviněný domnívá. Z popisu skutku vyplývá, že výtržnické jednání nebylo omezeno pouze hrací plochou fotbalového stadionu, ale bylo situováno do prostor zázemí stadionu, tunelu, prostor VIP zóny, a v souvislosti s nutností zásahu Speciální pořádkovou službou Policie ČR, také prostor přilehlých, neboť že na různých místech stadionu docházelo k napadání příslušníků pořádkových sil, ničení a poškozování majetku.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně je dále zřejmé, že obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem nevypovídal. Ve svém odvolání rozebírá skutková zjištění soudu prvního stupně a vznáší výhrady proti závěrům soudu, které učinil na základě záznamu kamerového systému. V souvislosti s problematikou hodnocení důkazů a zněním čl. 40 odst. 4 Listiny, je nutno uvést, že obviněný má právo hájit se způsobem, jaký považuje za vhodný, kdy může vypovídat pravdivě, ale i nepravdivě a tato okolnost mu nesmí jít k tíži, má právo mlčet a nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na svou obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Nejvyšší soud (k otázce, zda-li je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného hrát roli při rozhodování soudu) musí odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05, kde tento konstatoval (v souladu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva – John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averil proti Spojenému království ze dne 6. 6. 2000), že mlčení samo o sobě nemůže být považováno za důkaz viny. Nemůže však bránit tomu, aby bylo vzato v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy. Na základě kamerového záznamu jak obviněný stojí na tribuně v její horní části VIP zóny, poté přelézá zídku, následně je vidět v daných prostorách, pak prochází se šálou zakrytým obličejem a pomocí gest podporuje ostatní, kteří jednají tak, že musí zasáhnout příslušníci pořádkových sil, dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru o vině obviněného, když s ohledem na způsob chování obviněného a zmíněnou snahu zakrýt si obličej, lze za správný označit závěr soudu prvního stupně o spolupachatelství obviněného. V souvislosti s problematikou spolupachatelství lze např. zmínit rozhodnutí č. 4149/1931 – „vědomým, za společným účelem se nesoucím spolupůsobením při páchání trestného činu jest pouhá přítomnost na místě a v době trestného jednání jiné osoby jen tehdy, je-li příchod a setrvání takové osoby, která je jinak nečinná na místě činu (kde v té době vyvíjí jiná osoba činnost směřující k určitému protiprávnímu následku – a to jak objektivně podle souvislosti s touto činností jiné osoby, tak i subjektivně podle úmyslu těchto osob, zejména i osoby, která je jinak nečinnou), složkou děje, jímž má být a popřípadě i byl způsoben podle úmyslu obou osob výsledek stíhaný trestním zákoníkem (jednou z příčin zla, jehož působení je trestním zákoníkem zakázáno a trestáno)“. Výše uvedené skutečnosti uvádí Nejvyšší soud nad rámec úvah soudu prvního stupně.
S ohledem na takto koncipované námitky odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann