ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1391.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1391/2012-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2013 o dovoláních obviněných T. H., a Ing. V. Z. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 5 To 9/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 10/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 45 T 10/2010, byli obvinění Ing. V. Z. a T. H. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustili společně se spoluobviněným M. P. tím, že
po vzájemné dohodě a za vzájemné součinnosti a z popudu obviněného Ing. V. Z., se záměrem získat ke škodě VT-PH Obchodní s. r. o., se sídlem B., M., IČ (dále jen „společnost VT-PH“), majetkový prospěch spočívající v neoprávněném převedení finančních prostředků z účtu společnosti VT-PH, obviněný M. P. jako jediný jednatel a společník společnosti VT-PH, dne 13. 5. 2010 v O. zřídil ve prospěch obviněného Ing. V. Z. přístupový certifikát k internetovému bankovnictví, na podkladě kterého mohl obviněný Ing. V. Z. disponovat s účtem společnosti VT-PH, obviněný T. H. pak s Bc. M. S., s P. P., R. P., s JUDr. J. L. P., L. T., a J. N., dojednal níže specifikované bezhotovostní převody finančních prostředků z účtu společnosti VT-PH, podle pokynu obviněného Ing. V. Z. vyhotovil
- smlouvu opatřenou datem 12. 5. 2010 mezi postupitelem obviněným T. H. a postupníkem společností VT-PH, zastoupenou obviněným M. P., o postoupení pohledávky ve výši 3.101.162,33 Kč za dlužníkem T. s. r. o., se sídlem P., K., P., IČ (dále jen „společnost T.“), za cenu 3.100.000,- Kč,
- smlouvu opatřenou datem 17. 5. 2010 mezi postupitelem VARDARTURK s. r. o., se sídlem M. O., Š., IČ (dále jen“ společnost VARDARTURK“), zastoupenou jednatelem J. N. a postupníkem společností VT-PH, zastoupenou obviněným M. P., o postoupení pohledávky ve výši 2.943.743,- Kč s příslušenstvím ve výši 200.000,- Kč za dlužníkem LANNA s. r. o., se sídlem P., H., IČ, za cenu 3.100.000,- Kč,
- smlouvu opatřenou datem 17. 5. 2010 mezi prodávajícím obviněným Ing. V. Z. a kupujícím společností VT-PH, zastoupenou obviněným M. P. na prodej výrobní linky pro zpracování dřeva, pilnice pro pořez, dopravu a třídění kulatiny s rychlořeznou kotoučovou pilou SAB UVK 41S A diesel generátor 100kVA za kupní cenu 6.000.000,- Kč,
- dohodu opatřenou datem 17. 5. 2010 o odměně za výkon funkce jednatele a dohodu o vyplacení odměny podnikatele v celkové výši 9.300.000,- Kč mezi společností VT-PH, zastoupenou obviněným M. P.,
a dojednal dále uzavření dohody a pověření o zajištění koupě bytu opatřené datem 18. 5. 2010 mezi kupujícím společností VT-PH, zastoupenou obviněným M. P. a firmou LUDMARA s. r. o., se sídlem O.-H., J. K., IČ, zastoupenou L. T., coby právní tituly následně prováděných převodů,
následně obviněný M. P. uzavřel dne 27. 5. 2010 v O. s M. K. smlouvu o převodu celého obchodního podílu společnosti VT-PH, na nového jediného společníka M. K. a předal jmenovanému SIM kartu umožňující jejímu držiteli formou internetového bankovnictví disponovat s účtem společnosti VT-PH, přičemž však M. K. nepravdivě uvedl, že se jedná o jediný vydaný certifikát k firemnímu účtu č., společnosti VT-PH, a zatajil mu zřízení přístupového certifikátu ve prospěch obviněného Ing. V. Z., aby poté, kdy se obvinění M. P., Ing. V. Z. a T. H. dne 4. 6. 2010 dozvěděli, že na účet společnosti VT-PH č. byly převedeny z účtu společnosti T. finanční prostředky ve výši 25.140.000,- Kč, v souladu s prvotním záměrem a s vědomím, že obviněný M. P. již není společníkem společnosti VT-PH a není oprávněn za tuto obchodní společnost jednat, bez vědomí a souhlasu jediného jednatele a společníka společnosti VT-PH M. K., ve vzájemné přítomnosti a shodě za použití notebooku obviněného T. H. a přístupových certifikátů obviněných Ing. V. Z. č. a M. P. č. a souvisejících SIM karet, na které byly bankou pro ověření autentičnosti příkazu zasílány autorizační kódy, dne 4. 6. 2010 prostřednictvím elektronického bankovnictví převedli z bankovního účtu společnosti VT-PH č.:
3.100.000,- Kč, 844.000,- Kč a 56.000,- Kč na účet č. majitelky Bc. M. S., přičemž majitelka účtu podle pokynu obviněného T. H. nahlásila bance výběr převedené částky,
3.100.000,- Kč na účet č. majitelky K. P., přičemž majitelka účtu podle pokynu obviněného T. H. nahlásila bance výběr převedené částky,
6.900.000,- Kč na účet č. majitele MULTI CONTROL s. r. o., se sídlem O.-V., M., IČ,
3.100.000,- Kč na účet č. majitele LUDMARA s. r. o., se sídlem O.-H., J. K.,
3.100.000,- Kč na účet majitele společnosti VARDARTURK,
1.800.000,- Kč na účet majitele R. P.,
kteréžto příkazy k převodu zadal obviněný T. H., přičemž však po převodu finančních prostředků z účtu společnosti VT-PH již k dalšímu nakládaní s nimi nedošlo, neboť usnesením policejního orgánu ze dne 8. 6. 2010, č.j. KRPT-19385/TČ-2010, byly podle 79a odst. 1 tr. ř. zajištěny, vyjma však částky 3.100.000,- Kč převedené na účet společnosti VARDARTURK, jejíž jednatel J. N. podle pokynu obviněného Ing. V. Z. v hotovosti vybral 1.500.000,- Kč, z nichž 1.000.000,- Kč odevzdal neznámému muži, 500.000,- Kč si ponechal a 1.600.000,- Kč bezhotovostně převedl na účet dcery obviněného Ing. V. Z. R. Š., č., kde byly rovněž na základě unesení policejního orgánu ze dne 9. 6. 2010, č.j. KRPT-19385/TČ-2010, podle §79a odst. 1 tr. ř. zajištěny, a dále téhož dne se shodným záměrem sebe obohatit obviněný M. P. po dohodě s obviněnými Ing. V. Z. a T. H. z bankovního účtu společnosti VT-PH č. vybral ve čtyřech případech finanční hotovost ve výši 99.000,- Kč a v jednom případě ve výši 55.000,- Kč, tedy celkem částku 451.000,- Kč, se kterou jmenovaní naložili nezjištěným způsobem, čímž společnosti VT-PH způsobili škodu v celkové výši 22.451.000,- Kč.
Obviněný Ing. V. Z. byl za tento zločin a dále i za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 9 T 260/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 3 To 260/2011, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný T. H. za uvedený zločin a sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 9 T 260/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 3 To 260/2011, byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl ve vztahu k oběma jmenovaným obviněným zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 9 T 260/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 3 To 260/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na uvedené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání jiné majetkové hodnoty, a to finanční částky ve výši 1.600.000,- Kč, která je zajištěna na účtu č.: majitelky R. Š. vedeném u KB, a. s.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. P. a o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací z podnětu odvolání podaných obviněnými M. P., Ing. V. Z. a T. H., státním zástupcem v neprospěch obviněných Ing. V. Z. a T. H., a dále společností T. jako poškozeným, usnesením ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 5 To 9/2012, z podnětu odvolání všech jmenovaných obviněných podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o zabrání jiné majetkové hodnoty. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl a odvolání poškozené společnosti T. jako podané neoprávněnou osobou podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podali obvinění T. H. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Dany Juroškové a Ing. V. Z. prostřednictvím obhájce Mgr. Zdeňka Micky dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný T. H. v dovolání vytkl nesprávnost právních závěrů, a tím i nesprávnost závěru o trestu, neboť soudy nižších stupňů nesprávně zkoumaly postavení spoluobviněného M. P. ve společnosti VT-PH jako jediného společníka i jediného jednatele, které nezaniklo převodem obchodního podílu, ale nadále trvá, protože smlouva o převodu tohoto obchodního podílu na M. K. ze dne 16. 6. 2010 a 27. 5. 2010 je neplatná, jak spoluobviněný M. P. vyjádřil též žalobou o určení neplatnosti této smlouvy. Pokud tento spoluobviněný popírá, že by navštívil kancelář notářky JUDr. Hany Jankovičové, nedošlo k uzavření této smlouvy o převodu obchodního podílu, a je tak vyloučeno, aby zaniklo jednatelské oprávnění tohoto spoluobviněného. V důsledku těchto tvrzení dovolatel dovodil, že veškeré kroky, jež v nyní posuzované věci spoluobviněný M. P. prováděl, byl oprávněn činit. Obviněný T. H. dále zdůraznil, že společným cílem všech spoluobviněných bylo zobchodovat pohledávku za společností T. Ve vztahu ke své trestní odpovědnosti uvedl, že to byl právě on, kdo upozornil policejní orgány na nelegální aktivity společnosti VT-PH, avšak tato okolnost byla soudy nesprávně vyhodnocena v jeho neprospěch, ač prokazatelně s policisty Ing. M. F. a Mgr. Bc. J. Š. proběhlo několik schůzek. Namítl však nečinnost policie, která v předmětné době řešila zajištění ochrany spoluobviněných M. P. a Ing. V. Z., což mu však nelze přičítat k tíži. Pokud soudy opětovný výslech uvedených policistů zamítly i přesto, že tito byli v přípravném řízení i u hlavního líčení vázáni mlčenlivostí, jíž byli teprve v průběhu trestního řízení zbaveni, porušily tímto postupem právo obviněných na spravedlivý proces. Vůči své osobě obviněný shledává procesně nepoužitelnými svědecké výpovědi L. L. a P. J., které byly v hlavním líčení čteny podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoli byly realizovány ještě před zahájením jeho trestního stíhání.
V závěru podání obviněný T. H. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 45 T 10/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 5 To 9/2012, a podle §265 l tr. ř. věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem z důvodu podle §226 písm. b) tr. ř., neboť skutek není trestným činem. Současně požádal, aby Nejvyšší soud podle §265 o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu uložený mu napadenými rozhodnutími.
Obviněný Ing. V. Z. v dovolání namítl, že soudy porušily při provádění a hodnocení důkazů podmínky stanovené v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., což mělo za následek, že nebyly řádně provedeny všechny dostupné důkazy a že se soudy náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou, což v důsledku vedlo k nedostatečnému objasnění věci. Obviněný tak konkrétně vytýkal, že soudy neprovedly výslech svědkyně M. B., která mohla objasnit jeho jednání ze dne 4. 6. 2010, ani nerealizovaly opětovný výslech policistů Ing. M. F. a Mgr. Bc. J. Š., kteří sice byli vyslechnuti v přípravném řízení, ale nestalo se tak už poté, co byli zbaveni mlčenlivosti, aby mohli potvrdit, že motivací jednání dovolatelů byl jejich nápomocný postoj při odhalení rozsáhlé daňové trestné činnosti ve věci Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality expozitury Ostrava č. j. OKFK-134-379/TČ-2010-200237, týkající se trestné činnosti jiných pachatelů, související s touto projednávanou věcí. Obviněný za nesprávné považoval, že soudy důkaz tímto spisem neprovedly, čímž došlo k porušení práva na obhajobu. Za vadu označil i nevyžádání výpisu telekomunikačního provozu odsouzených, poškozených a dalších zúčastněných osob tak, aby bylo možno zmonitorovat jejich pohyb včetně toho, kdo koho kontaktoval v související daňové věci jiných pachatelů, kterou pomohli odhalit. Výpovědi svědků L. L. a P. J. obviněný označil za nevěrohodné, nadto učiněné v přípravném řízení osobami, jež u hlavního líčení soud nevyslechl jako svědky. Oběma soudům nižšího stupně zejména vytýkal, že se nesprávně vyrovnaly s posouzením postavení obviněného M. P. ve společnosti VT-PH, který nepřestal být jediným společníkem této obchodní společnosti a popřel převedení obchodního podílu společnosti VT-PH smlouvou ze dne 27. 5. 2010 na M. K. s poukazem na to, že byla podána žaloba o určení neplatnosti smlouvy, jež měla být M. K. zfalšována. Soudy měly vyčkat na rozhodnutí o žalobě na určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, jež z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu představuje významnou skutečnost. Má též za to, že se soudy dostatečně nevyrovnaly ani s existencí jeho pohledávky vůči společnosti T., k jejímuž uspokojení veškeré kroky obviněného legálně směřovaly, neboť se na jeho straně nejednalo o neoprávněné majetkové zvýhodnění, nýbrž pouze o vylákání majetkového plnění, na které měl právní nárok. Úmyslem obviněných bylo, finanční prostředky z účtů nevybírat, ale informovat o nich policisty Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality expozitury Ostrava, což se také v pondělí 7. 6. 2010 dopoledne podařilo. Protože policie neposkytla žádné instrukce, jak s penězi na účtech naložit, zůstaly na nich, a posléze byly zajištěny jiným policejním orgánem. V této souvislosti dovolatel namítal, že trestný čin podvodu kladený mu za vinu, nebyl dokonán, neboť trestní odpovědnost za pokus trestného činu podle §21 tr. zákoníku v posuzovaném případě zanikla, když skutečnost, že policista Ing. M. F. upřednostnil zajištění bezpečnosti obviněných před zajištěním finančních prostředků, obviněným nelze přičítat k tíži. Za této situace bylo namístě vytýkanou trestnou činnost posoudit podle §28 tr. zákoníku jako jednání v krajní nouzi. Kdyby totiž finanční prostředky obvinění nepřevedli z účtu VT-PH na jiné účty, sloužily by tyto peníze nadále k páchání trestné činnosti daňového charakteru jiných osob, a oni sami by potom mohli být vystaveni trestnímu postihu podle §367 tr. zákoníku.
Na základě uvedených výhrad dovolatel požadoval, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. 45 T 10/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 5 To 9/2012, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovoláním obviněných se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí podstatného obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolání obviněných rozebrala jejich jednotlivé dovolací námitky. K tzv. opomenutým důkazům uvedla, že se o ně v posuzované věci nejedná, neboť soudy na veškeré návrhy obhajoby reagovaly a své závěry a postupy v tomto směru také v souladu se zákonem odůvodnily. Dále konstatovala, že obvinění si vytvořili takové podmínky, aby mohli na jinou osobu poté, co na ni byl převeden obchodní podíl, využít ke svým záměrům tak, aby po inkasu mnohamilionových částek na bankovní účet takto zaobchodované společnosti mohli z jejího účtu odčerpat převážně bezhotovostním způsobem podstatnou část plateb náležejících této společnosti. Jednali tak s cílem se obohatit. Nebylo proto možné uvěřit jejich obhajobě, že se tím snažili zabránit jiným osobám podnikajícím v rámci společnosti T. v páchání rozsáhlé daňové trestné činnosti. Pokud v uvedeném směru oslovili příslušnou složku kriminální policie, pak jimi kontaktovaní policisté v rámci několika uskutečněných schůzek rozhodně nepotvrdili žádné konkrétní informace v duchu takto uplatněné obhajoby. Při jednoznačnosti zjištění o tom, jaká byla skutečná povaha deklarované součinnosti dovolatelů s policejními orgány, navíc doložené obsahem pořízených úředních záznamů policie, státní zástupkyně neshledala důvod k opětovnému výslechu všech tří na věci zúčastněných policistů. Nebylo na místě ani provádění dokazování obsahem vyšetřovacího spisu dokumentujícího daňovou trestnou činnost jiných osob, údajně páchanou prostřednictvím bankovního účtu společnosti VT-PH ani monitorovat jejich telefonní hovory v rámci jejich trestného společenství. Za neopodstatněné považovala výhrady o nároku dovolatele Ing. V. Z. o jeho údajné pohledávce za společností T., jakož i tvrzení, že uvedená obchodní transakce byla uskutečněna platným, a tím i právně účinným úkonem za stavu, kdy podle sdělení notářky JUDr. Hany Jankovičové se zástupci obou smluvních stran dostavili jak k podpisu notářského zápisu, tak i k ověření podpisů na Smlouvě o převodu obchodního podílu v této společnosti na M. K. Pochybení advokátky Mgr. Petry Faldynové při ověřování pravosti podpisu obviněných M. P. na plné moci ze dne 16. 3. 2010 pro M. K. z doby předcházející nyní uzavřené Smlouvě o převodu obchodního podílu, jakož ani dvojí verze takového smluvního ujednání nikterak se nelišící v jeho podstatném obsahu, nemůže založit důvodnou pochybnost, zda k převodu obchodního podílu skutečně došlo. Podle státní zástupkyně nebylo z žádného důvodu nutné vyčkávat ukončení řízení o civilní žalobě na určení neplatnosti takového právního úkonu. Uzavřela, že následek obviněnými spáchaného podvodného jednání nastal v momentu uskutečněných bankovních převodů i výběrů finanční hotovosti z účtu poškozené obchodní společnosti VT-PH. Při takto dosaženém stadiu dokonání podvodného jednání dovolatelů shledala uplatněnou námitku na jejich beztrestnost ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku za lichou. Ztotožnila se i s názorem odvolacího soudu o nereálnosti úvahy o jednání obviněných v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku. Způsob jednání obou dovolatelů spočívající v trestné součinnosti s odsouzeným M. P. vybočil z rámce vztahů upravených soukromým právem způsobem pokrývajícím naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu v přisouzené právní kvalifikaci. Ze všech těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda oběma dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není v §265b tr. ř. uveden. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Proto, s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů, nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud zásadně zkoumá, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, přičemž skutkové zjištění, jak bylo nižšími soudy zjištěno, nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
S odkazem na tato kritéria významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je se zřetelem na obsah podaného dovolání nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Na podkladě těchto kritérií rozhodných pro závěr o naplnění dovolateli označeného důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud posuzoval, zda obvinění ve svých dovoláních uplatnili výhrady, které lze pod uvedený dovolací důvod podřadit.
Při porovnání obsahu dovolání obviněného Ing. V. Z. a T. H. lze shledat, že se shodují ve výhradách směřujících proti nedostatkům v úplnosti provedeného dokazování s tím, že oba dovolatelé požadovali doplnit dokazování, byť každý z nich s ohledem na jiné důkazy (např. o výpisy telekomunikačního provozu mezi zúčastněnými osobami, o výslechy svědků L. L. a P. J., M. B. či opakovaný výslech policistů Ing. M. F. a Mgr. Bc. J. Š.). Shodně též vytýkali nesprávnost učiněných skutkových zjištění týkajících se trvání či zániku jednatelství spoluobviněného M. P. ve společnosti VT-PH, v návaznosti na výhrady proti pravosti jeho podpisu na předmětné smlouvě, a s tím související námitky o neplatnosti smlouvy o převodu jeho obchodního podílu na M. K. s požadavkem na vyčkání rozhodnutí odvolacího soudu v této civilní záležitosti. Oba dovolatelé se též obdobně domáhali provedení důkazu vyšetřovacím spisem Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality expozitury Ostrava, č. j. OKFK-134-379/TČ-2010-200237, ve věci objasňování trestné činnosti jiných pachatelů.
K těmto výhradám, které jsou téměř doslovným opakováním obhajoby obviněných uplatňované v řízení před soudy nižšího stupně, je potřeba uvést, že svým obsahem neodpovídají požadavkům vymezeným zákonem ani soudní praxí na výhradně právní povahu těchto námitek. Uvedená skupina argumentů se týká otázek nemajících hmotněprávní charakter, ale výhrady dovolatelů směřují proti tomu, jakým způsobem soudy zjistily skutkový stav, jenž je ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně popsán. Způsob posouzení věrohodnosti a případné použitelnosti opatřených důkazů, resp. rozhodnutí o tom, které stranami navrhované a předkládané důkazy soud provede a které nikoli, nejsou otázky právního posouzení, ale skutkové, vycházející z procesního postupu vymezeného §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto námitky nelze v rámci uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu účinně namítat, a Nejvyšší soud není povinen z jejich podnětu napadená rozhodnutí meritorně přezkoumávat.
Pouze pro úplnost je vhodné s ohledem na obsah spisu a napadených rozhodnutí zmínit, že soud prvního stupně se s identickými výhradami obviněných, jakož i se všemi jím provedenými důkazy vypořádal na stranách 27 až 36 svého rozsudku, kde mimo jiné odůvodnil i to, proč některým návrhům obviněných na doplnění dokazování nevyhověl (viz strany 31 až 33 cit. rozsudku). Za nevěrohodné nalézací soud označil rovněž tvrzení obviněných, že jednali na základě instrukcí shora jmenovaných policistů, kteří jednoznačně takovou skutečnost popřeli (viz stranu 33 cit. rozsudku). Soud prvního stupně se na základě výsledků provedeného dokazování vypořádal i s obviněnými namítanou neplatností smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti VT-PH z obviněného M. P. na M. K., své závěry v tomto směru dostatečně jasně a přiléhavě vysvětlil, když vyšel zejména z výpovědi spoluobviněného M. P., jenž podpis předmětné smlouvy doznal, a rovněž z výpovědi advokátky Mgr. Petry Faldynové (viz strany 34 a 35 jeho rozsudku). Odvolací soud uvedené otázky v rámci podaných odvolání posuzoval se zřetelem na zásady vymezené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ohledně použitelnosti provedených důkazů z hlediska všech procesních zásad, a případné nedostatky zkoumal ze všech hledisek, která se v dané věci nabízela. S ohledem na námitky obviněných (uplatněné i v nyní podaném dovolání) připustil, že svědecké výpovědi P. J. a L. L. jsou vůči obviněnému T. H. skutečně procesně nepoužitelné, jak obviněný namítal, neboť byly učiněny dne 4. 8. 2010 a 29. 9. 2010, tzn. ještě v době před zahájením jeho trestního stíhání (25. 10. 2010). Současně však uvedl, že právě z tohoto důvodu je také v rámci dokazování ve vztahu k tomuto obviněnému nezohlednil. Současně odvolací soud vysvětlil, že doplňování dokazování výslechem těchto svědků v rámci odvolacího řízení pokládal za zbytečné, jelikož i krajský soud na ně nahlížel toliko jako na důkazy podpůrné (viz strany 10 až 11 jeho usnesení ve spojení se stranami 32 až 33 rozsudku soudu prvního stupně), a proto, i když odvolací soud obviněným přisvědčil v tvrzení, že tyto důkazy neměly být při hlavním líčení prováděny způsobem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., shledal důkazní stav i bez nich dostatečným. Z důvodu stručnosti lze v dalším toliko odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí (viz strany 10 až 12 usnesení soudu druhého stupně).
Na základě rozvedených skutečností je zřejmé, že v posuzované věci nejde ani o tzv. opomenuté důkazy, neboť soudy obou stupňů svá rozhodnutí podle §125 odst. 1 tr. ř. řádně a v souladu se zákonem odůvodnily a je z nich patrno, jak se vypořádaly s obhajobou, jakož i to, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů. Žádná pochybení podřaditelná pod kategorii tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal (k tomu srov. např. nález ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, uveřejněný pod č. 208 ve sv. 43 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Nejvyšší soud ve vztahu k uvedené skupině námitek obviněných, jež mají povahu jen skutkových nebo procesních výhrad, učinil závěr, že nevznikají pochybnosti o tom, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně má oporu v provedených důkazech a nevznikají o něm důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Soudy přitom nepominuly ani obhajobu obviněných a věnovaly jí potřebnou pozornost při respektování všech rozhodných hledisek vyjádřených v uvedeném ustanovení bez projevu zjevné libovůle či svévole, neboť popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy i své závěry, a proto v jejich postupu nelze shledávat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ostatně obvinění ani takto výslovně nevytýkali (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).
Na základě těchto hledisek zhodnocený obsah dovolání podaného obviněným T. H. Nejvyšší soud shledal, že jde o mimořádný opravný prostředek, v němž nejsou takové výhrady, které by měly povahu právních nedostatků, a považuje je za podaný mimo zákonem stanovené podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž dovoláním podaným z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto ho odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolání obviněného Ing. V. Z. vedle zmíněné skupiny argumentů, jež nelze shodně jako u dovolání obviněného T. H. podřadit pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., obsahuje námitky, které s uvedeným dovolacím důvodem korespondují, protože jejich prostřednictvím vznášel výhrady proti nesprávnosti použité právní kvalifikace podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to s odkazem na to, že uvedený zločin nebyl dokonán, od čehož odvíjel požadavek na beztrestnost v důsledku dobrovolného upuštění od pokusu podle §21 odst. 3 tr. zákoníku, a rovněž, že šlo o jednání v krajní nouzi, a tudíž na ně mělo být aplikováno ustanovení §28 tr. zákoníku. Z podnětu těchto námitek Nejvyšší soud zkoumal, zda je v této části zkoumané dovolání opodstatněné.
Na tomto místě je třeba uvést, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně 5.000.000,- Kč.
Obvinění byli podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku shledáni vinnými tímto zločinem v té podobě, že „sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“.
Rozhodný pro posouzení správnosti takto použité kvalifikace je popis skutku, jak je vymezen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jenž je shora uveden. Pro úplnost lze na základě jeho obsahu shrnout, že obvinění velmi rafinovaným způsobem, jak je popsán, realizovali záměr sebe nebo i jiné obohatit, k čemuž došlo. Důsledek jejich trestného jednání spočíval v tom, že částka 3.100.000,- Kč byla převedena na účet společnosti VARDARTURK, jejíž jednatel J. N. podle pokynu obviněného Ing. V. Z. v hotovosti vybral 1.500.000,- Kč, z nichž 1.000.000,- Kč odevzdal neznámému muži, 500.000,- Kč si ponechal a 1.600.000,- Kč bezhotovostně převedl na účet dcery obviněného Ing. V. Z. R. Š. (kde byly rovněž na základě usnesení policejního orgánu ze dne 9. 6. 2010 č.j. KRPT-19385/TČ-2010 podle §79a odst. 1 tr. ř. zajištěny), a dále téhož dne se shodným záměrem sebe obohatit obviněný M. P. po dohodě s obviněnými Ing. V. Z. a T. H. z bankovního účtu VT-PH vybral ve čtyřech případech finanční hotovost ve výši 99.000,- Kč a v jednom případě ve výši 55.000,- Kč, tedy celkem částku 451.000,- Kč, se kterou jmenovaní naložili nezjištěným způsobem, čímž společnosti VT-PH způsobili škodu v celkové výši 22.451.000,- Kč. Je tedy zřejmé, že znak obohacení byl v daném případě prokázán a i z dalších hledisek popsaný čin odpovídá zákonnému vymezení základní i kvalifikované skutkové podstaty zkoumaného zločinu podvodu.
Ve skutkových zjištěních je znak uvedení v omyl rovněž výsledky provedeného dokazování zmapován, zjištěn a objasněn. Je nutné připustit, že způsob, jakým došlo k uvedení v omyl, je závislý právě od záměru a dohody všech obviněných spočívající v tom, aby na účet společnosti VT-PH byl zajištěn přísun peněz, což obvinění znalí situace a poměrů této obchodní společnosti, jakož i dalších společností s ní obchodujících, zejména společnosti T., zajistili způsobem přesně uvedeným ve skutkových zjištěních. V souvislosti se svými záměry v návaznosti na nezbytné časové vymezení a stanovení úkolů zajistili, aby obviněný M. P. jako jediný jednatel a společník společnosti VT-PH dne 13. 5. 2010 v Ostravě zřídil ve prospěch obviněného Ing. V. Z. přístupový certifikát k internetovému bankovnictví, na podkladě kterého mohl obviněný Ing. V. Z. disponovat s účtem společnosti VT-PH. Na tyto kroky navázala smlouva mezi obviněným M. P. a M. K. o převodu celého obchodního podílu společnosti VT-PH na M. K. uzavřená dne 27. 5. 2010. Tím se M. K. stal jediným jednatelem a společníkem společnosti VT-PH, což bylo rovněž záměrem obviněných. V rámci jejich plánu bylo i to, že mu nepravdivě uvedli, že on má jediný vydaný certifikát k firemnímu účtu č. společnosti VT-PH, a přitom mu zatajili zřízení přístupového certifikátu ve prospěch obviněného Ing. V. Z. To vše činili proto, aby poté obvinění M. P., Ing. V. Z. a T. H., když se dne 4. 6. 2010 dozvěděli, že na účet společnosti VT-PH č. byly převedeny z účtu společnosti T. finanční prostředky ve výši 25.140.000,- Kč, v souladu s prvotním záměrem za použití notebooku obviněného T. H. a přístupových certifikátů obviněných Ing. V. Z. a M. P. a dalších náležitostí dne 4. 6. 2010 prostřednictvím elektronického bankovnictví převedli z bankovního účtu společnosti VT-PH tam došlé finanční prostředky na jiné shora uvedené účty.
V omyl tedy obvinění uvedli M. K., který byl v předmětné době statutárním orgánem společnost VT-PH. Byť se zřejmě jednalo jen o formálně dosazenou osobu, nemá tato skutečnost větší význam, protože rozhodné bylo tímto podvodným způsobem vyvést finanční prostředky (které předtím díky jejich aktivitám na tento účet došly) z účtu společnosti VT-PH, což se jim podařilo.
K otázce, zda byl čin obviněných dokonán, nebo zda zůstal ve stadiu pokusu, je potřeba uvést, že trestný čin je dokonán, jakmile pachatel naplní všechny znaky uvedené v trestním zákoně. Z této zásady je nutné vycházet i v posuzované trestní věci, a lze proto stanovit, že k dokonání činu došlo v okamžiku, kdy byly finanční prostředky odčerpány z účtu společnosti VT-PH a převedeny (připsány) na účty obviněnými vytipovaných a ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných osob, případně vybrány v hotovosti, čímž byla společnost VT-PH fakticky zbavena jakékoli dispozice s těmito prostředky.
Na základě této úvahy, není pochyb o tom, že když byly naplněny všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to i v jeho kvalifikované podobě, pak při shledání jeho dokonání již není možné uvažovat o tom, že se mohlo jednat o pokus tohoto činu ve smyslu §21 tr. zákoníku, jak požadoval obviněný. Nepřichází proto do úvahy obviněným Ing. V. Z. požadované dobrovolné upuštění od pokusu podle §21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť o to se může jednat jen u nedokonaného činu tehdy, když pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k jeho dokonání, a přitom splnil současně podmínky uvedené v §21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Je zcela zjevné, že u trestného činu, který již byl dokonán, nelze o dobrovolném upuštění od pokusu vůbec uvažovat.
Navíc, a jen pro úplnost, je v této souvislosti vhodné poukázat na to, že dovolatel se použití §21 odst. 3 tr. zákoníku domáhal na základě okolností, které nebyly ani skutkově prokázány, protože, i když bylo objasněno jisté jednání obviněných s policií České republiky, jak soudy správně uzavřely, aktivní součinnost obviněných vedoucí k tomu, aby byly odstraněny veškeré následky jejich trestného jednání, nikdy prokázána nebyla, nýbrž naopak z výsledků provedených důkazů soudy učinily závěry o vině obviněných, jak jsou výše rozvedeny a vysvětleny.
Rovněž nelze přisvědčit ani požadavku dovolatele Ing. V. Z. na posouzení jeho činu jako jednání v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku, o který jde u činu jinak trestného, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, který není trestným činem. O krajní nouzi nejde, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.
Nebezpečí, které někdo při krajní nouzi odvrací, je stav hrozící poruchou některému zájmu chráněnému trestním zákonem. Původ tohoto nebezpečí není zpravidla rozhodující. Nebezpečí může být způsobeno přírodní silou (např. povodní či bleskem), člověkem (např. řidičem při dopravní nehodě), zvířetem, (např. psem), věcí (např. poruchou strojního zařízení) i jiným způsobem (např. epidemií nakažlivé choroby). Nebezpečí, které občan odvrací v krajní nouzi, může spočívat i v útoku člověka (útočník), proti němuž je jinak v širším rozsahu též přípustná nutná obrana. Krajní nouzí se tedy označuje stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem (např. při požáru je třeba strhnout sousedící seník, aby se zabránilo šíření požáru apod.). Proto, aby čin mohl být posouzen v souladu s tímto ustanovením, musí být splněny nejen uvedené, ale všechny další podmínky stanovené §28 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně vylučující podmínky vymezené v §28 odst. 2 tr. zákoníku.
Uváží-li se tato hlediska a aplikují-li se na projednávaný čin obviněných, pak je zřejmé, že v projednávané věci nejsou splněna. Obvinění činem, jehož se dopustili, neodvraceli a ani neodvrátili žádné hrozící nebezpečí. Obviněný Ing. V. Z. tento svůj požadavek opíral jen o jím tvrzenou, avšak důkazy nepodloženou spolupráci s policejními orgány, kdy podle jeho obhajoby došlo k odčerpání finančních prostředků z účtu společnosti VT-PH s cílem zabránit páchání daňových deliktů jiných osob. Tato okolnost vykazující se podle obviněného jako spolupráce s policií nebyla výsledky dokazování prokázána, ale naopak, jak soudy dostatečně jasně vysvětlily, bylo vyvráceno, že by v případě kontaktů obviněných s policisty šlo o pozitivní a konstruktivní spolupráci zaměřenou na odstranění následků jiných deliktů (viz strana 33 až 34 rozsudku soudu prvního stupně). Lze jen poznamenat, že žádný údaj, ze kterého by mohla být dovozována existence nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému trestním zákonem (v tomto případě mělo jít o trestnou činnost daňového charakteru páchanou na straně společnosti VT-PH), z obsahu spisu ani soudních rozhodnutí nevyplývá. I v případě, že by tomu tak skutečně bylo a hrozilo bezprostřední reálné nebezpečí, jemuž by mohlo být zabráněno pouze zamezením společnosti VT-PH disponovat jejími aktivy, potom zajištění finančních prostředků na jejích účtech bylo věcí orgánů činných v trestním řízení, a nikoli obviněných. Ze všech okolností, za nichž byl v projednávané věci čin spáchán, vyplývá, že záměrem obviněných nebylo odvrátit jiný trestný čin, ale zejména spáchat čin, který jim je v této věci kladen za vinu. Aktivity, které obvinění ve vztahu k policejním orgánům vyvíjeli, byli jen zastíráním jejich vlastní trestné činnosti. Byli tedy vedeni odlišným záměrem od toho, který je sledován ustanovením §28 tr. zákoníku. Od počátku jejich cílem bylo dosáhnout vlastního majetkového obohacení, k čemuž zneužili jak osobu M. K., tak i osob, které obviněným „propůjčily“ své účty k poukázání finančních prostředků převedených z účtu VT-PH. Existence stavu odůvodňujícího jednání v krajní nouzi v posuzované věci nebyla soudy nižších stupňů, ani soudem dovolacím zjištěna.
Výběr či jiné odčerpávání finančních prostředků z účtu této společnosti byl ze strany obviněných jednáním protiprávním a obohacení obviněných na úkor VT-PH bylo neoprávněným majetkovým prospěchem. Toto jednání se nadto událo v době, kdy žádný z obviněných nebyl ani statutárním zástupcem VT-PH oprávněným k jakémukoli nakládání a dispozicemi s majetkem této společnosti, neboť jediným společníkem a jednatelem této společnosti byl od 27. 5. 2010 M. K., na kterého svůj stoprocentní obchodní podíl, jakož i funkci jednatele zcela záměrně, cíleně a účelově obviněný M. P. převedl (srov. č. l. 534 až 539, 545 až 546, 1121 spisu). Všech těchto skutečností si byli obvinění vědomi, a jednali tedy zcela evidentně v přímém úmyslu obohatit se na úkor VT-PH.
Jestliže soudy na podkladě identických námitek obviněných, jaké uplatnili i v nyní projednávaných dovoláních, dospěly k závěrům o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku u všech obviněných, postupovaly v souladu se zjištěnými okolnostmi i s příslušnými zákonnými ustanoveními.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. V. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Pokud obviněný T. H. ve svém dovolání žádal o odklad výkonu trestu, je potřeba konstatovat, že předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh neučinil a Nejvyšší soud ve smyslu §265 o tr. ř. s ohledem na uvedený výsledek dovolacího řízení potřebu odložit výkon trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen napadenými rozhodnutími, rovněž neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová