ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1571.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1571/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2013 o dovoláních obviněného P. D. , a obviněného V. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 37/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 232/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. D. a V. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 1 T 232/2010, byli obvinění P. D. a V. B. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Obviněný P. D. byl odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 1 T 36/2010, podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněný V. B. byl odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 3 T 270/2009, trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 7 T 60/2009, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. 13 T 25/2010, a trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru na Sázavou ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 2 T 226/2010, podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byly zrušeny výroky o trestech dříve uvedených pravomocných rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušeními, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit způsobenou škodu poškozeným manželům D. R. a J. R., a to obviněnému P. D. v částce 680 000 Kč a obviněnému V. B. v částce 630 000 Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustili tím, že:
společně s I. D. ve V., okr. H., a jinde v době od 8. 10. 2009 do konce listopadu 2009, v úmyslu podvodně vylákat peníze od manželů D. R., a J. R., pod nepravdivou záminkou vymožení dluhu od L. M. ve výši 309 000 Kč a výhodného prodeje blíže neurčených zemědělských družstev u L. a T. se ziskem, postupně vylákali od manželů R. finanční hotovost v níže uvedených částkách, přestože věděli, že žádné kroky k vymožení dlužné částky neučiní, prodej žádných zemědělských družstev u L. a T. nebudou realizovat a peníze si ponechají pro sebe, a takového jednání se dopustili tím, že:
1) obviněný P. D. společně s I. D.
po jejich předchozí vzájemné dohodě, že budou vystupovat jako vymahači dluhů, kontaktovali dne 8. 10. 2009 J. R. v místě jeho zaměstnání v U. O., kde mu sdělili, že vědí o dluhu L. M. ve výši 309 000 Kč vůči zemřelým rodičům jeho manželky D. R., a poté, co na místo přivezli také D. R., přislíbili zde R. vymožení výše uvedené částky s tím, že si z ní ponechají 30 %, přičemž pod smyšlenou záminkou, že na náklady spojené s vymáháním dluhu budou potřebovat částku 25 000 Kč, tuto od nich oproti písemnému potvrzení o jejím převzetí vystaveným obviněným P. D. vylákali tak, že ji převzal I. D. za přítomnosti obviněného P. D. dne 9. 10. 2009 od D. R. v místě jejího trvalého bydliště ve V., přestože věděli, že žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M. neučiní, a částku 25 000 Kč si ponechali ke škodě J. a D. R. pro svoji potřebu,
2) obviněný P. D. společně I. D.
po jejich předchozí vzájemné dohodě dne 11. 10. 2009 obviněný I. D. telefonicky kontaktoval manžele R., sdělil jim, že L. M. peníze na zaplacení dluhu nemá, bylo by však možné je od něj získat tím, že manželé R. oddluží blíže neurčené zemědělské družstvo u L., které bude na L. M. převedeno a prodáno se ziskem třetí osobě, a z tohoto zisku jim bude dluh L. M. ve výši 309 000 Kč uhrazen, na oddlužení a převod družstva však budou potřebovat 121 000 Kč, na základě čehož I. D. dne 12. 10. 2009 převzal od D. R. u zámku ve V. částku 121 000 Kč, zatímco obviněný P. D. seděl ve vozidle opodál a čekal na něj, přestože oba věděli, že nabídka týkající se oddlužení a prodeje družstva u L. je smyšlená, částka ve výši 121 000 Kč nebude za tímto účelem použita, žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M. neučiní a částku 121 000 Kč si ke škodě J. a D. R. ponechali pro svoji potřebu,
3) obviněný P. D. společně I. D.
po jejich předchozí vzájemné dohodě dne 12. 10. 2009 večer telefonicky kontaktovali manžele R. a nepravdivě jim uvedli, že v souvislosti s oddlužením a převodem výše uvedeného družstva u L. potřebují ještě částku 90 000 Kč na zaplacení dluhu tohoto družstva za elektřinu, vodu a plyn, přičemž pokud tuto částku manželé R. neseženou, nebude ve vymáhání dluhu L. M. dále pokračováno a peníze, které jim dosud manželé R. předali, propadnou, na základě čehož I. D. dne 13. 10. 2009 převzal od D. R. u zámku ve V. v hotovosti částku 90 000 Kč, zatímco obviněný P. D. seděl ve vozidle opodál a čekal na něj, přestože oba věděli, že dluhy za žádné družstvo u L. hradit nebudou, nebudou činit ani žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M., a částku 90 000 Kč si ponechali ke škodě J. a D. R. pro svoji potřebu,
4) obviněný P. D. společně I. D.
po jejich předchozí vzájemné dohodě dne 13. 10. 2009 večer telefonicky kontaktovali manžele R. a nepravdivě jim uvedli, že potřebují další peníze na blíže neuvedené náklady spojené s vymáháním dluhu od L. M., a pokud tuto částku manželé R. neseženou, nebude ve vymáhání dluhu dále pokračováno a peníze, které jim dosud manželé R. předali, propadnou, na základě čehož I. D. dne 14. 10. 2009 převzal od D. R. u zámku ve V. v hotovosti částku 50 000 Kč, zatímco obviněný P. D. seděl ve vozidle opodál, čekal na něj, přestože oba věděli, že žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M. činit nebudou, a částku 50 000 Kč si ponechali ke škodě J. a D. R. pro svoji potřebu,
5) obvinění P. D. a V. B. společně s I. D.
po jejich předchozí vzájemné dohodě obviněný P. D. v přesně nezjištěném období od 14. 10. 2009 do 17. 10. 2009 telefonicky kontaktoval manžele R., aby přijeli do obchodního centra O. v B., odkud s nimi pojedou na blíže neurčené místo v J., kde jim budou již předány peníze za prodej výše uvedeného družstva u L., dne 18. 10. 2009 se manželé R. setkali s obviněným P. D. a I. D. v obchodním centru O. v B., kam se dostavil obviněný V. B., který manželům R. nepravdivě uvedl, že zprostředkovává prodej družstva u L. a že peníze za prodej jim zatím nemohou být vyplaceny, neboť je problém se zápisem družstva do katastru nemovitostí, a dále jim předložil fingovaný soupis majetku družstva s tím, že v areálu družstva je uskladněna technika v podobě několika traktorů, dále železo a nafta, k čemuž jim obviněný P. D. nepravdivě uvedl, že dokud nebude prodej družstva ukončen, bude muset svým lidem platit za ostrahu areálu družstva, a bude proto potřebovat peníze na jejich jídlo, ošacení a ubytování, jakož i na opravu techniky v areálu družstva, následně v přesně nezjištěné době od 18. 10. 2009 do 19. 10. 2009 obviněný P. D. své požadavky upřesnil tak, že pro uvedené účely bude od manželů R. potřebovat částku 120 000 Kč, jinak bude technika v areálu družstva rozkradena a uhrazení dluhu ze strany L. M. bude zmařeno, na základě čehož obviněný P. D. v přesně nezjištěnou dobu od 20. 10. 2009 do 21. 10. 2009 převzal od D. R. v B. u obchodního domu T. za přítomnosti J. R. částku 120 000 Kč, přestože všichni obvinění věděli, že žádný prodej družstva nesjednávají, ostrahu areálu ani opravu techniky hradit nebudou, ani nebudou činit žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M., a částku 120 000 Kč si ponechali ke škodě J. a D. R. pro svoji potřebu,
6) obvinění P. D. a V. B. společně
po jejich předchozí vzájemné dohodě v přesně nezjištěném období od 22. 10. 2009 do 23. 10. 2009 osobně kontaktovali manžele R. v místě jejich trvalého bydliště ve V., kde jim obviněný V. B. za přítomnosti obviněného P. D. nepravdivě uvedl, že ve výše uvedeném družstvu u L., které bude třeba oddlužit, převést na L. M. a se ziskem prodat, aby jim byl uhrazen dluh L. M. ve výši 309 000 Kč, došlo ke zranění při potyčce mezi ostrahou, přičemž o věc se zajímá policie, kterou bude nutné uplatit, aby se incident zahladil, a za tímto účelem bude od nich potřebovat částku 400 000 Kč, na což obviněný P. D. uvedl, že částku 200 000 Kč dá ze svého a manželé R. zaplatí 200 000 Kč, na základě čehož v přesně nezjištěnou dobu od 23. 10. 2009 do 24. 10. 2009 převzal obviněný P. D. od D. R. za přítomnosti J. R. v B. u obchodního domu T. částku 190 000 Kč, přestože oba obvinění věděli, že ji na žádné uplácení policie nepoužijí, ani nebudou činit žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M., a částku 190 000 Kč si ponechali ke škodě J. a D. R. pro svoji potřebu,
7) obviněný P. D.
v přesně nezjištěném období od 15. 10. 2009 do 8. 11. 2009 pod nepravdivou záminkou úhrady jídla a ošacení pro ostrahu areálu výše uvedeného družstva u L., které bude třeba oddlužit, převést na L. M. a se ziskem prodat, vylákal od manželů R. postupně celkem ve čtyřech případech u obchodního domu T. v B. finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, 10 000 Kč, 22 000 Kč a 25 000 Kč, přestože věděl, že žádné jídlo a ošacení ostrahy družstva hradit nebude, ani nebude činit žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M., a částku v celkové výši 72 000 Kč si ke škodě J. a D. R. ponechal pro svoji potřebu,
8) obvinění P. D. a V. B. společně
po jejich předchozí vzájemné dohodě obviněný V. B. v přesně nezjištěném období první poloviny listopadu 2009 telefonicky kontaktoval manžele R. a nepravdivě jim uvedl, že k výše uvedenému blíže neurčenému družstvu u L., které bude třeba oddlužit, převést na L. M. a se ziskem prodat, patří také blíže neurčené družstvo u T., obě družstva tvoří jeden celek a vymožení dluhu od L. M. lze provést pouze za předpokladu, že se toto družstvo rovněž převede na L. M., a pokud by s tím nesouhlasili, prodej družstva u L. bude zmařen a další kroky k vymožení dlužné částky od L. M. nebudou obviněnými P. D. a V. B. učiněny, přičemž následně po nich obviněný P. D. v polovině listopadu 2009 opakovaně požadoval hotovost na zaplacení jídla a ošacení údajné ostrahy družstva u T. s tím, že jinak bude objekt družstva rozkraden a přijdou o všechny peníze, které dosud do vymáhání dlužné částky od L. M. vložili, proto manželé R. v průběhu měsíce listopadu 2009 předali obviněnému P. D. u obchodního domu T. v B. postupně v částkách ve výši od 15 000 Kč do 20 000 Kč celkem finanční hotovost ve výši 347 000 Kč, přičemž oba obvinění věděli, že žádnou ostrahu areálů družstev u L. a T. hradit nebudou, ani nebudou činit žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M., a částku 347 000 Kč si ke škodě J. a D. R. ponechali pro svoji potřebu,
9) obvinění P. D. a V. B. společně
po jejich předchozí vzájemné dohodě obviněný V. B. v přesně nezjištěném období měsíce listopadu 2009 za přítomnosti obviněného P. D. na schůzce s manželi R. v motorestu "U C." ve S. těmto nepravdivě uvedl, že výše uvedená družstva u L. a u T. budou nakonec převedena na nejmenovaného anglického majitele, jejich převod však musí být proveden v R., neboť v České republice je takový převod nelegální, dále jim sdělil, že z těchto důvodů bude převod dražší, a proto musí manželé R. sehnat ještě 550 000 Kč, obviněný V. B. sežene dalších 350 000 Kč a obviněný P. D. 550 000 Kč, následně je obviněný P. D. opakovaně telefonicky urgoval s tím, že aby obdrželi peníze za prodej výše uvedených zemědělských družstev a celý převod nebyl zmařen, musí výše uvedenou částku sehnat co nejrychleji, a poté, co věděl, že manželé R. za tímto účelem prodali jejich rodinný dům, na jehož prodej jim zprostředkoval kupce, jim sdělil, že svůj díl peněz sehnat nemůže, aby jich sami sehnali co nejvíce, na základě čehož dne 27. 11. 2009 na přesně nezjištěném místě silniční komunikace mezi B. a K. převzal obviněný V. B. za přítomnosti obviněného P. D. od manželů R. částku 629 000 Kč za účelem jejího údajného převozu do R. a použití k převodu výše uvedených družstev u L. a T., přestože oba obvinění věděli, že tyto peníze na oddlužení či převod uvedených družstev použity nebudou ani nebudou činit žádné kroky k vymožení dlužné částky od L. M. a částku 629 000 Kč si ke škodě J. a D. R. ponechali pro svoji potřebu,
čímž poškozeným D. R. a J. R. způsobili
obviněný P. D. s I. D. společně škodu ve výši 286 000 Kč [pod body 1) až 4)],
obvinění P. D., V. B. s I. D. společně škodu ve výši 120 000 Kč [pod bodem 5)],
obvinění P. D. a V. B. společně škodu ve výši 1 166 000 Kč [pod body 6), 8), 9)],
obviněný P. D. sám škodu ve výši 72 000 Kč [pod bodem 7)].
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními směřujícími proti výroku o vině i trestu. Odvolání v neprospěch obou obviněných, zaměřené proti výroku o trestu, podal i státní zástupce. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 37/2012, byl z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích o trestech. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému P. D. byl za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 1 T 36/2010, podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému V. B. byl uložen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 3 T 270/2009, trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 7 T 60/2009, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. 13 T 25/2010, a trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru na Sázavou ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 2 T 226/2010, podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. (správně §39a odst. 3 tr. zák.) rovněž zařazen do věznice s dozorem. Současně byly zrušeny výroky o trestech výše citovaných rozhodnutí, jakož i všechna dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušeními, pozbyla pokladu. Odvolání obou obviněných byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Není od věci dodat, že původně bylo trestní stíhání vedeno v této věci i proti spoluobviněnému I. D., avšak ještě ve stadiu řízení před nalézacím soudem bylo usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 1 T 232/2010, podle §23 odst. 1 tr. ř. trestní řízení proti tomuto obviněnému vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí a věc byla nadále vedena (jako řízení proti uprchlému) pod sp. zn. 1 T 97/2011.
Následně obvinění P. D. i V. B. podali proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 5 To 37/2012, prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Shodně v něm odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný P. D. v dovolání brojil proti tomu, že se odvolací soud nijak nevypořádal s jeho námitkou, že soud prvního stupně nehodnotil provedený listinný důkaz, a to prohlášení původně spoluobviněného I. D., který v něm popisuje podíl obviněného P. D. na jednání s manžely R. V tomto opomenutí odvolacího soudu obviněný spatřuje porušení práva na obhajobu a především porušení příslušných ustanovení o dokazování, neboť v rámci trestního stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat mimo jiné i to, zda skutek, který se stal, spáchal obviněný. V této souvislosti byl navrhován také výslech I. D., jehož výpověď mohla mít z hlediska obhajoby obviněného P. D. zásadní význam pro správnost rozsudku. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že skutkový děj, jak je v rozsudku soudu prvního stupně popsán, byl zjištěn a objasněn z výpovědí poškozených manželů R. Z výpovědí těchto svědků ovšem nevyplývají takové skutečnosti, které by náležitě objasňovaly roli obviněného P. D. coby pachatele trestného činu podvodu.
Obviněný nesouhlasil ani s tím, jak soud prvního stupně rozhodl o povinnosti k náhradě škody poškozeným, stanovil-li mu povinnost nahradit vzniklou škodu poměrně. Jestliže soudy obou stupňů vycházely z toho, že trestného jednání se dopouštěli společně I. D., P. D. a V. B., mělo se jednat o odpovědnost solidární. Tímto je v případě odsouzení I. D. vyloučeno, aby bylo současně rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit škodu poškozeným.
Obviněný P. D. navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. B. v textu dovolání namítl, že se soudům nepodařilo prokázat, že by naplnil skutkovou podstatu žalovaného trestného činu, resp. že by žalovaný trestný čin spáchal. Jeho neúčast ať už při výběrech finančních prostředků údajných poškozených z jejich účtu, nebo při prodeji rodinného domu poškozených třetí osobě (svědkovi M. R.) v žádném případě nedokazuje, že uvedl někoho v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil, a dopustil se tak podvodného jednání. Žádné finanční prostředky od údajných poškozených nikdy neobdržel, na tvrzené předávání finančních prostředků neexistuje žádný písemný doklad, žádný hodnověrný svědek ani žádný jiný použitelný důkaz, např. záznam z kamerového systému apod. Jediný listinný doklad, který v celé této kauze existuje, a který je součástí trestního spisu, je listina ze dne 9. 10. 2009, ta se však jednak vůbec netýká jeho osoby, a jednak co do obsahu není zřejmé, k čemu byla vůbec vyhotovena a proč, respektive kdo komu měl co předat či potvrdit. Rovněž ani další svědci (kromě poškozených) jej nepoznali. To, že jej poznala svědkyně D. R., automaticky neznamená, že se dopustil popisovaného jednání. Poukázal na to, že svědkyně D. R. není hodnověrným svědkem, protože sama lhala svému manželovi o průběhu cesty do R. Svědek J. R. v přípravném řízení vypovídal zmatečně, jeho výpověď nelze použít jako důkaz obhajoby. Jím tvrzené předání částky 629 000 Kč obviněnému není schopen doložit žádným potvrzením ani jiným důkazem.
Měl za to, že nebylo prokázáno, že by uváděl údajné poškozené v omyl, a stejně tak nebyl prokázán jeho úmysl údajné poškozené podvést. U trestného činu podvodu však musí být tato subjektivní stránka trestného činu jednoznačně prokázána. Protože se tak nestalo, je nutno v souladu s principem in dubio pro reo dospět k závěru, že žalovaným jednáním nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Obviněný V. B. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nevyužila svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněných se věcně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že oba obvinění shodně uplatnili důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu [obviněný P. D. skutky pod body 1) až 9), obviněný V. B. útoky pod body 5), 6), 8), 9)].
V obecné rovině je vhodné připomenout, že objektivní stránku trestného činu podvodu, jak již bylo uvedeno, představuje mimo jiné i takové jednání pachatele, kterým uvádí jiného v omyl. Za uvedení v omyl je považováno jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci; může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.
Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.].
Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že obviněný V. B. deklarovaný dovolací důvod naplnil pouze v té části, v níž namítal absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu, a obviněný P. D. jej uplatnil relevantně pouze tehdy, namítal-li nesprávnost výroku o náhradě škody. Pouze v těchto částech dovolání totiž obviněný V. B. brojil proti správnosti právního posouzení skutku zjištěného soudy a obviněný P. D. namítl nesprávné hmotně právní posouzení otázky významné pro vyslovení jeho povinnosti k náhradě škody. Ostatní námitky dovolatelů, byť v nich bylo formálně deklarováno nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti směřovaly do oblasti skutkových zjištění a správnosti hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Tuto povahu mají především námitky obviněného V. B., že nebylo spolehlivě prokázáno, že se činu, jímž byl uznán vinným, dopustil právě on, jelikož nebylo prokázáno, že by nějaké finanční prostředky od údajných poškozených vůbec někdy obdržel nebo že by je uvedl v omyl. Obdobně i námitky obviněného P. D. převážně spočívaly v polemice se správností hodnocení důkazů, zejména výpovědí poškozených.
Primárně se tedy oba obvinění domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (žádné finanční prostředky nepřevzali – až na přiznané převzetí částky 25 000 Kč obviněným P. D. dne 9. 10. 2009, poškozené v omyl neuvedli, respektive to nelze bez pochybností tvrdit) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozovali, že se trestného činu podvodu §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nedopustili. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolací soud sice již opakovaně připustil (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.), že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu a obviněný takovou výhradu uplatní. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obvinění takovou výtku učiní součástí svých dovolacích námitek. O takovou situaci se ale v posuzovaném případě zjevně nejedná.
Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů při posuzování viny obou obviněných v souladu se zásadami vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a své závěry odůvodnil způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud nepochybil, shledal-li v této části rozsudek soudu prvního stupně správným, jak uvedl na str. 4 odůvodnění svého rozsudku, a vystavil-li na nich své rozhodnutí.
Závěr o vině obviněného V. B. i obviněného P. D. opřel soud prvního stupně logicky na prvním místě o výpovědi obou poškozených, které považoval za věrohodné (a to i s ohledem na provedenou rekognici osob, kdy oba poškození v přípravném řízení všechny spolupachatele bezpečně poznali), na sebe zcela navazující a jsoucí v souladu s dalšími výpověďmi svědků (např. svědeckou výpovědí R. K., L. M.) i listinnými důkazy (listina podepsaná obviněným P. D. o půjčce 25 000 Kč, založená na č. l. 6, potvrzení o výběrech finančních prostředků, smlouvy o půjčkách manželů R., doklady o prodeji jejich nemovitosti).
V této souvislosti se jeví jako zcela účelové tvrzení obviněného P. D., podporované písemným prohlášením I. D. (č. l. 422), že obviněný P. D. se na celé věci žádným způsobem nepodílel, nýbrž v podstatě pouze dělal řidiče při aktivitách I. D. Absurdnost této obhajoby, opírající se o zjevnou snahu I. D., který je neznámého pobytu, pomoci svému příbuznému obviněnému P. D. a vyvinit jej tím způsobem, že vezme jeho díl viny na sebe, vyplývá již ze samotného zjištění, že I. D. se na jednání popsaném pod body 6) až 9) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu vůbec neúčastnil, na rozdíl od obviněného P. D., jehož účast byla prokázána u jednání pod všemi devíti útoky rozsudku soudu prvního stupně. Nepravdivost prohlášení I. D. potvrdil dokonce nevědomky i sám obviněný P. D., když doznal, že osobně převzal částku ve výši 25 000 Kč (č. l. 385 a verte), jakož i podepsal příslušné potvrzení (č. l. 6). Vzhledem k zjevné účelovosti prohlášení I. D. a jeho nevěrohodnosti se Nejvyšší soud nedomnívá, že by tento důkaz mohl cokoliv změnit na závěru o vině obviněného P. D., když opomenutí zmínky o něm v rozsudcích obou soudů je čistě formálním pochybením bez jakéhokoliv možného vlivu na výsledek hodnocení důkazů. Ve své podstatě se jedná o nadbytečný důkaz i ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). K tomu je třeba poznamenat, že drobné nedostatky v pregnantnosti odůvodnění rozhodnutí soudů nejsou samy o sobě způsobilé být nejen uplatňovaným dovolacím důvodem (protože se jedná o porušení norem procesních), ale ani automatickým porušením práva na spravedlivý proces, protože rozhodujícím zde není formální hledisko nedostatku odůvodnění soudů, nýbrž reálnost zásahu do práva obviněného, k němuž takovým pochybením došlo (k tomu viz přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. ÚS I. 2344/12).
V tomto konkrétním případě se evidentně nejedná o případ opomenutí důležitého důkazu, jehož důsledkem by byl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jak již bylo předesláno. Ve skutečnosti totiž není vůbec žádných pochybností o tom, že oba obvinění se v celém rozsahu popsaného jednání dopustili. Není od věci připomenout fakt, že oba obvinění se obdobné podvodné činnosti co do rozsahu i způsobu provedení dopustili opakovaně (viz výše citovaná rozhodnutí v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu). Všechny provedené důkazy ve svém souhrnu vyúsťují v logický závěr, že za pachatele podvodu byli důvodně označeni obvinění P. D. a V. B. Dovolací soud nemá žádný důvod způsob hodnocení provedených důkazů relevantně zpochybnit. Nešlo zde o případ svévolného hodnocení důkazů nebo o případ, kdy by závěr o vině obviněných neměl oporu ve výsledcích dokazování nebo připouštěl rozumné pochybnosti.
Pokud by obvinění uplatnili pouze výše uvedené námitky, musel by Nejvyšší soud dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Avšak – jak bylo již dříve předesláno – oba dovolatelé uplatnili po jedné námitce, kterou uplatňovaný dovolací důvod naplnili.
Obviněný V. B. brojil proti správnému právnímu posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku. Skutková podstata podle §250 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), ve vztahu ke způsobené značné škodě coby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§5, §6 písm. a) tr. zák.].
Jestliže už bylo konstatováno, že soudy spolehlivě zjistily skutkový stav věci, jehož podstata záležela v tom, že obviněný V. B. společně s dalšími dvěma obviněnými ve V., okr. H., a jinde v době od 8. 10. 2009 do konce listopadu 2009, v úmyslu podvodně vylákat peníze od manželů D. R. a J. R. pod nepravdivou záminkou vymožení dluhu od L. M. ve výši 309 000 Kč a výhodného prodeje blíže neurčených zemědělských družstev u L. a T. se ziskem, postupně na poškozených vylákali v rozsudku podrobně specifikované peněžní částky dosahující ve svém souhrnu u obviněného V. B. 1 286 000 Kč, přestože věděli, že žádné kroky k vymožení dlužné částky neučiní, prodej žádných zemědělských družstev u L. a T. nebudou realizovat a peníze si ponechají pro sebe, je zřejmé, že jednání obviněného V. B. muselo být vědomé a chtěné; tento úmysl pokrývá všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., tedy včetně uvedení poškozených v omyl, jak to ostatně vyplývá ze znění samotné skutkové věty, protože bez mylné představy o činnosti obviněných by poškození neměli žádný důvod jim jakékoliv finanční prostředky předávat, a prakticky se tak finančně zruinovat. Samotný těžší následek v podobě způsobení značné škody musel být obviněnému rovněž zřejmý, když sám osobně přebíral dne 27. 11. 2009 od poškozeného J. R. částku 629 000 Kč, která sama o sobě představovala škodu převyšující hranici škody značné, jež je podle §89 odst. 11 tr. zák. stanovena částkou dosahující nejméně 500 000 Kč. Z kontextu děje je proto nepochybné, že i v tomto případě se jednalo o úmysl přímý.
Naplnění ostatních zákonných znaků trestného činu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. obviněný V. B. a ani obviněný P. D. nezpochybňovali, a dovolací soud se jimi proto také v tomto rozhodnutí nezabýval; ani o jejich naplnění ale nemá žádných pochybností.
Relevantně uplatněná námitka obviněného P. D. podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívala ve výtce, že mělo být rozhodnuto o solidární odpovědnosti k náhradě škody, nikoliv o odpovědnosti dílčí, jelikož se podle zjištění soudu obvinění činu dopustili jako spolupachatelé.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. platí mimo jiné, že odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
V adhezním řízení se postupuje podle hmotně právních norem, na nichž je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí. V daném případě se jednalo o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (nadále občanský zákoník), konkrétně pak zvláště ustanovení §420 a §438 tohoto zákona.
Za podklad svého rozhodnutí soudy vzaly skutkové zjištění uvedené ve výroku o vině pod body 1) až 9) v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obviněný P. D. sám způsobil poškozeným škodu ve výši 72 000 Kč, společně se spoluobviněným V. B. škodu ve výši 1 166 000 Kč, společně se spoluobviněným V. B. a I. D. škodu ve výši 120 000 Kč a spolu s I. D. škodu ve výši 286 000 Kč. Poněvadž škoda s výjimkou částky 10 000 Kč nebyla dosud uhrazena a nebrání tomu žádná zákonná překážka, byla podle návrhu poškozené (č. l. 418) podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému P. D. uložena povinnost, aby poškozeným manželům D. R. a J. R. na náhradu škody zaplatil částku 680 000 Kč; obviněnému V. B. byla uložena tato povinnost v částce 630 000 Kč.
To, že oba spoluobvinění jako spolupachatelé trestným činem zaviněně způsobili škodu, za kterou odpovídají ve smyslu ustanovení §420 občanského zákoníku, dovolatel P. D. nezpochybnil. Jeho výhrady směřovaly výlučně proti tomu, že nebylo rozhodnuto o jejich solidární odpovědnosti k náhradě škody.
Podle §438 odst. 1 občanského zákoníku způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle §438 odst. 2 tohoto zákoníku v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.
Úprava ustanovení §438 odst. 1 občanského zákoníku vyjadřuje zásadu solidární odpovědnosti škůdců v případech společně způsobené škody s cílem prohloubit odpovědnost za protiprávní jednání a důsledně zabezpečit ochranu poškozeného. Solidární odpovědnost má poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody pro poškozeného, který si podle svého rozhodnutí může vybrat pouze některého ze škůdců a uplatňovat vůči němu celý svůj nárok. Ze znění ustanovení §438 občanského zákoníku také vyplývá, že solidární odpovědnost je pravidlem, dílčí odpovědnost více škůdců je výjimkou z tohoto pravidla. Zákonem je na ni pamatováno toliko na odůvodněné případy, které je třeba chápat jako případy výjimečné, jež je třeba v tomto smyslu také zdůvodnit. Jestliže je primární zájem soustředěn k poškozenému a k ochraně jeho práv, přichází v úvahu v situacích, kdy výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že ani rozhodnutím o dílčí (dělené) odpovědnosti nebude zájem poškozeného a uspokojení jeho nároku na náhradu škody nikterak ohroženo. Teprve za splnění tohoto předpokladu lze podle účasti škůdců na způsobení škody rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti.
Soud prvního stupně akceptoval bez bližšího zdůvodnění návrh poškozených na rozhodnutí o dílčí odpovědnosti spoluobviněných P. D. a V. B. k náhradě škody, v odůvodnění rozsudku učinil jen poznámku, že součet peněžních částek požadovaných poškozenými nečiní ani celou škodu, kterou jim obvinění způsobili (str. 10), a proto ve smyslu jejich návrhu rozhodl, že obviněný P. D. je jim povinen zaplatit částku 680 000 Kč a obviněný V. B. 630 000 Kč. Odvolací soud neshledal důvod změnit takto učiněný výrok o náhradě škody, třebaže připustil pochybnosti o tom, zda soud prvního stupně správně akceptoval požadavek poškozených, aby obvinění nahradili vzniklou škodu poměrně. Dodal ale, že rozhodnutí o solidární odpovědnosti k náhradě škody by bylo v neprospěch obviněných a protože odvolání státního zástupce bylo podáno výlučně proti výroku o trestu, nemohl o jejich solidární odpovědnosti k náhradě škody rozhodnout (str. 4 rozsudku).
Jakkoliv nelze přehlédnout nepřesvědčivé a ve svých důsledcích nepřezkoumatelné odůvodnění výroku o náhradě škody, jak jej učinil soud prvního stupně, za výše vyložených okolností nemohl ani dovolací soud do takto učiněného výroku zasáhnout. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že rozhodnutí o solidární odpovědnosti k náhradě škody by zvláště nyní a ve vztahu k dovolateli znamenalo rozhodnutí v jeho neprospěch, a to jak s přihlédnutím k principům, které ovládají solidární odpovědnost více škůdců k náhradě škody, tak i konkrétně stanovené částce 680 000 Kč, kterou je obviněný P. D. povinen poškozeným zaplatit. V těchto souvislostech pak není relevantní ani výhrada, že je vyloučeno rozhodnout o uložení povinnosti nahradit škodu poškozeným původně spoluobviněnému I. D.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněných P. D. a V. B. o odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková