ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.411.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 411/2013-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2013 o dovolání obviněné M. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 3 To 496/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 37/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 3 T 37/2012, byla obviněná M. K. uznána vinnou přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzena podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku (v rozsudku nepřesně uvedeno §43 odst. 2 tr. zákoníku) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to zajištěné samonabíjecí pistole výrobce ČZ UB model 75, ráže 9 mm Luger, výrobního čísla.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná výše uvedených přečinů dopustila tím, že dne 2. 2. 2012 kolem 18.00 hod. v N. B. zazvonila u vstupních dveří bytu č. v N. ulici na č. p. obývaného M. H. a poté, co jí jmenovaná otevřela dveře, natlačila ji proti její vůli do chodby bytu, kam vešla za ní, a poté ji dostrkala až do obývacího pokoje, kde jí vyhrožovala zastřelením, přičemž z kabelky vytáhla kufřík, z něhož vyndala samonabíjecí pistoli výrobce ČZ UB model 75, kterou si položila vedle sebe na sedací soupravu, a poté požadovala po H. přiznání k její nevěře se svým manželem, přičemž výhrůžky zastřelením i opakovala.
Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněná napadla odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 3 To 496/2012, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítnuto jako nedůvodné.
Je vhodné dodat, že usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 3 T 37/2012, které nabylo právní moci dne 26. 3. 2013, bylo rozhodnuto, že obviněná je účastna amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Podle článku IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii jí byl prominut trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu dvou roků uložený výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci.
Obviněná podala proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 3 To 496/2012, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení, neboť v trestním řízení nebylo prokázáno, že se dopustila skutku, jenž by vykazoval znaky uvedených dvou přečinů.
K vytýkanému nesprávnému hmotně právnímu hodnocení skutku podle názoru dovolatelky soud prvního stupně dospěl zejména proto, že provedené důkazy hodnotil v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru okresnímu i krajskému soudu vytkla zejména to, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Měla za to, že okresní soud bezvýjimečně vyšel z výpovědi poškozené M. H. a nevypořádal se s některými obhajobou namítanými skutkovými zjištěními a rozpory v provedených důkazech. Předně podotkla, že poškozená M. H. nepoznala samonabíjecí pistoli, kterou měla v jejím bytě vyndat z kufříku. Tuto zbraň poškozená nepopsala správně ani při svém výslechu, ani při rekonstrukci provedené v průběhu vyšetřování. Poškozená výslovně uvedla, že byla lesklé, stříbrné barvy, ačkoliv pistole byla tmavá. Nejde přitom o výrobní model pistole či jinou relativní podrobnost jejího vzhledu, ale o její barvu jako nepochybně nejvýznamnější charakteristiku pro jakéhokoliv pozorovatele.
Dále dovolatelka v souladu s již dříve uplatněnou obhajobou upozornila na rozpory ve výpovědích poškozené M. H. a svědkyně P. H. V trestním oznámení poškozená M. H. uvedla, že obviněná vytáhla z kabelky kufřík s pistolí a pistoli z kufříku v bytě poškozené již po cestě z chodby bytu do místnosti obývacího pokoje, držela ji v ruce a vystrkovala přitom poškozenou z chodby dovnitř bytu. Jako svědkyně v přípravném řízení uvedla výslovně, že popsaným způsobem jí obviněná ukázala zbraň až v obývacím pokoji těsně před tím, než se posadila na gauč a kdy již ona samotná seděla v křesle. Rovněž svědkyně P. H. popis těchto událostí změnila, když v přípravném řízení uvedla, že jí matka M. H. události popsala tak, že obviněná pistoli vytáhla v chodbě, kdežto v hlavním líčení uvedla, že k tomu mělo dojít až po usednutí obviněné v obýváku na pohovku. Poškozená dále vypovídala o tom, že ji obviněná po vstupu do bytu odstrčila od sebe, zavřela za sebou dveře, vešla do chodby a tlačila ji směrem dovnitř bytu. Poté řekla, že ji obviněná takto dotáhla do obývacího pokoje. Pokud by ji do obývacího pokoje měla dotáhnout, šla by obviněná do bytu jako první, pořadí vstupujících osob by bylo obrácené a nešlo by o tlačení poškozené.
Poškozená vypověděla, že ji obviněná v průběhu návštěvy opakovaně vyhrožovala zabitím a ukazovala jí přitom pistoli, kterou vyndala z kufříku, poškozená měla obavu o svůj život a celé toto jednání obviněné mělo vést k následným psychickým problémům poškozené. Takový popis událostí je však v rozporu s chováním poškozené v průběhu návštěvy a po odchodu obviněné z bytu. Nejprve volala K. K., poté P. T., po odchodu z bytu dceři P., poté R. P., věc probírala opět s K. K. a až 3. 2. 2012 v 18.00 hod věc nahlásila na policii. Podle výpovědi svědka K. K. o obsahu telefonického rozhovoru s poškozenou M. H. ze dne 2. 2. 2012 kolem 18.00 hod. mu poškozená sdělovala, že obviněná byla u ní, má zbraň a že se bojí, ovšem o vyhrožování či nějaké manipulaci se zbraní nemluvila. Podobně ani při rozhovoru s tímto svědkem dne 3. 2. 2012 na dotaz svědka poškozená popřela, že by jí obviněná zbraní ohrožovala.
Obviněná dále poukazovala na existenci motivu, který vedl poškozenou k nepravdivému popisu průběhu návštěvy obviněné a který spatřuje ve vztahu mezi svědkem K. K., jejím manželem, a poškozenou M. H., a v tom, že se jej K. K. poté, kdy mu poškozená oznámila své rozhodnutí obrátit se na policii, rozhodl ukončit. Okresní soud se s významem této okolnosti rovněž nijak nevypořádal.
Jestliže se odvolací soud se skutkovými závěry nalézacího soudu ztotožnil, pak takové hodnocení je v příkrém rozporu s pravidly stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. Před krajským soudem poškozená neuvedla, že by obviněná svoje výhrůžky opakovala v momentu, kdy poškozené ukázala pistoli. Ani ona tedy nepotvrzuje časovou souvislost mezi údajným vyhrožováním a vytažením pistole z kabelky obviněné. Kromě toho se ani krajský soud nevypořádal s výpovědí svědka K. K. a svědkyně J. N. o tom, že se jim ani bezprostředně po události poškozená nesvěřila, byť jen náznakem, s něčím, co by bylo možno považovat za vyhrožování poškozené, a to dokonce se zbraní. Přitom se jedná o další důkaz o tom, že se věci neseběhly tak, jak to poškozená popisuje. Její velmi pozdní oznámení události na policii až po mnoha konzultacích nelze hodnotit jako logické, jak to činí krajský soud, naopak jedná se opět o důkaz nevěrohodnosti poškozené, která tak učinila za účelem dovolatelku nepravdivě obvinit.
Krajský soud také reagoval na výtky obhajoby směřující proti tomu, že se okresní soud nevypořádal s motivem odplaty, pro který poškozená mohla vypovídat nepravdivě v neprospěch obviněné. Učinil závěr, že motivace poškozené spočívající v pomstě manželovi obviněné za to, že s ní po incidentu ukončil intimní vztah, není reálná, protože by pro ni měla rozsáhlé sociální důsledky, které by neriskovala. Obviněná oproti tomu podotkla, že lze v prvé řadě konstatovat, že dokazování před krajským soudem přineslo ohledně existence takového vztahu mezi poškozenou a jejím manželem zásadní zjištění, když svědek P. Š. i svědkyně J. N. výslovně uvedli, že se jim K. K. s tímto vztahem svěřil. Je dále zřejmé, že po incidentu, k němuž mezi oběma ženami v bytě poškozené nepochybně došlo, již nemohlo trestní oznámení učiněné poškozenou ze mstivých úmyslů vztahy mezi poškozenou a manželi K. více ohrozit. Naopak, incident a následné odmítnutí K. K. je velmi silným motivem pro takové chování poškozené.
Obviněná vyjádřila přesvědčení, že soudy učiněná skutková zjištění jsou „v hrubém nesouladu“ s provedenými důkazy. K tomuto pochybení došlo také proto, že krajský soud nezopakoval výslech obviněné, svědka K. K. a svědkyně P. H., a sám tak neprovedl důkazy, kterými bylo možno zjistit skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. Obviněná přitom provedení těchto důkazů v odvolacím řízení k odstranění rozporů ve výpovědích svědků navrhovala a odvolací soud sám vyslechl poškozenou M. H.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 3 T 37/2012, jakož i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 3 To 496/2012, a dále aby postupoval podle §265 1 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po stručné rekapitulaci předchozího průběhu řízení a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku ve vyjádření k dovolání uvedl, že argumentace dovolatelky je z větší části jen opakováním námitek z odvolacího řízení.
Připomněl, že s odkazem na dovolací důvod §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedených dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatelky o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení trestního řádu, je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K tomuto lze dodat, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak v podstatě jen tehdy, existuje-li tzv. extrémní nesoulad mezi určitými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala.
S námitkami obhajoby se odvolací soud vypořádal řádně, když sám vyslechl poškozenou a dokazování doplnil výslechy dalších svědků. Dlužno ovšem dodat, že s důkazní situací se velice podrobně zabýval již nalézací soud, který konstatoval jisté pochybnosti, rozpory a různou motivaci u jednotlivých osob, nicméně následně své skutkové závěry přesvědčivě odůvodnil. Pokud se jedná o hodnotící pasáže rozhodnutí soudů obou stupňů, tyto ve svých odůvodněních velmi podrobně rozvádějí, jaké skupině důkazů provedených v trestním řízení uvěřily, proč se tak stalo, a z jakých skutečností vycházely. Závěry soudů pak neodporují zásadám formální logiky a volného hodnocení důkazů.
Ve vztahu k namítané existenci rozporů mezi důkazy je třeba uvést, že tato skutečnost sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněnou vinnou trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění zásady „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněné. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnou, jak je tomu v přezkoumávané věci. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že jsou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněné, svědčí-li důkazy o její vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory. Po rozhodnutí nalézacího soudu, se soud odvolací podrobně vypořádával s konkrétními námitkami obviněné uplatněnými v odvolání. Jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno již výše, o vině obviněné neměly soudy obou stupňů žádné pochybnosti, a proto jim nelze vytýkat, že zmíněnou zásadu nepoužily. Soudy obou stupňů požadavkům zákona na dokazování v trestním řízení dostály, jejich úvahy se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Okolnost, že dovolatelka by provedené důkazy hodnotila jinak, je z hlediska výše uvedených principů nepodstatná.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů ani formální tvrzení o existenci tzv. extrémního rozporu bez uvedení toho, v čem konkrétně by měl v souladu s ústavně konformní judikaturou spočívat.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud v Jindřichově Hradci a z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Českých Budějovicích. Tuto povahu mají všechny námitky obviněné, spočívající ve zpochybňování důvěryhodnosti výpovědi poškozené M. H., týkající se popisu událostí v jejím bytě dne 2. 2. 2012 a jejích následných psychických problémů. Jinak než právě takto nelze označit výhrady obviněné ohledně existence jistých rozporů mezi výpověďmi poškozené, její dcery P. H. a svědka K. K., případně i svědkyně J. N. a P. Š., jakož i poukazy na to, že poškozená nepoznala při rekognici zbraň, která měla být použita při činu, a to ani co do její barvy, a dále i nesouhlas se soudy provedeným hodnocením časové prodlevy mezi činem a jeho oznámením policii, na základě čehož posléze obviněná vyvozovala, že soudy obou stupňů nedostatečně a nesprávně objasnily skutkový stav věci.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněná ve skutečnosti brojila proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebylo prokázáno, že by do bytu poškozené vstoupila přes její odpor, pistoli v bytě poškozené nevytáhla, nebylo prokázáno, že by poškozené vyhrožovala zabitím) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozovala, že nebylo prokázáno, že by se přečinů porušování domovní svobody a nebezpečného vyhrožování nedopustila. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud sice již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatelka sama na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Ačkoliv z textu dovolání se podává, že dovolatelka v obecné rovině uplatnila výtku, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je zásadní rozpor (strana 5 odstavec šestý), ze skutečného obsahu uplatněných námitek k takovému závěru nelze dospět, neboť obhajoba nenamítla ani získávání důkazů v rozporu s procesními předpisy, ani hodnocení důkazů bez jakéhokoliv možného racionálního logického základu, ani (kromě jediné, avšak věcně zcela neopodstatněné výjimky) opomenutí důkazů, nýbrž pouze hodnotila provedené důkazy s jiným v úvahu připadajícím závěrem, nadto ještě bez vzájemné souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy.
Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry velmi pečlivě a podrobně odůvodnil způsobem zcela odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. (viz strany 3 až 5 rozsudku). Odvolací soud nepochybil, jestliže z těchto závěrů vyšel a dále je ještě doplnil a upřesnil (viz strany 2 až 5 usnesení).
Za existující důkazní situace, kdy proti sobě stály na jedné straně svědectví poškozené M. H. a její dcery P. H. a na druhé straně svědectví obviněné a jejího manžela K. K., soudy závěr o vině obviněné neopřely pouze o výpověď poškozené a její dcery, nýbrž i o další skutečnosti. Jednak jsou to lékařské zprávy o zhoršeném psychickém stavu poškozené (č. l. 117, strana 5 shora rozsudku nalézacího soudu), ale i zjištění, vycházející mimo jiné i z přiznání obviněné, že při kontaktování poškozené dne 2. 2. 2012 měla u sebe pistoli, přičemž z okolností lze spolehlivě dovodit, že tuto pistoli – ačkoliv obviněná po celou dobu projednávání věci setrvala na opačném tvrzení – ve skutečnosti nevezla manželovi, protože jemu předala pouze krabici s náboji a telefonem, zatímco pistoli si ponechala (strana 4 napadeného usnesení, srov. též výpověď obviněné na č. l. 32A). Nejvyšší soud k tomu podotýká, že tento závěr odvolacího soudu považuje za naprosto správný, protože se konec konců nejednalo o pistoli manžela obviněné, nýbrž její vlastní, kterou obdržela jako dárek k Vánocům (č. l. 120 a verte, č. l. 31 a verte in fine). Od věci není poznamenat, že i v tomto bodě vypovídala obviněná v průběhu trestního stíhání nepravdivě, respektive rozporuplně, když tvrdila, že zbraň byla sice úředně psaná na ni, ale byla ve vlastnictví manžela (č. l. 31 shora).
Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že výpověď poškozené je nepochybně výrazně důvěryhodnější než tvrzení obviněné. Je proto nasnadě, že soudy ji použily jako základ pro ustálení skutkového děje, přičemž však jediný aspekt, ve kterém soudy vyšly výlučně z výpovědi poškozené a její dcery, se týkal pouze ve skutkové větě popsaných verbálních výhrůžek obviněné vůči poškozené a vstupu obviněné do bytu poškozené i přes odpor uživatelky bytu. V těchto bodech je však závěr soudů akceptovatelný a logický, neboť bez přiměřeného slovního doprovodu by jednání poškozené, záležející v tom, že se na „návštěvu“ poškozené vybavila střelnou zbraní, postrádalo jakoukoliv logiku. Stejně tak její vstup do bytu i přes nesouhlas jeho uživatelky odpovídá nejen tvrzení poškozené, nýbrž i obviněnou doznanému postoji, který v dané chvíli k celé záležitosti manželovy nevěry měla, totiž že informace od kartáře ji dodala odvahu k rozhodnutí „věc vyřešit hned“ (viz č. l. 31 shora).
Lze tak bez ohledu na drobné odlišnosti či nepřesnosti ve výpovědích slyšených svědků spolehlivě dovodit, že jediným účelem, pro který si obviněná vzala s sebou na „návštěvu“ poškozené uvedenou zbraň, byl úmysl poškozenou postrašit, respektive na ni vyvinout psychologický nátlak, a donutit ji tak k přiznání intimního vztahu vůči K. K., manželu obviněné.
Detaily ohledně samotné manipulace se zbraní v bytě poškozené nejsou rozhodující za situace, že poškozené bylo známo, že obviněná uvedenou zbraní aktuálně disponuje (a to nikoliv náhodou), což ve spojení s výše vzpomínanými verbálními výhrůžkami je zcela nepochybně skutečnost způsobilá za daných okolností vyvolat u ní důvodnou obavu o svůj život a zdraví.
Soudy se rovněž velmi pečlivě zabývaly všemi námitkami obhajoby. V této souvislosti lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že námitky, které tvořily obsah dovolání, byly již dříve uplatněny v rámci předchozího řízení před soudy obou stupňů. Soudy dostatečně vyložily, proč nedůležitým rozporům ve výpovědích M. a P. H. nepřikládaly zásadní význam (viz str. 5 shora napadeného usnesení), jakož i proč nepovažovaly za relevantní ani skutečnost, že poškozená nepoznala zbraň (strana 4 odstavec druhý napadeného usnesení), kterou jí mělo být vyhrožováno, či proč neuvěřily výpovědím obviněné a jejího manžela (strana 4 odstavec třetí napadeného usnesení, strana 4 odstavec třetí rozsudku nalézacího soudu), respektive proč hodnotily skutečnost, že poškozená uvědomila policii až po cca 24 hodinách od spáchání trestných činů, odlišně, než jak to činila dovolatelka (strana 3 odstavec třetí in fine napadeného usnesení). O extrémním rozporu, avšak dokonce ani o rozumných pochybnostech, nelze proto v této souvislosti seriozně uvažovat.
Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu, proto je v daných souvislostech významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněné, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal. Naopak rozsah provedeného dokazování byl pro vypořádání se s obhajobou obviněné a pro rozhodnutí o jeho vině zcela postačující. Ani Nejvyšší soud ve skutkových závěrech obou soudů žádný extrémní rozpor neshledal. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněné, ještě neznamená, že lze dovodit extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením a že soudy nesprávně právně posoudily spáchaný skutek. Shledáno však nebylo ani porušení základních zásad spravedlivého procesu či zásady presumpce neviny, a proto zásah Nejvyššího soudu není opodstatněný.
Dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková