ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.424.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 424/2013-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2013 o dovolání obviněného A. T. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 3 To 277/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 19/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. V. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 T 19/2012, uznal obviněného PhD. A. T. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„1) dne 26. 10. 2011 v době kolem 13:00 hod. v 2. patře budovy Obvodního oddělení policie B. na ulici B. v B. za situace, kdy jej příslušníci Policie České republiky umisťovali do policejní cely v souvislosti s šetřením jeho jiné trestné činnosti, neuposlechl jejich zákonných výzev k nastoupení do cely, ale nejprve se slovně a pohybem těla, konkrétně náznakem pohybu rukou, pokoušel zde přítomného policistu nadstrážmistra J. M. vyprovokovat k fyzické potyčce za současného užívání slovních vulgarit v anglickém jazyce, a poté, co se mu takto konflikt vyvolat nepodařilo, reagoval na výzvy policistů tak, že odhodil svůj klobouk a kabát na zem a poté, co mu policistka nadstrážmistr Bc. M. V., položila ruku na rameno, aby jej uklidnila, tuto fyzicky napadl, a to tak, že ji udeřil pravou rukou sevřenou v pěst do její levé tváře a levého ucha, čímž jí způsobil pohmoždění tváře a následně ji, při nasazování pout z její strany po použití zákonných donucovacích prostředků z důvodu tohoto napadení, ještě poškrábal na jejím pravém zápěstím v důsledku čehož musela vyhledat lékařské ošetření, neboť ji brnělo ucho, přičemž lékařem jí bylo poté doporučeno ledování nateklé tváře, avšak k vážnějšímu zranění a s tím souvisejícímu omezení v obvyklém způsobu života jmenované nedošlo,
2) dne 26. 10. 2011 v době kolem 13:30 hod. v policejní cele nacházející se ve 2. patře budovy Obvodního oddělení policie B. na ulici B. v B. v přítomnosti tří policistů Obvodního oddělení B., a to nadstrážmistra M.P., nadstrážmistra I. J. a podpraporčíka L. P., poté, co zde nejprve přítomné policisty počastoval různými vulgárními výrazy a nadávkami v angličtině, zvedl propnutou pravou paži své ruky s nataženými prsty do výše svého čela a u toho zakřičel „Heil Hitler!“, načež v návaznosti na toto své jednání začal dále v anglickém jazyce nadávat na místě přítomným policistům, přičemž nadstrážmistrovi M. P. mimo jiné tím způsobem, že je „fašistické prase“, když následně poté začal v prostorách cely plivat na zem a svého jednání zanechal až po opakovaných výzvách policistů k zanechání svého jednání v anglickém jazyce“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a v bodě 2) jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujících k potlačení práv a svobod podle §404 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 2, 3 písm. c) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 89 T 203/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 8 To 69/2012, mu podle §325 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Městského soudu v Brně, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 3 To 277/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že v bodě 2) obviněného uznal vinným, že
„dne 26. 10. 2011 v době kolem 13:30 hod. v policejní cele nacházející se ve 2. patře budovy Obvodního oddělení policie B. na ulici B. v B. v přítomnosti tří policistů Obvodního oddělení B., a to nadstrážmistra M. P., nadstrážmistra I. J. a podpraporčíka L. P., poté, co zde nejprve přítomné policisty počastoval různými vulgárními výrazy a nadávkami v angličtině, zvedl propnutou pravou paži své ruky s nataženými prsty do výše svého čela a u toho zakřičel „Heil Hitler!“, načež v návaznosti na toto své jednání začal dále v anglickém jazyce nadávat na místě přítomným policistům, přičemž nadstrážmistrovi M. P. mimo jiné tím způsobem, že je „fašistické prase“, když následně poté začal v prostorách cely plivat na zem a svého jednání zanechal až po opakovaných výzvách policistů k zanechání svého jednání v anglickém jazyce“.
Takovéto jednání obviněného odvolací sou právně kvalifikoval jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a podle §325 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku mu uložil za tento přečin, za přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ohledně kterého zůstal napadený rozsudek nedotčen, a za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 2, 3 písm. c) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 89 T 203/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 8 To 69/2012, souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Městského soudu v Brně, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Michala Janovce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v podání tvrdil, že u soudu nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že uštědřil ránu policistce Bc. M. V., nebo že dělal výtržnosti v cele. Jeho vinu mají prokazovat jen výpovědi policistů. Domníval se, že během odročeného hlavního líčení došlo k domluvě mezi policisty, kteří již podali svědectví, a mezi policejními svědky, kteří ještě vyslechnuti nebyli. O tom informoval předsedkyni senátu rozhodující ve věci, ta ale nevzala takové porušení soudního řízení na vědomí. Podle názoru obviněného však není pochyb o tom, že policisté se na svědeckých výpovědích domluvili, neboť jsou použitá stejná slova, výrazy a konstrukce.
Obviněný dále poukazoval na to, že všechna tři obvinění byla učiněna v plném záběru bezpečnostního kamerového systému v zadržovací cele. Domáhal se proto, aby tento záznam byl použit jako důkaz, žádný důkaz kamerového systému mu však na jeho obranu poskytnut nebyl s odůvodněním, které považoval za pochybné a nepravdivé. Soud prvého stupně ignoroval důkazy, zejména výpověď svědkyně L. K., která měla slyšet prohlášení policisty L. Z., že v cele zadržení byl zbit Angličan osmi policisty a že kamerový systém byl vypnutý, aby o tom nebyl žádný důkaz.
Dovolatel konečně namítl, že nebylo vyhověno jeho návrhům na zpracování znaleckého posudku, forenzní lékařské zprávy, bezpečnostních kamerových systémů, psychiatrického posudku a na výslechy policisty Š. K. a prof. M. K.
Z těchto důvodů obviněný navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), „aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno v části o vině a trestu“.
Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění.
Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (případně soudu odvolacího) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, nebo ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005, a další). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, úplná absence důležitých skutkových zjištění, atp. (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že soudy nepředložily dostatečné důkazy o tom, že udeřil policistku Bc. M. V. nebo že dělal výtržnosti v cele, že svědecké výpovědi policistů byly zmanipulované a že se na svých výpovědích vzájemně dohodli, že soudy neprovedly celou řadu dalších důkazů, ačkoliv jejich provedení navrhoval (kamerový záznam z cely, znalecký posudek, forenzní lékařské zprávy, výslech policisty Š. K. a prof. M. K.) a že ignorovaly výpověď svědkyně L. K. Z uvedeného je zřejmé, že uplatněné výhrady směřovaly k tvrzení, že právní názory soudů nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, resp. učiněná skutková zjištění nevyplývají z důkazů, které soudy ve věci provedly.
Takové argumentaci obviněného však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Předně je nutno zdůraznit, že všichni svědkové z řad policistů, kteří v den zadržení obviněného byli ve službě a byli přítomni incidentu obviněného (tj. M. V., J. M., L. P., M. P. a I. J.) vypovídali do protokolu již v přípravném řízení, přičemž jejich tehdejší výpovědi a následné výpovědi před soudem prvního stupně byly v zásadě identické a konzistentní. Nalézací soud nezjistil nic, co by mohlo nasvědčovat tomu, že by se tito svědci domlouvali v době mezi odročeným hlavním líčením. To nezjistily ani další orgány činné ve věci. Vzhledem ke stížnostem obviněného na chování policistů při jeho umísťování do cely a nařčením z fyzických útoků byla věc šetřena Generální inspekcí bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“) a rovněž Krajským ředitelstvím Policie Jihomoravského kraje, odborem vnitřní kontroly. Zprávy o výsledcích šetření si soud prvého stupně opatřil, přičemž z nich zjistil, že v případě šetření prováděném GIBS věc ještě nebyla ukončena. Naopak šetření prováděné odborem vnitřní kontroly jmenovaného krajského ředitelství již bylo ukončeno se závěrem, že nebylo zjištěno porušení právních norem shora jmenovanými policisty.
Ačkoliv dovolatel rovněž namítl, že nalézací soud ignoroval výpověď svědkyně L. K., ani tomuto tvrzení nelze přisvědčit. Soud tuto svědkyni vyslechl a její výpověď hodnotil samostatně i v kontextu dalších důkazů (srov. stranu 7 odůvodnění jeho rozsudku). Stejně tak nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že soud záměrně opominul provedení dalších, jím navrhovaných důkazů (kamerového záznamu z cely, apod.). Soud na základě zprávy o výsledcích šetření výše jmenovaným odborem vnitřní kontroly shledal, že záznamy nebyly nahrávány a že kamerový systém slouží pouze jako on-line kontrola pro pracovníka dozorčí služby. Odvolací soud pak dále doplnil dokazování přečtením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl na obviněného vypracovaný MUDr. M. H. v jiné jeho trestní věci (vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 138/2012), z něhož na jedné straně sice zjistil významné osobnostní charakteristiky obviněného potřebné pro komplexní posouzení jeho trestní odpovědnosti, na druhé straně však nedovodil žádné takové konkrétní okolnosti, které by svědčily pro potřebu jeho opětovného znaleckého zkoumání.
Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly a dostatečně přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutečností učinily skutkový závěr, že obviněný se stíhaného jednání dopustil, jakož i to, z jakých důvodů považovaly jeho obhajobu za vyvrácenou. Ze všech provedených důkazů a z nich vyvozených závěrů nevznikají pochybnosti, že skutky tak, jak jsou popsány ve výroku rozsudků soudů obou instancí, mají oporu v důkazech, které byly provedeny a hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy plně respektovaly všechna rozhodná hlediska vyjádřena v uvedeném ustanovení bez projevu libovůle, resp. svévole, neboť vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy i své závěry (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007, aj.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a