ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.444.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 444/2013-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2013 o dovolání obviněného L. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 8 To 499/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. 10 T 1/2012, byl obviněný L. N. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
v blíže nezjištěný den v průběhu měsíce března 2011 ve večerních hodinách na ulici V. v B. u ubytovny P., po dohodě s matkou G. P., nar. , ji vzal do svého vozidla Škoda Superb 3T, RZ, společně s její nezletilou dcerou, odvezl je na doposud neznámé místo, zastavil a přesedl si na zadní sedadlo za G. P., která se vysvlékla a provedla mu felaci, to vše byla ve vozidle nucena sledovat nezletilá. Poté předal G. P. peníze a ona odešla z vozidla, kde zanechala svou nezletilou dceru, kterou obviněný L. N. začal přes její zjevně velmi nízký věk prsty osahávat na a v přirození a požadoval po ní, aby vzala pohlavní úd do úst, což odmítla, poté ji chytil a snažil se ji otočit čelem ke dveřím, což se mu nepodařilo, neboť jej nezletilá kopla do rtu, následně přistoupila do vozidla G. P., a obviněný L. N. je dovezl zpět na ulici V., kde nezletilá s matkou vozidlo opustily.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 8 To 499/2012, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. René Huška dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., jejichž naplnění spatřuje v existenci extrémního nesouladu právních závěrů soudu s učiněnými skutkovými zjištěními, protože jeho vina nevyplynula z uzavřeného řetězce důkazů. Důvodem je dokazování zatížené vadami a nedostatky, které znemožnily vyvodit logické a přesvědčivé závěry o vině. Soudu prvního stupně vytýkal, že své rozhodnutí založil zejména na svědecké výpovědi nezletilé, ačkoli z ní nevyplývá, že by označila za pachatele právě obviněného, neboť pachatele uvedla jménem M. se žlutými krátkými vlasy, ačkoli obviněný má vlasy tmavé, mírně prošedivělé a jmenuje se L. Oproti skutečnému stavu také uvedla jinou barvu jeho automobilu. Nesouhlasil se způsobem, jakým se odvolací soud s těmito skutečnostmi vypořádal, zejména, že nezletilá nerozeznává barvy, o čemž svědčí např. to, že o sobě říká, že má zelené vlasy. Podle obviněného lze mít z výpovědi nezletilé za prokázané pouze to, že na ní bylo či je pácháno jí popisované jednání, a nikoliv že by se jej dopustil obviněný. Výpověď nezletilé považuje za nevěrohodnou, a to i přesto, že znaleckým posudkem nebyla tato skutečnost zjištěna. Obviněný zpochybnil i rekognici podle fotografie ze dne 18. 5. 2011, při níž G. P. mezi předloženými fotografiemi obviněného nepoznala a za pachatele označila osobu pod č. 5, ačkoliv fotografie obviněného byla pod označením č. 2 (současně zmínil, že jej tato svědkyně nepoznala ani v jiné trestní věci). Podle obviněného z výpovědi svědkyně G. P. sexuální obtěžování její dcery nevyplývá, a nelze je dovodit ani ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, zpracovaného MUDr. Petrou Sejbalovou, podle kterého obviněný netrpí žádnou sexuální úchylkou, tím méně pedofilní deviací. Dovolatel poukázal na shodné závěry dalšího posudku z téhož oboru, který si nechal zpracovat po rozhodnutí odvolacího soudu Doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc., a jejž připojil jako přílohu dovolání. Z uvedeného dovolatel dovodil, že soudy dospěly na základě důkazů neumožňujících jim zjistit skutkový stav k nesprávným rozhodnutím, když o jeho vině nebylo pro exces odporující pravidlům podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř. rozhodnuto bez důvodných pochybností. Soudy nehodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že dovolatele zprostí obžaloby, případně aby podle §265 l tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání. Současně požádal o odložení, resp. přerušení výkonu napadených rozhodnutí s odůvodněním, že se spolu s družkou stará o dvě nezletilé děti ve věku 5 a 15 let, které jsou s ohledem na ženin nízký příjem odkázány na příjmy dovolatele.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž poté, co stručně shrnul obsah napadených rozhodnutí a dovolání, konstatoval, že obviněný neuplatnil žádnou vadu hmotně právní povahy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1písm. g), l ) tr. ř. podřaditelnou. Dovolání je především vyjádřením nesouhlasu obviněného se skutkovými zjištěními popsanými v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. Ačkoli obviněný zdánlivě namítá existenci tzv. extrémního nesouladu, ve skutečnosti pouze polemizuje se způsobem, jakým se soudy vyrovnaly s důkazní materií, z čehož je zřejmá snaha dovolatele dospět k alternativní skutkové základně, z níž by bylo posléze možno učinit odchylné právní závěry. Takto formulované výhrady však podle názoru státního zástupce deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu nevyhovují. Důvodným státní zástupce neshledal ani návrh obviněného na odklad výkonu rozhodnutí. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť bylo zčásti podáno z jiných důvodů, než jsou upraveny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené.
Pokud obviněný v dovolání označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., lze o něj dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního nebo druhého stupně a Nejvyšší soud, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Obviněný v dovolání vytýkal zejména způsob, jakým soudy hodnotily výpovědi nezletilé a její matky G. P., a to s ohledem na s ní provedenou rekognici podle fotografie. Zpochybněním věrohodnosti jejich výpovědí usiloval o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch především tvrzením, že on není osobou, která měla předmětný čin spáchat. Takto formulovanými výhradami ve skutečnosti popíral spáchání činu, jak je ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsán, resp. jeho spáchání vůbec. Na doložení svého tvrzení k dovolání připojil i dodatečně, až po právní moci rozsudku, zpracovaný znalecký posudek.
Na základě tohoto obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný neuplatnil žádnou výhradu, která by měla hmotněprávní charakter, jak označený dovolací důvod předpokládá. Naopak veškeré své výhrady zaměřil proti hodnocení některých z provedených důkazů, když na jiné, jež jeho vinu prokazovaly, nepoukázal. Pro závěr, že to nebyl on, kdo čin spáchal, vycházel jen z některých zjištěných, ze souvislostí zcela vytržených skutečností.
Jelikož dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ve skutečnosti spatřoval v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §104b tr. ř., tzn. že dovolání vystavěl na procesním a nikoli hmotně právním základě, uplatněné námitky nejen pod výše uvedený, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud proto nebyl povinen dovoláním napadená rozhodnutí věcně přezkoumávat.
Takto uvedené argumenty svědčí o tom, že obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil a v dovolání použil výhrady, jež na označený důvod nedopadají. Obviněný si byl této skutečnosti vědom, jak i sám v dovolání zmínil, a proto poukázal na „extrémní nesoulad“, který shledal mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením jemu za vinu kladeného činu.
K výhradě o extrémním nesouladu je nutné uvést, že zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, je průlomem do výše uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Takový případ může nastat, pokud je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory v skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Nejvyšší soud se zřetelem na tuto námitku z obsahu spisu, a především z odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, neboť vyslechly celou řadu svědků, kteří ve věci mohli podat potřebné informace. Pro závěr o tom, že pachatelem je obviněný, zcela správně vycházely ze svědectví G. G., která jednak obviněného poznala podle fotografií (č. l. 44), ale navíc vysvětlila, že obviněného si nemohla zaměnit s nikým jiným, protože jej znala z doby před tím, než ke skutku došlo. Rovněž si poznačila registrační značku vozidla, v němž obviněný seděl, když jí gestem naznačujícím podříznutí vyhrožoval, neboť věděl, že to byla ona, kdo zajistil, že jeho trestný čin byl oznámen policii (srov. výpověď na č. l. 165 až 168). Soudy zcela v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. tuto výpověď posuzovaly ve vztahu k dalším ve věci zajištěným důkazům, a to především k výpovědi svědka V. N., a mimo jiných i ke skutečnostem uváděným nezletilou. Soudy připustily, že hlavně ve výpovědi této nezletilé byly patrné některé nesrovnalosti, které však vysvětlily, a dovodily, že byly způsobené především jejím nízkým věkem (pěti let). I přesto však v zásadních skutečnostech popisovala děj tak, jak jej bylo možné dovodit i z dalších důkazů. Nelze proto uzavřít, že by tato výpověď stála osamocena, a takový závěr nelze učinit ani o svědectví G. G., která na svých tvrzeních setrvala a logicky všechny rozhodné skutečnosti vysvětlila. Závěr soudu o její věrohodnosti proto nebudí žádné pochybnosti. Soudy se vypořádaly i s výpovědí G. P., matky nezletilé, která nejenže obviněného nepoznala, ale její svědectví i v jiných směrech bylo zatíženo tím, že ona sama byla v jiné věci stíhána jako obviněná. V rámci tohoto shrnutí Nejvyšší soud považoval dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V důsledku toho konstatuje, že v posuzované věci nebyl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, jak obviněný vytýkal. Pro stručnost lze proto s ohledem na jeho správnost odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na stranách 3 až 10 podrobně uvedl, na podkladě jakých důkazů zjistil průběh incidentu, jakož i to, jak tyto důkazy hodnotil. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů následně potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy shrnul na stranách 2 až 4 napadeného usnesení. Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností dovolání obviněného L. N., podané mimo jakýkoliv dovolací důvod, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebyly dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud ve smyslu požadavku obviněného podle §265 o tr. ř. odložil nebo přerušil výkon trestu, v němž se obviněný nachází.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. května 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová