ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.487.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 487/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Mgr. G.A. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 9 To 665/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 32 T 14/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 9 To 665/2012.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 32 T 14/2012, byl obviněný Mgr. G. A. (dále převážně jen „obviněný“) vinným, že:
„dne 17. 5. 2010 v P. uveřejnil na internetových stránkách článek nazvaný „Vražda za bílého dne“, ve kterém mj. nepravdivě uvedl, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně JUDr. D. V. dostala od G. „nálezné“ za to, že upozornila policii na skutečnost, kde se ukrýval pan N., což v kontextu celého článku vzbuzuje v čitateli představu, že JUDr. V. v souvislosti s výkonem své funkce při extradičním řízení ve věci Z. N. přijala úplatek, kdy toto tvrzení není žádným způsobem podloženo ani doloženo a je způsobilé poškodit uvedenou státní zástupkyni v zaměstnání i v očích veřejnosti“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku a podle §46 odst. 1 trestního zákoníku upustil od jeho potrestání.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 9 To 665/2012, tak, že výrokem pod bodem I. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň – město ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 1 ZT 469/2012, pro shora popsaný skutek, v němž byl obžalobou spatřován přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku, a výrokem pod bodem II. podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného a směřující proti výroku, jimž bylo od potrestání obviněného upuštěno.
S rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil nejvyšší státní zástupce (dále také „dovolatel“) a podal proti němu dovolání. Učinil tak v neprospěch obviněného a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v prvé řadě uvedl, že se neztotožnil s argumentací odvolacího soudu ohledně absence subjektivní a objektivní stránky a společenské škodlivosti činu obviněného. Poté, co citoval ustanovení §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku, které poskytuje ochranu cti a dobré pověsti člověka před pomluvou, jež může vážným způsobem narušit jeho rodinný a společenský život, zdůraznil, že lidská čest a důstojnost požívají ochrany i podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, neboť každý má právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého či rodinného života.
Podle nejvyššího státního zástupce zákonným znakem přečinu pomluvy je sdělení nepravdivého údaje, který musí být způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů, přičemž tuto okolnost je třeba hodnotit vzhledem ke konkrétnímu případu s přihlédnutím k postavení osoby dotčené pomluvou, jejími charakterovými a mravními vlastnostmi i povahou sdělovaného údaje, okolnostmi sdělení a rozšíření takové informace. V souvislosti s tím citoval judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1430/2011, podle něhož k naplnění subjektivní stránky je dostačující toliko eventuelní úmysl, o jehož existenci svědčí zejména to, že pachatel si neověřil pravdivost údajů, které získal, pokud je vůbec získal, a které připouštěly více alternativních závěrů, včetně těch, jež jsou způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené osoby u spoluobčanů, a přesto se rozhodl je sdělit.
Dovolatel nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, že úmyslné zavinění obviněného ve formě srozumění nebylo v daném případě prokázáno. Zdůraznil, že obviněný neuvedl žádné osoby, které by mu informace o přijetí úplatku poškozenou státní zástupkyní poskytly, neuvedl ani osoby, které údajně měly tento úplatek poskytnout a nesdělil ani bližší okolnosti týkající se samotného poskytnutí úplatku. Z jeho vyjádření naopak vyplynulo, že nepravdivé údaje o státní zástupkyni uváděl cíleně, aby zmařil vydání Z. N. k trestnímu stíhání do G. Jeho cílem bylo jakýmkoliv způsobem očernit státní zástupkyni činnou v extradičním řízení, což umocňuje fakt, že článek publikovaný na serveru chtěl nejprve publikovat v nejčtenějším českém deníku B., kde jej však nepřijali. Obviněný tak zcela evidentně neměl pravdivost sdělované informace ověřenu, což dokumentuje i jeho neurčité vyjádření o jejím zdroji. Proto musel být minimálně srozuměn s tím, že taková informace nemusí být pravdivá. Obhajoba obviněného tak v uvedeném kontextu vyznívá naprosto účelově a závěr odvolacího soudu o absenci subjektivní stránky je chybný.
Nejvyšší státní zástupce se dále zabýval naplněním objektivní stránky předmětného trestného činu. K tomu se vyžaduje, aby ohrožení vyvolané nepravdivou informací bylo zásadnějšího charakteru. Vzhledem k tomu, že jde o čin ohrožovací, je nutné hodnotit také další hrozící následky a s nimi související okolnosti, nikoliv jen následky skutečně vzniklé (poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 83/2003). Jednání obviněného nelze bagatelizovat poukazem na nízkou návštěvnost webových stránek gruzínské komunity, neboť obviněný musel být srozuměn s tím, že uvedená informace může být převzata i dalšími subjekty. Sám se o to snažil, když článek nabídl deníku B. U stránek cílených na určitou komunitu lze navíc dovozovat, že dopad takových informací a intenzita, s jakou je uživatelé vnímají, je pravděpodobně vyšší, než je tomu u stránek určených širokému spektru uživatelů, protože tito na stránky vstupují cíleně a o to intenzivněji informace vnímají.
Podle dovolatele se v daném případě jednalo o informaci, která mohla státní zástupkyni JUDr. D. V. poškodit, neboť (pokud by byla pravdivá) by znamenala, že spáchala trestný čin. Taková informace je sama o sobě vážným obviněním pro jakéhokoliv občana a vzbuzuje zásadní nedůvěru k takové osobě, a zvláště pak je dehonestující pro člověka pracujícího v justici.
Nejvyšší státní zástupce zpochybnil rovněž správnost aplikace ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku odvolacím soudem. Pokud totiž tento soud dospěl k závěru, že není namístě vyvozovat trestní odpovědnost obviněného a že v jeho jednání nelze vůbec spatřovat trestný čin, měl přesvědčivě odůvodnit, v čem konkrétně jednání obviněného nedosahuje z hlediska závažnosti míry škodlivosti běžně se vyskytujícím trestným činům stejného druhu. Takové odůvodnění však napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni postrádá (dovolatel přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 751/2011, a rovněž na výkladové stanovisko nejvyššího státního zástupce pod poř. č. 5/2011).
Podle dovolatele konstrukce skutkové podstaty trestného činu pomluvy sama o sobě vybízí k úvahám o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, neboť prostředky civilního práva umožňují poměrně účinnou ochranu před pomlouvačným či nactiutrhačným jednáním zasahujícím do osobnostní sféry fyzických osob. To však samo o sobě nevylučuje použití prostředků trestního práva (poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010). Právě projednávaný případ je charakterizován takovými okolnostmi, které z hlediska své závažnosti prakticky vylučují úvahy o tom, že použití prostředků práva civilního je dostatečné. Nepravdivý údaj o přijetí úplatku by totiž pro poškozenou znamenal nejen její kárný postih, ale zřejmě i postih trestní a její profesní i společenskou likvidaci. Vyšší závažnost jednání obviněného navíc odráží i naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tedy jeho spáchání veřejně přístupnou počítačovou sítí.
Dovolatel dále zpochybnil obhajobu obviněného spočívající v tom, že jeho úmyslem bylo zachránit lidský život. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že poškozená byla v extradičním řízení standardně činná na rozdíl od obviněného, který s věcí neměl nic společného a do trestního řízení proti Z. N. chtěl zasáhnout prostřednictvím lživých útoků. Nesouhlasil ani s tvrzením obviněného, že na internetu a v tisku se objevují informace o přijetí úplatků veřejně činnými osobami, aniž by byla podávána trestní oznámení a taková jednání postihována, neboť taková argumentace nemůže jeho čin ospravedlňovat.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., když současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný a uvedl, že sice nepopírá autorství předmětného článku, ale z důvodu neexistence jeho originálu si již není jist jeho přesným zněním. Nemůže zaručit, potvrdit nebo vyvrátit, že před lety někdo při opravě či jiné manipulaci se stránkami nezměnil jeho podobu. Jediný materiál je z archivu a nemůže být použit jako důkaz, protože slouží pro výzkumné pracovníky, historiky, učence a zdravotě postižené osoby a nachází se v USA. Dále poukazoval na to, že nebyl jediný, kdo měl ke stránkám přístup, že se jednalo i o jiné osoby, např. aktivisty proti okupaci G., apod.
Obviněný také poukázal na to, že před soudy vždy uváděl, že měl o přijetí úplatku pouze podezření. Kdyby mělo být každé takové podezření považováno za trestný čin pomluvy, musela by prý být odsouzena polovina obyvatel České republiky.
Konečně obviněný vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. b), a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
V návaznosti na to Nejvyšší soud shledal, že nejvyšší státní zástupce z hlediska citovaného dovolacího důvodu uplatnil dovolací námitky nejen relevantně, ale i důvodně.
K řešené problematice je nejprve zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku se dopustí, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Tohoto trestného činu podle odst. 2 se pak dopustí ten, kdo spáchá uvedený čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Jedná se o ohrožovací trestný čin, škodlivý následek proto ve skutečnosti ani nemusí nastat a z tohoto důvodu jej ani není třeba prokazovat. Individuálním objektem tohoto trestného činu je ochrana vážnosti, cti a dobré pověsti člověka. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou nepravdivost takového údaje, pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba).
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální [srov. ustanovení §15 odst. 1 písm. a) a písm. b) trestního zákoníku]. Zavinění obviněného však musí zahrnovat i skutečnost, že sdělený údaj je nepravdivý a současně způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou u spoluobčanů (srov. pojem „srozumění“ v ustanovení §15 odst. 2 trestního zákoníku). Na takové srozumění se zpravidla usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Obviněný se měl předmětného jednání dopustit tím, že na internetových stránkách uveřejnil článek nazvaný „Vražda za bílého dne“, v němž mj. nepravdivě uvedl, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně JUDr. D. V. dostala od G. „nálezné“ za to, že upozornila policii na skutečnost, kde se ukrýval pan N., což v kontextu celého článku vzbuzovalo v čitateli představu, že jmenovaná státní zástupkyně v souvislosti s výkonem své funkce při extradičním řízení ve věci Z. N. přijala úplatek.
Pokud jde o naplnění objektivní stránky přečinu pomluvy, zabýval se jí ve svém rozhodnutí již (a pouze) soud prvního stupně, který na základě provedeného dokazování zjistil, že informace použitá obviněným o tom, že státní zástupkyně JUDr. D. V. dostala od G. „nálezné“, se nezakládala na pravdě. Ostatně sám obviněný se vyjádřil v tom smyslu, že se jednalo pouze o jeho podezření, i když současně tvrdil, že o údajném protiprávním jednání jmenované státní zástupkyně má indicie a důkazy, které jeho podezření potvrzují. Taková tvrzení však nikdy žádným způsobem nedoložil, žádné bližší důkazy, kterými by mohl prokázat pravdivost svých tvrzení, soudům neposkytl, případné trestní oznámení na jmenovanou státní zástupkyni nepodal. Soud prvního stupně se v té souvislosti zabýval také samotným extradičním řízením, ovšem nic nestandardního v postupu státní zástupkyně neshledal.
Pokud jde o naplnění znaku skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, který má spočívat v tom, že nepravdivý údaj je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou u spoluobčanů, Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně nepochybil, pokud dospěl k závěru, že i tento zákonný znak byl jednáním obviněného naplněn. Sama poškozená státní zástupkyně vnímala výrok obviněného velmi úkorně, cítila se jím dotčena nejen osobně, psychicky a morálně, ale zejména pracovně, neboť se jí velmi dotklo, že byla v podstatě obviněna z korupčního jednání.
Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce, že informace zveřejněná obviněným na webových stránkách byla způsobilá zásadním způsobem ohrozit poškozenou nejen v oblasti jejích osobnostních práv, ale mohla výrazně zasáhnout také do jejího pracovního postavení, neboť ve svém důsledku znamenala nařčení ze spáchání trestného činu, což by pro poškozenou znamenalo reálnou hrozbu minimálně kárného postihu, nebo dokonce trestního stíhání. V rovině společenské pak takováto nepravdivá informace rozhodně byla způsobilá vzbudit zásadní pochybnosti o důvěryhodnosti poškozené a o její osobnostní i profesní kvalitě. V tomto ohledu proto jednání obviněného mimo jakoukoliv pochybnost naplnilo objektivní stránku posuzovaného trestného činu.
Nejvyšší soud se rovněž identifikoval s názorem nejvyššího státního zástupce, že není namístě bagatelizovat jednání obviněného z toho důvodu, že svůj článek umístil „pouze“ na webové stránky gruzínské komunity, takže si jej mohl přečíst jen omezený okruh osob. Třebaže lze připustit, že webové stránky této komunity mohly být navštěvovány poměrně nízkým počtem osob, přesto sama skutečnost, že jde o všeobecně přístupné internetové stránky (Internet je světovou informační počítačovou sítí zahrnující i službu WWW, tzn. World Wide Web), podstatným způsobem zvyšuje možnost a pravděpodobnost, že se konkrétní informace rozšíří rychleji a většímu počtu osob a jsou tak mnohem více způsobilé ohrozit vážnost poškozené osoby.
S dovolatelem lze souhlasit rovněž v tom, že obviněný si musel být přinejmenším vědom toho, že uvedená nepravdivá informace může být převzata dalšími subjekty a dále šířena (o to se i sám snažil, když článek nabídl deníku B.). Navíc pak u webových stránek cílených na určitou komunitu lze důvodně předpokládat, že dopad takových informací a intenzita, s jakou je tito uživatelé vnímají, je vyšší, než tomu bývá u stránek určených širokému spektru uživatelů, jelikož na tyto stránky vstupují cíleně a o to intenzivněji pak sdělované informace vnímají.
Dovolatel rovněž správně zdůraznil, že ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně jasně plyne, že obviněný naplnil i subjektivní stránku přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Připomněl v té souvislosti judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1430/2011, podle něhož postačí eventuální úmysl s tím, že závěr o srozumění obviněného je třeba vykládat v kontextu s ostatními údaji.
Vzhledem k tomu, že soud prvého stupně své závěry o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného podrobně rozebral na stranách 6 a 7 odůvodnění svého rozhodnutí, postačí na ně odkázat a jen připomenout, že obviněný umístil na webové stránky informace způsobilé ohrozit vážnost poškozené, aniž by jejich pravdivost měl ověřenou, proto musel být srozuměn s možným ohrožením, které publikace těchto nepravdivých údajů může pro poškozenou mít. Dokonce ještě předtím (jak sám doznal) zamýšlel své nepodložené podezření vůči poškozené nabídnout ke zveřejnění v deníku B., k čemuž nakonec sice nedošlo, to však jen proto, že deník jeho článek nepřijal. Bez významu není ani skutečnost, že obviněný je vysokoškolsky vzdělanou osobou, která obsáhle publikuje a angažuje se v oblasti lidských práv, takže si nepochybně je dostatečně vědoma možných (tedy i trestněprávních) důsledků svého jednání. Ze všech těchto okolností pak již soud prvního stupně správně dovodil závěr o tom, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť je u něho dáno srozumění ve smyslu §15 odst. 2 trestního zákoníku.
Nejvyšší soud přisvědčil také další námitce nejvyššího státního zástupce, podle níž se odvolací soud dostatečně nevypořádal ani s otázkou společenské škodlivosti činu a s uplatněním zásady subsidiarity trestní represe.
K tomu dovolací soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož soud prvního stupně správně posuzoval jednání obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (srov. §13 odst. 1 trestního zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.
V projednávané věci se nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že nebýt publikace článku na uvedených webových stránkách, téměř nikdo by o něm nevěděl, neboť byl v podstatě dostupný pouze pro úzkou gruzínskou komunitu, přičemž návštěvnost těchto stránek nebyla nijak vysoká, a že nebýt následně vydané publikace, poškozená by se o článku ani nedozvěděla.
Skutková zjištění učiněná již nalézacím soudem svědčí pro jednoznačný závěr, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku, neboť vzhledem k tomu, že difamující článek o poškozené byl umístěn na internetu, byla naplněna i jeho kvalifikovaná skutková podstata. Chtěl-li odvolací soud učinit závěr, že jednání obviněného nedosáhlo z hlediska míry škodlivosti úrovně běžně se vyskytujících trestných činů stejného druhu, měl takový závěr v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit. Jelikož tak neučinil, nebylo a není důvodu zpochybňovat správnost uvedené právní kvalifikace.
Mimo již zmiňované potenciální ohrožení soukromé a především profesní sféry poškozené státní zástupkyně nelze přehlížet ani skutečnost, že obviněným zveřejněný článek byl nakonec převzat do publikace „Šerifové z ÚOOZ & Divoký západ české justice“ a následně distribuován představitelům české vlády, justice a Parlamentu. I proto lze uzavřít, že v daném případě se jednalo o naprosto standardní spáchání uvedeného trestného činu, přičemž žádné mimořádné okolnosti, jejichž zohlednění by mohlo vést k závěru o možnosti, vhodnosti a důvodnosti aplikace ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku, nelze shledávat.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že nepřehlédl, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením. V konkrétním případě je však přesvědčen, že prostředky trestního práva a trestní postih obviněného byly uplatněny důvodně, neboť nelze očekávat, že by jiné prostředky ochrany práv fyzických osob byly účinnější či vhodnější.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl, že podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 9 To 665/2012, zrušuje, a že se současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poté Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť to byl právě tento odvolací soud, jehož rozhodnutím došlo k výše uvedeným pochybením.
Po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu se tak trestní věc obviněného Mgr. G. A. vrací do stadia řízení před rozhodnutím o podaných odvoláních (obviněného a státního zástupce). V současné době se nejeví nezbytně nutným dosud provedené dokazování dále doplňovat. Povinností odvolacího soudu však bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je tento obviněný stíhán, a především jej bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.).
Odůvodnění:nového rozhodnutí odvolacího soudu musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., event. §134 odst. 2 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a