ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.503.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 503/2013-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 o dovolání obviněného J. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 9 To 618/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 119/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 T 119/2009, byl obviněný J. B. uznán vinným jednak trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a jednak trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2 tr. zák. a byl podle §250a odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu na zkušební dobu čtyř let.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 9 To 618/2012, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zák., podle skutkových zjištění spočívajícího v tom, že
obviněný dne 31. 10. 2008 s cílem vylákat od společnosti Česká pojišťovna, a. s., pojistné plnění z pojistné smlouvy telefonicky nahlásil této pojišťovně poškození své nemovitosti v obci J., živelným výbuchem, ačkoliv k poškození nemovitosti došlo tak, že dne 29. 10. 2008 v přesně nezjištěných odpoledních hodinách u samostatně stojící desetikilové propanbutanové láhve, umístěné v přízemní hlavní místnosti, sám povolil lahvový ventil a převlečnou matici a zapálil propanbutanové topidlo značky Pohoda, následně z nemovitosti odešel a nechal ji bez dozoru, a takto si počínal proto, aby vyvolal výbušnou reakci s následným poškozením nemovitosti, čímž došlo dne 29. 10. 2008 kolem 17:55 hodin k výbuchu propanbutanové láhve a následnému zahoření a poškození nemovitosti, na základě kterého by Česká pojišťovna, a. s., poskytla pojistné plnění ve výši nejméně 4.400.000,- Kč, avšak vzhledem k podezření ze spáchání trestného činu pojišťovna plnění nevyplatila.
Za tento trestný čin obviněnému podle §250a odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu za použití §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Eduarda Bruny, Ph.D. dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jelikož skutkový stav nebyl správně zjištěn a právně posouzen. V jeho obsahu uvedl, že přestože nalézací soud prováděl dokazování velmi pečlivě, nehodnotil posléze provedené důkazy v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dovolatel má za to, že soudům nižších stupňů se nepodařilo opatřit takové důkazy, jež by poskytly dostatečný podklad pro skutkový stav, který by nevzbuzoval pochybnosti, a to pro nedostatečné objasnění věci vycházející z neztotožnění se s logickou argumentací obhajoby a opření se toliko o nepřímé důkazy. V návaznosti na tato svá tvrzení obviněný provedl vlastní rozbor především závěrů znaleckého posudku zpracovaného Ing. Vladimírem Benediktem, CSc., ze kterého podle jeho názoru nelze dovodit naplnění objektivní ani subjektivní stránky předmětného trestného činu, zvláště za situace, kdy obviněnému k takovému jednání chyběl i motiv, který mu nebyl výsledky provedeného dokazování prokázán a soudy nebyl ani zjišťován. Provedené důkazy tudíž nedávají spolehlivý základ pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, když zejména svědecké výpovědi byly soudy interpretovány nesprávně a nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. obě dovoláním napadená rozhodnutí zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci, případně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech nebo Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 11. 4. 2013, zaslalo Nejvyššímu soudu sdělení, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označené dovolací důvody, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Lze též jeho prostřednictvím vytýkat „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.
Současně je třeba připomenout, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Průlomem do právě uvedených zásad by mohl být toliko extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Se zřetelem na shora rozvedená kritéria je nutné posuzovat obsah podaného dovolání, v němž obviněný v zásadě popřel, že spáchal čin popsaný ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Vytýkal zejména nesprávný postup při hodnocení důkazů, který považuje za vadný, přičemž v tomto směru svoje výhrady zaměřil proti závěrům, jež soudy vyvodily ze znaleckého posudku z oboru chemie paliv, odvětví topné plyny zpracovaného Ing. Vladimírem Benediktem, CSc. Dále své výtky zaměřil i proti hodnocení některých, dovolatelem blíže nespecifikovaných, svědeckých výpovědí.
Takto formulované námitky však nesplňují podmínky pro uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podstatou dovolání obviněného je vlastní konstrukce skutkového děje vystavěná na podkladě jím uplatňované verze obhajoby, ze které mělo vyplývat, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil při pomíjení a znevěrohodňování všech dalších důkazů ve věci provedených, tzn. přehlížení především těch důkazů, které vinu obviněného prokazovaly.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedený obsah podaného dovolání shledal, že v něm nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotně právních otázek, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto neměl povinnost z podnětu tohoto dovolání věc meritorně přezkoumávat.
I přes tento závěr Nejvyšší soud považuje za vhodné pro úplnost zmínit, že s obdobnými, již dříve v průběhu trestního řízení vznášenými výhradami obviněného se soudy nižších stupňů vypořádaly. Soud prvního stupně tak učinil v odůvodnění svého rozsudku (viz strany 3 až 8). Skutková zjištění soudu prvního stupně po jejich věcném přezkoumání a po některých dílčích změnách provedených ve prospěch obviněného potvrdil odvolací soud, který svůj postup a veškeré své úvahy k němu vedoucí, včetně těch, na jejichž základě dospěl k závěru o správnosti úvah soudu prvního stupně, odůvodnil (viz strany 5 až 6 rozsudku odvolacího soudu).
Pokud soudy hodnotily obviněným předestírané závěry znaleckého posudku odlišně, než se domáhal obviněný, nebylo shledáno porušení zásad vyplývajících z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nebyly v tomto postupu zjištěny takové skutečnosti, jež by svědčily o libovůli nebo snaze soudu o jednostranné nebo mimo zákonné podmínky stojící procesní postupy [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/2009, uveřejněný pod č. 60 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/2004, uveřejněný pod č. 208 ve sv. 43 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
Obviněným vytýkanou vadu neprokázání jeho motivu k činu, event. výhradu, že tento motiv nebo pohnutku soudy dostatečně nezkoumaly, lze v obecné rovině považovat za hmotně právní kategorii, avšak s tím, že v jejím hmotně právním rámci ji obviněný v dovolání nenapadal (srov. §15 a §39 tr. zákoníku), neboť její neprokázání či neexistenci shledával na základě svých vlastních jinými důkazy nepodložených tvrzeních, a nikoliv ve skutkových zjištění objektivně prokázaných a zanesených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. V nich je totiž pohnutka obviněného výslovně vyjádřena tím, že obviněný čin spáchal „s cílem vylákat od společnosti Česká pojišťovna, a. s., pojistné plnění z pojistné smlouvy“. Právě touha obviněného po finančním obohacení byla tím, co obviněného vedlo k chování, které je ve skutkových zjištěních popsáno a posléze vyjádřeno v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. stranu 6 rozsudku odvolacího soudu).
Všechny zjištěné skutečnosti svědčí pro to, že soudy postupovaly v souladu s výše naznačenými zásadami, přezkoumávanou věc posuzovaly s potřebnou soustředěností, pečlivostí a pochopením všech rozhodných okolností, a proto není důvod uvažovat ani o extrémním nesouladu.
Obviněný v rámci svého závěrečného návrhu na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem označil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten však naplněn nebyl, a proto nemohl být řádně uplatněn a věcně naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. června 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová