ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.620.2013.2
sp. zn. 8 Tdo 620/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2013 o dovolání obviněného M. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 To 63/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 68/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 To 63/2012, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 1 T 68/2011 .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 1 T 68/2011, byl obviněný M. M. uznán vinným dílem jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a dílem jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
1) dne 16. 8. 2010 v době od 02.51 hod. do 05.20 hod. ve Ž., na ulici J., neoprávněně za použití hrubé síly vnikl do velkoskladu J. SD tak, že přerušil telefonní kabel vyčnívající ze země, čímž vyřadil z činnosti signalizační zařízení a vypáčil vchodové dveře, a poté z kanceláře účtárny odcizil z trezoru finanční hotovost ve výši 24.576,- Kč a z místnosti za nakládací rampou 220 kusů krabiček různých cigaret, 19 kusů telefonních karet Twist, 25 kusů telefonních karet O2 a 2 kusy telefonních karet Vodafone, čímž způsobil poškozenému družstvu J. SD V. M. škodu odcizením ve výši 48.422,50 Kč a škodu poškozením zařízení ve výši 51.251,- Kč a společnosti Telefónica O2 ČR, a. s., škodu poškozením síťového kabelu ve výši 3.205,- Kč,
2) v době od 22.00 hod. dne 21. 8. 2010 do 06.05 hod. dne 22. 8. 2010, opět ve Ž., na ulici J., společně s další minimálně jednou neustanovenou osobou, neoprávněně za použití hrubé síly po překonání drátěného oplocení vnikl do velkoskladu J. SD, kde ze zadní strany skladu vyboural ve zdi díru o rozměrech 42x62x35 cm, odkud poté odcizil krabičky cigaret různých značek v celkové hodnotě 298.902,- Kč, čímž způsobil poškozené J. SD V. M. škodu odcizením ve shora uvedené výši a škodu poškozením budovy ve výši 4.000,- Kč.
Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rozhodnuto bylo také o náhradě škody.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 To 63/2012, odvolání obviněného a státního zástupce podaná proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Narcise Tomáška dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v tom, že jediným usvědčujícím důkazem proti němu v případě skutku pod bodem 1) je pachová stopa a u skutku pod bodem 2) pachové stopy a částečky prachu nalezené v jeho vlasech, tedy toliko nepřímé důkazy, aniž by byl na místě činu zajištěn či v průběhu soudního řízení proveden jakýkoli důkaz jiný. Obviněný zopakoval svoje dřívější tvrzení, že se v době skutku nacházel v D., a proto mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo, kterou však soudy podle jeho názoru zcela ignorovaly. Dovolatel označil za absurdní právní kvalifikaci svého jednání jako přečinu poškození cizí věci, neboť k tomu, že by cizí věc poškodil, nebyl předložen jediný důkaz. Na podporu pravdivosti své obhajoby obviněný poukázal na svědecké výpovědi M. S., D. V. a R. S. Má za to, že o jeho nevině svědčí také to, že u něj nebylo nalezeno žádné odcizené zboží ani nářadí či jiné pomůcky sloužící k vloupání. V případě skutku pod bodem 2) by podle dovolatele muselo být použito bourací kladivo, event. jiný objemný nástroj, jenž se však u něj ani nikoho jiného nenašel. Obviněný dále argumentuje tím, že na rozdíl od vozidel M. S. a D. V. jeho vozidlo inkriminovanou noc ve Ž. viděno nebylo. Zdůraznil, že se – na rozdíl od D. V. – naprosto dobrovolně podrobil osobní prohlídce při odebírání vzorků pro porovnání pachových stop. Uvedl, že pokud v minulosti páchal trestnou činnost, vždy se k ní doznal, a proto nevidí důvod, proč by nyní měl činnost kladenou mu za vinu, pokud by se jí skutečně dopustil, popírat. V souvislosti s použitím a hodnocením nepřímých důkazů obviněný odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97 a II. ÚS 418/99.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 1 T 68/2011, a usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 To 63/2012, a věc vrátil soudu druhého stupně k novému rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno dne 5. 6. 2013, zaslalo Nejvyššímu soudu sdělení, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je zejména s ohledem na výhrady uplatněné vůči dílčímu útoku pod bodem 1) důvodné.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Takto vymezený rozsah uvedeného dovolacího důvodu však nelze chápat absolutně a není ho možné takto interpretovat bezvýjimečně, jak především Ústavní soud již v řadě svých nálezů konstatoval (srov. např. nálezy Ústavního soudu - ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.) a Nejvyšší soud jej také již ve svých mnoha rozhodnutích interpretoval. Proto je za určitých výjimečných okolností umožněno, aby bylo i z podnětu tohoto, jinak na právní otázky zaměřeného dovolacího důvodu, zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy ze dne 28. 11. 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/2004, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K takovému přezkumu může dojít jen tehdy, pokud Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v konkrétní projednávané věci shledal, že právní závěry obecného soudu jsou v „extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“ a dovolatel existenci tohoto „extrémního nesouladu“ v dovolání s odkazem na konkrétní okolnosti a výhrady namítal.
Ze všech těchto hledisek Nejvyšší soud zkoumal podané dovolání, které je ve svém obsahu, co do jeho argumentace, podáno proti skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily, protože brojí v případě útoku pod bodem 1) proti tomu, že soudy závěr o vině obviněného opřely výhradně o pachové stopy, aniž by přitom zajistily jiné přímé nebo nepřímé důkazy, které by bylo možné pro nepochybné prokázání viny obviněného ve vztahu k tomuto dílčímu skutku použít. V bodě 2) brojil rovněž proti použití pachových stop s tím, že nebylo možné rozhodnutí o vině opírat u tohoto dílčího činu ani o výsledky rozboru vzorku částeček prachu a cihel vyčesaného z vlasů obviněného při jeho zadržení v souvislosti se spácháním uvedeného činu (vzorek šedého prachu a cihel z místa činu a částečky prachu zajištěné ve vlasech obviněného). Protože podle obviněného neexistuje žádný přímý důkaz, mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo. Z takto podaného dovolání je zřejmé, že obviněný, který svou vinu popírá u obou dílčích útoků, usiluje o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to především tvrzením, že on není osobou, která měla předmětný pokračující skutek spáchat.
Z textu dovolání je zjevné, že argumentace obviněného směřuje ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění z důvodu nesprávné realizace důkazního řízení, což jsou důvody, které nemají právní povahu, a pokud by Nejvyšší soud neshledal existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, nemohl by tyto námitky věcně přezkoumat. Protože však obviněný v dovolání zdůraznil, že soudy výrok o vině opřely především o výsledky srovnání pachových stop, a spatřuje v tomto směru závažné nedostatky v procesním postupu orgánů činných v trestním řízení, bylo nutné nejprve zkoumat, zda v dané věci nejde o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, o nějž se jedná, pokud je shledán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což může nastat, jestliže by byla prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde mimo jiné i v případě kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech a v případě opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Vymezení extrémního rozporu v uvedeném smyslu může tedy zahrnovat různé podstatné a závažné nedostatky či zásadní nedodržení procesních zásad, pokud mají za následek výrazné a markantní pochybnosti o vině obviněného. O takový případ může jít např. i tehdy, pokud soudy významným způsobem poruší pravidla vyplývající z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., že nepostupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Za takový nedostatek lze považovat, pokud soud rozhodnutí o vině opře toliko o výsledek vyplývající ze srovnání pachových stop, které je založeno na metodě pachové identifikace, jejíž výsledek může z obecného hlediska sloužit jako důkaz ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. (rozhodnutí č. 27/2003 Sb. rozh. tr.). Pro jeho použití je však nutné dodržet potřebná pravidla, protože metoda pachových konzerv je operativně taktickou pomůckou pro objasňování trestné činnosti a slouží jako indicie pro orientaci a další zaměření práce operativních orgánů a policejních orgánů. Nemůže být proto použita jako jediný usvědčující důkaz proti pachateli a její význam tkví pouze v tom, že na jejím podkladě mohou být získány důkazy způsobem upraveným v trestním řádu, které pak lze v trestním řízení použít a hodnotit (srov. rozhodnutí č. 2 v Bulletinu Nejvyššího soudu, roč. 1989, seš. 1).
Ze zmíněných důvodů je na základě tohoto důkazu možné pouze dospět k závěru, že se obviněný v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházel na místě činu, nelze z něj však jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se dopustil trestného činu, za který je trestně stíhán. Je proto vyloučeno odsuzující rozsudek opřít fakticky o tento jediný nepřímý, a navíc pouze podpůrný důkaz (viz nález Ústavního soud ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/1997). Vzhledem k tomu, že jde s ohledem na povahu tohoto důkazního prostředku o důkaz dále nepřezkoumatelný, lze s ním v trestním řízení zacházet jen jako s důkazem podpůrným. K tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevykazoval mezery a nevyvolával důvodné pochybnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99).
Se zřetelem na tyto zásady bylo nutné postupovat i v projednávané věci. Nejvyšší soud z podnětu námitky obviněného z obsahu spisu a především z odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně důsledně uvedená pravidla a postup nedodržel, neboť u dílčího útoku pod bodem 1) vyšel pro závěr o tom, že obviněný je pachatelem tohoto činu, z pachových stop sejmutých v době ohledání místa činu, které byly zajištěny na elektronickém sejfu a dále na zajišťovacím kolíku dveří průmyslového skladu. Následnou odbornou expertízou (č. l. 108 až 113) provedenou Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, Odborem služby pořádkové policie, Oddělení služební kynologie, byla zjištěna a konstatována shoda mezi otisky pachových stop zajištěných dne 16. 8. 2010 na místě činu a srovnávací pachovou konzervou s otiskem individuálního pachu obviněného. Soud prvního stupně, jak rozvedl v odůvodnění svého rozsudku na straně 9, dospěl k závěru, že tyto pachové stopy vylučují obhajobu obviněného, že by nebyl na místě činu. Zdůraznil, že i když si je vědom podpůrné povahy tohoto důkazu, je třeba konstatovat, že „obviněný zanechal svoji pachovou stopu v obou případech násilného vniknutí, a navíc, jedna z nich byla zanechána na předmětu, kde byla uložena finanční hotovost a další dvě stopy na součásti budovy v místě, s nímž musel přijít do kontaktu při vniknutí do objektu“. Z uvedeného je zřejmé, že i když si soud prvního stupně byl vědom absence dalšího důkazu, který by poznatek pramenící ze sejmuté pachové stopy potvrdil, žádné další důkazy ve vztahu k prokázání viny obviněného neprováděl a za postačující považoval pouze existenci dvou pachových stop, které byly sejmuty na místě činu.
Tento nedostatek nenapravil ani odvolací soud, který o obdobné námitce zaměřené proti nedostatečnosti identifikace pachatele jen na podkladě pachové stopy na podkladě obviněným podaného odvolání rozhodoval a dokazování doplnil o výslech zpracovatele pachové zkoušky nprap. M. S. (č. l. 553 až 554). Tento expert, kromě jiného v souladu s obhajobou obviněného připustil, že pachovou stopu lze na místo záměrně přenést např. i z rukavice zapůjčené od D.V., jak tvrdil obviněný. Odvolací soud na základě tohoto poznatku zajistil odebrání srovnávací pachové stopy D. V. a dokazování doplnil o odborné vyjádření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru služby pořádkové policie, Oddělení služební kynologie, z nějž vyplynulo, že otisk pachové stopy zajištěný na klice vrat a dvířkách u trezoru, jež byly zanechány na místě činu, není s touto srovnávací pachovou konzervou D. V. shodný (č. l. 559 až 561, 563 až 571, 581 až 587). Odvolací soud považoval tímto postupem za vyloučenou možnost jiného mechanismu vzniku a výskytu pachových stop na místě činu. Pachovou stopu učiněnou ve vztahu k obviněnému proto označil za důkaz srovnatelný s otiskem prstu, a dospěl k jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, že obviněný se inkriminovaného dne nacházel na místě činu, a proto odvolání obviněného nepovažoval za důvodné (viz strany 5 až 6 usnesení odvolacího soudu).
Z uvedeného je zřejmé, že ani odvolací soud, byť se snažil nedostatky v důkazním stavu zjištěném soudem prvního stupně napravit, nedostál požadavkům na provádění důkazů ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a spokojil se pouze s výsledky expertíz o srovnání pachových stop. Zmíněná nedostatečná vypovídací hodnota pachové stopy jako o samotě stojícího důkazu nepodloženého jiným byť nepřímým důkazem nebyla napravena, resp. zhojena ani snahou odvolacího soudu o vyvrácení obhajoby obviněného tím, že nové srovnání pachových stop sejmutých u D. V. jej vyloučily jako pachatele dílčího útoku v bodě 1). Totiž ani obviněný netvrdil, že by to byl D. V., kdo by čin spáchal, ale jeho obhajoba spočívala v tom, že pach na místě činu mohly zanechat rukavice, které měl půjčené od D. V. Přitom skutečnost, že pach lze přenést i prostřednictvím rukavic na místo činu, což je tvrzení jmenovaného experta, obhajobu obviněného potvrzuje a nikoliv vylučuje, jak dovozoval odvolací soud.
Na základě těchto skutečností a soudy obou stupňů provedeného dokazování Nejvyšší soud shledal, že soudy nedostály své zákonné povinnosti v důkazním řízení dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, neboť ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97]. Podle názoru Nejvyššího soudu soudy obou stupňů v projednávané věci nedodržely vysoký standard pro hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu pachovými stopami. V projednávané věci nebyla objektivně prokázána žádná jiná okolnost či důkaz, který by vedle pachových stop zanechaných obviněným na místě činu doložil, že obviněný byl v době činu pod bodem 1) na místě činu. Za stavu, kdy i expert potvrdil, že tato pachová stopa mohla být na místo činu přenesena jinou věcí (např. rukavicemi), které měl u sebe nebo na sobě obviněný, je závěr o jeho vině jen na podkladě uvedených pachových stop o to méně usvědčujícím důkazem. Nevypovídají totiž nic o tom, kdo trestný čin spáchal. V této souvislosti Nejvyšší soud – nad rámec právě předložené argumentace – připomíná, že soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného. Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného. Na tento závěr Nejvyššího soudu navazuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97).
Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovodil, že závěr, ke kterému soudy nižších stupňů ohledně viny obviněného dospěly, se vzhledem k neexistenci přímých důkazů a se zřetelem na nedostatečnost důkazů nepřímých, na nichž byl založen, ocitl v případě dílčího útoku pod bodem 1) v extrémním rozporu s provedenými důkazy a z nich vyplývajícím skutkovým zjištěním. Z tohoto důvodu napadená rozhodnutí nemohla obstát a Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 To 63/2012, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 1 T 68/2011, i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 1) na soudu prvního stupně, jemuž se věc k dalšímu postupu vrací, bude, aby provedl dokazování zaměřené na objasnění všech rozhodných okolností, za nichž došlo k činu ze dne 16. 8. 2010, a na jeho základě učinil rozhodnutí o vině obviněného, které nebude vyvolávat shora naznačené pochybnosti. Podle obsahu spisu se totiž nabízejí skutečnosti, na něž se soudy doposud nesoustředily a jež bude potřeba v rámci dokazování a posléze při zhodnocení důkazů důsledně v souladu se zásadami upravenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. posuzovat. Nejvyšší soud jen jako příklad uvádí okolnosti vyplývající z výpovědi svědků L. Š. a K. A., kteří viděli na rampě velkoskladu osobu v černém, která nosí balíčky se zbožím, a poté i další dvě osoby. Bude nutné, aby tito svědci upřesnili uvedené skutečnosti, zejména, zda šlo o čin ze dne 16. 8. 2010, což prozatím z jejich výpovědi nevyplývá. Podle výsledků doplněného dokazování bude nutné, aby svědci posoudili podle postavy a velikosti obviněného, zda by mohl uvedené postavě odpovídat, zda postřehli, že by měla uvedená postava rukavice, event. uvedli další skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné typově uvedené osoby popsat. Uvedené poznatky pak bude nutné posuzovat se zřetelem na všechna zjištění nabízející se z obsahu spisu ve vztahu k obviněnému. Tím se má na mysli např. zhodnocení a posouzení věcí zajištěných při kontrole a následném ohledání vozidla obviněného po činu ze dne 21. 8. 2010 (viz ohledání vozidla Škoda, kde byly zajištěny kukla a vysílačka zn. Motorola, apod., jak je zachyceno na č. l. 61).
Nejvyšší soud v této fázi trestního řízení kromě vymezených pravidel a principů, jež je nutné u pachových stop respektovat, a zmíněného návodu, jak v dalším řízení postupovat, žádný konečný názor na to, jak má být ve věci ohledně skutku pod bodem 1) o vině obviněného rozhodnuto, neboť není oprávněn předcházet v rámci svých názorů tomu, co teprve z výsledků provedeného dokazování vyplyne. Pouze zdůrazňuje, že soud prvního stupně je povinen vyčerpat veškerý důkazní materiál, který má podle obsahu spisu k dispozici, event. zajistit a provést další důkazy, jež budou při prováděném novém řízení před soudem stranami navrženy, bude-li sám pokládat za potřebné je provést, a teprve poté, co budou shromážděny, provedeny a zhodnoceny všechny nabízející se důkazy, bude možné na jejich podkladě ve smyslu všech výše uvedených názorů a zásad znovu o vině obviněného ohledně dílčího útoku uvedeného pod bodem 1) rozhodnout.
Jestliže Nejvyšší soud uvedeným způsobem rozhodl, týkají se zmíněné závěry dílčího útoku pod bodem 1), nikoliv dílčího útoku v bodě 2).
Nejvyšší soud k jednání obviněného uvedenému v bodě 2) na základě soudy provedeného dokazování zjistil, že jeho rozsah i způsob, jak byly jednotlivé důkazy hodnoceny, jsou plně v souladu se zásadami uvedeným i v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to i přesto, že i zde se soudy opíraly zčásti o pachové stopy. Ty však v tomto případě nestojí osamoceny, ale jsou podpořeny řadou nepřímých důkazů, které se vzájemně podporují a navazují na sebe natolik přesvědčivě, že dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný M. M. je pachatelem, nejspíše však spolupachatelem uvedeného trestného činu, byť i zde tvrdí, že se na činu nepodílel, a uvádí na svou obhajobu verzi, že jen přijel svým kamarádům pomoci odstranit závadu na vozidle. Je proto nutné k dovolacím námitkám zdůraznit, že vedle obviněným zpochybňovaných pachových stop, jež jej i v tomto případě usvědčují, existují i stopy chemické, podle nichž byly ve vlasech obviněného nalezeny mechanické stopy druhově shodné s těmi, jež byly zajištěny i na místě činu. Soud prvního stupně však v této souvislosti provedl dále důkaz výslechem svědků M. S., R. S., D. V., zaměstnanců poškozené J. SD L. Š., K. A., E. K. a L. M.
Významnou se v souladu se závěry soudů obou stupňů jeví zejména chemická stopa šedého prachu a cihel z vybouraného otvoru. Odběr chemické stopy v podobě částic prachu a hrudek šedého stavebního prachu byl realizován taktéž z vlasů obviněného. Proto, jestliže vedle tohoto závěru chemické expertízy byla i v tomto případě zjištěna shoda mezi otiskem pachové stopy zajištěné na místě činu dne 22. 8. 2010 s otiskem individuálního pachu obviněného M. M. (č. l. 104 až 107), je zřejmé, že pachová stopa již nestojí jako osamocený důkaz, ale účast obviněného na místě činu je podpořena i tímto dalším nepřímým důkazem. Tyto důkazy pak podporují další skutečnosti zjištěné v následném průběhu zjištěných okolností, jak z jednotlivých důkazů vyplývají, čím se mají na mysli okolnosti, za nichž byl obviněný zajištěn po spáchaném činu, jakož i to, jaké věci byly v jeho vozidle zajištěny.
Všechny tyto skutečnosti vedou Nejvyšší soud k závěru, že v případě výhrad obviněného zaměřených proti dílčímu útoku pod bodem 2) nebyly zjištěny takové okolnosti, které by svědčily o zjevných logických nesprávnostech při vyhodnocování důkazů, ani jiné vady procesní povahy, které by zpochybňovaly pachatelství obviněného u tohoto dílčího činu. Ve vztahu k němu proto neshledal výhrady obviněného učiněné v souladu s podmínkami principu extrémního nesouladu, který byl zjištěn ve vztahu k bodu 1), protože důkazní situace je v případě jednání popsaného v bodě 2) zcela jiné povahy a žádné nedostatky nevykazuje.
S ohledem na tyto závěry Nejvyšší soud považuje výhrady obviněného ohledně bodu 2) za učiněné v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a protože nekorespondují ani s žádným jiným dovolacím důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř., hlouběji se správností zjištěných skutkových okolností, proti nimž je dovolání v této části zaměřeno, nezabýval.
V důsledku těchto závěrů, přestože oba činy byly spáchány v pokračování (§116 tr. ř.), Nejvyšší soud byl nucen zrušit celý výrok o tomto pokračujícím skutku, avšak se zdůrazněním, že bod 2) neshledal vadným, a proto ve vztahu k němu již není nutné činit žádné další dokazování. Pokud zrušil za těchto podmínek celý výrok o vině, zrušil i výrok o trestu a soud prvního stupně bude povinen v rámci tohoto zrušení o věci znovu rozhodovat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. července 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová