ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.666.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 666/2013-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. července 2013 o dovolání obviněného Mgr. M. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6 To 70/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 4/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 1 T 4/2012, uznal obviněného Mgr. M. Č. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„dne 5. 9. 2011 kolem 16:30 hod. na ulici K. v obci V., okres H., v kuchyni rodinného domu, fyzicky napadl druha své zesnulé matky Ing. I. P., (dále jen „poškozený“), a to tak, že k němu přistoupil a požadoval po něm vydání peněz pocházejících z prodeje bytu obžalovaného, jež měl na účtu v té době poškozený a když poškozený odmítl peníze vydat, v rámci nastalého fyzického souboje, který inicioval obžalovaný, tento udeřil poškozeného pěstí pravé ruky do levého oka, a to menší až střední intenzitou, v důsledku čehož utrpěl poškozený zhmoždění levého oka v podobě krevní podlitiny, zhmoždění oka a zakrvácení do spojivek, kdy jeho omezení v obvyklém způsobu života v důsledku popsaného zranění sice nepřesáhlo 7 dní, nicméně s ohledem na okolnosti případu obžalovaný mohl vznik závažnějšího poškození zdraví poškozeného předpokládat“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a podle §146 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost nahradit poškozenému Ing. I. P. škodu ve výši 1.800,-- Kč, přičemž se zbytkem nároku odkázal tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejně tak odkázal s nárokem na náhradu škody poškozenou Vojenskou zdravotní pojišťovnu ČR podle §229 odst. 1 tr. ř.
Na tomto místě je vhodné dále konstatovat, že tento rozsudek byl v pořadí již třetím rozhodnutím Krajského soudu v Brně, když v prvních dvou případech tento soud věc usnesením podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil Městskému úřadu v H. – oddělení přestupků, neboť podle jeho názoru se nejednalo o trestný čin, ale žalovaný skutek mohl být posouzen jako přestupek. Ke stížnostem příslušného státního zástupce však Vrchní soud v Olomouci obě zmiňovaná usnesení zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Proti rozsudku citovanému v samém úvodu tohoto odůvodnění podal krajský státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6 To 70/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným, že:
„dne 5. 9. 2011 kolem 16:30 hod. na ulici K. v obci V., okres H., v kuchyni rodinného domu, fyzicky napadl druha své zesnulé matky Ing. I. P., (dále jen „poškozený“), a to tak, že k němu přistoupil a požadoval po něm vydání peněz pocházejících z prodeje bytu obžalovaného, jež měl na účtu v té době poškozený a když poškozený odmítl peníze vydat, v rámci nastalého fyzického souboje, který inicioval obžalovaný, tento udeřil poškozeného pěstí pravé ruky do levého oka, a to menší až střední intenzitou, v důsledku čehož utrpěl poškozený zhmoždění levého oka v podobě krevní podlitiny, zhmoždění oka a zakrvácení do spojivek, dále jej udeřil silou nejméně střední intenzity dřevěnou násadou od blíže nezjištěného nástroje délky 70 cm nejméně jednou do vlasaté části hlavy v levé spánkovotemenní krajině, čímž mu způsobil otevřenou ránu vlasové části hlavy délky 10 cm a krvácení pod měkkou plenu mozkovou, kdy jeho omezení v obvyklém způsobu života v důsledku popsaného zranění sice nepřesáhlo 7 dní, nicméně s ohledem na okolnosti případu mohlo dojít k poškození důležitého orgánu – mozku, přičemž obžalovaný mohl vznik závažnějšího poškození zdraví poškozeného předpokládat“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud druhého stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a podle §145 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému Ing. I. P. škodu ve výši 27.000,-- Kč, přičemž se zbytkem nároku odkázal tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Obdobně odkázal s nárokem na náhradu škody poškozenou Vojenskou zdravotní pojišťovnu ČR podle §229 odst. 1 tr. ř.
Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ludmily Hlaváčkové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., neboť je přesvědčen, že jednak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a jednak v rozhodnutí je výrok neúplný, protože neodpovídá skutku tak, jak se stal.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že soud druhého stupně vytkl soudu prvního stupně, že nezahrnul do popisu skutkového děje nepochybně prokázanou část skutkového děje a v návaznosti na toto pochybení se dopustil další chyby tím, že nesprávně zjištěný skutkový stav podřadil pod neodpovídající ustanovení trestního zákoníku. K tomuto závěru dospěl odvolací soud na základě vyhodnocení znaleckého posudku, který vypracoval znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Michal Zelený, Ph.D. Dovolatel se s takovým hodnocením věci odvolacím soudem neztotožnil, neboť za správné naopak považoval rozhodnutí soudu prvního stupně. Poukázal zejména na ty skutkové okolnosti, že v průběhu konfliktu se role útočníka a obránce mezi ním a poškozeným střídaly a že nešlo o konflikt kontinuální a nepřerušený. V této souvislosti citoval svoji výpověď z protokolu z hlavního líčení ze dne 23. 2. 2012, v níž je uvedeno, že „…poškozený potom vstal a odešel do kuchyně, kde vzal kuchyňský nůž. Dostal jsem strach, vzal jsem násadu od sekery…“ .
Obviněný rovněž namítl, že soud prvního stupně při posuzování zranění poškozeného vycházel ze znaleckého posudku shora jmenovaného znalce, ze kterého vyplývá objektivní hodnocení vzniklých a prokázaných poranění. Nesouhlasil s odlišnými závěry odvolacího soudu, které ze znaleckého posudku tento soud vyvodil, ani s tvrzením tohoto soudu, že soud prvního stupně jeho výpověď přecenil. Odvolací soud prý nepřihlédl ke skutečnosti, že v průběhu incidentu se (obviněný) přizpůsoboval nepřiměřenému jednání poškozeného, který si vzal nůž v úmyslu jej poranit a který na něj následně také vystřelil z pistole. Odvolací soud nevyhodnotil poranění, která utrpěl od poškozeného a nevyhodnotil ani to, že výpověď poškozeného je spekulativní.
Z těchto důvodů obviněný soudům vytkl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, že věc byla nesprávně právně posouzena a že uložený trest neodpovídá skutku, který spáchal. Zpochybnil také výrok o náhradě škody. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, stejně jako předcházející řízení (§265i odst. 3 tr. ř.) a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která jen stručně uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný již v rámci řádného opravného prostředku, takže se jimi odvolací soud velmi podrobně zabýval. S úvahami odvolacího soudu souhlasila a poukázala na závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství ohledně charakteru zranění poškozeného. Zdůraznila, že útočícím nástrojem mohlo dojít u poškozeného minimálně ke způsobení závažnějšího poranění, konkrétně poranění důležitého orgánu – mozku, jak to má na mysli ustanovení §122 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Právní kvalifikaci použitou odvolacím soudem proto považovala za správnou a vyjádřila přesvědčení, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil jako první důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění.
Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (případně soudu odvolacího) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, nebo ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005, a další). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, úplná absence důležitých skutkových zjištění, atp. (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že odvolací soud zejména nezohlednil to, že v průběhu konfliktu se role útočníka a obránce mezi obviněným a poškozeným střídaly a že nešlo o konflikt kontinuální a nepřerušený, nesouhlasil se závěry, které vyvodil ze znaleckého posudku a s tvrzením odvolacího soudu, že jeho výpověď soud prvního stupně přecenil. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že nepřihlédl ke skutečnosti, že v průběhu incidentu se (obviněný) přizpůsoboval nepřiměřenému jednání poškozeného, který si vzal nůž v úmyslu jej poranit a který na něj následně také vystřelil z pistole, že nevyhodnotil správně poranění, která utrpěl od poškozeného, a že nevyhodnotil ani to, že výpověď poškozeného je spekulativní. Z takové argumentace je zřejmé, že uplatněné výhrady směřovaly k tvrzení, že právní názory odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, resp. učiněná skutková zjištění nevyplývají z důkazů, které soudy ve věci provedly.
Takovému dovolatelovu tvrzení nelze přisvědčit, neboť odvolací soud vycházel ze skutkového stavu spočívajícího v tom, že konflikt mezi obviněným a poškozeným byl jedním nepřerušeným jednáním, v jehož rámci obviněný konflikt vyprovokoval a jako první zaútočil vůči poškozenému úderem pěstí do oka; následně došlo ke rvačce, kdy oba nakonec leželi na zemi (srov. stranu 14 odůvodnění jeho rozsudku). Podle názoru odvolacího soudu časové ani místní prostorové možnosti na místě činu nedávaly poškozenému reálnou šanci z místa činu odejít. Samotný obviněný připustil, že prakticky bezprostředně poté, co se zvedli ze země a poškozený odcházel do kuchyně, šel za ním. Pak ovšem nedošlo k přerušení skutkového děje, ani k otočení rolí útočníka a obránce, a proto ze strany obviněného nemohlo jít o jednání v nutné obraně. Celý incident mezi obviněným a poškozeným pokračoval dalším napadáním, kdy v minimálně jednom případě obviněný udeřil poškozeného do hlavy dřevěnou násadou, v důsledku čehož se násada rozlomila.
Je nutné předeslat, že takto fixovanému skutkovému ději předcházelo poměrně podrobné a pečlivé dokazování ze stran soudů obou stupňů, přičemž na podporu svých závěrů soudy uvedly řadu argumentů, které rozhodně mají podklad v provedeném dokazování. Pakliže odvolací soud dospěl k tomu, že jednání je třeba hodnotit jako jediný kontinuální nepřerušený děj, pak tomuto primárně skutkovému závěru Nejvyšší soud nemůže ničeho vytknout. Odvolací soud zde vycházel zejména z výpovědi obviněného z přípravného řízení, v níž uvádí, že (obviněný s poškozeným) „… se postupně dostali na chodbu, drželi se a leželi na chodbě, potom obviněnému došly síly, poškozený odešel do kuchyně, obviněný šel za ním do kuchyně, poškozený vzal odněkud nůž, obviněný vzal násadu od sekery a tou poškozenému nůž vyrazil…“ (srov. stranu 5 odůvodnění jeho rozsudku). Jelikož ani z jiných důkazů nevyplývá, že by došlo k přerušení útoku, je třeba tyto úvahy odvolacího soudu považovat za důkazně podložené, a tedy i opodstatněné.
Soud druhého stupně při veřejném zasedání doplnil již předtím provedené dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaným soudním znalcem MUDr. Michalem Zeleným, PhD. Mohl tak upřesnit skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, jenž vycházel zejména z výpovědi poškozeného, kterou považoval za průkaznější, a tudíž i částečně upravit (doplnit) skutkovou větu. Ze všech provedených důkazů a z nich vyvozených závěrů nevznikají pochybnosti, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku odvolacího soudu, má oporu v důkazech, které byly provedeny a hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud druhého stupně plně respektoval všechna rozhodná hlediska vyjádřená v uvedeném ustanovení bez projevu libovůle, resp. svévole, neboť vyčerpávajícím způsobem popsal a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnil své úvahy i své závěry (k této problematice srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007, aj.).
Důsledkem správně zjištěného skutkového stavu byla správná aplikace příslušné skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku a podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Dovolací soud tudíž neshledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který podle tvrzení obviněného měl spočívat v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. mezi těmito zjištěními a použitou právní kvalifikací.
Obviněný jako druhý uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok je výrok jako celek, pokud není obsažen v některém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje určitou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu.
Ačkoliv obviněný i tento dovolací důvod uplatnil, žádné konkrétní námitky k němu neuvedl. Nejvyšší soud se jím proto blíže nezabýval.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a