ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.680.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 680/2013 -54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2013 o dovolání obviněného M. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 To 17/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 9/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 52 T 9/2010, byl obviněný M. P., uznán vinným v bodech 1. – 10. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodech 11. – 12. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že ačkoliv si byl vědom svých závazků z minulosti a skutečnosti, že další sjednané závazky nemůže vzhledem ke své finanční situaci splnit, pod smyšlenými důvody si půjčoval finanční prostředky s úmyslem tyto nevracet, předstíral vážný zájem o uzavření leasingových smluv, aniž měl v úmyslu je řádně splácet, s předměty leasingu pak nakládal blíže nezjištěným způsobem, kterým předmět leasingu trvale odňal z dispozice oprávněného vlastníka, a veden zištným úmyslem získat tak neoprávněný majetkový prospěch:
1. v přesně nezjištěné době začátkem měsíce září 2008 ve Z. navštívil R. R. v jeho bydlišti na adrese P., využil jeho důvěry ve svou osobu a pod příslibem zajištění koupě osobního motorového vozidla KIA Sorento, které poškozenému R. R. fyzicky ukázal a svezl ho v něm, od něj vylákal v hotovosti částku 210.000,- Kč, ačkoliv věděl, že vozidlo nikdy nezajistí, což také do dnešního dne neučinil, částku 210.000,- Kč poškozenému nevrátil a na jeho telefonáty a SMS přestal reagovat, čímž způsobil poškozenému R. R., bytem Z., P., škodu ve výši 210.000,- Kč,
2. v přesně nezjištěné době od poloviny října do počátku listopadu 2008 na benzinové čerpací stanici A+S na ulici S. ve Z. se sešel s R. R., využil jeho důvěry ve svou osobu a pod opětovným příslibem zajištění koupě osobního motorového vozidla, tentokrát značky Volkswagen Touareg, které poškozenému ukázal prostřednictvím konkrétních internetových stránek a které mělo být fyzicky v autobazaru v M., od něj vylákal hotovost ve výši 288.000,- Kč, kdy poškozenému tvrdil, že tuto částku spolu s hotovostí ve výši 210.000,- Kč, která mu byla předána již dříve tak, jak je popsáno pod bodem 1. obžaloby, použije k úhradě kupní ceny vozidla v celkové výši 498.000,- Kč, ačkoliv věděl, že vozidlo nezajistí, což také do dnešního dne neučinil a finanční prostředky ve výši 498.000,- Kč poškozenému nevrátil, i když slíbil jejich splacení do 15. 1. 2009 a následně svůj závazek dne 16. 2. 2009 podložil směnkou a uznáním dluhu, přičemž na telefonáty a SMS poškozeného přestal reagovat, čímž způsobil poškozenému R. R., trvale bytem Z., P., škodu ve výši 288.000,- Kč,
3. v přesně nezjištěné době v říjnu 2008 v obci S., okres Z., si pod smyšlenou záminkou vyřízení neupřesněných záležitostí na S. s ústním příslibem půjčku do měsíce uhradit, zapůjčil od R. M., finanční hotovost ve výši 15.000,- Kč, nikdy ji však nevrátil, kdy poškozený R. M. si zajistil předmětnou částku dne 18. 10. 2008 formou půjčky u společnosti Provident Financial, s. r. o., čímž způsobil poškozenému R. M. škodu ve výši 15.000,- Kč,
4. v přesně nezjištěné době na konci října 2008, za dva dny po první půjčce ve výši 15.000,- Kč, v obci H., okres Z., si pod smyšlenou záminkou vyřízení neupřesněných záležitostí na S. a s ústním příslibem do měsíce půjčku uhradit, opětovně zapůjčil od R. M. finanční hotovost, tentokrát ve výši 13.000,- Kč, nikdy ji však nevrátil, kdy poškozený R. M. si dne 22. 10. 2008 zajistil předmětnou částku formou půjčky u společnosti Provident Financial, s. r. o., která však byla uzavřena na osobu M. M., čímž způsobil poškozenému R. M. škodu ve výši 13.000,- Kč,
5. v přesně nezjištěné době kolem 3. 3. 2009 v M., okres B., v úmyslu vylákat od poškozeného motorové vozidlo a toto již nevrátit požádal J. L., o zapůjčení osobního motorového vozidla zn. BMW X3 včetně originálu technického průkazu, stříbrné barvy, bez registrační značky, v hodnotě 410.000,- Kč, aby si vozidlo mohl před zakoupením na leasing vyzkoušet, čemuž J. L. v dobré víře v solidní jednání obviněného vyhověl, obviněný však do dnešního dne předmětné vozidlo ani technický průkaz k vozidlu nevrátil, nýbrž jej dne 1. 4. 2009 jako jednatel firmy Datapol, s. r. o., kterou označil v kupní smlouvě jako majitele předmětného vozidla, prodal F. D., ačkoliv věděl, že majitelem vozidla je J. L., který neměl možnost se k prodeji vyjádřit, čímž způsobil poškozenému J. L., škodu nejméně ve výši 410.000,- Kč, přičemž předmětné vozidlo bylo policejním orgánem dodatečně poškozené nalezeno a poškozenému vráceno,
6. dne 4. 6. 2008 ve Z., pod záminkou vybudování tetovacího studia TATTOO ULTIMATE ITVV Freeshop Ch., vylákal od R. H., částku 800.000,- Kč a vystavením směnky se zavázal k vrácení celé částky do 4. 12. 2008, vypůjčené finanční prostředky však nikdy ani z části nevrátil, čímž způsobil R. H., škodu ve výši 800.000,- Kč,
7. dne 1. 12. 2008 v kanceláři společnosti LOSL, s. r. o., se sídlem R., D. na její pobočce v N., okres R. (dále jen společnost „LOSL“), jako vedoucí organizační složky společnosti Murobstav, s. r. o., organizační složka, se sídlem P., N., (dále jen společnost „Murobstav“), uzavřel leasingovou smlouvu se společností ČSOB Leasing, a. s., se sídlem P., N., (dále jen „ČSOB Leasing“), jejímž předmětem byl finanční leasing na nákladní vozidlo zn. DAF XF 105.410, rok výroby 2008, jehož dodavatelem byla společnost LOSL, kdy leasingová cena předmětného nákladního vozidla byla 2.844.100,- Kč, z této částky zaplatil dne 1. 12. 2008 jednorázovou splátku předem ve výši 426.615,- Kč, první splátku ve výši 62.229,- Kč a dne 20. 4. 2009 zaplatil část druhé splátky ve výši 50.000,- Kč, další leasingové splátky však již neuhradil, přičemž k podané žádosti o uzavření smlouvy přiložil přiznání k dani z příjmu právnických osob včetně příloh společnosti Murobstav za roky 2006 a 2007 opatřené falešným razítkem Finančního úřadu P., čímž způsobil obchodní společnosti ČSOB Leasing, škodu ve výši nejméně 2.305.256,- Kč,
8. dne 1. 12. 2008 v kanceláři společnosti LOSL, jako vedoucí organizační složky společnosti Murobstav uzavřel leasingovou smlouvu se společností ČSOB Leasing, jejímž předmětem byl finanční leasing návěsu SCHMITZ, jehož dodavatelem byla společnost LOSL, kdy leasingová cena předmětného návěsu SCHMITZ byla 678.300,- Kč, z této částky zaplatil dne 1. 12. 2008 jednorázovou splátku předem ve výši 117.271,- Kč, další leasingové splátky však již neuhradil, přičemž k podané žádosti o uzavření smlouvy přiložil přiznání k dani z příjmu právnických osob včetně příloh společnosti Murobstav za roky 2006 a 2007 opatřené falešným razítkem Finančního úřadu P., čímž způsobil obchodní společnosti ČSOB Leasing škodu ve výši nejméně 561.029,- Kč,
9. dne 4. 12. 2008 v kanceláři obchodní firmy R. M., se sídlem P., P., jako vedoucí organizační složky společnosti Murobstav, uzavřel kupní smlouvu a smlouvu o finančním leasingu se společností UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem R., P., (dále jen „společnost UniCredit Leasing“), jejímž předmětem byl finanční leasing osobního vozidla zn. VOLVO XC90 2,4 D5 EXECUTIVE N1, rok výroby 2006, jehož dodavatelem byla společnost R.M., kdy leasingová cena předmětného osobního vozidla zn. VOLVO XC90 byla 1.099.000,- Kč, z této částky zaplatil dne 4. 12. 2008 jednorázovou splátku předem ve výši 329.700,- Kč a dne 10. 2. 2009 zaplatil částku 10.685,- Kč, další leasingové splátky již neuhradil, přičemž před podpisem předmětné smlouvy o finančním leasingu předložil přiznání k dani z příjmu právnických osob společnosti Murobstav za roky 2006 a 2007 včetně příloh opatřené falešným razítkem Finančního úřadu P., čímž způsobil obchodní společnosti UniCredit Leasing, škodu ve výši nejméně 758.615,- Kč,
10. dne 4. 3. 2009 v kanceláři společnosti Phoenix-Zeppelin, spol. s r. o., se sídlem L., M., (dále jen „společnost Phoenix-Zeppelin“), na pobočce H., jako vedoucí organizační složky společnosti Murobstav, uzavřel prostřednictvím jednatele uvedené společnosti, R.M., bytem P., N., pod legendou půjčení pracovního stroje smlouvu o operativním pronájmu stavebního zařízení s dodatky č. 1 a 2, jejichž předmětem byl pronájem kolového rypadla M316C, v. č. BDX02125, na dobu od 4. 3. 2009 do 29. 3. 2009, kdy dne 4. 3. 2009 při převzetí kolového rypadla zaplatil kauci ve výši 30.000,- Kč a DPH z faktury ve výši 21.280,- Kč, další vystavené faktury za pronájem kolového rypadla ve výši 200.559,- Kč však nezaplatil a pracovní stroj nikdy nevrátil, když ze stroje demontoval vyhledávací navigační zařízení GPS, které zaznamenávalo pohyb daného stroje, čímž způsobil obchodní společnosti Phoenix-Zeppelin škodu ve výši 1.968.402,- Kč, přičemž předmětný stroj byl policejním orgánem dodatečně poškozený nalezen a poškozenému vrácen,
11. dne 16. 12. 2008 v kanceláři společnosti K. V. – MOTOCENTRUM VOBO-SPEED, se sídlem T., Ch. (dále jen „společnost K. V.“), jako vedoucí organizační složky společnosti Murobstav uzavřel smlouvu o financování se společností UniCredit Leasing k poskytnutí úvěru ve výši 232.650,- Kč na nákup čtyřkolky zn. YAMAHA YFM 700 Grizzly, hnědé barvy, jejímž dodavatelem byla společnost K. V., ale žádnou úvěrovou splátku neuhradil, přičemž před podpisem předmětné smlouvy o financování předložil přiznání k dani z příjmu právnických osob společnosti Murobstav za roky 2006 a 2007 včetně příloh opatřené falešným razítkem Finančního úřadu P., čímž způsobil obchodní společnosti UniCredit Leasing škodu ve výši nejméně 232.650,- Kč,
12. dne 16. 12. 2008 v kanceláři společnosti K. V., jako vedoucí organizační složky společnosti Murobstav, uzavřel smlouvu o financování se společností UniCredit Leasing k poskytnutí úvěru ve výši 232.650,- Kč na nákup čtyřkolky zn. YAMAHA YFM 700 Grizzly, zelené barvy, jejímž dodavatelem byla společnost K. V., žádnou úvěrovou splátku ale neuhradil, přičemž před podpisem předmětné smlouvy o financování předložil přiznání k dani z příjmu právnických osob společnosti Murobstav za roky 2006 a 2007 včetně příloh opatřené falešným razítkem Finančního úřadu P., čímž způsobil obchodní společnosti UniCredit Leasing škodu ve výši nejméně 232.650,- Kč.
Za tyto trestné činy a též za sbíhající se organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a dvojnásobné organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250b odst. 1, 3 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 17 T 244/2010, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 3 To 341/2012, byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 17 T 244/2010, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 3 To 341/2012, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 3 To 17/2013, odvolání podané obviněným proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Langa s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, neboť má za to, že soudy zjištěný skutkový stav nelze hodnotit jako naplňující znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Soudům vytýkal, že opomenuly soukromoprávní základ jednotlivých skutků, v důsledku čehož byla porušena zásada „ultimo ratio“, a že skutkový stav věci nesprávně právně posoudily. V popsaných skutcích neshledává naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu podvodu, a to zejména ve vztahu ke znaku uvedení v omyl a stanovení rozsahu škody, přičemž postrádá také subjekt trestného činu. V návaznosti na tyto pochybnosti namítá rovněž existenci extrémního nesouladu. Dovolatel ve vztahu k námitce neuplatnění principu „ultima ratio“ poukázal na jeho podstatu vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004, a s poukazem na zásady, kterými je tento princip ovládán, poznamenal, že soudy při právním hodnocení činu, jak jej prokázaly, zohledňovaly pouze hmotně právní a procesně právní předpisy trestního práva, přičemž opomněly aplikovat také předpisy práva občanského a obchodního, což se projevilo zejména u činu, kde obviněný vystavil směnku, která představovala pouhý pokus o smírné vyřešení situace prodloužení lhůty splatnosti. Obviněný soudům vytkl i to, že nesprávně právně posoudily význam a povahu uznání dluhu u konkrétních skutků.
Obviněný v dovolání ve vztahu k útokům pod body 1. a 2. namítal, že ze skutkového stavu, jak byl zjištěn, nevyplývá úmysl obviněného poškozeného R.R. podvést, neboť není popsána žádná okolnost, která by naznačovala přítomnost takového úmyslu. Obviněný uvedené jednání považuje jen za soukromoprávní závazkový vztah. U dílčích útoků v bodech 3. a 4. podle obviněného neexistuje v popisu těchto skutků žádný doklad nebo svědectví, že by došlo k předání finančních částek mezi obviněným a poškozeným R. M. Obviněný srovnával svou výpověď s výpovědí poškozeného, kterou považoval za nevěrohodnou a uplatněnou jen proto, aby měl důvod věřitelům zdůvodnit, proč jim jimi půjčené částky neuhradil. Skutková zjištění u těchto útoků považoval za zcela rozporná ve vztahu k použité právní kvalifikaci. Ohledně činu pod bodem 6. rovněž poukázal na jeho ryze obchodně právní povahu, a zdůraznil, že došlo jen k tomu, že jeho podnikatelský záměr nebyl úspěšný. Nemohl se proto dopustit trestného činu podvodu, protože nikoho v tomto případě v omyl neuváděl. V bodech 7. až 10. zejména zdůraznil, že žádný z důkazů nestvrdil skutečnost, že by předmětné listiny falšoval obviněný nebo že by o jejich nepravdivosti věděl. U bodů 11. a 12. považuje obviněný za nedostatek především to, že soudy nevyhověly jeho obhajobě a neprovedly znalecký posudek z oboru grafologie, v čemž spatřuje existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními úvahami soudů, a v důsledku toho i nesprávnost právní kvalifikace. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyvodil, že podstata činů, jimiž byl uznán vinným, se odvíjí zásadně od soukromoprávních závazků, a proto nemohly být posouzeny jako trestné činy.
Obviněný v další části dovolání brojil i proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy, které v rámci dokazování provedly, a především odvolacímu soudu vytkl, že upřednostnil jen souhrnný pohled na předmětné skutky, aniž by jednotlivé důkazy hodnotil také jednotlivě. Za nesprávný v uvedených souvislostech považoval i nedostatečně zjištěný skutečný rozsah způsobených škod a poukázal kromě jiného i na rozporná svědectví M. D. a T. J., u nichž zdůraznil jejich špatnou pověst a poukázal na trestní věci, v nichž tyto osoby byly odsouzeny.
Dovolatel brojil též proti výroku o zařazení pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, a to tím, že odvolacímu soudu vytýkal, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že, „také rozhodnutí o zařazení obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou splňuje podmínky ustanovení §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když neshledal žádné důvody pro použití moderačního práva podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, neboť nelze dovodit, že by působení obviněného v mírnějším typu věznice mohlo být lépe zaručeno“. Podle obviněného odvolací soud pochybil, pokud uvedenou skutečnost vyjádřenou v odůvodnění, tj., že obviněný měl být zařazen do věznice s ostrahou, nevyjádřil rovněž i ve výroku rozhodnutí. Tuto změnu však odvolací soud do výroku o trestu nepromítl a rozsudek soudu prvního stupně ponechal nezměněn.
Ze všech rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu zrušil a vrátil k novému projednání.
K podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství uvedl, že skutkové závěry nejsou v žádném, natož extrémním, rozporu. Konstatoval, že zjištěné jednání obviněného má soukromoprávní podstatu, ale jeho čin nelze v žádném případě pokládat za jednání nedosahující spodní hranice obdobných běžných trestných činů, a proto i užití trestního práva bylo zcela namístě. Uznání dluhu či vyhotovení směnky, pokud k němu došlo až po realizaci podstatných majetkových dispozic, není významné, neboť pro kvalifikaci jednání obviněného je podstatné, že pod příslibem určitého plnění z jeho strany od poškozených vylákal věci, především peníze, přičemž tak činil i s ohledem na existenci předchozích nesplněných závazků s úmyslem slíbené plnění nerealizovat, což také nastalo. Zpochybnění subjektivní stránky shledal zcela nemístným s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti, podle nichž si obviněný byl vědom svých závazků z minulosti, poškozeným tvrdil smyšlené skutečnosti a jednal se záměrem vylákané prostředky nevrátit. V tomto směru obviněný zcela zjevně přistupoval k celému skutkovému ději záměrně, s cílem se neoprávněně na úkor poškozených obohatit, a tedy v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ve všech byť právních výhradách je výchozí skutečností tvrzení odlišných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy obou stupňů, a proto dovolání považuje za uplatněné mimo uvedený dovolací důvod. Výrok o trestu, který obviněný shledává nepřiměřeným, s odkazem na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. státní zástupce nepovažoval v souladu s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto i tuto argumentaci obviněného označil za irelevantní. V závěru státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezené.
Pokud obviněný v dovolání označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., lze o něj dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na to, že v projednávané věci odvolací soud podle §254 tr. ř. odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně věcně přezkoumal, což vylučuje první alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem, přichází do úvahy druhá alternativa vycházející z existence některého z důvodů dovolání. O tu se obviněný nepochybně opírá, neboť své dovolání současně vymezil i z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný tak zásadně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
K uvedeným zásadám je třeba i připomenout, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Posoudí-li se obsah podaného dovolání obviněného, uvedeným zásadám vyhověl jen zčásti. Z textu dovolání plyne, že sice obviněný obecnými úvahami vytýkal naplnění jednotlivých znaků trestných činů, a to objektivní stránky, subjektivní stránky a subjektu trestného činu, ale všechny tyto obecné znaky zmiňoval na podkladě nesprávného zjištění skutkového stavu. Brojil tedy proti tomu, že byl uznán vinným skutky, jež jsou ve výroku o vině popsány. Většina jeho výhrad proto směřovala proti skutečnostem, které soudy vzaly za prokázané důkazními prostředky a o něž opřely výrok o vině, tj. proti postupu, jakým soudy důkazy hodnotily, a o které důkazy své rozhodnutí opřely. Pokud namítal, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestných činů, jimiž byl uznán vinným, tyto formálně tvrzené nedostatky dále nepodložil žádnými konkrétními výhradami právní povahy, nýbrž jejich prostřednictvím toliko vyjadřoval nesouhlas se slovním vyjádřením skutkových okolností v napadeném rozsudku. V zásadě tak popíral, že by spáchal činy tak, jak byly ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsány. Vytýkal rovněž nesprávný postup při hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí M.D. a T. J., které považuje za nevěrohodné. Takto formulované námitky však nesplňují podmínky pro uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podstatou dovolání obviněného je vlastní konstrukce skutkového děje vystavěná na podkladě jím uplatňované verze obhajoby při pomíjení a znevěrohodňování těch důkazů, které jeho vinu prokazovaly. Teprve na základě těchto vlastních, provedeným dokazováním nepodložených tvrzení vznášel požadavek na změnu právního posouzení s tím, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, resp. že se nemůže jednat o trestnou činnost.
Z obsahu této části dovolání je patrné, že obviněný vytkl právní problematiku jen v obecné rovině, v níž zdůrazňoval nenaplnění znaků trestného činu podvodu. Takový paušální, neurčitý a nekonkrétní odkaz není právní výhradou, jak má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde nestačí. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Uváží-li se jednotlivé výhrady, které jsou v dovolání rozvedeny, je z nich zcela patrné, že jsou soustředěny do tvrzení, že se obviněný jednání kladeného mu za vinu nedopustil. Jde tedy o námitky pouze zdánlivě směřující proti nesprávné právní kvalifikaci, jimiž se však dovolatel domáhal, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby, že čin kladený mu za vinu nespáchal, čímž brojil proti skutkovým zjištěním obsaženým ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
Vzhledem k tomu, že obviněný své dovolání opřel o §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak výhrady v něm soustředil proti vedení dokazování a způsobu hodnocení důkazů a vytýkal nesprávnost skutkových zjištění, nenaplnil obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Výhrada obviněného zaměřená proti nesprávnosti výroku o jeho zařazení pro výkon trestu podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou stojí zcela mimo rámec dovolacích důvodů, protože obviněným uplatněné námitky se dotýkají toliko způsobu, jakým odvolací soud odůvodnil správnost výroku rozsudku soudu prvního stupně. Uvedený nedostatek v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání, obviněný spatřoval výhradně ve způsobu, jakým odvolací soud v odůvodnění svůj závěr formuloval (viz stranu 22 usnesení odvolacího soudu). Takto podané dovolání je však nepřípustné, neboť v ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. výslovně uvádí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Nejvyšší soud však i přes tento závěr zmiňuje, že odvolací soud skutečně nesprávně odkázal na §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku s tím, že v tomto směru považuje závěr soudu prvního stupně za správný. Jedná se však o zjevnou formulační chybu, která je důsledkem nepozornosti, a nikoli o záměr soudu druhého stupně zpochybnit správnost závěru soudu prvního stupně, který obviněného zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Tento závěr vyplývá i z toho, že odvolací soud současně považoval za správné vyloučení moderačního práva podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, což rovněž dotvrzuje, že byť uvedl jiné ustanovení o zařazení, mínil správnost tohoto výroku, jak jej učinil soud prvního stupně.
Vedle těchto výhrad, jimiž se Nejvyšší soud pro jejich rozpor se zákonem stanovenými dovolacími důvody nemohl zabývat, obviněný částečně dovolání opřel o námitky, které na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadají, a to v té jeho části, v níž se obviněný domáhal aplikace zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe na své jednání a vytýkal nesprávně stanovený rozsah škod způsobených trestnými činy, jenž se odrazil v nesprávném právním posouzení jeho jednání.
Pokud jde o výhradu k rozsahu způsobených škod, Nejvyšší soud považuje za vhodné a dostačující pro stručnost jen zmínit, že se této otázce správnosti zjištěné výše škody ke shodné výhradě věnoval ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 401/2011, jímž bylo v téže trestní věci rozhodnuto o dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3 To 122/2010, dříve vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 9/2010, tedy ve fázi, kdy bylo konáno řízení proti obviněnému jako uprchlému. Skutková zjištění v této věci dříve posuzované a ta, která jsou nyní (v důsledku postupu podle §306a tr. ř.) předmětem přezkumu téhož trestného jednání obviněného, se nezměnila, a proto závěry a úvahy Nejvyššího soudu v předchozím usnesení rozvedené a vyjádřené k výši škody jakožto kvalifikačnímu znaku jednotlivých skutkových podstat trestných činů, pro něž byl obviněný uznán vinným, platí i ve vztahu k nyní uplatněným výhradám (srov. zejména stranu 7 a 8 citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 401/2011).
K požadavku dovolatele na aplikaci zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe je zapotřebí uvést, že zmíněné zásady patří k základním zásadám trestního práva, neboť vyžadují, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, protože trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06 a rovněž stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, schválené dne 30. 1. 2013, dosud neuveřejněné).
S ohledem na to, že pro právní posouzení, a tedy i z hledisek shora uvedených obecných právních principů, je určující popis skutku, jak byl na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy nižších stupňů zjištěn, je v daném případě významné, že učiněná a popsaná skutková zjištění vykazují veškeré zákonné znaky skutkové podstaty jak zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [skutky pod body 1) - 10)], tak trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. body [skutky pod body 11) - 12)], jimiž byl obviněný uznán vinným. Povaha uvedeného jednání, jež je ve všech dílčích útocích obviněnému kladeno za vinu, spočívá v tom, že obviněný předstíral jak v jednání s poškozenými R. R., R. M., J. L., R. H., tak i ve vztahu ke společnostem ČSOB Leasing, UniCredit Leasing a Phoenix-Zeppelin vážný zájem o uzavření občanskoprávních nebo obchodně právních vztahů, a to uzavřením např. smluv o půjčce, leasingových smluv, smluv o operativním pronájmu, apod. Na jejich základě vylákal od poškozených buď přímo finanční prostředky, nebo předměty leasingu, a to již od počátku s podvodným záměrem podmínky v těchto smlouvách, jejichž plnění jen předstíral, nedodržet. Nebylo záměrem obviněného vrátit zapůjčené částky, hradit leasingové splátky či vrátit předmět nájmu. Tímto jednáním obviněný zamýšlel poškozeným způsobit škodu a sám sebe obohatit.
Takový následek také ve vztahu ke všem dílčím útokům nastal, neboť obviněný pod body 1) - 10) rozsudku soudu prvního stupně způsobil různým poškozeným škodu v celkové výši 7.329.302,- Kč a pod body 11) - 12) škoda v součtu představuje částku 465.300,- Kč.
Ze všech uvedených souvislostí, za nichž byly popsané činy spáchány, není pochyb o tom, že jde o jednání, které již stojí mimo rámec obchodně nebo občanskoprávních vztahů, jichž obviněný ke svému obohacení pouze zneužil. Obviněný tudíž mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně tímto jednáním naplnil všechny znaky uvedených trestných činů, a to nejen v jejich základní, ale i kvalifikované podobě. Takové jednání je kriminálním činem, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Nejvyšší soud na základě rozvedených závěrů dospěl k závěru, že soudy obou stupňů posoudily skutečnosti významné pro použití právní kvalifikace činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, v souladu se zákonem, a námitky obviněného uplatněné s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti nesprávnosti právního posouzení proto posoudil na základě napadených rozhodnutí a obsahu spisu jako neopodstatněné.
Jelikož Nejvyšší soud nedostatky obviněným vytýkané v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal důvodnými, nemohly být splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Dovolání obviněného proto jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. července 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová