ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.7.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 7/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2013 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 24. 9. 2012, sp. zn. 4 Tmo 24/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 49 Tm 2/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 49 Tm 2/2012, uznal obviněného mladistvého „tulipána“ (dále jen „mladistvý“) vinným, že:
„dne 11. 8. 2011 kolem 17:55 hod. v O., poté, co spatřil poškozeného P. J., jdoucího a v důsledku požitého alkoholu vrávorajícího po chodníku na pravé straně mostu na ul. V. vedoucího nad ul. P. ve směru z O. do O., se záměrem zmocnit se jeho příruční tašky zn. Aolailud černé barvy, již měl poškozený zavěšenu přes rameno, k němu zezadu přistoupil, uchopil ucho tašky a trhnutím se mu ji snažil odcizit, což se mu však nepodařilo, a proto se s poškozeným o tašku přetahoval až do okamžiku, kdy při jeho prudkém trhnutí za ucho tašky P. J. ztratil rovnováhu a nekontrolovatelně upadl do přilehlé vozovky, načež z místa utekl i s touto taškou, obsahující peněženku hnědé barvy s finanční hotovostí ve výši nejméně 5.000,-- Kč a peněženku černé barvy s finanční hotovostí ve výši 774,-- Kč, síťovou jízdenku D. p. O., osobní doklady P. J., složenky a jiné písemnosti a dále černé umělohmotné pouzdro zn. HIS s dioptrickými brýlemi, prázdné hnědé koženkové pouzdro, pánské hodinky zn. Quartz, mobilní telefon zn. Nokia 6300 a svazek 12 ks klíčů, přičemž v důsledku jím potencovaného pádu P. J. a prudkého nárazu levé strany jeho hlavy o asfaltový povrch vozovky jmenovanému způsobil zlomeniny kostí klenby lební, a to v místě šupiny levé kosti spánkové a spodiny levé střední jámy lební, a dále nitrolební úrazové změny v podobě krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v místě obou polokoulí – více vlevo, zhmoždění kůry mozkové v oblasti pravého čelního a spánkového laloku a krevních výronů v kmeni mozkovém, pro něž byl P. J. převezen Rychlou záchrannou službou do Fakultní nemocnice O., kde na následky utrpěného zhmoždění mozku dne 12. 8. 2011 v 16:52 hod. zemřel“.
Takto popsané jednání mladistvého soud právně kvalifikoval jako provinění loupeže podle §173 odst. 1, 4 trestního zákoníku a podle §173 odst. 4 trestního zákoníku za použití §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), mu uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně, přičemž vyslovil, že jej podle §31 odst. 4 zák. č. 218/2003 Sb. vykoná odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu pak uložil povinnost nahradit v rozsudku vyjmenovaným čtyřem poškozeným způsobenou škodu.
Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, rozhodl usnesením ze dne 24. 9. 2012, sp. zn. 4 Tmo 24/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Mladistvý se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Alfréda Šrámka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tvrdil, že soudy na základě provedeného dokazování jeho trestní věc špatně posoudily a dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině. V jednotlivostech pak svou argumentaci zaměřil na důkazy, které jej z trestné činnosti usvědčovaly.
K provedené rekognici mladistvý namítl, že sám svědek M. D. potvrdil, že mu byly fotografie předloženy již dříve v místě jeho zaměstnání a on na jedné z nich určil osobu obviněného. Přestože se v tomto případě ještě nejednalo o klasickou rekognici, tímto postupem policejní orgán v podstatě vyloučil možnost následného provedení rekognice. Při prvním předložení fotografií byl navíc svědek dotazován na osobu, kterou potkal u kina L., a nikoli na osobu, kterou pronásledoval. Ze způsobu, jakým policejní orgán jednal, bylo tak možné vyvodit pouze to, že svědek opakovaně poznával osobu, kterou viděl u kina L. Navíc pak mohl být ovlivněn fotografiemi, které mu policisté předložili v místě jeho zaměstnání, i jejich reakcí na snímek, který vybral.
K pachové identifikaci mladistvý namítl, že takový důkaz je způsobilý prokázat jedině to, že se na věcech poškozeného nacházela jeho pachová stopa, tedy že měl věci poškozeného při sobě. Nijak však neprokazuje způsob, jakým se tyto věci dostaly do jeho moci. Jedná se pouze o nepřímý důkaz, který bezpečně nedokazuje, že by se provinění loupeže dopustil. Pachová stopa pachatele trestného činu mohla totiž být překryta jeho pachovou stopou.
Mladistvý dále nesdílel názor soudů nižších stupňů, že alibi svědka R. B. bylo dostatečně potvrzeno a že tato osoba byla jako případný pachatel vyloučena. Nesouhlasil s tím, že ačkoliv tomuto svědkovi byly odebrány bukální stěry a srovnávací pachové vzorky, nebyly pak dále zpracovávány. Z této skutečnosti vyvozoval závěr, že soudy nezjistily všechny okolnosti prokazující, že se protiprávního jednání dopustil.
Vzhledem k uvedené argumentaci mladistvý v závěru svého podání navrhl (aniž přitom citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) výše zmíněné usnesení (nesprávně uveden rozsudek) Vrchního soudu v Olomouci v plném rozsahu zrušil.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Mladistvý uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Lze tak shrnout, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Jinak by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky mladistvého, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně namítal, že se soudy spokojily pouze s nepřímými důkazy, jako např. zajištěnou pachovou stopou, a že neprovedly další důkazy prokazující jeho vinu) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně nesouhlasil se způsobem provedené rekognice a se závěry na jejím podkladě učiněnými, vytýkal soudům, že neřešily otázku, že svědek M. D. opakovaně poznával osobu, kterou potkal u kina L., a ne osobu pachatele, atd.). Tím primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že mladistvým vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že mladistvý neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. zejména strany 17 a 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.
§265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.