ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.823.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 823/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2013 o dovolání obviněného K. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 4 To 294/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 61/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 20 T 61/2012, byl obviněný K. P. uznán vinným v bodě 1) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §145 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 4 To 294/2012, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a v důsledku tohoto zrušení též ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody učiněném podle §228 odst. 1 tr. ř. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného v bodě 2) uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchanými tím, že
v přesně nezjištěné době od měsíce prosince 2011 do 5. března 2012 v obci H., okres N. J., opakovaně se stupňující se intenzitou a agresí týral svou družku V. H., se kterou žil ve společném obydlí ve sklepě na adrese H., tím, že ji zde minimálně v jednom případě proti její vůli zavřel po dobu několika hodin, a dále ji bil pěstmi do obličeje, kopal do oblasti nohou, hrudníku, břicha a genitálií, tahal za vlasy, které jí částečně vytrhal, bil ji hlavou o zeď, kroutil rukama a prsty, jenž jí převracel dozadu k předloktí a šlápl na palec u nohy pevnou obuví „kanadou“, v důsledku čehož poškozená V. H. utrpěla hematomy a pohmožděniny po celém těle, přičemž jí opakovaně pod pohrůžkou násilí a neustálého doprovodu neumožnil vyhledat lékařské ošetření, kdy dne 5. března 2012 v obci J. n. O. poškozenou opětovně fyzicky napadl tak, že ji tahal za vlasy, převracel prsty dozadu směrem k předloktí, shodil ji na zem, kde ji začal obutou nohou kopat do různých částí těla, zejména do žeber, poté se k ní sehnul, chytil ji pod krk a začal štípat v obličeji, čímž poškozené způsobil frakturu VI. žebra levého s dislokací o polovinu šíře kosti, tříštivou, víceúlomkovou frakturu levé ruky bez dislokace a frakturu nosních kůstek s dobou léčení v trvání nejméně 8 týdnů, následně pod pohrůžkou násilí donutil poškozenou odejít na Policii České republiky, Obvodní oddělení O. s tím, aby podala smyšlené trestní oznámení na R. P. pro zločin znásilnění, kdy při jednání s příslušníkem Policie ČR poté, co ztratila kontakt s obžalovaným K. P., uvedla, že k trestnímu oznámení byla donucena a počala vypovídat k dlouhodobému týrání z jeho strany. Obviněného odsoudil za tyto trestné činy a též za přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal tímto rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen (jenž spočíval v tom, že v přesně nezjištěné době v červnu 2011 v obci H., poté, co nechtěně zranil poškozenou V. H. kosou na kotníku, této nedovolil vyhledat lékařské ošetření, pod pohrůžkou, že jestli půjde k doktorovi, tak ji podřízne, pověsí), podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a jednoho měsíce. Pro výkon tohoto trestu jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl rovněž o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Ivety Horáčkové z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Ve vztahu k výroku pod bodem 1) namítl, že výpověď poškozené stojí osamoceně a je v rozporu s jeho tvrzením, že to naopak byl on, kdo ji chtěl odvézt k lékaři. Svou výpověď přitom považoval za podpořenou svědeckou výpovědí Ing. J. T. Jednání popsané ve skutkovém zjištění v bodě 1) tudíž nebylo provedeným dokazováním prokázáno. Za stavu, kdy z výroku ani z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jakým konkrétním jednáním mělo k takovému jednání ze strany obviněného docházet, měl odvolací soud postupovat podle zásady in dubio pro reo a zprostit obviněného podle §226 tr. ř. obžaloby. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) obviněný považoval výpověď poškozené v jednotlivých stádiích trestního řízení, konkrétně v přípravném řízení a v hlavním líčení, za odlišnou s tím, že nekorespondovala s výpověďmi svědků R. P. a M. J., Ing. J. T., F. H., A. F., M. Š. či N. Š. Výpověď svědka R. P. zpochybnil, protože se jedná o současného partnera poškozené, u nějž lze předpokládat snahu podporovat svojí výpovědí tvrzení uváděné poškozenou. Kromě toho obviněný uvedl, že celé trestní řízení vnímá od počátku jako vykonstruované, a poukázal na skutečnost, že on sám podal na poškozenou a další svědky trestní oznámení, vedené policií pod č. j. KRPT-20478-TČ2013-0700471. Soudům obou stupňů vytýkal, že neprováděly důkazy v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. S ohledem na tato svá tvrzení navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 4 To 294/2012, jakož i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 20 T 61/2012, a podle §265 l tr. ř. aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám podle §265m tr. ř. rozhodl v intencích podaného dovolání.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 15. 5. 2013, zaslalo Nejvyššímu soudu sdělení, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř. je možné považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto vymezení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Z těchto důvodů dovolání nemůže být podáno pro nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř.
S odkazem na tato kritéria významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je se zřetelem na obsah podaného dovolání třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
V případě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Nelze proto vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad dovozovat, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden a Nejvyšší soud není povinen v takovém případě dovolání věcně přezkoumávat.
Jak je patrné z podaného dovolání, obviněný K.P. takto stanovené podmínky nerespektoval, neboť brojil výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním jak pod bodem 1), tak i 2), s nimiž se neztotožnil a považoval je za nesprávná s poukazem na to, že se skutků kladených mu za vinu způsobem, jak jej popsaly soudy prvního a druhého stupně, nedopustil. Spáchání uvedených skutků popíral s ohledem na to, že podle něj neexistuje přímý důkaz svědčící o jeho vině, když důkazy, o něž soudy svá rozhodnutí opřely, především výpověď poškozené, nejsou věrohodné.
Podstata těchto jeho námitek tedy zjevně nespočívala ve vadách právní povahy, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje, ale v požadavku na změnu skutkových zjištění a obviněný vycházel ze své vlastní verze obhajoby, a nesouhlasu se způsobem, jakým byly skutky pod bodem 1) a 2) ve výroku o vině popsány. Obviněný tudíž své výhrady založil na skutkovém ději, jenž je odlišný od toho, který na základě provedeného dokazování zjistil a v rozsudečném výroku popsal soud prvního a druhého stupně, jakož i na nesouhlasu s vyjádřením skutkových okolností ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V zásadě se tak obviněný domáhal toho, aby soudy uvěřily jeho obhajobě, ze které mělo vyplývat, že se skutky odehrály jinak, než jak tyto soudy zjistily a zahrnuly do skutkových zjištění.
Jelikož obviněný uplatnil výhrady z jiného důvodu, než který zákon vymezuje, Nejvyšší soud nemohl jeho dovolání po věcné stránce přezkoumávat.
I přes tento závěr a nad rámec uplatněného dovolání Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že v projednávané věci nic nesvědčí o vadném či nesprávném postupu soudů obou stupňů. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a opatřené důkazy byly také řádně a v souladu se zákonem zhodnoceny tak, jak je požadováno v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy v odůvodnění svých rozsudků uvedly, na podkladě kterých důkazů zjistily průběh skutkového děje, a své úvahy v tomto směru v odůvodnění svých rozhodnutí také rozvedly a vysvětlily (viz str. 4 až 9 rozsudku soudu prvního stupně a strany 5 až 12 rozsudku soudu odvolacího). Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a následně i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Proto na základě takto zákonem předepsaného způsobu provedená a učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti, a tudíž ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Protože ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu, dovolání obviněného K. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová