ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.85.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 85/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2013 o dovolání obviněného A. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 8 To 76/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 7/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2012, sp. zn. 6 T 7/2012, byl obviněný A. V. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
dne 21. 11. 2011 v době mezi 9.00 hod. a 11.00 hod. v T. u budovy hlavního vlakového nádraží v Ř. ulici čp., pod vlivem alkoholu a omamných látek, po předchozím sporu, v úmyslu způsobit mu vážnou újmu, napadl J. L., nar. tak, že ho bodl do břicha nožem s čepelí dlouhou 9 cm, čímž mu způsobil bodnou ránu v nadbřišku 1,5 cm dlouhou pronikající do dutiny břišní, s bodným poraněním předního okraje jater na hranici jejich pravého a levého laloku, s výrazným krvácením do dutiny břišní, a ohrozil tak J. L. na životě poraněním důležitého orgánu s protrahovanou vysokou krevní ztrátou, a toto těžké poranění si vyžádalo odborné lékařské ošetření a chirurgický zákrok s následnou hospitalizací od 21. do 29. 11. 2011, a bezprostředně poté, co před ním J. L., po shora popsaném útoku utekl, obviněný s výhrůžkou, že ji podřeže, napadl na stejném místě A. D., nar., tak, že do ní strkal, přiložil jí stejný nůž nejprve hrotem k levému boku, a poté ostřím k levé straně krku, a požadoval po ní vrácení údajně odcizené finanční částky, a útoku proti A. D. zanechal až poté, co mu řekla, že ho nezná, odstrčila ho od sebe a z místa odešla, a uvedeného jednání se obviněný dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 2 T 198/2002, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2003, odsouzen za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. platného do 31. 12. 2009, k trestu odnětí svobody, který vykonal, a rozsudkem téhož soudu sp. zn. 2 T 17/1998, který nabyl právní moci dne 2. 9. 1998, za trestný čin výtržnictví podle §202 tr. zák. platného do 31. 12. 2009, k trestu odnětí svobody, který vykonal.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §145 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 8 To 76/2012, odvolání obviněného A. V. podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Dalibora Pluskala z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vyjádřil, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyl poškozeným okraden. Obviněný vytkl, že se již při provádění prvních úkonů policie této otázce dostatečně nevěnovala, ač na ni upozorňoval a od počátku jednal tak, že bylo možné usuzovat, že byl poškozeným okraden, což potvrzuje i to, že u něj nebyly žádné peníze nalezeny, a že věci rozházené v boudě, kde přespával, svědčí o tom, že tam poškozený peníze hledal. V této souvislosti poukázal i na trestní minulost poškozeného, který byl v době, kdy k projednávanému činu došlo, trestně stíhán pro loupež. Poškozený, aby jej mohl okrást, ho zrazoval od cesty do Š. M., a využil situace, kdy se obviněný opil, a teprve pak na něj útočil. Podle obviněného se dá celé toto jednání poškozeného posoudit jako zavrženíhodné, což však odvolací soud vyloučil. Obviněný poukázal rovněž na výpověď svědkyně A. D., již nepovažoval za věrohodnou. Ve výpovědi svědkyně E. H. zdůraznil některé skutečnosti zejména, že útok ze strany obviněného na poškozeného neviděla, že obviněného označila za „hodného“, a že viděla, jak poškozený do obviněného kopal. Zmiňoval z její výpovědi i další dílčí skutečnosti, jimiž popisovala průběh chování obviněného a poškozeného v kritické době v širších souvislostech. Na základě takto rozvedených skutečností obviněný dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že poškozený s ním jednal s úmyslem ho obelstít pod záminkou, že mu pomůže sehnat práci a ubytování, a to vše proto, aby mu odcizil peníze, popř. další věci, což se také stalo. Obviněný z těchto svých úvah dovodil, že poškozený jednal zavrženíhodným způsobem, z čehož u obviněného došlo k silnému rozrušení, a proto poškozeného bodl, avšak jen střední silou. Přitom vzhledem k tomu, že poškozený ani o bodnutí nejprve nevěděl, mohlo k němu dojít také tím, že se k noži tělem sám přiblížil, aniž by to zpozoroval. Ze všech těchto důvodů obviněný požadoval, aby jeho čin byl posouzen toliko podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, když v dokazování není podklad pro jeho kvalifikaci též jako výtržnictví, které nebylo prokázáno. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 8 To 76/2012, podle §265k tr. ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání zaslán, v písemném vyjádření poukázalo na právní vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a s ohledem na něj posuzovalo námitky obviněného, které se podle něj vymykají rámci stanovenému tímto dovolacím důvodem. Zdůraznilo, že obviněný nyní uplatněnou argumentací jen opakuje výhrady, jež vznesl v rámci řádného opravného prostředku, s nimiž se v potřebné míře odvolací soud vypořádal. K obviněným vzneseným argumentům s odkazem na základní hlediska rozhodná pro řádné uplatnění dovolání na základě zmíněného dovolacího důvodu uzavřelo, že výhrady uplatněné dovolatelem mají povahu skutkových námitek, které není možno mít za důvodné. Nalézací soud pečlivě zvažoval všechny dostupné důkazy a na jejich základě vyvodil správné závěry, jež uvedl jak v popisu skutku, tak i v jeho definici ve smyslu norem hmotného práva. Když nebyla shledána žádná obviněným vytýkaná pochybení a výhrady obviněného směřují výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání podané z jiných než zákonem vymezených důvodů podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto vymezení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Z těchto důvodů dovolání nemůže být podáno pro nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Označený dovolací důvod přitom musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
Současně je třeba připomenout, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Jak z obsahu podaného dovolání plyne, obviněný své výhrady zaměřil výhradně proti činu posouzenému jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Jak obviněný v dovolání zdůraznil, brojil proti tomuto právnímu posouzení proto, že se domáhal mírnější právní kvalifikace jako přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku. Podstata tohoto jeho požadavku však nespočívala ve vadách právní povahy, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje, ale o této změně uvažoval v souvislosti se změnou skutkových zjištění, pro které vycházel ze své vlastní verze obhajoby. Podle ní jeho čin spočívající v tom, že zasadil bodnou ránu poškozenému a způsobil mu tak zjištěná zranění, způsobil až poté, co byl poškozeným okraden. Otázkou okradení se však soudy obou stupňů zabývaly a v rámci provedeného dokazování a na základě jeho výsledků dospěly k závěru, že tato skutečnost nebyla prokázána. V důsledku toho, že dokazováním nebylo zjištěno, že by byl obviněný před tím, než poškozenému zranění způsobil, poškozeným okraden, soudy neshledaly skutkové okolnosti, které obviněný na podporu svých tvrzení uvádí. Obviněný tudíž své výhrady založil na skutkovém ději, jenž je odlišný od toho, který na základě provedeného dokazování zjistil a v rozsudečném výroku popsal soud prvního stupně. V zásadě se proto obviněný domáhal toho, aby soudy uvěřily jeho obhajobě, ze které mělo vyplývat, že se skutek odehrál jinak, než jak zjistil nalézací soud.
Když obviněný naznačenou změnu právní kvalifikace neodvíjel od zjištěného skutku, ale dovozoval ji od jiných skutkových okolností, které však soudy nezjistily, odkázal na nesprávnost právního posouzení jen druhotně, a proto požadavek objektivně namítaných právních nedostatků ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl uplatněn v souladu s tímto, ale ani s žádným jiným z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
Jelikož obviněný uplatnil výhrady z jiného důvodu, než který zákon vymezuje, nemohl Nejvyšší soud dovolání obviněného po věcné stránce přezkoumávat.
I přes tento závěr a nad rámec uplatněného dovolání Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že v projednávané věci nic nesvědčí o vadném či nesprávném postupu soudů obou stupňů. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a opatřené důkazy byly také řádně a v souladu se zákonem zhodnoceny tak, jak je požadováno v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto ani na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, na podkladě kterých důkazů zjistil průběh skutkového děje (viz str. 6 až 9 rozsudku). Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů a použité právní kvalifikace následně potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy v tomto směru v odůvodnění svého usnesení rozvedl (viz str. 2 až 4 napadeného usnesení). Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a následně i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Protože ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu, dovolání obviněného A. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová