ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.987.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 987/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 6 To 191/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 1 T 5/2013, byl obviněný J. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §173 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Označený rozsudek napadli státní zástupce i obviněný odvoláními. Státní zástupce odvolání podané v neprospěch obviněného zaměřil proti výroku o trestu, obviněný nesouhlasil s výrokem o vině pod bodem 1. rozsudku, čímž brojil i proti všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 6 To 191/2013, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 6 To 191/2013, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 1. rozsudku nalézacího soudu, jakož i navazujícím výrokům o vině a náhradě škody. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na (jiném) nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřoval v tom, že jej soud prvního stupně uznal vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by mu zároveň dostatečně prokázal, že se skutku pod bodem 1. opravdu dopustil. Obviněný tvrdil, že rekognice, při níž byl jako pachatel tohoto zločinu označen, byla provedena v rozporu se zákonem. Dále uvedl, že na místě činu nebyly zajištěny žádné stopy, které by prokazovaly jeho přítomnost, že na obalu pepřového spreje nebyla zajištěná žádná daktyloskopická stopa, která by jej usvědčovala, že na kamerovém záznamu z prostor nádraží není obviněný v rozhodné době taktéž zachycen a že svědek, který vypověděl, že viděl z místa činu utíkat dva mladíky, není schopen identifikovat, o jaké osoby se jednalo, neboť tyto osoby viděl pouze zezadu.
Jako (jiné) nesprávné hmotně právní posouzení pak obviněný označil skutečnost, že nalézací soud při úvaze o druhu a výměře trestu konstatoval, že neshledal žádné polehčující okolnosti; podle obviněného soud v tomto směru zcela opomenul jeho doznání coby polehčující okolnost, která se měla do výměry trestu promítnout.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 6 To 191/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 1 T 5/2013, zrušil a aby Okresnímu soudu v Chebu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se nejvyšší státní zástupce k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolání obviněného směřovalo výlučně proti výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 písm. tr. zákoníku. Toho se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod bodem 1. tzv. skutkové věty výroku o vině obviněný dopustil tím, že v Ch. dne 4. listopadu 2012 kolem 23:30 hodin na nádraží Českých drah v Ž., v podchodu mezi 3. a 2. nástupištěm, společně s dalším dosud nezjištěným pachatelem oslovili M. F., jehož se zeptali, kolik je hodin, a požádali o cigarety, a když poškozený vyjmul svůj mobilní telefon a díval se na něj a vracel do kapsy, obviněný J. B. mu nastříkal do obličeje pepřový sprej, pak znovu, když se poškozený snažil utéci, ale upadl pod schody, kde jej obviněný dostihl a takto ho ochromil, a pak jeden z pachatelů nebo oba poškozenému prohledal kapsy, z nichž mu odcizili mobilní telefon zn. Samsung v ceně 1.500,- Kč, cigarety v ceně 65,- Kč a kovovou minci v hodnotě 50,- Kč a dále cestovní tašku nezjištěné značky v ceně 250,- Kč, v níž měl M. F. použitý parfém zn. Hitfire v ceně 150,- Kč, použitý deodorant Rexona men v ceně 30,- Kč, džínové kalhoty zn. Exe, stáří ½ roku, v ceně 600,- Kč, mikinu zn. Timeout, stáří 2 měsíce, v ceně 600,- Kč, pár pracovních bot, stáří 1 rok, v ceně 100,- Kč, 12 starších pánských trenýrek v celkové ceně 480,- Kč, 12 starších párů ponožek v celkové ceně 120,- Kč, starší froté ručník v ceně 30,- Kč, mechanický holící strojek zn. Gillete s náhradními břity, stáří 3 měsíce, v ceně 350,- Kč, košili a svetr jako součásti pracovního oděvu v celkové ceně 700,- Kč, avšak byli pozorováni kolemjdoucími a na útěku ještě v nádražní hale tašku s věcmi v celkové ceně 3.410,- Kč odhodili.
Z obsahu dovolání se podává, že námitkou zpochybňující správnost právního posouzení skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obviněný reálně brojí proti způsobu hodnocení důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Jím vytýkaná vada má povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Zjistily-li soudy výše popsaný skutkový stav, je takovými skutkovými zjištěními Nejvyšší soud vázán a opětovně zdůrazňuje, že tyto obviněným uplatněné skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Nutno podotknout, že případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který však obviněný ani nenamítal) nemůže být založen jen na tom, že obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu přicházejícím výsledkem.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 6, 7 rozsudku soudu prvního stupně po zevrubné rekapitulaci provedených důkazů a strana 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Vysvětlil, proč závěr o vině obviněného opřel zejména o svědecké výpovědi M. F., který obviněného spolehlivě identifikoval jako pachatele činu jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení, a nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by jeho výpověď zpochybnily. S výpovědí poškozeného koresponduje svědecká výpověď J. T. (třebaže pachatele činu neoznačil, jelikož je viděl pouze zezadu) a nepřímo také další provedené důkazy, např. lékařská zpráva či protokol o ohledání místa činu, výpověď svědkyně M. B. Naopak verze obhajoby obviněného založená na tvrzení, že se na místě činu vůbec nevyskytoval, nebyla opatřenými důkazy podložena (viz výpovědi svědků R. K.). Odvolací soud hodnotící úvahy nalézacího soudu označil za správné, a třebaže připustil nadbytečnost provedení rekognice s ohledem na pozdější zjištění, že poškozený obviněného znal již z dřívější doby, nic to nemění na poznatku, že byl s to obviněného jako pachatele spolehlivě poznat, a na významu jeho výpovědi jako věrohodného usvědčujícího důkazu.
Námitky obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů a soud prvního stupně i odvolací soud se s výtkami obviněného ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly. Provedené důkazy do sebe logicky zapadají, vytvářejí řetězec, který jednoznačně svědčí pro závěr, že se obviněný trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, dopustil. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Co se týče druhé námitky, jejímž prostřednictvím obviněný usiluje o to, aby jako (jiné) nesprávné hmotně právní posouzení byl označen postup soudu, který nevzal v potaz jako polehčující okolnost jeho doznání ke skutku pod bodem 2.), pročež v odůvodnění rozsudku konstatoval, že neshledal žádné polehčující okolnosti, Nejvyšší soud považuje za podstatné znovu připomenout, že jiné hmotně právní posouzení (tj. jiné než právní posouzení skutku) může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §43 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv zmíněné námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec již řečeného poznamenává, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se řídily při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěly, též náležitě a přesvědčivě zdůvodnily.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný ve svém dovolání jednak neuplatnil žádný hmotně právní důvod , nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů, a jednak jím namítané jiné nesprávné hmotně právní posouzení nekonvenuje platné judikatuře.
Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková