ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1392.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1392/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2014 o dovolání obviněného H. M. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 8 To 31/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 1/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. M. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 5 T 1/2013, byl obviněný H. M. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zabití podle §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §141 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození B. V. H., N. T. B., B. T. H., B. T. H., a B. D. H., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 2 KZV 51/2012, pro skutek, blíže popsaný na č. l. 3 výroku rozsudku, v němž byl obžalobou spatřován zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obviněný prostřednictvím své obhájkyně, jednak v neprospěch obviněného státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni, a rovněž poškození. Z podnětu odvolání obviněného a státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 8 To 31/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o vině a trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených B. V. H., N. T. B., B. T. H., B. T. H. a B. D. H. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného H. M. N. uznal vinným pokusem zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že dne 14. 8. 2012 v Ch., ul. O. …, v Pivnici U lípy v 05:10 hodin poté, co byl po předchozí rozepři s poškozeným D. L. T., venku před pivnicí fyzicky napaden údery pěstí a kopy nohou do horní části těla a hlavy ze strany D. H. B., a Ch. B. X., v důsledku čehož utrpěl krvácivé zranění a krevní výrony na obličeji a vícečetné fraktury nosních kůstek a poté, co se odešel umýt a ošetřit si zranění na toalety dovnitř pivnice a registroval, že venku před pivnicí se nachází více osob vietnamské národnosti včetně těch, kteří ho předtím zranili, a další osoba, kterou na místo přivolal poškozený D. H. B., která na místo dopravila nezjištěnou sečnou zbraň, zůstal schován uvnitř restaurace a z obavy, že bude znovu fyzicky napaden, vzal z barového pultu nůž, který si uschoval do kapsy, a následně, když za ním dovnitř pivnice přišli zvenku poškození D. L. T. a D. H. B., který ho již předtím venku fyzicky napadl, v průběhu rozhovoru s nimi, aniž by byl v té době jakkoli fyzicky napadán, na ně v rozrušení vyvolaném jejich převahou, nepřehlednou situací na místě, bolestivostí zranění, v afektu strachu posíleném požitým alkoholem a pocitem ohrožení na životě a ve snaze z místa uniknout nečekaně se záměrem přivodit jejich smrt, nožem zaútočil tak, že poškozeného D. H. B. bodl do levé poloviny břicha a poškozeného D. L. T., který před úderem částečně uhnul, bodl do pravé části hrudníku a poté oba poškozené s nožem v ruce pronásledoval ven z restaurace, přičemž se poškozeného D. L. T. snažil zezadu nožem zasáhnout, v důsledku čehož utrpěl poškozený D. H. B. bodnořeznou ránu vlevo na břiše s nářezem při horním okraji protínající břišní stěnu s průbodem závěsu tenkého střeva, s bodným poraněním tenkého střeva a s bodným poraněním pravé společné pánevní tepny, na jehož následky téhož dne v 06.40 hodin v Nemocnici v Chebu zemřel, kdy bezprostřední příčinou smrti byla krevní ztráta při bodných poraněních břicha a břišních orgánů a poškozený D. L. T. utrpěl povrchní bodnou ránu v přední podpažní čáře v pravém podpaží délky cca 2 cm pronikající pouze do podkoží, která si vyžádala chirurgické ošetření sešitím.
Za toto jednání obviněného odsoudil podle §141 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Plzeň, klientské pracoviště Karlovy Vary se sídlem Dr. Janatky 2, 360 20 Karlovy Vary, škodu ve výši 8.845,20 Kč. Podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené B. V. H., N. T. B., B. T. H., B. T. H., a B. D. H., odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §256 tr. ř. odvolání poškozených B. V. H., N. T. B., B. T. H., B. T. H., B. X. V., H. T. M., B. X. V., B. T. B., B. T. P. a B. D. H. jako nedůvodná zamítl.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, a byť v něm dovolací důvod výslovně neoznačil, z obsahu jeho podání je zjevné, že uplatil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl soudům, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro svá rozhodnutí. Podstatu pochybení soudů spatřuje v tom, že správně nevyhodnotily, zda ohledně útoku na poškozené D. H. B. a D. L. T. byly na jeho straně splněny podmínky nutné obrany, jaký konkrétní útok a následek hrozil přímo jeho osobě, popř. zda nedošlo k intenzivnímu excesu z nutné obrany, a nebyly eventuelně naplněny znaky některého z méně závažných trestných činů proti životu a zdraví. Podle jeho názoru nelze nutnou obranu vyloučit jen proto, že se na prokazatelně vedený útok proti jeho osobě ze strany poškozeného připravil tím, že si do kapsy strčil nůž. Ani z kamerového systému nelze dospět k jednoznačnému názoru, že v té době se jednalo o pouhou komunikaci, když je naopak zjevné, že se mu poškozený snažil nůž z kapsy vytáhnout. K útoku došlo uvnitř herny za situace, kdy před zadním vchodem byl shromážděn větší počet osob ozbrojených sečnými či bodnými zbraněmi, přičemž oba poškození jej přišli do herny vyzvat, aby vyšel ven, přičemž nijak netajili úmysl všech jej venku usmrtit. Nebylo nijak vyvráceno jeho tvrzení o marné snaze jim tento úmysl rozmluvit, poškození naopak intenzitu konfliktu, který sami vyvolali, stupňovali, přičemž z předchozího napadení před hernou bylo zjevné, že jejich hrozby byly míněny vážně. K aktivní obraně přistoupil až tehdy, kdy již bylo zřejmé, že jeho snahy o komunikaci s poškozenými nikam nevedou, a kdy již neměl jinou možnost. Zdůraznil, že jeho obrana směřovala vůči připravenému a bezprostředně hrozícímu útoku osob, jež byly ozbrojené a v početní převaze, a nešlo tedy o obranu předčasnou, a použití nože za této situace nelze hodnotit ani jako exces k její intenzitě. Závěr o vybočení z mezí nutné obrany nelze dovodit ani ze zjištění odvolacího soudu, že nebyl ke své obraně motivován strachem z útoku, neboť je podstatné, zda obrana byla či nebyla ve vztahu k útoku zcela zjevně nepřiměřená. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 9. 1. 2014, sp. zn. 5 T 1/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného úvodem vyslovil pochybnosti, pokud jde o použitou právní kvalifikaci jako trestný čin zabití ve smyslu §141 tr. zákoníku, když bylo spíše namístě posoudit jednání obviněného jako trestný čin vraždy ve smyslu §140 tr. zákoníku. Nicméně však shledal užitou právní kvalifikaci za udržitelnou. Pokud jde o námitku zpochybňující závěry soudů, že jednání, kterým byl uznán vinným, překročilo meze nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, tuto státní zástupce sice označil za relevantní, nicméně nedůvodnou. Naopak dovodil, že z popisu zjištěného skutkového děje lze mít za prokázané, že k naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, jejíž zákonné vymezení připomněl, nedošlo. V prvé řadě nebyla splněna podmínka přímo hrozícího nebo trvajícího útoku, když konstatoval, že k útoku obviněného na poškozené došlo až po ukončení vzájemného napadání, kdy si účastníci předchozího konfliktu v klidu vysvětlovali vzájemné rozpory. Pokud poškození, kteří se snažili situaci uklidnit, nechali obviněného odejít do objektu pivnice se umýt, a poté s ním krátce diskutovali, by takto nečinili, pokud by měli zájem na dalším konfliktu. Vzniklou situaci tak obviněný již nemohl pociťovat jako aktuální ohrožení své osoby. Pokud za tohoto stavu nečekaně vytáhl na poškozené nůž a s velkou razancí na ně zaútočil, nejednalo se o obranu, ale o útok a „dovyřízení účtů“, zejména za situace, kdy poškození žádné zbraně neměli a obviněný je s nožem dále honil se záměrem je více pobodat a usmrtit. Splněnu neshledal státní zástupce ani podmínku zjevné nepřiměřenosti obrany způsobu útoku, neboť v době, kdy obviněný napadl poškozené, žádné bezprostřední hrozbě útoku či přímo útoku vystaven nebyl. Připustil, že obviněný jako pravděpodobný iniciátor vzájemné potyčky byl sice nejprve zbit poškozenými, nejednalo se však o žádné brutální násilí, neboť neutrpěl žádné vážnější zranění. Pokud poté, co vzájemné napadání skončilo, na toto jednání poškozených reagoval útokem nožem do míst životně důležitých orgánů, shledal jednání obviněného zcela zjevně nepřiměřené útoku, který jeho jednání předcházel. Podmínky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku tedy naplněny nebyly a obviněný je za jednání vůči poškozeným plně trestně odpovědný. Za nesprávné státní zástupce označil vyhodnocení podmínek nutné obrany obecnými soudy ohledně pravomocně zproštěného skutku ve vztahu k poškozenému Ch. B. X., když v tomto směru poznamenal, že nezákonnost zprošťující části rozsudku soudu prvního stupně však již není možno v rámci dovolacího řízení napravit, neboť pokud proti této nepodala státní zástupkyně odvolání, nabylo v této části rozhodnutí nalézacího soudu právní moci a změna v neprospěch obviněného není možná. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uzavřel, že soudy ve věci dříve činné se nedopustily žádného pochybení. Podané dovolání tedy shledal zjevně neopodstatněným a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného týkající se nesprávné právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z důvodu absence subjektivní stránky, když rovněž vytýká, že toto mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku a lze je tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
Zločinu zabití podle §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného a spáchá-li tento čin na dvou nebo více osobách.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Nejvyšší soud považuje za vhodné ve stručnosti a jen v obecné rovině připomenout, že skutková podstata trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle §140 tr. zákoníku. Tato privilegovaná skutková podstata bude postihovat nižším trestem případy, při nichž pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Ustanovení §141 tr. zákoníku obsahuje dvě kategorie privilegujících okolností ve vztahu k úmyslnému usmrcení, a to jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt), a jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), které nevyžaduje silné rozrušení. Trestný čin zabití je trestným činem úmyslným (srov. §15 tr. zákoníku). Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Strach, úlek nebo zmatek se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit, žal nebo smutek. Zabití je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace) v případě, kdy pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Z tohoto důvodu by tedy ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku ve variantě týkající se tzv. provokace mělo být vykládáno spíše restriktivně. Mezi předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného a úmyslným usmrcením ze strany pachatele musí být dána zřejmá a nepochybná souvislost, což zákon vyjadřuje slovy „v důsledku“, přičemž provokující jednání poškozeného musí být podstatnou a zásadní pohnutkou pachatele trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Zavrženíhodné jednání poškozeného nesmí být vyprovokováno ze strany pachatele, neboť je třeba trvat na tom, že při použití privilegované skutkové podstaty zabití musí jít o ospravedlňující pohnutku, a nikoli o vyprovokování jednání poškozeného, na které pak pachatel reaguje smrtícím útokem, anebo dokonce o vyprovokování takového zavrženíhodného jednání od počátku s tím, aby pak mohl pachatel poškozeného usmrtit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1489 – 1493).
Podle §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .
Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 60/1972-IV).
Podle §29 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Nutnou obranou se označuje takový stav, k jehož naplnění je třeba odvracet přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, přičemž obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, jde o uplatnění práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje zásah orgánů veřejné moci k ochraně zájmů chráněných trestním zákoníkem. Beztrestnosti podle §29 se však nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany. Útok na zájem chráněný trestním zákoníkem nesmí být ukončen nebo přerušen. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou zavinění). Proto nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit, ani usmrtil-li obránce útočníka, aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 397 – 419).
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je evidentní, že obviněný H. M. N. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného v silném rozrušení ze strachu a zmatku a ke spáchání takového činu na dvou osobách, a to v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Na tomto místě je třeba připomenout zjištění soudů nižších stupňů, že prvotně došlo ke konfliktu mezi obviněným a D. L. T., na jehož stranu se postavili D. H. B. a Ch. B. X., kterými byl obviněný před pivnicí fyzicky napaden a zraněn, přičemž D. H. B. přivolal minimálně další osobu, která přinesla sečnou zbraň. Poté, co se obviněný vrátil dovnitř ošetřit si zranění obličeje, přišli za ním D. L. T. a D. H. B. a začali si vysvětlovat vzájemné rozpory. V průběhu této jejich rozmluvy, která, jak je patrno ze záznamu kamerového systému, probíhala mezi zúčastněnými klidně, a bez zásadního fyzického kontaktu, navíc v době, kdy předchozí fyzické napadání obviněného bylo již ukončeno, a neměl tak důvod obávat se v danou chvíli útoku dalšího, vytáhl z kapsy nůž, který si předem přichystal a uschoval, a tímto napadl a pobodal poškozené D. L. T. a D. H. B., které honil po pivnici v úmyslu je opětovně nožem zasáhnout, a kteří před ním z pivnice utíkali, přičemž v konečném důsledku v příčinné souvislosti s jeho jednáním došlo k úmrtí D. H. B. a zranění D. L. T.. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že obviněný s nožem, jakožto nástrojem svou povahou obecně nebezpečným a způsobilým přivodit těžká zranění a smrt, manipuloval jednoznačně jako s bodnou zbraní a tímto útočil proti místům na těle poškozených, kde se nacházejí pro život důležité orgány, když jeho výpady směřovaly špičkou ostří vpřed, přičemž z nápřahů a rozmachů ruky držící nůž je zjevné, že bodné rány byly vedeny dostatečnou silou, aby v případě zásahu pronikly hluboko do lidského těla až k životně důležitým orgánům, přičemž do těchto oblastí na těle jeho rány směřovaly. Pokud poškozený D. L. T. utrpěl pouze lehčí zranění, nesvědčí to o absenci (přinejmenším) nepřímého úmyslu obviněného jej usmrtit, neboť jej i nadále v tomto úmyslu dále bodal do zad, tj. míst, v nichž mohl zasáhnout některý z životně důležitých orgánů, s nožem v napřažené ruce jej pronásledoval, když k fatálnějšímu následku nedošlo jen díky úhybnému manévru, aktivní obraně a útěku poškozeného. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky – zavinění – obviněný spáchal trestný čin přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu znění §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jenž zahrnuje všechny jeho podstatné znaky, když i podle Nejvyššího soudu ze způsobu vedení útoku vyplývá, že v době spáchání činu věděl, že tímto útokem může poškozeným způsobit zranění životně důležitých orgánů a v důsledku toho případně i smrt a byl s tímto následkem minimálně srozuměn. Jestliže tedy obviněný namítá, že nechtěl nikoho úmyslně zabít, je nutno toto jeho tvrzení odmítnout. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyplývá, že rozpoznávací schopnosti byly u obviněného v době činu plně zachovány, ovládací schopnosti byly sníženy podstatně, a to do středu mezi jejich uchováním a vymezením, přičemž toto snížení bylo způsobeno lehkou opilostí, prostým afektem strachu a nepřehlednou, subjektivně pociťovanou jako život ohrožující, situací. Obviněný má snížený práh pro vyvolání agrese, požití alkoholu tempore criminis posílilo jeho rozhodnutí reagovat agresivně. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie se podává, že intelekt obviněného je průměrný a jeho osobnost je charakterizována jako disharmonicky ustrojená s rysy dissociálními, které se projevují citovaným chladem, nevztahovostí, egocentričností a neschopností zaujímat dostatečně úhel pohledu druhého. Na úrovni úsudku má dobrý vhled do sociálních situací, chybí však empatizace. Práh pro uvolnění agrese se jeví jako snížený v celém spektru, tj. i pro agresi funkčně instrumentální. Nápadná je u něho neúzkostnost, dispozice zvládat silnější emoce a afekty jsou oslabeny a shledán byl deficit v rozvoji tzv. vyšších citů. Motivace jednání se neodvíjela z žádných psychopatologických kvalit, přičemž klíčovou roli hrál nepochybně situační konflikt všech aktérů. Nutno dodat, že v posuzovaném případě skutková zjištění vycházejí rovněž ze závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z odvětví toxikologie a dalších listinných důkazů, z nichž lze zmínit zejména lékařské zprávy, protokol o ohledání místa činu, fotodokumentaci, odborná vyjádření, kriminalistické expertizy, obrazový záznam kamerového systému snímající prostory pivnice a jeho vyhodnocení, protokoly o zajištění biologických vzorků a prohlídce těla, doklady vztahující se k uplatněné náhradě škody aj. Pominout nelze ani výpovědi obviněného a poškozeného D. L. T., ale i dalších svědeckých výpovědí (zejména H. N., A. Q. N., D. T. N., H. P. H., H. V. S. aj.). Podle Nejvyššího soudu je s ohledem na výše uvedené zřejmé, že námitky obviněného ohledně nesprávnosti právní kvalifikace jeho jednání nemohou obstát, a lze odkázat na správné závěry odvolacího soudu, který se touto námitkou obviněného zabýval v řízení o odvolání a vypořádal se s ní zcela správně a v souladu se zákonem. Podle Nejvyššího soudu v jednání obviněného nebylo možno shledat ani žádný z méně závažných trestných činů proti životu a zdraví, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, ale nijak blíže nekonkretizuje, když v této souvislosti nutno zdůraznit, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu námitku naplnit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07.
Nejvyšší soud rovněž přisvědčil nižším soudům, pokud počínání obviněného nebylo posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, které by vylučovalo jeho trestní odpovědnost, když jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, které se námitkami obviněného stran nutné obrany zabývaly, důvodně neshledaly, že by v projednávané věci užití institutu nutné obrany přicházelo v úvahu. Z popisu zjištěného skutkového děje lze mít za prokázané, že nedošlo k naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, neboť v daném případě nebyla splněna podmínka, že útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat, tedy, že musí být zřejmé, že útok bez prodlení následuje za hrozbou a nesmí být ani ukončen ani přerušen; naplněna nebyla ani podmínka, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, neboť míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. V tomto kontextu nutno zdůraznit, že obviněný na poškozené zaútočil ve chvíli, kdy jeho předchozí napadání před pivnicí bylo ukončeno, bylo mu umožněno odejít se umýt a ošetřit svá zranění, když následně D. L. T. a D. H. B., kteří nebyli ozbrojeni, přišli za ním do pivnice, kde si po dobu několika minut vysvětlovali vzájemné rozpory. Nejednalo se tedy o útok trvající, neboť v danou chvíli byl předchozí útok ukončen a bezprostředně již další útok obviněnému nehrozil, nebyl žádným z poškozených fyzicky napadán a ani další osoby do konfliktu již dále nezasahovaly a nemohl se tudíž cítit aktuálně ohrožen. Pokud za této situace náhle vytáhl v kapse uschovaný nůž a tímto nečekaně na poškozené způsobem výše popsaným zaútočil v úmyslu tyto usmrtit, nejednalo se nutnou obranu, ale o útok. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry, k nimž dospěly oba ve věci činné soudy v tom směru, že nebyly splněny předpoklady k beztrestnosti obranného jednání, ale jednalo se o vybočení z mezí nutné obrany (tzv. exces), když současně dodává, že exces se v praxi může projevit buď jako zcela zjevná nepřiměřenost obranného zákroku vůči způsobu útoku (tzv. exces intenzivní), anebo tak, že obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval (tzv. extenzivní). Lze sice připustit, že se obviněný předmětného jednání dopustil v silném rozrušení ze strachu, zmatku a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání ze strany D. L. T., D. H. B. a Ch. B. X., přičemž bylo vzato v úvahu i jeho psychické rozpoložení spočívající v obavách z dalšího napadání, afekt strachu posílený požitým alkoholem a pocit ohrožení na životě před pivnicí se nacházejícími osobami vesměs vietnamské národnosti, tyto důvody však byly zohledněny užitím privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití.
Za tohoto stavu věci a se zřetelem k úmyslnému zavinění obviněného pokrývajícímu jednání, následek (účinek) i příčinnou souvislost mezi těmito znaky, nelze činit závěr, že by mezi právním závěrem o vině obviněného a skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení důkazů učinily, byl nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného jako pokusu zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí žádnou z hmotně právních vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík