ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.22.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 22/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. února 2014 o dovolání, které podal obviněný M. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 To 426/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 1 T 2/2013, byl obviněný M. L. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby během zkušební doby vedl řádný život, zejména aby hradil běžné výživné a podle svých sil uhradil dlužné výživné.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 To 426/2013, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku a podle tohoto ustanovení ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Současně mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby během zkušební doby vedl řádný život, zejména aby hradil běžné výživné a podle svých sil uhradil dlužné výživné.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že v době od 20. 8. 2010 do 15. 11. 2012 ve V. B., ani jinde neplnil zákonnou vyživovací povinnosti k dcerám J. L., a K. L., a to přesto, že konkrétní výše vyživovací povinnosti mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 2 C 71/2006, částkami 4.000,- Sk měsíčně na J. a 3.000,- Sk měsíčně na K., splatnými vždy do 15. dne v měsíci k rukám matky, a za shora uvedené období 27 měsíců na výživném dluží k rukám matky částku 189.000,- Sk, což je po přechodu na měnu Euro od 1. 1. 2009 dle fixního konverzního kurzu Národnej banky Slovenska v přepočtu 6.273,65 Euro, přičemž obviněný se po celou dobu plnění vyživovací povinnosti vybýval tím, že od srpna 2008, kdy opustil místo svého bydliště, se zdržoval na neznámém místě, aniž by matku dětí jakýmkoli způsobem kontaktoval.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. L. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný nesouhlasí s právní kvalifikací skutku ze strany soudů nižších stupňů. Nebylo totiž prokázáno, že by se úmyslně vyhýbal plnění své zákonné povinnosti po dobu delší než čtyři měsíce. Uznává, že od srpna 2008 neplatí výživné na své nezletilé dcery, neboť v této době zjistil, že byl po celý svůj život neplodný, jelikož trpí vzácnou nemocí tzv. asthenozoospermii. Nemůže tak být otcem nezletilých. Naopak uvádí, že jejich otcem je R. B., který s dětmi fakticky žije, sdílí s nimi společnou domácnost a vyživuje je. Proto má kvůli platné právní úpravě, která mu navíc neumožňovala účinně otcovství popřít, povinnost platit výživné, a to „pouze“ z toho důvodu, že v době jejich narození byl ještě z právního hlediska manželem A. L., která se však již tehdy intimně stýkala s R. B. V souvislosti s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, hodlá podat návrh na popření otcovství. Přitom se domnívá, že jeho jednání nelze shledat natolik společensky škodlivým, jak je vyžadováno §12 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že trestněprávní odpovědnost má mnohem závažnější důsledky pro jeho život a týká se, resp. měla by se týkat, pouze případů skutečně velice vážných, kdy odpovědnost nelze uplatnit podle jiných právních předpisů, je povinností orgánů činných v trestním řízení v případech, kdy se objeví takto závažné skutečnosti, z nichž lze usuzovat, že otcovství bylo stanoveno nesprávně, tyto skutečnosti řádně prověřit. Obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006, že trestněprávní soudy nejsou vázány pravomocnými rozsudky civilních soudů ohledně výše výživného, tím spíše by tedy neměly být vázány rozsudky civilních soudů ani pokud jde o otcovství dítěte, a to zejména v případě tak zásadních pochybností, jaké v tomto případě vyvstaly. Následně v dovolání soudům vytýká nedostatečné dokazování, jelikož nebyl proveden test DNA a k otázce výše výživného neproběhlo žádné dokazování s ohledem na jeho aktuální příjmy a celkovou majetkovou situaci. Dovolatel se dále domnívá, že zamítnutím jeho důkazního návrhu na výslech svědka R. B. došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal Okresnímu soudu v Českém Krumlově k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Vytýká-li obviněný soudům nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž mělo dojít v důsledku nesprávně provedeného dokazování na základě nepřipuštění jeho důkazních návrhů (výslech svědka R. B., provedení testů DNA), nezpochybňuje tím právní posouzení skutku nebo jiné hmotné právní posouzení, jak to vyžaduje deklarovaný dovolací důvod, nýbrž výhradně brojí proti rozsahu dokazování před soudy nižších stupňů. Rovněž námitkami, že výše výživného nebyla vůbec předmětem dokazování a že nebyl prokázán jeho úmysl vyhýbat se vyživovací povinnosti, obviněný vybočil z mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se opět jedná o výtku k provedenému dokazování. Takové námitky výlučně skutkové povahy jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, a proto nezakládají přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
K námitce ohledně opomenutých důkazů Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že podle ustálené judikatury jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 362/96), přičemž důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a odvolací soud může řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout, pouze v rámci §263 odst. 6, 7 tr. ř. Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, I. ÚS 152/05). Soud prvního stupně na str. 3 odůvodnění rozhodnutí náležitě vysvětlil důvody, na základě kterých v posuzované věci nevyhověl důkazním návrhům obviněného a Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by se s těmito závěry neměl ztotožnit.
Primární námitku, kterou obviněný zpochybňoval otcovství k nezletilým dcerám, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Především je nutno uvést, že tato námitka byla podstatou obhajoby obviněného od počátku trestního řízení a soudy nižších stupňů se s ní patřičně vypořádaly. Lze proto odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, ve kterých soudy konstatovaly, že z rodných listů nezletilých vyplývá, že jejich otcem je obviněný, přičemž tuto právní skutečnost obviněný doposud nezpochybňoval, a to ani v řízení občanskoprávním, ani v předchozím trestním řízení. Toto tvrzení uplatňuje více než deset let od narození dětí, ačkoliv sám uvádí, že měl tyto pochybnosti již od počátku. Dovolatel je podle §52 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění do 31. 12. 2013, považován za otce nezletilých J. L. a K. L., proto je povinen ve smyslu §85 a násl. citovaného zákona přispívat na jejich výživu.
Obviněný k tomu také argumentoval, že otcovství vylučuje skutečnost, že v roce 2008 zjistil, že je celoživotně neplodný, neboť mu byla diagnostikována tzv. asthenozoospermie. Přestože se jedná o skutkovou námitku, Nejvyšší soud považuje za vhodné se k ní vyjádřit. Uvedené onemocnění, navíc bez jakékoliv bližší specifikace nebo podkladu, obviněný předkládá teprve v dovolacím řízení, jemuž však předcházelo řízení před soudy nižších stupňů a ještě další trestní řízení ohledně trestného činu zanedbání povinné výživy vůči nezletilým dětem v období od 1. 8. 2008 do 19. 8. 2010, kdy byl trestním příkazem uznán vinným, což nenapadl odporem, přestože si v této době byl, dle svého tvrzení, vědom své neplodnosti. Podle dostupných lékařských poznatků je asthenozoospermie onemocnění, které obecně pouze snižuje mobilitu spermií v ejakulátu. Světová zdravotní organizace uvádí, že jde o onemocnění, kdy je méně než 40% spermií s celkovou mobilitou nebo méně jak 32% spermií s progresivní mobilitou. Z toho je zřejmé, že uvedené onemocnění nezpůsobuje vždy neplodnost, nýbrž pouze ztěžuje početí. Onemocnění může být následkem kromě jiného i zánětu ve varlatech, jakož i nesprávného životního stylu. Nejedná se tedy o nemoc, která se vyskytuje pouze ve vrozené formě, subjekt jí může být postižen v kterékoliv fázi života. Dovolatel uvádí, že o své neplodnosti se dozvěděl až v roce 2008, tedy po narození obou nezletilých dětí.
Požadavek obviněného na posouzení otcovství jako předběžné otázky trestními soudy není akceptovatelný, neboť tímto by se soudy dostaly do rozporu se zákonem. Z ustanovení §9 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že existuje-li v něm vymezené pravomocné rozhodnutí ve věci občanskoprávní, je orgán činný v trestním řízení, tj. i soud rozhodující v řízením trestním, takovým rozhodnutím vázán. Jde totiž o rozhodnutí, jímž se ve smyslu citovaného ustanovení řeší v řízení občanskoprávním otázka osobního stavu (tzv. statusové věci, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1006/2013). K uvedenému je namístě také uvést, že dovolatelem navrhované důkazy jsou právě těmi, které lze jinak uplatnit v řízení občanskoprávním. Popře-li by dovolatel v občanskoprávním řízení své otcovství k nezletilým dětem, pak je možné v rámci trestního řízení z tohoto důvodu podat podle §278 tr. ř. návrh na obnovu řízení.
Ustanovení §85 odst. 2 věty první tehdy účinného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů . Z výše popsaných skutečností jednoznačně plyne, že obviněný úmyslně [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] neplnil po dobu výrazněji převyšující čtyři měsíce zákonnou povinnost rodiče přispívat na výživu vlastního dítěte. Přitom se v této době vyhýbal své povinnosti tím, že se nacházel na neznámém místě, byl nekontaktní a za toto období dluží na výživném značnou peněžní částku. Takové jednání lze bezpochyby ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku hodnotit jako společensky škodlivé, kdy nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, byť část námitek (viz shora) byla z pohledu dovolacího důvodu právně irelevantní, tudíž by ohledně nich přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík