ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.395.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 395/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. dubna 2014 o dovolání obviněného J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 10 To 338/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 206/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 6 T 206/2012, byl obviněný J. Š. uznán vinným dvojnásobným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců, přičemž mu bylo současně uloženo omezení spočívající v tom, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestnou činností. Výrokem §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody. Stalo se tak na podkladě zjištění, jež je podrobně rozvedeno ve výroku uvedeného rozsudku okresního soudu, přičemž odvolání obviněného proti němu Krajský soud v Hradci Králové dovoláním napadeným rozhodnutím podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
V podaném dovolání obviněný J. Š. uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., aniž blíže rozlišil, které argumenty podřazuje pod ten, či onen dovolací důvod. Předně namítl, že v posuzované věci jde o soukromoprávní záležitost a že za této situace bylo namístě uplatnit princip „ultima ratio“, a nikoliv vyvozovat jeho trestní odpovědnost, a patrně z tohoto důvodu má za to, že trestní stíhání je v této věci nepřípustné. Dále namítl, že nebylo prokázáno jeho zavinění, zejména podvodný úmysl ve vztahu k půjčkám od jednotlivých poškozených. Zdůraznil, že měl finanční prostředky k navrácení jednotlivých půjček poškozeným, zejména pokud jde o poškozené L. L. a P. J. Pokud jde o půjčku od poškozeného D. T., tak důvodně očekával, že mu bude vyplacena odměna za odvedenou práci a z ní mohl tento dluh splatit. Celkově vzato se domnívá, že v posuzované věci šlo ve všech případech jen o porušení občanskoprávního závazku ze smlouvy o půjčce, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z písemného vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že argumentace dovolatele neodpovídá obsahovému zaměření dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný neuvádí žádnou překážku bránící jeho trestnímu stíhání, jež je jinak uvedena v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř., a proto na podkladě tohoto jím namítaného dovolacího důvodu nejsou založeny podmínky k přezkoumání věci. Pokud jde o námitku dovolatele, že v posuzované věci jde o občanskoprávní záležitost a že v takovém případě se má uplatnit zásada „ultima ratio“, a to s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, tak toto tvrzení dovolatel neodůvodnil argumenty, které by vycházely ze skutkových zjištění, na jejichž podkladě byl soudy uznán vinným trestným činem podvodu. Obviněný totiž tuto argumentaci založil na jiných, vlastních skutkových závěrech. Je skutečností, že obviněný si v krátké době vypůjčil částku 30.000 Kč za situace, kdy byl bez zaměstnání, z minulosti již dlužil částku 60.000 Kč, kvůli které byla v té době vůči němu vedena exekuce, a proto se nemůže dovolávat toho, že se jednalo pouze o nesplnění občanskoprávního závazku ze smlouvy o půjčce, a že tedy nebyl dán jeho podvodný úmysl. Obviněný se přitom ani nedovolává nějakého extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, které zakládají nepřípustnost trestního stíhání jsou taxativně vymezeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., popř. i v §11a tr. ř.
Obviněný sice v dovolání poukazuje též na výše uvedený dovolací důvod, ale neuvádí žádnou konkrétní okolnost, jež by měla zakládat jeho naplnění v posuzované věci. Pokud snad tím měl na mysli tvrzení, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné proto, že posuzované jednání je jen soukromoprávní věcí, a nikoliv trestným činem, pak tato argumentace se zcela míjí s důvody nepřípustnosti trestního stíhání předvídanými v §11 odst. 1 a §11a tr. ř. Protože obviněný v tomto směru neuvedl žádný konkrétní důvod nepřípustnosti trestního stíhání, tak ani nemohl založit přezkumnou činnost dovolacího soudu ohledně tohoto uplatněného dovolacího důvodu. V tomto kontextu je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 a další).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu především uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod tento, jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, když předkládá vlastní verzi skutkového stavu, a to zejména námitkou, že na základě dosud provedeného dokazování nebylo prokázáno jeho zavinění ve smyslu podvodného úmyslu při půjčování finančních hotovostí od jednotlivých poškozených, a tedy dovozuje nenaplnění subjektivní stránky mu přisouzených přečinů podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. V rozporu se zjištěním soudů tvrdí, že měl nebo mohl mít dostatek finančních prostředků k uhrazení dlužných částek, a že za těchto okolností se v případě neuhrazení dluhu jednalo jen o porušení občanskoprávního závazku a takové jednání s ohledem na zásadu ultima ratio není možné kriminalizovat.
V této souvislosti je třeba připomenout, že podle skutkových zjištění soudů obsažených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožnil i odvolací soud, obviněný jednal vždy tak, že „…s předchozím úmyslem nevrátit si zapůjčil finanční hotovost i přesto, že si byl vědom toho, že dlužné částky nemůže uhradit,…“ , a soudy také uvedly konkrétní okolnosti, pro které obviněný nemohl uhradit vypůjčené peníze ve sjednané (krátké) lhůtě splatnosti, přičemž bylo také zjištěno, že obviněný nereagoval na opakované urgence poškozených o vrácení peněz a nakonec byl pro ně nedostupný. Dovolací námitky obviněného v tomto směru tedy vychází z jiných skutkových závěrů, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů, a teprve na jejich základě obviněný dovozuje, že jeho jednání není mu přisouzeným trestným činem, že jde o jednání čistě soukromoprávní povahy, popřípadě jde o jednání, které nelze kriminalizovat s ohledem na zásadu ultima ratio. Podle názoru Nejvyššího soudu však soudy zjištěné jednání obviněného zřetelně vybočuje ze sféry soukromoprávní a přesahuje již do roviny trestního práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1402/2013).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík